Nagygate poškozuje dobrou práci zpravodajské komunity

Ondřej Šlechta | 19. 6. 2013

Poslat do Kindlu

---

V obskurní kauze „Nagygate“ se zjevně hraje o mnohé. I když ještě neopadly emoce a kauza může mít řadu nečekaných rozuzlení, například poté, co se od policie dozvíme, komu patřilo oněch zabavených 150 milionů v hotovosti, naprosto jistě víme, že utrpí pověst vojenské zpravodajské služby.

Zopakujme si sled událostí. Během čtvrtka 13. června 2013 (pokud při plánování celé operace někdo vsadil na symboliku, jistě litoval, že rok a týden po zadržení Davida Ratha nevyšel třináctý den na pátek) začaly prosakovat první informace o tom, že detektivové úřadují v prostorách Vojenského zpravodajství, a později, že se mezi zadrženými objevila jména Páleník a Kovanda čili jména bývalého a současného ředitele Vojenského zpravodajství.

Pak to začalo. Premiér nejdřív nebyl k nalezení, a když se objevily informace, že šéfka jeho kabinetu Jana Nagyová je obviněna z toho, že nechala Vojenským zpravodajstvím sledovat Nečasovu manželku, vyrukoval premiér s bryskní odpovědí, že o sledování nevěděl. Jenže o den později připustil, že ve svém okolí „identifikoval nebezpečí“, které nechal prověřit bezpečnostní komunitou, a prý díky kombinaci služební horlivosti a nedorozumění mohlo být postupováno neadekvátně.

Když si to shrneme, vychází nám, že premiér buď nechal sledovat vlastní ženu a prostředníkem v jednání s Vojenským zpravodajstvím byla právě Nagyová, nebo Nagyová jednala na vlastní pěst, nebo premiérovi skutečně hrozilo nebezpečí a v kombinaci s horlivou Nagyovou důstojníci vojenské zpravodajské služby v rámci opatření sledovali i Nečasovu ženu.

Klíčovou formulací je ona „identifikace nebezpečí“. Byl to Petr Nečas, který jako jednu z prvních věcí na postu premiéra v roce 2010 odmítl policejní ochranu poukazem na to, že mu nic nehrozí. Jestliže kolem sebe později registroval nebezpečí, proč nepožádal o pomoc například Útvar ochrany ústavních činitelů, který je k zajištění jeho bezpečnosti zákonem určen? Tím našim partnerům jen vyslal další špatnou zprávu o fungování tuzemského bezpečnostního systému. Zahraničním návštěvám běžně ochranu poskytujeme, tak co si asi teď mnozí pomyslí o kvalitě ochranky, kterou nevyužije sám premiér v ohrožení a místo toho žádá o pomoc zpravodajce. Ti mu ale, jak ví jistě každý, kdo má alespoň elementární povědomí o fungování tajných služeb v demokratickém státě, z principu ochranu poskytnout nemohou a vlastně ani nesmí.

Skandál vrhá na službu nepěkné světlo. A bude to ještě horší, pokud tato kauza vyústí v rozkrytí a odhalení dalších pochybení služby ve formě jejího využívání k soukromým účelům a zákulisním hrám v minulosti, o čemž si delší dobu část bezpečnostní komunity šeptá. Utrpí tak pověst instituce, jejíž střední „management“ a řadoví zpravodajci, ať už na pozicích operativců nebo analytiků, provádějí výbornou práci, jak dokazují zveřejněné informační výstupy služby ve formě výročních zpráv. Klíčové otázky konfrontují s aktuální mezinárodně-bezpečnostní situací a v porovnání s mainstremovým pokrytím udivují svou výstižností a tendencí jít k věci, kterou následně podají bez obalu.

Kauza zneužití Vojenského zpravodajství může mít ještě jeden dopad. Zbývá totiž odpovědět na otázku, jak se mohlo stát, že tak zkušení důstojníci jako Páleník s Kovandou se vůbec mohli s Nagyovou bavit a nevyrazili s ní dveře. Jeden můj důvěrný zdroj uvnitř služby přišel s vlastním výkladem. Ten by paradoxně potvrzoval Nečasovo vykrucování o tom, že všechno je jen nešťastná souhra náhod kombinovaná se služební horlivostí. Mohlo prý skutečně dojít k nedorozumění, když se jednalo přes exšéfa VZ Páleníka, za kterým přišla Nagyová, a Páleník následně vyslal signál k tehdejšímu šéfovi VZ Kovandovi, který se neptal, protože požadavek (jakkoli podivný) prostě splnil, což považoval za samozřejmost a vojáckou čest hodnou dvou bojem prověřených druhů z elitní 601. skupiny speciálních sil.

Je také potřeba napsat, že současné Vojenské zpravodajství je vlastně organizací zastřešující celkem tři složky, které nominálně fungují jako jedna, ale prakticky má každá specifické, nepřenosné úkoly. Jde o vojenskou rozvědku, obranné zpravodajství (kontrarozvědka) a zmíněnou 601. skupinu speciálních sil určenou pro speciální průzkum, úderné akce a boj proti terorismu. Zatímco debata o možné reformě zpravodajských služeb počítá s rozličnými variantami budoucí podoby VZ uvnitř zpravodajského systému, určitá část bezpečnostní komunity dlouhodobě volá po tom, aby se 601. skupina speciálních sil „sebrala“ zpravodajcům a podřídila pod Generální štáb AČR.

Existují i názory, že na postech ředitelů VZ a jejich náměstků jsou protežování bojovníci z „601skss“, což údajně negativně ovlivňuje rozhodovací procesy organizace, jejíž činnost má být primárně zpravodajská. Mluvčím těchto nespokojenců je například velvyslanec při NATO Jiří Šedivý, který nedávné rozhodnutí vlády ponechat 601skss pod Vojenským zpravodajstvím kritizoval jako „nešťastný sovětský relikt z dob, kdy rozvědka plnila represivní úkoly“.

Nelze tak vyloučit, že se aktuální kauza časem vyvine minimálně v oživení debaty o statutu 601. skupiny speciálních sil, sloučení výzvědné části VZ s civilní rozvědkou (ÚZSI) a ponechání vojenské kontrarozvědky jako samostatné či její sloučení (co do gesce) s civilním protějškem, Bezpečnostní informační službou.

Revue Politika 6/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse