Podivná ruská zahraniční politika

Vývoj ruské zahraniční politiky od pádu komunismu do současnosti je poněkud podivný. Během Jelcinovy éry byla ruská zahraniční politika předmětem vášnivých sporů a za Putina se znovu stala soukromým revírem nejvyšších představitelů Kremlu a předmětem všeobecného konsensu, který nezpochybnilo ani poslední vzbouření. Vždyť Rusko má dnes k racionálnímu vymezení svých národních zájmů stejně daleko jako v sovětské epoše, kdy mu v odpovídajícím vnímání vnějšího světa bránilo ideologické prisma – možná právě proto, že v jeho zahraniční politice zůstaly uchovány prvky leninistické vize, zatímco v domácí politice pád socialismu všechno vymetl.

Rusko, jež se zrodilo z trosek SSSR, zdědilo místo Sovětského svazu v Radě bezpečnosti OSN. Dne 13. ledna roku 1992 se zavázalo plnit všechny smlouvy uzavřené SSSR. Tato formální kontinuita silně kontrastovala s převratem, který se odehrával v ruské diplomacii během prvních měsíců jelcinovského režimu. Zmizela koherence, již poskytovala ideologie. Centralizace existující v sovětské epoše, díky níž diplomaté působili v souladu s lidmi KGB a s propagandisty, zůstala jen vzpomínkou. Zahraniční politika přestala být soukromým revírem pána Kremlu, jak tomu bylo až do Gorbačova. Od nynějška se na mezinárodní scéně aktivně projevují prezident a jeho administrativa, ministerstvo zahraničních věcí (MID, Ministěrstvo inostrannych děl ), Státní duma, Gazprom, SVR (Služba vněšněj razvědki), pokračovatelka KGB, oligarchové a regiony. Jelcin se dostal k zahraniční politice pozdě, neboť si ji pro sebe žárlivě ponechával stranou Gorbačov. Neměl žádnou zkušenost. Nového ruského ministra zahraniční Kozyreva chránil v danou chvíli miláček přízně osudu Gennadij Burbulis. Vedení ministerstva zahraničí ho přijalo špatně, komunističtí poslanci Státní dumy ho nenáviděli a ani v ostatních oblastech státní správy neměl žádnou podporu. Nebyl schopen koordinovat zahraniční politiku se „silovikami“ (představitelé „silových“ ministerstev). Zahraniční politika se stala rukojmím vnitropolitické krize v ještě větší míře než za Gorbačova.

Boj o zahraniční politiku

Tisk reflektuje spory, které rozdělují klany soupeřící o moc. Je třeba zcela změnit zahraniční politiku Ruska vůči Západu, nebo je třeba hledat ruskou cestu a mít svou vlastní politiku v muslimském světě a vůči asijským zemím? Liberální „atlantisté“ zkřížili zbraně se zastánci „eurasijských“ doktrín, jejichž obliba bleskurychle stoupala. Kvůli nim se také Rusko, jež se obrátilo zády k západnímu modelu, cítilo povoláno vytvořit kolem sebe kontinentální blok zahrnující Německo, další kontinentální velmoc, Írán a Čínu, který by dokázal vzdorovat Spojeným státům, moře ovládající „thallassokratické“ mocnosti. „Eurasisté“ kladli důraz na mocenské ohledy: „Rusko soustřeďuje své politické zájmy na Západ, a nestará se tak v dostatečné míře o posílení svých zájmů v muslimském světě.“ Přitom na Západě bude vždycky jen za chudého příbuzného. Kromě toho je třeba poznamenat, že „ze zaměření se na západní hodnoty nijak nevyplývá orientace na Západ. Asijský vektor ruské politiky má pro Rusko životní význam […]. Musíme usilovat o to, abychom zlomili euro­centrickou tradici moskevských politiků a diplomatů.“¹ „Atlantisté“ kladou důraz na ekonomické důvody: „Orientace na západní metropole dnes představuje jedinou možnost,“ neboť Rusko se dnes musí snažit proniknout do centra světové ekonomiky.

Touto diskusí jako by znovu vzplanul starý spor mezi slavjanofily a západníky, který započal ve čtyřicátých letech devatenáctého století, měl své pokračování ještě na počátku dvacátého století a ve vší kráse se obnovil mezi ruskými emigranty ve dvacátých a třicátých letech minulého století. „Eurasijská“ témata čerpala ze spisů emigrantů znovu objevovaných v jelcinovském období a byla v různé míře aktualizována odkazy na geopolitiku Třetí říše.

Tyto dva přístupy se odrážely rovněž v postoji ke Společenství nezávislých států (SNS). Atlantisté byli nakloněni postupnému stahování Ruska ze Střední Asie, již Moskva už nemohla subvencovat, a vztahům dobrého sousedství s Ukrajinou a s baltskými zeměmi, které se od Ruska odtrhly a připojily se k Evropě. Eurasisté obhajovali ruskou nadvládu ve Střední Asii a na Kavkaze.²

První fáze: 1992–1993

Jde o „složité“ období ruské diplomacie počínající rokem 1992. Rozhodoval zde – jako v Rusku vždy – osobnostní princip. Jelcin chtěl ve svém zastydlém narcismu dokázat, že se může stát stejným miláčkem Západu jako Gorbačov (Jelcinova cesta do USA v září 1989 znamenala katastrofu). Nezávisle na těchto aspiracích nebyli ruští vedoucí představitelé schopni stanovit cíle své zahraniční politiky. Když jednou Nixon položil Kozyrevovi otázku, jakým způsobem chápe zájmy nového Ruska, Kozyrev mu odpověděl: „Máte-li vy nějakou představu, budu vám velmi vděčný, když mi pomůžete formulovat naše národní zájmy.“³

Jelcin v lednu1992 vyhlásil, že Západ a Rusko jsou spojenci. Ruského prezidenta v té době velice znepokojovala katastrofální ekonomická situace země. Představoval si, že by lék na všechny ruské bědy přinesla masivní západní pomoc. V Kremlu tehdy panovala „naivní víra v altruismus západních zemí“.⁴ Od své cesty do Spojených států v roce 1992 se Jelcin, který se už stal terčem nenávistné „hnědorudé“ opozice ve Státní dumě, snažil Američany přesvědčit, že se Rusko již zcela odstřihlo od své totalitní minulosti. Je si jist tím, že Západ bude záchranu demokracie v Rusku považovat za svou povinnost. Spojené státy se musejí postavit do čela hnutí, Evropa je bude posléze následovat, prohlásil Jelcin. Jelcinova návštěva Spojených států v červnu 1992 představuje vyvrcholení příznivých rusko-amerických vztahů.

Po tomto období začíná narůstat nostalgie po časech sovětsko-amerického kondominia: „Partnerství Moskvy s Washingtonem představuje pro Rusko jediný prostředek, jak si uchovat statut velmoci, a v určité míře dokonce i statut supervelmoci.“⁵ Kozyrev usiluje o vytvoření rusko-americké osy a „hnědorudí“ mu vyčítají, že chce všechna ruská zahraničněpolitická rozhodnutí podřídit washingtonskému
„obkomu“⁶.

„Eurasijská“ linie ruské politiky nebyla nicméně zcela opuštěna. Pokračovali v ní poslanci Státní dumy. V lednu 1992 se viceprezident Aleksandr Ruckoj vydal do Íránu, aby obnovil vojenskou spolupráci. Spojené státy jsou již znepokojeny riziky šíření nukleárních zbraní pocházejících z Ruska. Kozyrev v roce 1993 navrhuje vytvoření komise Gore–Černomyrdin, aby rusko-americké partnerství získalo institucionální podobu a stalo se stravitelnějším i pro Státní dumu. Spojené státy kupují ruský uran za dvanáct miliard dolarů, aby zabránily jeho prodeji Číně nebo Íránu. Ze stejného důvodu financují i ruský vědecký
výzkum.

Pokud jde o vztah k ostatním státům SNS, není mezi „demokraty“ a „patrioty“ velký rozdíl: V době Jelcinovy návštěvy v USA předseda parlamentu Chazbulatov v červnu 1992 prohlásil, že Nejvyšší sovět zvažuje připojení Jižní Osetie k Ruské federaci. Paralelně s ním Ruckoj vyhrožuje bombardováním Gruzie a Moldavska a návratem do Podněstří. Dokonce i umírněný Andrej Kozyrev tehdy tvrdil: „Budeme hájit práva Rusů. To je pro nás priorita. Budeme je hájit zuby nehty. A bude-li to nutné, použijeme sílu.“⁷ Jelcin 21. června 1992 hrozí vojenskou intervencí na obranu rusofonního obyvatelstva. Kozyrev jen dodává tečky nad i (12. prosince 1993): „Státy SNS a baltské státy tvoří zónu, v níž se soustřeďují prioritní životní zájmy Ruska. V této zóně se také koncentrují zásadní hrozby pro tyto zájmy… Tyto oblasti, které Rusko po staletí považovalo za sféry svých zájmů, nesmíme opustit.“ V roce 1992 Rusko v Taškentu podepsalo se státy SNS smlouvu o kolektivní bezpečnosti: doufalo, že je tak odradí od budování svých vlastních armád. Všimněme si, že za Jelcina mělo Rusko větší reálný vliv na země SNS než za Putina, kdy se jedinou pákou, která Rusku zůstala, stala energetika. Moskva dostala v roce 1992 k moci Ševarnadzeho v Gruzii, v roce 1993 Alijeva v Ázerbájdžánu a o rok později Kučmu na Ukrajině.

Hlavní Jelcinovou péčí tehdy bylo čelit útokům Státní dumy a „hnědorudých“. Gennadij Zjuganov tehdy vsadil na ruský nacionalismus, aby se prosadil do čela Komunistické strany Ruska. Jelcin začíná mluvit jazykem ruských „děržavniků“⁸ a opouští počáteční demokratický diskurs. V říjnu 1992 před kolegiem ministerstva zahraničí prohlašuje: „V naší zahraniční politice je bohužel příliš mnoho improvizace, nekonzistentnosti a protimluvů. Vytváříme tak dojem, že jsme Rusko slabé, bezmocné a chudé… Chováme se příliš zakřiknutě, často se nacházíme v obranné pozici a myslíme si, že musíme kopírovat druhé. Rusko je na Západě vnímáno jako země, která dokáže říkat pouze ano, která si nevšímá toho, že ostatní vůči ní neplní své závazky, která mlčky snáší urážky…“⁹ Jelcin se podle všeho připojuje k myšlence „ruské cesty“: „V žádném případě nevedeme Rusko ke kapitalismu. Rusko je výjimečná země. Nebude ani socialistické, ani kapitalistické, bude ruské…“¹⁰

Přes tyto ústupky (nebo možná právě pro ně) je rétorika opozice stále ostřejší. V prosinci 1992 vyšel v listu Sovětskaja Rossija článek obviňující přední demokraty z toho, že jsou vlivovými agenty ciziny, který způsobil v jelcinovském táboře paniku. Západ je v něm prezentován jako dravec, který myslí pouze na to, jak vydrancovat Rusko a opírat se přitom o „kompradorskou buržoazii“ v jeho službách. Toto je téma, které čeká slibná budoucnost, neboť se později stane součástí oficiální rétoriky v letech Putinovy vlády.

Politika charakterizovaná jako „infantilní proamerikanismus“¹¹ vydržela jakž takž do jara roku 1993. Každopádně je nutné konstatovat, že ona západnická linie byla umělá a neměla dlouhé trvání. Jelcin byl vždycky ambivalentní.

„Eurasijský“ obrat

Až v roce 1994, po rozpuštění Státní dumy a po přijetí nové ústavy, se Rusko začíná skutečně věnovat zahraniční politice, předtím pohlcoval veškerou energii kremelských elit boj o moc. Rusko dokončilo stažení svých vojsk z Německa a začalo se zabývat hledáním nového zakotvení v Evropě. Zakládající akt vztahů mezi Ruskem a Evropskou unií, Dohoda o partnerství a spolupráci, byla podepsána v červnu 1994 na Korfu na dobu deseti let a byla obnovitelná. Z evropské strany se předpokládalo, že se Rusko bude poevropšťovat podobným způsobem, jako kdyby v jeho případě šlo o zvětšeninu Polska. V červenci 1994 bylo Rusko přijato do G-7, což byla zčásti rekompenzace za jeho připojení k Partnerství pro mír, které navrhlo NATO a které po velkém boji prosadili jelcinovci.

Ale válkou v Čečensku se Rusko od Západu vzdálilo. Zneklidněné země střední a východní Evropy klepou stále naléhavěji na brány NATO. Záporné stanovisko k rozšiřování NATO vede v Rusku k prvnímu shodnému postoji v zahraniční politice od rozpadu SSSR. A jugoslávský konflikt, zejména po leteckých úderech NATO proti Srbům v Goražde v dubnu 1994, vyhání nacionalistickou licitaci téměř až do paroxysmatických poloh a má za následek výměnu Kozyreva Primakovem v lednu 1996.

Ale obrat v ruské zahraniční politice začíná už rokem 1994, tedy ještě za Kozyreva. Moskva se pouští do urychlování integrace SNS kolem tří základních os: ekonomického spojení, systému kolektivní bezpečnosti a „společného informačního prostoru“. Dne 15. dubna 1994 bylo ohlášeno vytvoření zóny volného obchodu zahrnující dvanáct zemí SNS, ale tento projekt brzy nato vyzněl do ztracena. Dne 20. ledna 1995 byla podepsána celní unie mezi Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem. Tyto země vytvořily jádro budoucího Euroasijského hospodářského společenství, které v roce 2000 vyhlásil Putin a k němuž se připojily Tádžikistán a Kyrgyzstán. Příznačný detail nakonec: Rusko se znovu ujalo výstavby íránské jaderné elektrárny v Búšehru (ta zahájila provoz v srpnu 2010).

Primakovova politika se zdánlivě může jevit jako prodloužení gorbačovovské politiky „kooperace“. Nezapomínejme, že Rusko v té době více než kdy jindy cítilo potřebu finanční pomoci od Západu. Primakov se soustředil na to, aby se vyhnul otevřenému střetu se Spojenými státy. Zároveň se však ze všech sil snažil Spojeným státům dokázat, že schopnost Moskvy škodit zůstala neoslabena, a že je proto v zájmu Washingtonu se dobrovolně rozhodnout pro partnerství s Ruskem a ponechat mu v evropských záležitostech a v bývalém sovětském prostoru volnou ruku. Rusko bylo ovšem v roce 1997 přinuceno se smířit s rozšířením NATO, aniž získalo, a to i přes Primakovovu úpornou snahu, pravomoc spolurozhodovat v otázkách evropské bezpečnosti a právo veta.

Ruská diplomacie nabírala pod vedením Primakova stále výrazněji novosovětskou podobu. Nový důraz se kladl na vztahy se sousedy Ruska, se zeměmi střední a východní Evropy, které Moskva předtím zanedbávala, na vztahy se Středním východem¹², s jižní Asií a s Dálným východem. Zřetelněji se rýsovalo eurasijské zaměření a směřování ruských aktivit. Moskva se snaží upevnit svou nadvládu v SNS: 2. dubna 1997 podepisuje smlouvu o nové integraci s Běloruskem, 29. srpna smlouvu o přátelství s Arménií, která počítá s vojenským spojenectvím mezi oběma zeměmi, a tedy s ruskými základnami v Arménii. Koncepci této politiky formuloval v roce 1998 Aleksandr Dugin, jeden z nadšených propagátorů eurasianismu: Rusko podle něj musí vytvořit „velký soběstačný prostor“ tím, že uskuteční eurasijskou celní unii, která zahrne Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Tádžikistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán, k níž by se mohly připojit Srbsko, Řecko, Írán, Indie, Irák, Sýrie a Libye. Vztahy se Západem by podléhaly přísné kontrole a byl by také zaveden státní monopol na některé strategické oblasti průmyslu. Tato unie by upřednostňovala hospodářské vztahy s Evropou a Čínou před vztahy se Spojenými státy a spíše než dolar by pro případné vytvoření eurasijské měny bylo vybráno euro.¹³

Rusko v té době také znovu navazuje tradiční vztahy se „zlobivými“ státy jako Írán, Irák, Libye nebo Severní Korea. Tato „multivektorová“ zahraniční politika se neobejde bez duplicity, Státní duma je velkorysá: Žirinovskij a Zjuganov zajišťují vazby se srbskými radikály, se Saddámem Husajnem a s Kaddáfím. To vše při plně udržovaném spojení s Washingtonem. Moskva dělá vše, co by napomohlo vzniku světové protiamerické koalice, jíž by se postavila do čela. Rusko dává demonstrativně najevo, že ho stále méně a méně zajímá politika nešíření nukleárních zbraní, která je hlavním zájmem Washingtonu. Počínaje březnem 1998 nový ruský ministr pro atomovou energii Jevgenij Adamov prodává pokusný jaderný reaktor Íránu a pomáhá mu s výrobou grafitu a těžké vody, bez nichž je vytvoření jaderné bomby nemyslitelné. Jasně tím porušil dohodu Gore–Černomyrdin z roku 1995. Rusko také blokuje sankce proti Indii a Pákistánu ve chvíli, kdy obě tyto země zahájily nukleární pokusy. A Spojené státy se marně snaží Moskvu přesvědčit, aby podpořila embargo uvalené na Irák za to, že Saddám Husajn opakovaně odmítl vstup inspektorům OSN.

Boris Jelcin navštívil ve dnech 24.–26. dubna 1996 Čínu, aby zde inicioval jednání o „strategickém partnerství“ mezi oběma zeměmi. (Čína předtím v březnu vypustila balistické střely, které dopadly jen několik kilometrů od velkých měst na Tchaj-wanu, což způsobilo krizi se Spojenými státy.) Vůle ke koordinovanému postupu se projevuje v Šanghaji při podpisu smlouvy o regionální bezpečnosti ve Střední Asii, uzavřené 26. dubna 1996 a zahrnující kromě Ruska a Číny také Kazachstán, Tádžikistán a Kyrgyzstán. Celá pětice tvoří Šanghajskou skupinu, jejímž nevysloveným cílem je držet Západ stranou Střední Asie. V roce 1997 Rusko urovnává své hraniční problémy s Čínou. Úpravy hranic se dějí ve prospěch Číny, aniž ruští komunisté a nacionalisté vznesli nejmenší námitku, ač jsou jindy okamžitě pohotoví obvinit země NATO z toho, že chtějí narušit celistvost ruského území.

Na podzim 1997 vytváří Moskva trojku Jelcin – Kohl – Chirac, v níž Rusko spatřuje zárodek evropského direktoria, jehož posláním je být proti Americe. Kvůli rozmarům prezidenta Jelcina a opatrnosti kancléře Kohla však tato iniciativa brzy zachází na úbytě.

Bombardování Jugoslávie, odhalení korupce ruských elit a nová válka v Čečensku zahájená Putinem mají za následek, že se vztahy se Západem na podzim roku 1999 nacházejí na nejnižší úrovni. V listopadu 1999 se na summitu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) Jelcin ostře pustí do kritiků Ruska, vzteká se na Chiraca a Schrödera, prohlásí o Clintonovi, že je „zkurvysyn“ a práskne dveřmi. Podle jednoho z ruských komentátorů, to byl „jeden z mála Jelcinových upřímných diplomatických projevů“.¹⁴ Jelcin si mohl vylít srdce: následnictví je vyřešeno, cítí se svobodný.

Ruské diplomacii se od roku 1994 podařilo vytyčit důležité opěrné body zahraniční politiky. Kvůli Jelcinově nepředvídatelnosti a kvůli obtížím uvnitř země však řada iniciativ uvázla na mělčině nebo vyzněla do ztracena. Bylo až na Putinovi, aby Jelcinem pošpiněné dědictví obnovil a zúročil.

Putinova éra

Zahraniční politika nového ruského prezidenta sleduje stejné základní linie jako zahraniční politika Primakovova. Ale z řady důvodů se stane mnohem efektivnější. Tím prvním důvodem je, že Putin má mnohem jednodušší představu o postavení Ruska ve světě, která vyplývá z Weltanschaungu, jemuž vtiskl podobu sociál­ní darwinismus „nových Rusů“ jeho generace: Rusko je bohatou zemí, kterou se zahraniční státy snaží rozdělit, aby ji mohly do sytosti drancovat. Vytváří se proti němu mezinárodní komplot, jehož hnací sílu představují Spojené státy. Hlavním nástrojem pokusu o rozbití ruského státu je liberální demokracie. Posilovat ruský stát proto pro Putina znamená především zastavit postup liberální demokracie, a to jak uvnitř Ruska, tak v „blízkém zahraničí“ (i v méně blízkém). Putinova vize je spolehlivě obranná. Ale není o nic méně expanzionistická. Jakýkoli náznak poevropšťování objevivší se u sousedů Ruska je putinovci vnímán jako ohrožení existence jejich země. Z toho plyne posedlá snaha mít pod kontrolou „blízké zahraničí“ i zájem zabránit v něm rozvoji demokratických institucí. Moskvě příliš nezáleží na tom, aby satrapové instalovaní v Bělorusku nebo na Ukrajině byli poslušní: podstatné pro ni je, že udržují zkorumpovaný a ovladatelný oligarchický režim, který má blízko k tomu moskevskému a který zemi odstřihává od Evropy a utvrzuje a prodlužuje v ní politickou a hospodářskou zaostalost. Moskva ve své bezprostřední politice vůči „blízkému zahraničí“ povzbuzuje všechna opatření, která vedou ke konfliktům těchto zemí s Evropskou unií. Stačí, aby Lukašenko nechal zmlátit opozici ve své zemi, a Putin Bělorusku, proti němuž EU uplatňuje sankce, okamžitě poskytuje úvěr, a to i přes nesváry mezi ruskými vládními činiteli a minským diktátorem. Výmluvný je případ Gruzie, jediné postsovětské země, která vyvinula mimořádné úsilí při své snaze vymýtit korupci a modernizovat se: její úspěchy byly v Moskvě vnímány jako něco zcela neúnosného a Putin byl in extremis ochoten okupovat Tbilisi a zavraždit gruzínského prezidenta. Mimochodem, tato imperiální politika Moskvy prozrazuje způsob, jakým Kreml pojímá své vztahy s Evropou. Jestliže by Rusko skutečně chtělo být evropské, jak to o sobě tvrdí, potom by nemohlo vidět nic nepatřičného na tom, že se jeho periferie přibližuje EU a poevropšťuje se. Ochota Ruska vyjednávat s Evropskou unií až poté, jakmile se obnoví ruské impérium a opět převezme politickou a hospodářskou kontrolu nad svými periferiemi, jen prozrazuje, že si přeje jednat při dialogu s Bruselem z pozice síly.

