Úvodní stránka  »  Články

Náboženský spor a evropský zázrak

Alexander Tomský | 10. 6. 2013
Poslat do Kindlu

Monumentální historický úspěch západní civilizace spočívá v tom, že se nejen těší ještě před sto lety nepředstavitelné životní, technické a lékařské úrovni, ale udržuje si i dominantní pozici v mezinárodních vztazích, zvláště pokud jde o podmínky světového obchodu a bezpečnosti. Možná i proto je na světě od roku 1945 tak málo válek. To vše přesto, že Západ už dnes neporoučí světu převahou svých neporazitelných automatických pušek, kanónů a křižníků jako v době evropských impérií.

Ani islám není schopen na mezinárodních fórech úspěšně formulovat své námitky. Ne proto, že Západu v mezinárodních organizacích přitakává globální třída (elita), ale hlavně proto, že ideologie demokratické legitimity a kult humanity jsou na rozdíl od náboženského islámu univerzální. Většině nedemokratických režimů (s výjimkou Číny!) proto nezbývá než si na demokracii tak jako v Rusku alespoň pokrytecky hrát.

Právě polokomunistickou, oligarchickou Čínu, dnes opět sebevědomou říši středu, úspěch evropského Západu mimořádně fascinuje. Čínská akademie sociálních věd měla před nedávnem za úkol zjistit „objektivně a mimo pochybnosti příčiny evropského úspěchu“, a jak se vyjádřil v rozhovoru s novinářem Dominikem Lawsonem z The Sunday Times nejmenovaný člen akademie o nepublikovaném výsledku zkoumání, bylo to pro něj a jeho kolegy značné překvapení: „Stále jsme na to nemohli přijít, zkoumali jsme vaši kulturu z materiálního, historického, politického i ekonomického hlediska a dlouho se nám zdálo, že jste prostě jen náhodou objevili nejlepší politický a ekonomický režim, měli jste přece lepší děla. Nakonec jsme ale zjistili, že klíčový nebyl náhodný objev materiálních vynálezů (Marx), ale kultura křesťanství. To ono postupně vytvořilo soudržný základ sociálního a politického života založeného nikoli na moci, ale na důvěře, kterou zbytek světa neznal. Jen tak mohl vzniknout spontánní kapitalistický trh a nakonec i demokracie.“

Tento postřeh je zajímavý především proto, že Číňané se na nás dívají zvenčí a že jsou také jedni z posledních na planetě, kteří se na svět dívají prizmatem náboženství (tradice konfucianismu je především etická).

Lawson podpořil názor pekingského vědce citátem z knihy anglického historika ekonomie Nialla Fergusona Civilizace. Ten si všiml obchodního úspěchu přístavního města Ven Žu, kde stálo před revolucí více než tisíc kostelů a kde je dodnes ze tří milionů obyvatel možná dvacet procent křesťanů.

Je známo, že náboženské vakuum nejen v Číně, ale i v Jižní Koreji a jinde v Asii přitahuje především křesťanství. Ani buddhismus či tao, stejně jako kdysi stoicismus v Římě, nejsou dostatečně konkurenceschopné, představují příliš neosobní víru.

Ano, člověk je bytost náboženská a neutrální agnostický postoj, na který často narážíme v Evropě, je buď jen dočasným intermezzem mezi ztrátou jedné víry a nabytím jiné, nebo jde o víru nevědomou či nepřiznanou. Otázkou je, zda dnešní evropské náboženství liberálního humanismu, vehementně prosazované v dokumentech Evropské unie, nevede k úpadku, zatímco Asie přijímá víru, která nejen nás, ale podstatnou část sedmimiliardového světa, vysvobodila z hladu, zimy, pandemií i krutovlád. Juval Harrari, profesor historie na Hebrejské univerzitě, definuje v kurzu světových dějin náboženství následovně:

„Často se mluví o rostoucím sekularismu západní společnosti a ztrátě náboženské příslušnosti. Ve skutečnosti dochází jen k poklesu teistické víry: moderna je poznamenána intenzivním náboženským zanícením, nejkrutějšími náboženskými a misionářskými válkami v dějinách lidstva. Nové přírodní kulty, liberalismus, nacionalismus, komunismus a nacismus nezbožňují přírodu, nýbrž člověka. Tyto víry nechtějí být nazývány náboženstvím, a proto mluvíme o ideologiích, ale je to jen sémantický trik. Jestliže náboženství je systém lidských norem a hodnot založených na víře v nadlidský řád, pak komunismus je náboženstvím stejně jako islám. Komunisté (ale i buddhisté) věří v neměnné zákony. Pouze je neobjevil Gautama, ale Marx, Engels a Lenin. Moderní náboženství mají také své svaté knihy a věrology. Rozdíl je jen v tom, že v prvém případě vládne světu zjevený nadpřirozený řád stvořitele a v druhém zjevený řád nadlidský. Kult homo sapiens je založen na víře, že člověk má na rozdíl od zvířat svatou přirozenost, že je ze všeho nejdůležitější a všechno ve vesmíru určuje. Člověk je nejvyšší dobro a všechny bytosti existují jen pro něj. Kolektivní, dnes poražené humanismy byly evoluční – budovaly nadčlověka a beztřídní společnost. V současnosti nejdůležitější liberální sekta humanistického náboženství považuje za božstvo (vnitřní jádro, inner core) každého jedince, zde je třeba hledat nejvyšší politickou a etickou autoritu. Hlavní přikázání se nacházejí v seznamu univerzálních lidských práv. Proto například musíme chránit vrahy a zakázat trest smrti. Tím, že obhajujeme zločincovo právo na život, oslavujeme důstojnost lidství, které on porušil.“

Liberální humanismus mnoho lidí mate, neboť je derivátem křesťanství a není schopen vysvětlit, co je tak svobodného a svatého na člověku, nemá-li věčnou duši a neexistuje-li Stvořitel, jenž z lásky to kruté svobodné zvíře povýšil do své svatosti. Člověk nemá žádnou přirozenou svatost a také v sobě těžko hledá přirozený řád, nevztahuje-li se k řádu vyššímu, bez nějž tak snadno propadá své bezuzdnosti. Homo sapiens nemůže sám sebe jako baron Prášil vytáhnout za vlasy z bažiny hříchu. A představa víry v neosobní řád lidských práv? Nejabsurdnější je na ní skutečnost, že věřícím nepřipadá absurdní. Civilizace vzniká buď násilím, nebo je založena na důvěře, řekl čínský akademik. A individuální lidská práva jsou často jen zástěrkou, za níž probíhá boj o moc.

Text vyšel 10. června 2013 v časopisu Týždeň. Redakčně upraveno.

Revue Politika 6/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru