O intelektuálovi, který se necítí dobře, ale měl by

Občas se mi zdá, že některé knihy jsou příliš inteligentní a současně skromně nenápadné na to, aby si jich lidi všimli a četli je. Já mám čtení do jisté míry v popisu práce, a tak čtu a také píšu o tom, co mě zaujalo. Snad těchto pár stránek upoutá pozornost ke knize, kterou nemohu charakterizovat jinak než jako vyzrálou a podnětnou. Nabízí skvělou „matérii“ k přemýšlení o současné společnosti, politice, světě, ale především o sobě samém. Napadlo mě ex post, zda jsem si vlastně tento text nenapsal tak trochu pro sebe, jako jakousi autopsychoterapii k posílení vlastní odolnosti vůči rozmrzelosti a přehnané kritičnosti vůči světu, v němž mi je dáno žít.

Spisovatele a esejistu Pavla Švandu není jistě třeba čtenářům Kontextů a dřívějších časopisů vydávaných CDK představovat. Patří mezi naše nejpilnější a také nejzajímavější autory. Jeho nová kniha esejů O intelektuálovi, který se necítí dobře, vydaná na sklonku roku 2012 nakladatelstvím Atlantis, zčásti vychází právě z textů publikovaných v minulých letech na stránkách Proglasu, Revue Politika nebo Kontextů. Další zamyšlení zazněla na stanicích Českého rozhlasu nebo byla psána pro jiná periodika či sborníky. Pro účely knižního vydání byly všechny texty přepracovány a rozšířeny, a jak autor doufá, také „prohloubeny“. Žánr eseje totiž vnímá především jako zvláštní vyjadřovací prostředek ležící někde poblíž deníku, fejetonu a poezie a určený především čtenářům s určitou vůlí k soustředění. Jak píše v upoutávce ke knize: „Esej jako žánr lze nejlépe vnímat v rytmu volných nadechnutí a vydechnutí, nikoliv jako udýchané hromadění důkazů obžaloby.“ Neměli bychom proto tyto texty posuzovat jako deskriptivní politologickou či sociologickou analýzu, ale ani jako vyhraněnou normativní konzervativní agitku. Jsou především záznamem o procesu přemýšlení o světě, a to člověka s výrazným pozorovacím talentem, sečtělostí, mnohaletými autorskými zkušenostmi a skvělými formulačními schopnostmi. A s takovou spisovatelskou „výbavou“ lze mnohdy vypovědět více než sebeodbornějším textem.

Pavel Švanda nepochybně udělal dobře, když na záložce knihy – vzhledem k jejímu názvu – ve svém autorském medailonu předeslal: „Vzdor módnímu pesimismu si myslím, že má vlast prožívá posledních dvacet let nejlepší časy od té doby, co jsem přišel na svět. Protože: kdy, když ne dnes.“ Rozhodně není oním „intelektuálem, který se necítí dobře“, i když důvodů by si k tomu mohl najít (ostatně jako každý z nás) nekonečné množství. Patří spíše k přívržencům Popperovy teze o „nejlepším z dosud existujících světů“, v němž dnes žijeme, aniž nás to ovšem zbavuje každodenní povinnosti neustále se snažit tento svět pochopit a zlepšovat. A není to nijak snadný úkol v informacemi přesycené době, kdy se vše zdá relativní, sypké, obtížně zařaditelné. Jen málo lidí je podle něj schopno přijmout představu, že většinu života strávíme úvahami a zápasem o částečné pravdy a poloviční omyly. Proto máme v podezření reálný svět dneška: „Se světem nejsme vůbec spokojeni, a to ze zásady. Každý den kolem sebe vidíme více důvodů k podrážděnosti než k uspokojení. Náš převažující vztah k realitě je tedy výrazně polemický.“ (s. 52)

Člověk revoltující

Polemika s veskrze negativním naladěním současného člověka, s jeho vnitřním revoltujícím ustrojením, se jako červená nit vine většinou Švandových textů. Jak píše, již za minulého komunistického režimu si bylo možné všimnout, že ryze negativní vnímání reality (ač prokazatelně oprávněné!) mohlo způsobit intelektuální a vlastně duchovní chudokrevnost. „Kdo propadl výhradní negaci, vydával se nebezpečí, že ustrne za složitými psychickými hradbami soukromého opevnění. I původně pravdivý životní postoj, není-li tříben autentickými doteky reality, časem může zpráchnivět ve vysušený předsudek.“ Proto bychom měli být velmi obezřetní vůči „labyrintům negativních úsudků, jež vyrůstají snadno a v hojných trsech, jako parazitní houby“. (s. 86)

