Neodsuzujme Zemanův volební systém

Jan Kubalčík | 31. 5. 2013

Poslat do Kindlu

---

Důvěru v politiku může vrátit jen takové opatření, které přesvědčí voliče, že bude-li usilovat o výměnu těch, ze kterých je tak frustrován, může se mu to skutečně podařit.

Prezident Miloš Zeman nedávno vystoupil v Senátu s návrhem úprav volebního systému pro Poslaneckou sněmovnu: zvýšit počet volebních obvodů, snížit hranici pro vstup z 5 % na 3 % a zavést tzv. panašování (možnost volit napříč kandidátkami). Mohlo by se zdát, že jde o utilitární krok, kterým bude pojištěno, že se do sněmovny dostane i „prezidentská“ strana SPOZ. První z návrhů však jde proti tomuto záměru – menší obvody totiž de facto hranici pro vstup do Sněmovny naopak zvyšují. Dobrým příkladem je Karlovarský kraj, ve kterém se standardně přiděluje 5 mandátů, a na získání jednoho z nich je tedy nezbytné obdržet přibližně 20 % hlasů. Jinou věcí je poměrně neznámá skutečnost, že počet mandátů, které se v jednotlivých volebních obvodech (krajích) přidělují, není předem daný, ale odvozuje se od volební účasti: čím je vyšší, tím více mandátů se v daném kraji rozdělí. Dlouhodobě tvrdím, že tento fakt by si zasloužil nejméně takovou medializaci, jakou má magická uzavírací klauzule. Dvacet let jsou voliči masírováni apely „nevolte malé strany, váš hlas propadne“. Avšak sdělení, že prostou účastí ve volbách občan (ať už volí kohokoli) reálně přispěje k početnosti zastoupení svého kraje v legislativním tělese, patrně nezní tak apokalypticky, aby to stálo za tiskařskou čerň či paměť na serveru.

Miloš Zeman správně uvedl, že občané nemají v politiku důvěru. Občané nemají důvěru téměř v nikoho a v nic. To je snad to nejhorší dědictví padesáti let totalitní vlády (a následného postkomunismu). Zeman mimo tento jev nestojí – je jeho součástí, je součástí problému, a tudíž nemůže přinést řešení. Přesto jeho návrhy na úpravu volebního systému nejsou vyloženě zavrženíhodné. Dokonce by se dalo argumentovat, že méněmandátové obvody mohou přispět k těsnějšímu vztahu voliče a poslance, a tím k restauraci zmíněné důvěry.

Na druhou stranu je takový nástroj ošemetný: zmenšování obvodů může být jen mezikrokem na cestě k obvodům jednomandátovým, tedy k zavedení většinového systému pro volby do Sněmovny, jak si to předsevzala opoziční smlouva. V takovém případě by šlo o počátek snahy definitivně petrifikovat současné politické poměry, které jsou (také) předmětem uvedené nedůvěry. Důvěru v politiku může vrátit jen takové opatření, které přesvědčí voliče, že bude-li usilovat o výměnu těch, ze kterých je tak frustrován, může se mu to skutečně podařit. Dnes je taková snaha blokována zejména zmíněnou psychologickou bariérou 5% klauzule. A tak zmasírovaný volič volí stále tytéž strany, aby jeho hlas nepropadl.

Vladimír Škutina prý kdysi celý večer vykládal skupině Švýcarů vtipy o komunistech. Všichni se náramně bavili, a když se rozcházeli, jeden ze spolustolovníků mu se slzami smíchu v očích povídá: „Chápu, že anekdoty jsou jedna věc a realita věc jiná, ale prosím vás, řekněte mi, proč je tedy pořád dokola volíte?“ Jistě, dnes nejsme v identické situaci, ale parlamentní strany se příliš málo obávají neparlamentní konkurence. A konkurence, to je tlak na zlepšení.

Vím, že se budu opakovat, ale jedním z mála účinných opatření je možnost voliče uplatnit svůj „druhý“ hlas, tedy označit stranu, které má jeho hlas připadnout, pokud jeho favorit nezíská potřebných 5 % (nebo 3 %). Jde o to, aby občan mohl beze strachu z propadnutí hlasu volit toho, koho považuje za nejlepšího a teprve hlas „druhý“ dát tomu, koho považuje za nejmenší zlo. Přitom nejmenší zlo a důsledky jeho volby jsou jedním z úhelných kamenů našeho polistopadového vývoje.

Text původně vyšel v Konzervativních listech. Redakčně kráceno.

Revue Politika 5/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse