Turecko má pro Evropu mimořádný význam

Již léta jsme na evropské scéně svědky neutuchajících diskusí o tom, zda Turecko patří či nepatří do Evropy. Rozdmýchávají je především ti, kterým je turecká příslušnost k evropské identitě nepohodlná. Staletí společné historie se však nedají vymazat. Území dnešního Turecka bylo vždy součástí impérií, jež byla považována za nedělitelnou součást evropské mocenské architektury, od starověku přes středověk až po moderní dobu. Tvrdit, že je tomu dnes jinak, resp. že Evropa ke svému úspěšnému rozvoji Turecko nepotřebuje, je velmi krátkozraké a svědčí o myšlenkové zatemněnosti přinejmenším určité části evropských politických elit.

Historický kontext

Oblast Malé Asie byla již od starověku místem, kde se střetával západní a východní civilizační vliv. Během staletí toto klíčové území na pomezí mezi Evropou a Asií, se strategickou polohou ve východním Středomoří, postupně ovládali Chetité, Peršané, Řekové i Římané. Právě posledně jmenovaní ovlivnili na počátku našeho letopočtu vývoj v této oblasti na více než jedno tisíciletí, když díky rozdělení své říše v roce 395 umožnili samostatný rozvoj její východní části, s centrem právě v Malé Asii, v rámci nového státního útvaru, který zajistil přežití nejen římského, ale především pak řeckého civilizačního odkazu v transformované podobě až do středověku.

Nástupnická Byzantská říše se stala centrem východního křesťanství a klíčovou spojnicí mezi evropským kontinentem a svatými místy křesťanů na Blízkém východě. Postupná ztráta schopnosti bránit tuto svou pozici v důsledku nájezdů arabských a následně tureckých kmenů nicméně vedla k jejímu úpadku, který nedokázaly zvrátit ani křížové výpravy a obnovení křesťanské kontroly nad Jeruzalémem v letech 1099–1187. Definitivní konec říše pak znamenal pád jejího hlavního města Konstantinopole v roce 1453 pod náporem sílící Osmanské říše, která ji na několik dalších století vystřídala v roli nejvýznamnější mocnosti v regionu východního Středomoří s přesahem vlivu daleko jdoucím za jeho hranice.

V zájmu upevnění pozice nového impéria se cílem osmanské expanze v následujících desetiletích stala jak oblast jihovýchodní Evropy, tak Blízkého východu a severní Afriky, čímž opětovně došlo k propojení těchto území v jedné velké říši. V dobách svého největšího rozmachu v 16.–17. století Osmanská říše ovládala většinu Středomoří i rozsáhlé oblasti kolem Černého a Rudého moře, které však ani ona, stejně jako Byzantská říše, nedokázala dlouhodobě udržet. Stagnace a postupná ztráta kontroly nad jednotlivými državami se staly průvodním jevem vývoje Osmanské říše v 18.–19. století.

Celkovému úpadku impéria nezabránilo ani reformní úsilí sultánů, kteří se opakovaně pokoušeli zavést v říši změny odpovídající tehdejším evropským standardům, a to především v oblasti státní správy a armády. Neustával ani vnější tlak na respekt a dodržování náboženských svobod nemuslimských věřících, zejména ze strany mocensky se etablujícího Ruska. Pro proreformně naladěné sultány nicméně neznamenalo přijetí závazků v tomto směru větší problém. Ostatně již v 16. století za vlády Sulejmána I. existovalo ve vztahu k náboženským menšinám v říši značně tolerantní prostředí. Země se stala útočištěm židů vyhnaných ze Španělska a i lidé ostatních náboženství mohli svou víru vyznávat svobodně, byť museli platit zvláštní daň. Značně rozporuplně naopak ve vztahu k reformám koncem 19. století vystupovalo nové nacionalistické mladoturecké hnutí. To na jedné straně podporovalo zavedení ústavního režimu v zemi, na straně druhé však kritizovalo přílišné přejímání západních hodnot a sbližování se Západem a nerespektovalo existenci etnických a náboženských menšin v říši.

Definitivní konec osmanského panství ve východním Středomoří přinesla první světová válka, v níž se říše postavila na stranu Německa a Rakouska-Uherska. Na troskách starého impéria byl pod vedením válečného hrdiny Mustafy Kemala vybudován nový moderní turecký stát. Po zrušení sultanátu byla v roce 1923 vyhlášena nezávislá republika, s územním rozsahem redukovaným v podstatě jen na oblast Malé Asie, a zahájena realizace zásadních modernizačních reforem. V následujících letech byla provedena odluka církve od státu a majetek náboženských institucí přešel pod státní kontrolu. Islámské právo šaríja bylo nahrazeno občanským zákoníkem inspirovaným švýcarským modelem. Mnohoženství bylo zakázáno a ženy dostaly volební právo. Místo arabského písma byla zavedena latinka a přikázáno bylo i nošení evropského oděvu. Nové Turecko se tak zařadilo po bok moderních evropských států, k nimž se dlouhodobě snažilo přiblížit.

Rivalita velmocí

Modernizace Turecka po první světové válce však sama o sobě nestačila na to, aby jej evropské velmoci přijaly za sobě rovné. To se naplno projevilo po skončení druhé světové války v rámci nastupujícího procesu evropské integrace, který se zapojením Turecka nepočítal. Přestože se země ve studené válce jednoznačně postavila na stranu Západu a stala se v roce 1952 členem NATO, ani spojenecká loajalita a soudržnost evropské státy nepřesvědčila, aby Turecko přijaly do svého nově budovaného klubu. Od roku 1963, kdy byla podepsána asociační dohoda mezi Tureckem a Evropským hospodářským společenstvím, je Turecko nejdéle čekající zemí na členství v evropských institucích. Kandidátský status mu byl oficiálně přiznán až v roce 1999.

Ať již se hovoří o potřebě plnění kritérií jakkoliv, faktem zůstává, že přijímání nových členů do evropských struktur bylo vždy vysoce politickou záležitostí s ohledem na jednomyslný souhlas všech stávajících členů. A právě na tom ztroskotává i vstup Turecka do dnešní Evropské unie. Jeho přijetí by totiž znamenalo zásadní změnu rovnováhy sil uvnitř organizace, kterou si zakládající francouzsko-německý tandem v žádném případě nepřeje. Se svými 75 milióny obyvatel by se Turecko rázem stalo druhou nejlidnatější zemí EU hned po Německu – s adekvátním vlivem v evropských institucích, čímž by významným způsobem narušilo dosavadní hegemonii obou velmocí v tomto uskupení. Je jasné, že takový vývoj není v zájmu ani jedné z nich, a proto hledají zástupné argumenty, které by umožnily členství Turecka v EU přinejmenším oddálit.

Často se objevující názory argumentující odlišností kultur a poukazující na EU jako na projekt postavený primárně na křesťanských hodnotách neobstojí tváří v tvář současnosti ani minulosti. Historický vývoj jasně ukázal, že jak Osmanská říše, tak samotné Turecko postupně přijaly evropské kulturní dědictví, resp. evropský civilizační odkaz za součást své národní identity, která je zásadním způsobem odlišila od zbytku muslimského světa. Pokud pak hovoříme o současné situaci, nemůžeme opomenout rostoucí počet obyvatel muslimského vyznání jak v Německu, tak ve Francii. Zatímco právě v Německu se jedná především o občany turecké národnosti, kteří se v zemi usídlili v návaznosti na pozvání z 60. let, kdy jejich práce byla zapotřebí v německém průmyslu, ve Francii jde zejména o legální i nelegální přistěhovalce z méně rozvinutých arabských zemí, bývalých francouzských kolonií, kteří se s evropským prostředím sžívají jen velmi obtížně vzhledem k tomu, že na rozdíl od Turků nebyli z velké většiny ve svých zemích vystaveni důsledné sekularizaci ani rozsáhlé modernizaci po evropském vzoru.

Jako obzvláště alarmující se pak jeví vízové restrikce, jimž jsou turečtí občané při cestách do EU, resp. schengenského prostoru dlouhodobě vystavováni. Turecko je v současnosti jedinou kandidátskou zemí, s níž probíhají vstupní rozhovory, ale stále je vůči ní ze strany EU uplatňován vízový režim. Bez víz naopak mohou do schengenského prostoru cestovat občané hned několika států, jež zdaleka nedosáhly takového stupně přiblížení k EU jako Turecko nebo o členství v této organizaci vůbec neusilují. Příznivější úpravu vízového režimu s EU má dokonce i Rusko, jehož občané podléhají na základě dohody z roku 2007 zjednodušeným formalitám při vydávání schengenských víz a platí i výrazně nižší vízový poplatek. Ani toho se zatím občané Turecka nedočkali, což je na jejich straně velkým zdrojem frustrace.

Ostatně právě přístup Německa a Francie k Rusku je ukázkou pokrytecké politiky, kterou obě země ve vztahu k partnerům EU na východě Evropy dlouhodobě zastávají. Jejich jednoznačný zájem na rozvíjení těsných vztahů a spolupráce s Ruskem ostře kontrastuje nejen s jejich chováním vůči Turecku, ale také vůči dalším partnerům ve východním sousedství EU. Preference hospodářských zájmů obou velmocí na úkor rozvoje vztahů a podpory států s proevropským a proatlantickým cítěním, snažících se držet demokratických standardů, a to včetně dlouholetého aliančního spojence Turecka, má paradoxně za následek budování užších vazeb s ruským autoritativním režimem, jenž je pro řadu evropských zemí potenciálně velmi významným bezpečnostním rizikem.

Regionální rozměr

Problematika členství Turecka v EU má i svůj výrazný regionální rozměr. Historicky hluboce zakořeněná řecko-turecká rivalita znásobená stále nevyřešenou otázkou rozděleného Kypru se stala překážkou, kterou nebude snadné překonat. Animozity mezi oběma národy plynoucí ze vzestupu a pádu jejich bývalých impérií, majících za následek střídavou nadvládu jednoho či druhého nad územím celého východního Středomoří, jsou stále určujícím faktorem při formulaci jejich současné zahraniční politiky. Tato skutečnost se v posledních letech projevuje čím dál více i na půdě mezinárodních organizací, a to včetně EU a NATO – Turecko dlouhodobou blokační politiku plnohodnotného členství v EU oplácí v rámci Aliance blokací spolupráce NATO-EU. Samostatnou kapitolou je pak otázka Kypru, kde vměšování obou zemí na podporu jejich národnostních menšin vedlo v roce 1974 od původně vnitřního konfliktu dvou etnik k rozdělení ostrova a vyhlášení dvou nezávislých států pod jejich patronací.

Přestože kořeny kyperského problému tkví primárně v řecko-tureckých vztazích, EU se zásadní měrou zasloužila o to, aby tento spor dále zakonzervovala. Svým rozhodnutím z roku 2004 o přijetí pouze Řeky obývané části Kypru do EU promarnila jedinečnou příležitost přispět k vyřešení několik desetiletí vlekoucího se konfliktu. Tím, že nedodržela svá původní prohlášení, že do EU bude přijat jen sjednocený Kypr, a po neúspěšném referendu o sjednocení ostrova (a předchozím tlaku Řecka) souhlasila se vstupem jen jeho řecké části (přestože právě její obyvatelé se na rozdíl o kyperských Turků při hlasování vyslovili proti sjednocení), fakticky znemožnila i jakýkoliv reálný posun při integraci Turecka do EU.

Z kyperské otázky se tak stal odstrašující případ toho, jak partikulární zájmy jedné členské země mohou převážit nad dlouhodobými zájmy celku, a ovlivnit tak vývoj v daném regionu na několik let až desetiletí dopředu. Řecké spory se sousedy i nadále zatěžují jak EU, tak NATO. Vedle Turecka se dalším rukojmím řecké politiky v obou organizacích stala také Makedonie, které je účinně bráněno v integraci do euroatlantických struktur kvůli sporu o název země. Absurdnost řeckého chování pak podtrhují i vynakládané výdaje na obranu, které i přes vlekoucí se hospodářské obtíže země výrazně neklesly ani v posledních letech a jsou udržovány v poměrně značné výši právě jako pojistka proti Turecku, dlouholetému spolučlenovi v NATO, s nímž by Řecko měly vázat společné bezpečnostní zájmy a nikoliv obavy ze vzájemné nevraživosti.

Turecko záchranou pro EU?

Zatímco se EU již několik let utápí ve vlastních problémech, umocněných působením dlouhé ekonomické krize, Turecko se stalo příkladem politicky a hospodářsky úspěšné země s rostoucím mezinárodním kreditem i vlivem. Země už dávno není „nemocným mužem na Bosporu“, který v 19. století potřeboval evropskou pomoc při modernizaci a realizaci nezbytných reforem. Role v 21. století se obrátily. Nyní je to nemocná EU, která potřebuje radikálně zreformovat, pokud si chce zajistit přežití v rychle se měnícím globálním prostředí. A právě Turecko jí může být nápomocno. Může se stát tím svěžím závanem větru, na který EU již tak dlouho čeká, a to nejen v celoevropském, ale i regionálním kontextu v souvislosti s hospodářským vývojem v Řecku a na Kypru.

V zájmu evropských zemí je přestat bránit Turecku v integraci do Evropy a konečně ho uznat za rovnocenného partnera, který se chce podílet na budování a udržování jak evropské, tak blízkovýchodní stability. Jeho mírotvorná a stabilizační role v regionu je v kontextu dlouhodobě nepředvídatelného vývoje na Blízkém východě nepostradatelná, což jasně dokazuje i poslední syrská krize. EU si musí konečně uvědomit, že Turecko společně s Izraelem jsou ve východním Středomoří jedinými dvěma demokratickými státy s jasnou vazbou na Evropu, které na jejích hranicích dlouhodobě brání masivnímu přelití islámského radikalismu a nestability z oblasti Středního východu do Evropy. Situace se ani po staletích nezměnila: pro Evropu je kontrola tohoto území na pomezí Evropy a Asie i nadále klíčová. Spojence na Bosporu ani v Jeruzalémě nelze dále ostrakizovat, jde o bezpečnost Evropy jako celku i zachování jejího dalšího demokratického směřování. USA to již dávno pochopily. Kdy to konečně pochopí také EU?

Diskuse