Nekladeč věnců

Jen málokdo si asi uměl představit, na jak široké paletě příkladů ukáže prezident republiky během pouhých sedmdesáti dní svého pětiletého mandátu, jak nemístné bylo odbývání rozsahu jeho pravomocí souslovím „kladeč věnců“ a naopak jak místné byly obavy odpůrců přímé volby ohledně zvýšení napětí v politickém systému a ve společnosti celkově.

V tuto chvíli nechme stranou právnický spor o to, zda prezident musí či může jmenovat vysokoškolské profesory. Mnohem důležitější je prezidentova (zatím sporá) argumentace, proč profesorem odmítá jmenovat Martina C. Putnu. Ta je totiž ve svém důsledku podobně nebezpečná jako svévolná uzurpace větší a větší moci a pohrdání ústavními zvyklostmi.

Těžko říct, co si Miloš Zeman od tohoto svého kroku sliboval. Ale ať už to bylo rozšíření osobní moci či vykročení vstříc nejnižším pudům davu za účelem zvýšení vlastní podpory, šlápl do nebezpečného vosího hnízda. Vybral si přitom dobře – těžko může být smrtelnější kombinace, než nabízí Putna: katolík, humanitní vzdělanec, zastánce Němců, aristokracie a nad to vše homosexuál halasně a provokativně se ke své sexuální orientaci hlásící. Schází už snad jedině tmavší pleť, aby to bylo dokonalé.

Když se někdo, kdo se u českého symbolu z nejposvátnějších, slovy filmového klasika, „ztříská jako mužik“, staví do role společenského arbitra přijatelných a nepřijatelných názorů a transparentů, je to tragikomické. Snad chce naznačit, že se akademická obec mýlí, když žádá o Putnovo profesorské jmenování, že dostatečně nezhodnotila celou jeho komplikovanou osobnost.

Profesorské řízení ale neznamená, že někdo splní nějaká kvantitativní kritéria a je to. Že stačí vydat pár knih, článků, být citován v domácích i zahraničních pracích, dovést několik studentů k absolvování doktorského studia. To vše bývá podmínkou nutnou, nikoli dostačující. Při tom všem totiž uchazeče posuzují dvě vědecké rady - fakultní a univerzitní. Právě při jejich tajných hlasováních je rovněž prostor pro zvažování osobnostních charakteristik, a přijde-li akademické obci reprezentované svými vědeckými radami něco přespříliš, uchazeč o profesuru neprojde a nikde se nedovolá. V celém procesu navíc nejsou obory uzavřené samy do sebe, zvláště ne na velkých univerzitách. O Putnově profesuře totiž nehlasovali jen historici, sociologové a filozofové, ale i ekonomové, lékaři, přírodovědci. Zvládne inženýr ekonomie Zeman lépe posoudit schopnosti každého konkrétního kandidáta?

Možná ano, nesměl by ale současně ukázat, že vysokým školám nerozumí. To se stalo ve chvíli, kdy řekl, že neuznává lidi aspirující na to být vysokoškolskými pedagogy, kteří na Prague Pride drží transparent.  M. C. Putna totiž neaspiruje na to být vysokoškolským učitelem, on jím už přes dvacet let je! A bude jím, i když Zeman profesorský dekret nepodepíše. Např. pro akreditační proces je v zásadě jedno, je-li člověk docentem nebo profesorem; stejně tak pro samotnou výuku, vedení diplomových a disertačních prací apod.

Z dění uplynulého týdne se dále poněkolikáté ukázalo, jak ďábelsky dokonale umí prezident využít příležitosti. Stačil mu rozhovor se strahovským opatem Pojezdným, v němž se kauzy Putna dotkli, a už z toho bylo opatovo poděkování, a tedy znejistění řady katolíků – tak jak to tedy je, když i tak významný představitel církve prezidentovi děkuje? Že se od této interpretace opat ještě o víkendu distancoval, je jedno, v mediálním prostoru už žije jeho dík. Proto jedno ze silných ponaučení posledních dnů pro ty, kdo jednají se stávající hlavou státu: Dávejte si pozor, co před ním řeknete. Vše může být překrouceno a použito proti vám.

Nepatřím k těm, komu se líbí akce typu Prague Pride. Nesouhlasím s tím, když se jim dostává státní či obecní podpory, třeba když je zaštiťuje pražský primátor. Z Putnova transparentu jsem smutný, stejně jako z Bátorových paušalizujících odsudků. Ostře jsem se loni ohradil proti podobě vysokoškolských protestů proti Dobešově reformě. Nicméně jako historik a politolog dobře vím, že když se začnou podobné akce a názory zakazovat a omezovat, jsme na nejlepší cestě do nesvobody. A nemusí jít jen o přímé zákazy, ale o podobné znejišťování – kdo a kdy proti mně použije moji občanskou aktivitu v zaměstnání? V tomto směru nakročil Miloš Zeman víc, než si možná myslí a než tuší jeho přikyvovači, k omezování nejenom akademických, ale i občanských svobod.

To by si měli moc dobře uvědomit i církevní představitelé, a to dřív, než se začnou zastávat prezidentova skandálního rozhodnutí. Lze pochopit, že jim Putna leze krkem. Poradce pro krizovou komunikaci, má-li církev takového, by jim ale měl v těchto dnech poradit, že nechtějí-li říct něco chytrého, ať raději mlčí, neboť na tomto sporu mohou jen ztratit. Je-li dnes dehonestujícím znamením účast a transparent na Prague Pride, bude jím zítra účast na cyrilometodějských oslavách na Velehradě, případně transparent na Pochodu pro život. Zrovna církevním představitelům s politickým vězněm Dominikem Dukou v čele by to mělo být nad slunce jasnější.

Mnohé akce a provolání na Putnovu podporu zavání kýčem, včetně té nejnovější, jež má bojkotovat udílení profesur. A to ještě není konec. Z událostí posledních týdnů je vidět, že přituhuje. Putna a dění v ÚSTR jsou předzvěstí toho, nač se těšit, až bude současný hradní pán doplněn oranžovo-rudými nájemníky Strakovy akademie.

Představitelé pravice by se proto neměli radovat z toho, že se mezi sebou tluče stará (Zeman) a nová (Putna) levice. Je totiž úplně jedno, je-li Putna představitelem levice nové, nemarxistické, sociálně-liberální. Naplní-li se tato neobhajitelná prezidentská zvůle, nedávejme se ptát, komu zvoní hrana. Nezvoní Putnovi, ale svobodě v naší zemi. Kýč nekýč.

Text vyšel 21. května 2013 v Lidových novinách.

Diskuse