Především starší, tradičně založení humanisté, například pamětníci iniciativ šedesátých let či pozdější disidenti, mají často silný dojem, že ze současného složitého a konkurencí zahlceného světa zmizely naděje na změnu k lepšímu. Chybí jim vize. Rozhořčují se tedy, chtějí být vyslyšeni, píší petice a svolávají protestní shromáždění. Nic však již není jako dříve. Jsme strháváni proudem času a technologických novinek do čím dál obtížněji představitelné a neregulovatelné budoucnosti. Svobodně se vyvíjející realita předbíhá spekulativní a propagandistické iniciativy, a dopřeje-li jim někdy přece jen trochu sluchu, rychle je zase vytěsňuje do minulosti. Lhostejní se zdají být nejen občané, ale především kritizovaná státní moc, jež podobné hlasy ostentativně přehlíží: Někteří aktivisté, zejména z bývalého disentu, pak mohou jen s nostalgií vzpomínat: „Kde jsou ty časy, kdy se o nás zajímala státní moc, policajti nás brali vážně, sledovali nás, zavírali a podávali na nás obsáhlá hlášení.“ (s. 78)

Tato vnitřní nespokojenost a neklid se však zdaleka netýkají jen starší generace, neboť i někteří mladí horkokrevní radikálové dokáží být mimořádně agresivní a dogmatičtí, například v otázkách životního prostředí. Pavel Švanda si jako bystrý pozorovatel všímá – na rozdíl od toho, co se běžně předpokládá – že revoltující člověk je spíše člověkem propagandy, nikoli člověkem rozhovoru. I dnes občas slýcháme autoritářské hlasy poučující nás o té nebo oné jediné pravdě, která údajně nepřipouští další diskusi. Paradoxem je, jak píše, že jsou to často právě lidé vydávající se za bojovníky za svobodu, kdo nejsilněji vybízí k revoltě vůči liberální společnosti dialogu: „Někteří extrémně naladění intelektuální aktivisté jsou dokonce schopni veřejně razit velice překvapivé, jakoby z polpotovské Kambodže převzaté utopie o dobrovolném znevolnění, o ekologickém připoutání člověka k půdě, o likvidaci dopravy osobními automobily, o celosvětovém zákazu nukleární energie…“ (s. 141) O jistých ušlechtilých cílech – dříve například o Evropské unii a euru, dnes stále o globálním oteplování či bujících právech nejrůznějších (například sexuálních) menšin – by se prý proto vůbec nemělo pochybovat a diskutovat, protože tyto základní pravdy jsou očividné. Je proto třeba důsledně potlačit hlas jedinců, kteří je vytrvale zpochybňují, nejlépe tím, že je zostudíme a vymažeme z veřejného života. Symbolem nejvyššího zla, jakýmsi Satanem těchto novodobých vymítačů, se stal Václav Klaus, jehož škodlivý vliv je třeba zadusit, a to všemi dostupnými prostředky, od rituálního „vynášení Morany“ po absurdní obvinění z velezrady.

Možná by stálo za to těmto vymítačům spolu s Pavlem Švandou připomenout, že dialog a úcta k němu leží v základech naší civilizace: „Ten, s kým hovořím, třeba se zarudlými tvářemi a zaťatými pěstmi, nemůže pro mě být absolutním nepřítelem. Byť živě nesouhlasím, i když on mě třeba strašně štve, nehodlám ho vymazat z mapy. Úcta k dialogu jako k prostředku postupného uchopení pravdy patří k základům evropské kultury.“ (s. 139)

Nízce zastřešený lidský svět

K základní duševní výbavě současného moderního člověka patří nejen podezíravost vůči veřejným představitelům moci a panujícím lidským pořádkům, ale i tendence nahlížet „svrchu“ úplně vše a podezírat realitu jako takovou, že není tak dobrá, jak by mohla být. „Pro kulturu podezřívání je příznačné, že se ke světu a ostatním lidem vztahuje neúčastně, zdánlivě věcně, jaksi z nadhledu, jako bychom měli lidskou společnost na pitevním stole, nad nímž stojíme se skalpelem v prstech.“ Takto rozkrájený život se nám však nelíbí, nechutná nám, neboť většinou máme přehnaná očekávání. „Když už se člověk vyšplhal na nebesa, odkud údajně vystrnadil Boha, když pronikl do vesmíru, nemohl by být sám se sebou a světem trochu spokojenější?“ ptá se autor a současně si odpovídá: „Nemohl.“ (s. 52) Příčin lze samozřejmě najít celou řadu a jednu z hlavních paradoxně i v tom, co nás do velké míry osvobodilo: v technice.

Je nesporným faktem, že své individuální existence spravujeme většinou dost namáhavě. Jen málokdy a jen chvilkově – což platí, jak píše autor, dokonce i v mládí – žijeme s osvěžující snadností, a zdaleka to nesouvisí jen s hmotnými podmínkami. Člověk nikdy nežije úplně lehce, ať už je obklopený jakýmkoli luxusem a pohodlím, a přitom na jeho způsob vnímání světa působí stále silněji fakt, že je denně při různých příležitostech konfrontován se snadností strojového provozu: „Strojovost, dobře seřízený společenský mechanismus, se staly do velké míry naším ideálem. Mechanismy se zdánlivě hladce rodí do dokonalosti a plynule fungují, dokud se nezmění ve šrot. Kdežto my a naše instituce? Už naše prosté fyzické existence jsou určitě komplikovanější než například provoz slušně udržovaného automobilu. Ještě více nás zatěžují psychické nerovnosti vnitřní krajiny, jíž od probuzení do usnutí putujeme.“ (s. 182) A co teprve tíživý vliv společenského a politického života se všemi svými nepohlednými dramaty a nechutnými zápletkami, ptá se autor. Veškerá lidská schopnost ovládnout realitu, síla znovu a znovu násobená vědou a technikou, opakovaně selhává, což navozuje pocit bezmoci a „podrážděného, pesimistického odporu“. (s. 204) Vůči špatně a nespravedlivě organizovanému státu a světu, samozřejmě.

Položme si otázku, proč máme silný sklon činit aparát státu zodpovědným za všechno: za své osobní úspěchy a neúspěchy, za profesní problémy, duševní strádání, dokonce i za sexuální (například menšinové) frustrace? I zde bychom nepochybně našli celou řadu odpovědí, v prvé řadě nejspíše tu, že nás tomu sám stát naučil. Zvykli jsme si velmi rychle, což je podle Pavla Švandy dobře vysvětlitelné a navíc velmi lidské. Nahradí-li totiž všudypřítomný stát v očích či spíše v podvědomí většiny z nás ve své svrchovanosti Boha, obracíme se k tomuto „božstvu“ a jeho reprezentaci s nadějemi i výčitkami, jež původně mířily do metafyzických poloh. (s. 96) Jak to autor pěkně vyjadřuje na jiném místě (s. 42), „lidský svět je momentálně dost nízce zastřešen“. A věci života, ponecháme-li je v lidských rukou, se nikdy nezdají na svém místě. Stále nám něco vadí, něčím trpíme, někdo nám ubližuje: „Jaksi nejsme schopni vyvolat k životu dokonalost. Všednost se nepřetavuje ve svobodu od všech omezení. Naopak se nekontrolovatelně přelévá v banalitu a stává se výrazem nezdolné nedokonalosti lidství. K tomu pocitu patří permanentně špatné svědomí, i když si vždy nejsme přesně vědomi, čím jsme se právě tentokrát provinili.“ (s. 204) Možná to bude i tím, jak se dočteme v jiné z esejí, „O intelektuálovi, který se necítil nejlíp“ (s. 103), že „někde v hlubině na nás naléhá nepříjemný dojem, že si žijeme podstatně sytěji, než si svým výkonem zasloužíme“. Kdo z nás občas nemá takový pocit, například při velkém rodinném nákupu v některém z monstrózních supermarketů či nestydatě drahé večeři v lepší restauraci?

Uctívání menšinového člověka

V eseji „Národ sobě“ se Pavel Švanda zamýšlí nad pojmy, jako jsou vlastenectví, národ či nacionalismus, ale také národní stát, u nějž jsme si v poslední době stále méně jisti, kde začíná a končí jeho vliv. Jeho vnější hranice stírají silné globalizační vlivy; například i o tom, kolik hodin bude u nás v létě, se rozhoduje na nadnárodní úrovni. Podobně i uvnitř, ve svém jádru národní stát slábne a není si schopen na některých menšinách vynutit alespoň předstírání kulturní sounáležitosti. Stále zde sice ještě většinově přežívají – přinejmenším ve školství – klasické „velké národní příběhy“, ale i tady pozvolna dochází k vyprazdňování a silnému globalizačnímu a unifikačnímu posunu.