Příklad bolševismu dokazuje, že se paranoidní a falešné vnímání skutečnosti nijak nevylučuje s efektivní diplomacií. Právě naopak, zesiluje důslednost, bez níž není žádná zahraniční politika hodná svého jména možná. V Putinově případě je toto paranoidní vidění ještě posíleno nenávistným resentimentem vůči Západu a zejména vůči Američanům, jimž Putin nemůže odpustit rozpad Sovětského svazu a jejich vítězství ve studené válce. Putinova zahraniční politika, oproti tomu, čemu věří Západ, není oportunistická, ani není ovládána bažením po zisku. Ovládá ji jedna vášeň, a tou vášní je odveta, revanš. Jeho úspěchy lze především přičítat oné skryté, spodní vůli, na kterou lidé na Západě už prakticky zapomněli. Putinovy diplomatické postupy lze přirovnat k Hitlerovým krokům ve třicátých letech, které už tehdy ukázaly, že autoritářský režim ovládaný resentimentem je hrozivě účinný v konfrontaci s demokraciemi pociťujícími vinu a vydanými napospas pochybnostem.

Druhým důvodem rychlého vzestupu putinovského Ruska na mezinárodní scéně je štěstěna. Noví ruští vůdcové mohli těžit z mimořádného souběhu okolností. Tak především USA po útocích z 11. září 2001 dlouhodobě zabředly do vyčerpávajících konfliktů. K tomu je třeba připočíst závratný růst cen zemního plynu, který Moskvě poskytl účinný nástroj její politiky. A nakonec to byla také hospodářská krize, která počínaje rokem 2007 zasáhla Spojené státy a Evropu a poskytla Rusku příležitosti, o kterých se mu předtím ani nesnilo.

Prvním Putinovým cílem je obnova hegemonie Moskvy v bývalém sovětském prostoru, a to nejenom z mocenských ohledů, ale protože se Rusko, jak jsme viděli, cítí existenčně ohroženo sousedstvím se zeměmi, v nichž nevládnou autoritářské a despotické režimy. Zakladatelský akt Euroasijského hospodářského společenství byl podepsán 10. října 2000.¹⁵ Toto uskupení bylo v roce 2002 doplněno Organizací Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.¹⁶

Putin si je vědom toho, že úspěch tohoto podnikání závisí na postoji Spojených států. Od jara 2000 usiloval o dobré vztahy s prezidentem Georgem Bushem. Když Washington po atentátech z 11. září 2001 žádal Moskvu o pomoc, Rusko vycítilo, že by mohlo znovu zaujmout svoji roli „spoludirigenta“ světového pořádku společně se Spojenými státy; kterýžto cíl sledovalo od rozpadu Sovětského svazu. Putin měl za to, že má nyní volné ruce pro reintegraci „blízkého zahraničí“. Ale po „barevných“ revolucích v Gruzii a na Ukrajině, o nichž byl Putin přesvědčen, že byly po všech směrech vyvolány Washingtonem, roztrpčený ruský prezident navázal na primakovovskou politiku: nenapadl USA přímo, ale tím, že rozvíjel vztahy se státy vůči Washingtonu nepřátelskými, s Íránem a s Venezuelou. Putin se pokoušel zorganizovat svého druhu Svatou alianci s ostatními autoritářskými státy, aby zabránil vzniku nových „barevných“ revolucí. Šanghajská organizace pro spolupráci začíná mít od roku 2005 rysy protiamerického uskupení.

„Neo-eurasijská“ linie ruské zahraniční politiky nezůstala nikdy opuštěna. Kreml pokračuje v přeměně Číny ve vojenskou velmoc schopnou postavit se Spojeným státům, aktivně povzbuzuje, včetně zapojení propagandy, odbojné protiamerické skupiny uvnitř čínských vládnoucích kruhů. Paralelně Moskva vytváří v červnu 2000 osu Moskva–Berlín. Německo, jediná evropská země, kterou berou Rusové skutečně vážně, se rozhoduje s Ruskem navázat energetické partnerství. Moskvě zbývá zařídit pouze to, aby se evropské země vzájemně předbíhaly v boji o přízeň Kremlu, což je hra, ve které excelovala už sovětská diplomacie.

„Energetické partnerství“ s Evropou nelze chápat pouze jako ekonomický projekt, ale také a především jako nástroj promítání ruské moci do Evropy. Byli jsme svědky toho, jak Putin použil energetické zbraně k tomu, aby země „blízkého zahraničí“ přinutil abdikovat na stále důležitější součásti své nezávislosti. Koneckonců nejde pouze o bývalý sovětský prostor. Realizace energetického partnerství promění Evropu v „blízké zahraničí“ Ruska. Obchod s Ruskem umožňuje vytvořit vlivnou proruskou sílu, korumpovat blízké okolí těch, kdo rozhodují o velice lukrativních smlouvách, které Kreml poskytuje. Evropské země svázané s Ruskem stále hustší sítí plynovodů a ropovodů se při svém působení na mezinárodní scéně už necítí být zcela svobodné.

Putin tak není pouze na cestě odčinění rozpadu SSSR, který považuje za „největší geopolitickou katastrofu dvacátého století“, tj. k rekonstituci sovětského celku ve formě eurasijské celní unie, ale má dobře našlápnuto k tomu, aby se mu podařilo něco, co chtěl Sovětský svaz uskutečnit po roce 1945, ale nikdy se mu to nepodařilo: vtáhnout do ruské sféry vlivu celou Evropu. Případné zadržování životně důležitých energetických zdrojů Moskvě umožňuje oddávat se mnohem efektivněji své obvyklé hře, spočívající v povzbuzování nacio­nalismu u jedněch i u druhých a rozložit to, co ještě zbývá z transatlantické soudržnosti, a posléze i solidaritu mezi Evropany. Při sobě vlastní logice poměru sil dává Rusko přednost bilaterálním vztahům s každým z evropských států zvlášť, neboť je potom schopno dosáhnout toho, co chce, a to díky silné lobby, kterou vytvořilo v každém evropském hlavním městě. Moskva uvažuje, že vytvoří vztahy energetické závislosti s velkými evropskými zeměmi (s Německem, s Itálií a s Francií pomocí plynu), že vytvoří „evropské politbyro“ tím, že tyto země spojí a samo uvnitř tohoto politbyra zaujme dominantní postavení díky právě oné síti bilaterálních vztahů vytvořených za Putinových časů: podobně jako Varšavská smlouva korunovala v roce 1955 bilaterální vztahy mezi SSSR a lidovými demokraciemi.

Perspektiva zhroucení Ameriky

Od hypotékové krize v roce 2007 ruští přestavitelé vidí, že se před nimi otevírá nová perspektiva, a to ta ze všech nejopojnější: perspektiva rozpadu USA. V únoru 2007 Putin prohlašuje, že Rusko je v tuto chvíli natolik silné, že by mohlo zahájit frontální útok proti Americe. Předvídá nejenom pád Spojených států, ale porážku celého Západu. Takový je smysl jeho programového projevu v Mnichově v únoru 2007. Od léta téhož roku Rusko zmnožuje demonstrace své vojenské síly. Jejich záměrem je zdůraznit v očích všech americkou slabost: takový je i hlubší smysl války v Gruzii v srpnu 2008, podle Dmitrije Rogozina „rukavice hozené otevřeně do tváře globálního leadera současného světa“.¹⁷ Šlo o to všem spojencům USA ukázat, že se z americké ochrany stala fikce. Tato politika koincidovala, a ne náhodou, s návrhem celoevropského „paktu o bezpečnosti“ předloženého Medveděvem 5. června 2008 při rozpravě v Berlíně. Podle představ ruských vůdců posláním tohoto paktu měla být marginalizace všech existujících struktur, jimž Rusko nemůže diktovat svou vůli – NATO, EU, OBSE. Posledně jmenovaná instituce je už dlouho v ruském hledáčku, neboť je obviňována z toho, že do ruských záležitostí „strká svůj uvozhřený nos“, jak s elegancí sobě vlastní prohlásil Vladimir Putin.¹⁸ Rusko chce být uvnitř rozhodujícího mechanismu evropské bezpečnosti, chce mít kolem sebe rozptýlené a izolované státy závislé na ruských energetických zdrojích bez nejmenší protiváhy.

Obzvlášť přesvědčivé bylo období od roku 2007 do podzimu 2008, kdy v Kremlu zavládla naprostá euforie, neboť byl přesvědčen o tom, že se krize dotkne pouze západních zemí a přenese světovou hegemonii na země deroucí se na výsluní. V tomto okamžiku Rusko zcela upozadilo svá dřívější prohlášení o své příslušnosti k Evropě. Ostentativně se hlásí do tábora vítězů deroucích se na vrchol, zejména mezi ty, pro něž je vzorem autoritářský kapitalismus, o jehož úspěšnosti svědčí Čína. V tomto okamžiku ruský ministr zahraničí Lavrov vysvětloval, že Rusko bylo civilizací pro sebe samu, ale že si nyní velkodušně nepřeje nic jiného než přivinout na svoji hruď západní Evropu, pokud se ona obrátí zády ke zdiskreditovanému anglosaskému modelu. Koneckonců Evropané mají podle něj s Ruskem společný sklon k plánované ekonomice. Během tohoto triumfálního období se Rusko otevřeně radovalo z bankrotu evropských a liberálních hodnot.

Hospodářská krize, která o sobě dala v Rusku vědět počínaje říjnem 2008, znamenala pro kremelské vůdce těžký šok. Ale brzy se dokázali otřepat a začali kout nová žhavá želízka. Krize měla především za následek oslabení Spojených států a praktický konec jejich angažovanosti v „blízkém pohraničí“ Ruska. Poté zlikvidovala prozápadní intelektuální elity, které se vytvořily v zemích SNS, a naopak posílila mafiánské klany živící se predátorstvím, orientované prorusky. Ale krize především dále rozvolňuje Evropskou unii a transatlantickou vazbu, podněcuje nacionalismus a protekcionismus, akumuluje a vyhrocuje sporné věci mezi evropskými národy. Akcelerující krize poválečného pořádku nutně nahrává realizaci hlavního Putinova záměru.

Ve všech oblastech Moskva praktikuje politiku podle zásady čím hůře, tím lépe. Blokuje sankce proti Íránu, neboť Rusko může na konfliktu mezi Západem a Íránem jen vydělat: počínaje zvyšováním cen ropy a příležitostí nechat si zaplatit svou neutralitu tím, že mu bude umožněno okupovat jižní Kavkaz pod záminkou „zajištění bezpečnosti“ v regionu. Politiku „nového nastartování“ vzájemných vztahů, jak ji navrhl prezident Obama, si Moskva vyložila jako znamení, že si Američané uvědomili svou slabost, a v důsledku toho i jako pobídku postoupit svými figurkami dále. A k tomu přistupuje nový faktor: rozrůstající se čínsko-americká konfrontace, která oba protagonisty nabádá k tomu, aby se snažili získat ruské spojenectví. To vysvětluje zdánlivý poklid, se kterým Washington polyká všechny ruské podrazy. Rusko se nachází v pozici, kterou lze přirovnat k postavení SSSR od března roku 1939. A stejně jako Stalin dal přednost Hitlerovi, neboť nenáviděl v prvé řadě Anglosasy, tíhne Putin k Číně, spojenci pro Rusko ze zcela stejných důvodů nejnebezpečnějšímu, a to i tehdy, nechává-li viset ve vzduchu nejistotu, aby tím z obou stran vytloukl maximum. A čím více Rusko vytváří dojem, že může kontrolovat Evropu, tím víc roste jeho vydražovací cena. Příznaky jsou povzbudivé. Tato pro Moskvu mimořádně příznivá situace stojí také u zrodu posledního manévrování ruské politiky: drsné ukončení Medveděvovy komedie v září, agresivní kroky Moskvy jako vyslání mateřské letadlové lodi Admirál Kuzněcov a vyzbrojování Sýrie na podporu Assadova režimu¹⁹, rostoucí militarizace ruské politiky. Volební sliby kremelských vůdců vyhlašované během kampaně jasně prozrazují jejich priority. Mzdy důstojníků byly v lednu zdvoj- až ztrojnásobeny. Putin v únoru 2012 oznámil, že na obnovu ruského vojenskoprůmyslového komplexu bude v následujícím desetiletí určeno 590 mi­liard euro. Rozpočet školství má být snížen o polovinu (z 1,1 % hrubého domácího produktu v roce 2009 na 0,5 % v roce 2013), zatímco vojenský rozpočet se ve stejném období navýší o 60 %. Kontrakty na nákup válečných lodí třídy Mistral i jiné nejnovější dohody o vojenské spolupráci s evropskými zeměmi ruské vůdce přesvědčily o tom, že mohou upustit od vnitřních reforem nezbytných pro uskutečňování hluboké modernizace a přestat investovat do ruské populace, protože jim cizinci poskytnou nástroje moci, což je v jejich očích to nejdůležitější – společně s výdaji na přepych a s prestižními projekty.

Putinovo volební vítězství

Procitnutí ruské opozice podnítilo kremelské vůdce k tomu, že během volební kampaně v zimě 2011–2012 spustili stavidla protizápadní xenofobie. Médii stále dokola omílaná témata této kampaně jsou jednoduchá a předvídatelná. Rusko sražené na kolena cizinou kvůli Jelcinově politice se fenomenálně znovu zvedlo díky Putinovi, který ukázal záda zhoubným západním hodnotám. Ale jak již tvrdil soudruh Stalin, úspěchy Kremlu vyvolají u jeho nepřátel v cizině ještě větší zuřivost. Ti se zavile snaží nakazit Rusko bacily „oranžového moru“. Hlavními činiteli této nákazy jsou „křečkové prskající z webu“ a opoziční liberálové, které Pěrvyj kanal (první kanál veřejnoprávní televize) s gustem nafilmoval, jak se odebírají na americké velvyslanectví, aby zde „převzali příkazy z Washingtonu“.²⁰ Putin je ostatně pravděpodobně přesvědčen, že manifestace namířené proti jeho režimu jsou stejně jako předtím arabské revoluce řízeny americkým ministerstvem zahraničí. Otec Vsevolod Čaplin odpovědný na pravoslavném patriarchátu za vztahy mezi církví a společností dokonale vyjadřuje duševní rozpoložení čekistického klanu z Kremlu a motivaci politiky „Svaté alian­ce“ provozované Moskvou, když prohlašuje: „Rusko musí posílit svoji vojenskou přítomnost všude tam, kde lidé volají po ochraně před ‚oranžovými revolucemi‘ všeho druhu.²¹ Armáda musí konečně vidět, že se jí svěřuje skutečná práce. Všichni ti ‚křečkové z webu‘ by měli být odvedeni, a ti, kdo by přežili, by mohli dostat šanci stát se lidmi.“²² Filmař Nikita Michalkov vysvětluje svou podporu Putina takto: „Vidíme a slyšíme, s jakou hysterií se naši údajní zahraniční přátelé děsí Putinova návratu do prezidentského úřadu a jak se z této perspektivy třesou. Putina budu volit právě z tohoto důvodu.“²³ Putinovo vítězství ve volbách kremelská propaganda prezentuje jako něco, co snese srovnání s vítězstvím v bitvě u Stalingradu.²⁴ Putin sám v den svého triumfu zvolal: „Náš lid se nenechá strhnout provokacemi těch, kdo chtějí zničit naši zemi. Nikdo nám nemůže vnucovat svou politiku. Oranžový scénář v Rusku neuspěje.“ Jestliže se Putin rozhodl bojkotovat summit G-8 v Camp Davidu, bylo to především proto, aby tím Obamovi dal najevo svoji rozladěnost z pokusů rozvrátit Rusko, které mu připisuje.

Volební kampaň ukázala, do jaké míry je uvnitř čekistického klanu ovládajícího Rusko, jehož hlavním mluvčím je Putin, stále živá stalinistická logika. Současný režim je na Západě běžně prezentován jako „pragmatický“, slyšící pouze na materiální zájmy. Nic není vzdálenější pravdě. Z ruské zahraniční politiky vidíme jen vynořující se špičku ledovce. S velkým přispěním petrodolarů Kreml v zahraničí rozvinul úžasnou vlivovou a rozvracející mašinérii.²⁵ Putin a jeho blízcí spolupracovníci mají ideologii a jsou o sobě přesvědčeni, že je jim svěřeno poslání obnovit ruskou velmoc v Stalinově pojetí jako kontinentální impérium, které se rozšiřuje skrze sousední země, jež pohlcuje silou, hrozbou užití síly a korupcí elit, poslání učinit z Ruska hlavní shromaždiště všeho protizápadního a antiliberálního na celém světě. Putin se stejně jako Stalin nerad pohybuje mezi západníky, s výjimkou těch, které si koupil a u nichž si je jist, že je má pod kontrolou. Hysterický nesouhlas Ruska se záměrem vytvořit americký protiraketový štít nijak nesouvisí s pocitem, že by Rusku cokoli hrozilo ze strany nenáviděného Západu. Projekt se Moskvě nelíbí proto, že znamená další pokračování amerického podílení se na evropské bezpečnosti.

Co určuje ruskou politiku

Tento stručný přehled ruské zahraniční politiky v období od rozpadu SSSR vyvrací oblíbenou tezi západních expertů na obou stranách Atlantiku, podle níž Rusko „přitvrdilo“ své postoje, neboť Západ nebral ohled na ruskou přecitlivělost a Rusko podle oblíbeného výrazu prezidenta Chiraca „pokořoval“. V letech 1994–1995 se rostoucí nacionalismus ruské politiky připisoval bombardování Srbů silami NATO; počínaje rokem 1997 se vina přičítala rozšiřování NATO, v roce 1999 válce v Kosovu. Všechny tyto úvahy vycházejí z předpokladu, že ruský vývoj je ovlivňován vnějšími faktory, že je reakcí na tlak přicházející zvenčí. Toto vysvětlující schéma však nespočívá na zkoumání faktů a nerespektuje ani běžnou chronologii. Ve skutečnosti, jestliže si podrobněji všimneme Jelcinova období, uvidíme, že sklouzávání ruské politiky k novosovětskému nacionalismu započalo prakticky současně s jeho počátkem a vyplývá z dynamiky vnitřní politiky. Jelcin od března roku 1993 požadoval, aby mezinárodní organizace včetně OSN Rusku přiznaly „zvláštní práva jako záruku míru a stability na území bývalého SSSR“.

Stejným způsobem můžeme udělat křížek nad slavným „komplexem obklíčení“, jenž Rusku ochotně ochotně připisují naši diplomaté, aby vysvětlili (a omluvili) jeho tvrdé zásahy v „blízkém zahraničí“. Jedná se o naprostý omyl, pokud jde o stav ducha a myšlenkové pochody ruských vládců. Od roku 2007 mají dojem, že se nacházejí v postavení téměř ničím nezpochybnitelné síly a vnímají NATO „ne jako vojenský blok, ale jako amorfní a změkčilý politický klub“, který odhalil svou slabost v Afghánistánu.²⁶ Ve skutečnosti stále zjevnější agresivita ruské politiky od roku 2007 vyplývá z analýzy „korelace sil“ učiněné v Moskvě, na jejímž konci dospěli ruští představitelé k závěru, že Spojené státy spějí ke svému nezvratnému úpadku a že je proto možné jim otevřeně hodit rukavici. Obrat v ruském chování je více spjat s růstem cen plynu než s domnělým „pokořováním“ Ruska od Bushovy vlády.

Putin tedy není v žádném případě pragmatický a racionální představitel opačné strany dialogu, kterého se v něm snaží hledat lidé Západu. Spojuje ruský národní zájem s mocenskou politikou, jejímž cílem je si podřídit sousední – blízké i méně blízké – země a bránit jim v poznání evropského vývoje. V jeho duchu každé zpochybnění Ruska může plynout výhradně z podvratných intrik zosnovaných výhradně v cizině. Můžeme si všimnout, že podobné sklony ve spojení se závratným programem opětného vyzbrojování nemohou nechávat sousedy Ruska klidnými, zejména pokud tyto země zažívají těžkou hospodářskou krizi spojenou s prudkým poklesem cen plynu. V téměř odzbrojené Evropě, tváří v tvář Rusku vydanému napospas společenským a politickým zvratům, by Putin mohl projevit svou touhu po odvetě i jiným způsobem, než je bojkot mezinárodních summitů.

Poznámky

1. Viz Treťjakov, Nezavisimaja gazeta, 4. dubna 1992

2. Z atlantického hlediska viz A. Zagorskij, „Zbavit se balastu“, Nouvelles de Moscou, 1. března 1992. Z eurasijského hlediska viz A. Malašenko, „Rusko a islám“, Nezavisimaja gazeta, 22. února 1992. K syntéze viz A. Puškov, „Udržet naše pozice“, Nouvelles de Moscou, 1. března 1992.

3. Citováno v J. M. Baturin (ed.), Epocha Jelcina, Moskva, 2001, s. 471.

4. Ibid., s. 473.

5. J. Rusakov in Novoje vremja, 14.–15. duben 1993.

6. Oblastní výbor strany.

7. Nezavisimaja gazeta, 1. duben 1992.

8. Zastánci Ruska jako silné mocnosti.

9. J. M. Baturin (ed.), c. d., s. 475.

10. Rozhovor in Argumenty i fakty, č. 42, říjen 1992.

11. J. M. Baturin (ed.), c. d., s. 475.

12. Primakov je specialista na arabský svět. Intrikoval, aby zmařil politiku spolupráce Gorbačova se Spojenými státy v době irácké krize v letech 1990–1991.

13. Viz Zavtra, č. 50, 1998.

14. J. M. Baturin (ed.), c. d., s. 488.

15. Zakladatelskými státy jsou Ruská federace, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán.

16. Signatáři jsou Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Rusko a Tádžikistán.

17. Zavtra, srpen 2008.

18. Cit. in Komersant, 5. prosince 2008.

19. 23. ledna 2012 Moskva a Damašek podepsaly smlouvu na dodání šestatřiceti cvičných a bojových letadel Jak-130 (Ria Novosti, 23. ledna 2012).

20. Nový velvyslanec Michael McFaul, jeden ze strůjců restartu ruskoamerických vztahů, je v hledáčku Kremlu od svého nástupu do funkce v lednu 2012, neboť je podezříván z toho, že chce podporovat demokratizaci Ruska.

21. Reakce na vítězství prozápadního prezidenta Juščenka na Ukrajině v roce 2004 po „oranžové revoluci“.

22. Grani.ru, 12. ledna 2012.

23. http://www.gazeta.ru/comments/2012_a_4017797.shtml

24. Předseda volební komise byl krom jiného vyznamenán Řádem Aleksandra Něvského!

25. Viz Irina Pavlova, „Oderžimosť deržavnostju“, grani.ru, 22. května 2012, http://grani.ru/opinion/m.19781.html.

26. Rozhovor D. Rogozina in Zavtra, 20. srpna 2008.

Autorka profesorkou současných dějin na Sorbonně. Je uznávanou znalkyní ruských politických dějin i jeho politické současnosti. Mezi její nejznámější práce patří Moment Gorbačov (1989) a Konce komunismu (1994). Přeložila a připravila k vydání knihu Sergo Beriji Můj otec Berija – uvnitř Stalinovy moci (1999).

Z časopisu Commentaire, č. 139, podzim 2012, s. 725–734, přeložil Josef Mlejnek.

Text původně vyšel v časopise Kontexty 2/2013.

Diskuse