Za úsporná opatření viňte trh, ne politiky

23. 5. 2013

Poslat do Kindlu

---

Kritika úsporných opatření dosahuje v Evropě bodu varu. Stále častěji v sobě nese morální tón: silný sever – zvláště Německo – označuje za někoho, kdo nutí slabé přijímat přísnou politiku. Oponenti úsporných opatření tvrdí, že sever požaduje fiskální škrty a reformy trhů práce v postižených zemích výměnou za půjčky od Evropské centrální banky. Podle nich se kope do ekonomik, které jsou na dně.

Tato debata je důležitá, ale kritici zapomínají na jednu podstatnou věc. Nebyla to Angela Merkelová nebo jiný politik, kdo by na Itálii, Španělsko, Řecko a jiné státy seslal úsporná opatření. Byli to soukromí věřitelé, kteří na podzim 2011 odmítli financovat další půjčky těchto zemí. Jinými slovy, byly to trhy, kdo odstartoval krizi eurozóny, ne politici. Fiskální a bankovní restrukturalizace, která následovala, byla cenou za znovuobnovení důvěry trhů.

Ve skutečnosti jsou dnešní trhy daleko mocnější než vládní činitelé. V posledních pětadvaceti letech se to stále opakuje – od asijské finanční krize na konci 90. let 20. století po pád Mexika, Ruska, Argentiny a dalších zemí. Samozřejmě že zemětřesení na trzích v roce 2008 v Americe a v letech 2011–2012 v Evropě zasáhlo i politiku. Kdyby ale Angela Merkelová byla proti úsporným opatřením, mělo by to na vývoj událostí jen malý vliv.

To proto, že jakmile bankovní systém ztratí přístup k financování, okamžitě se stane insolventním. Zastaví se nezbytný program půjček, a jeho likvidita se vypaří. Výplaty a sociální zabezpečení jsou v ohrožení. Je tedy potřeba uskutečnit okamžitou restrukturalizaci, aby se předešlo kolapsu. Je pravda, že Fed v USA nebo Evropský finanční stabilizační nástroj (EFSF) v Evropě mohou poskytnout dočasné financování. Pokud ale propukne krize naplno, tak ani jejich kapacity nestačí. Proto neměli politici v Berlíně či Madridu příliš na výběr.

V roce 2010, ale i během poloviny roku 2012 se výnosy z irských dluhopisů vyšplhaly na 12 %, řecké a portugalské se dostaly na 48 %, resp. 17 % a výnosy ze španělských a italských dluhopisů se pohybovaly na 7 %. Všechny tyto hodnoty značí ztrátu přístupu k použitelným financím. Španělská vláda to otevřeně přiznala. Trhy se pro tyto země neuzavřely kvůli kritice politiků, ale samy. Každá z těchto zemí potřebovala záchrannou pomoc v podobě kombinace půjček od Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu a každá musela výměnou za to omezit svůj rozpočet. Ano, bylo to Německo, kdo chtěl, aby se do těchto půjček zapojil i MMF. Ale jeho podmínky nebyly o nic tvrdší, než by požadovaly samy trhy.

V Evropě i USA se uplatňovaly při záchraně stejné podmínky. Když v roce 2008 řada amerických bank přišla o financování a upadla do insolvence, zachránili je daňoví poplatníci. Ale cena, kterou za tuto pomoc Kongres požadoval, byla velká – ztráty akcionářů, změny ve vedení managementů, prodeje rozsáhlých aktiv a další úsporná opatření. Dnes je otázkou to, zda lze eurozónu považovat již za zachráněnou, tedy zda znovu získala důvěru trhů, aby mohla být uvolněna fiskální opatření přijatá před rokem. A znovu: je to spíše otázka tržní než politická. Výnosy z italských a španělských dluhopisů se dostaly téměř na normální sazby. Nevíme ale, jak silná je důvěra investorů.

Historie nebude úsporná opatření hodnotit z pohledu politiky nebo morálky. Kontext bude s největší pravděpodobností finanční. Tedy jednoduše: kapitálové trhy se v období let 2010–2012 postavily proti finančním postupům určitých zemí eurozóny, což vedlo k restrukturalizaci jejich financí.

Text Rogera Altmana, výkonného předsedy Evercore Partners a zástupce ministra financí USA v letech 1993–1994, uveřejněný ve Financial Times 8. května 2013 přeložila a redakčně upravila Iveta Paličková.

Revue Politika 5/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse