Slova dnes o ničem nevypovídají

Filozof Guy Sorman nejen o francouzské levici

Co má tvořit ideologický základ programu dnešní levice? Mají to být postuláty rovnosti, spravedlnosti, emancipace?

Kdyby měla dnešní levice koherentní program, musel by stavět na heslech technologického pokroku a vyrovnávání šancí. Tato definice levicovosti se však zdaleka nepřekrývá s tím, co dnes francouzská levice fakticky reprezentuje. Popravdě řečeno, máme co do činění s kuriózní situací, protože velká část levice dnes odmítá vědecko-technický pokrok a v mnoha otázkách – například pokud jde o hledání nových zdrojů energie – se rozhoduje pro zachování statu quo. A co se týče hesla rovných šancí, objevuje se rozpor mezi levicovou filozofií a zájmy levicového elektorátu neboli státních úředníků a jiných pracovníků rozpočtové sféry. Levice teoreticky podporuje rovnost šancí, ale ve skutečnosti, z politických důvodů, udržuje privilegia již privilegovaných skupin. Socialistická strana aktivně chrání státní úředníky, avšak nebrání už mladé nezaměstnané ani představitele menšin.

Jaké jsem příčiny této změny? Levice přece tradičně stála na straně ekonomicky znevýhodněných společenských skupin.

Existuje několik důvodů. Zaprvé, francouzská levice byla vždy oddána spíše úzce chápané marxistické definici socialismu – ještě na počátku osmdesátých let za prezidenta Mitteranda byla pro všeobecné znárodnění. Po roce 1989, poté, co se socialismus ve východní Evropě definitivně zhroutil, ztratila francouzská levice teoretická zdůvodnění. Dodnes zůstává ideologicky zmatená, neboť se nikdy nedokázala skutečně rozhodnout mezi sociální demokracií a marxismem. Nepodařilo se jí vybudovat nový konsensus.

Zadruhé, levice tvoří součást politické třídy a má politické zájmy. A každá strana, která se ve Francii účastní voleb, musí usilovat o hlasy zaměstnanců rozpočtové sféry – a ti tvoří jednu třetinu všech dospělých Francouzů! Má to ten paradoxní následek, že dnešní voliči francouzské levice jsou spíše… konzervativní.

A konečně zatřetí, levice se stala tak trochu obětí svého vlastního úspěchu. Všechny hlavní levicové požadavky kladené koncem 19. a počátkem 20. století – přístup ke vzdělání a zdravotní péče pro všechny, podpora v nezaměstnanosti a řada jiných sociálních příspěvků – se uskutečnily.

Ale už několik let údajně procházíme nejhorší krizí od Velké deprese z roku 1873 – mnoho zemí stojí na pokraji hospodářského bankrotu a majetkové rozdíly narůstají. Mohlo by se zdát, že podobná situace povede k růstu podpory levicových uskupení, ale zatím se nic takového neděje.

I když hospodářská krize začala už před téměř pěti lety, doposud nám není známo, jaké byly její skutečné příčiny. Šlo o selhání volného trhu, celosvětového finančního systému nebo pečovatelského státu? Názory se různí, a z toho důvodu neexistuje ani řešení, na němž by se všichni shodli. Obě strany politické scény se shodují pouze v tom, že by se v této záležitosti nemělo podnikat nic radikálního.

Těžko se tomu divit, protože následky krize postihly především mladé lidi, nezaměstnané a menšiny. Tito lidé se obyčejně neúčastní voleb, a jejich problémy proto nepředstavují v očích politické třídy žádný zvláštní impuls k jednání. Naproti tomu francouzští úředníci si nemuseli krize vůbec všímat. Stát nadále zaměstnává nové zaměstnance, příjmy rostou, neboť díky nízkým procentním sazbám státních obligací může Francie půjčovat peníze donekonečna. Dluh narůstá, ale nikdo se tím nezabývá. Na rozdíl od Řecka nebo Itálie neexistuje žádný tlak, který by si vynutil radikální opatření, jež by vnesla do státních financí pořádek.

Říkáte, že elektorát francouzské levice je konzervativní. Jak v souvislosti s tím vysvětlit, že stát prosazuje reformy veřejných mravů, jako je například přiznání práva uzavírat manželství homosexuálním párům?

Reformy veřejných mravů, to je vše, co z levice zůstalo (all what’s left of the Left). Při pohledu na dosavadní výsledky Françoise Hollanda zjistíme, že kromě legalizace manželství homosexuálních párů se nemůže pochlubit žádnou zásadní reformou. Je však třeba zdůraznit, že francouzská levice nebyla v této otázce jednomyslná. Podobně rozdělená byla i francouzská pravá strana spektra – konzervativci protestovali, ale libertariáni proti navrhovaným změnám nic nenamítali.

Tato otázka podobně jako reakce na finanční krizi ukazuje, že rozdíly mezi levicovými a pravicovými stranami už ve Francii nejsou tak zásadní jako dřív. Myslíte si vzhledem k této skutečnosti, že má ještě smysl nadále setrvávat u dělení na pravici a levici?

Pravice a levice mají mnoho společných vlastností, ale myslím si, že je to dobře. Ještě do osmdesátých let každé francouzské volby připomínaly občanskou válku – protiklad mezi socialisty a konzervativci byl tehdy natolik silný, že vznikal dojem, že v zemi musí každou chvíli propuknout revoluce. Po roce 1983, a v ještě větší míře po roce 1989, vliv radikálních socialistů a konzervativců zeslábl, objevilo se tak širší pole ke shodě v takových otázkách jako všeobecná zdravotní péče a vzdělání, otevření hranic, příslušnost k Evropské unii atd. Proti těmto požadavkům dnes vystupují pouze představitelé krajních politických uskupení. Sblížení mezi levicí a pravicí je dobrá věc a nemusíme nostalgicky vzpomínat na doby, kdy jsme byli svědky vyhrocených ideologických střetů.

Ale v demokracii musejí mít občané možnost volby.

S tím souhlasím, a proto je třeba nelézt rovnováhu mezi politickými rozdíly na jedné straně a schopností dosáhnout kompromisu na straně druhé. Problém spočívá v tom, že slova dnes už moc neznamenají – levice není ve skutečnosti levicí a u pravice rovněž nevíme, kde se nachází. Ani jedna z těchto politických sil v podstatě nemá žádný filozofický základ, což silně omezuje možnost dále prohlubovat veřejnou diskusi. V důsledku toho mají volby ve Francii především negativní charakter – hlasuje se proti někomu, ne pro někoho. Hollande zvítězil ve značné míře především proto, že se lidé chtěli zbavit Sarkozyho, a je pravděpodobné, že v příštích volbách zvolí opět někoho jiného, aby se zbavili Hollanda. Z toho těží krajní uskupení, která tvrdí, že ona jako jediná nabízejí politickou alternativu. Tohle se však netýká pouze Francie, jde o situaci rozšířenou v celé Evropě.

Mohou v důsledku liknavosti hlavního politického směru převzít moc radikálové?

To si nemyslím. Strany krajní levice nebo pravice vypadají dobře v médiích, dosahují úspěchů i v méně důležitých volbách. Ale podpora radikálů je jen jednou z forem protestu a nic se tím nikam neposouvá. Rozdíl mezi hlukem, který tato uskupení vyvolávají, a skutečnou vůlí Francouzů je příliš velký na to, aby se mohli dostat k moci. Upřímně řečeno nevím, jestli by si to sama tato uskupení přála. Jejich rétorika dokáže skvěle získávat pozornost médií, ale jejich požadavky jsou zcela nereálné.

Guy Sorman (1944) je francouzský filozof a publicista, zastánce tržní ekonomiky. V letech 1995-1997 byl poradcem francouzského předsedy vlády, v současnosti je poradcem jihokorejského prezidenta. Autor dvou desítek publikací, mimo jiné Americká konzervativní revoluce (1983), Minimální stát (1985), Made in USA (2005), Génius Indie (2000), Amerika: hledání štěstí (2008), Říše lži: pravda o Číně 21. století (2009).

Rozhovor z internetového časopisu Kultura liberalna z 20. srpna 2013, jehož tématem byla otázka „21. století. Svět bez levice?“, přeložil Josef Mlejnek.

Diskuse