Nicméně i velký nadnárodní útvar jako Evropská unie, o jehož rostoucím vlivu na naše životy nemůže být pochyb, potřebuje podobně jako národ svoji „mytologii“ či alespoň nějaký upotřebitelný kulturní fundament, o nějž by se opřel. Původní představou otců zakladatelů se kdysi stalo prosté heslo již nikdy válku v Evropě. Citový obsah tohoto programu, kdysi zcela nezpochybnitelný, však postupně vyvanul a bylo potřeba najít něco nového. Pokus opřít ideu evropské integrace duchovně o křesťanský univerzalismus tvrdě narazil na levicovou mentalitu většiny jejích protagonistů. V současnosti jsme proto svědky toho, že je společný evropský fundament stále častěji hledán v nadnárodní ideji lidských práv. Nikoli však práva jednotlivců, ale skupinová práva menšin mají poskytnout citovou náhradu za velké „národní příběhy“ i za křesťanskou univerzalitu, která se z evropského prostoru vytrácí. „Všechny ty absurdně hlučné pochody a zasedání a pouliční parády etnických a sexuálních menšin, mnohdy demonstrativní dobývání se do otevřených dveří, jsou vlastně zbožnými poutěmi vyznavačů nového posvátného kultu. Je vytvářen silný společenský proud myšlenkových a citových konvencí uctívání člověka menšinového. Ten bude zproštěn národních rysů, které budou nahrazeny sexuálními a etnickými charakteristikami.“ (s. 72)

Toto nové antikřesťanské náboženství menšinových práv, vyznávané evropskými „elitami“, je podporováno agresivní mediální propagandou, která dnes nečiní rozdíl (jak už jsem před časem napsal) mezi vyčerpaným otcem „stíhajícím“ po práci v parku své malé neposedné potomky, aby se nezranili, a svěžím polonahým a napomádovaným homosexuálem, vystrkujícím zadnici v latexu v průvodu Prague Pride. Všechny způsoby života jsou si rovny, a některé jsou si dokonce rovnější, alespoň se to zdá z médií i reakcí některých „pokrokových“ politiků.

K obětem neochotné masožravé organismy

Nebylo by lepší, nežli pěstovat kult excentrických a sexuálně vyšinutých jedinců, žijících často osamoceně ve svých moderně a pohodlně vybavených norách, všemožně podporovat ověřený tradiční model rodiny v jejím pravém smyslu, tedy kult otcovství a mateřství, jenž se z evropského duševního obzoru pozvolna vytrácí? Dnes od politiků a ekonomů často slýcháme, že děti je třeba mít a dobře vychovávat proto, abychom si jejich prostřednictvím utvářeli a zabezpečovali budoucnost. Hrozící nedostatek pracujícího potomstva budí obavy, a jsou to obavy do velké míry podložené a oprávněné. Ale měli bychom své nejmilejší nahlížet takto utilitárně – ptá se Pavel Švanda – jako nástroje našeho budoucího vydělávání na důchod? Ve skutečnosti máme mít děti především proto, že mění a nově tvoří především nás. Dítě nás identifikuje a ztotožňuje se s námi právě v soukromí. Není zřejmě náhodou, že do evropské kultury vstoupilo dítě jako plnoprávný aktér a románový hrdina právě v měšťanské kultuře, jež pochopila a rozvinula kult privátu, kult rodiny. (s. 172)

Co pro nás dnes vlastně znamená lidské soukromí a domov, jak tyto pojmy chápeme? Je to jakési nedotknutelné „doupě pro příliš egocentrické, nadměrně stabilizované a k obětem neochotné masožravé organismy“, odmítající kvůli svému pohodlí či špatné náladě plodit, rodit a vychovávat děti? Pavel Švanda se domnívá, že „soukromí jako představa o životě i jako praktický životní cíl bylo modernou silně poškozeno“. Emancipovaný člověk se osvobodil od manželství, povinnosti mít děti, od všech lidských břemen. Ale šťastný není a ani být nemůže, neboť právě tato břemena nás dělají skutečnými lidmi: „Znát se k vlastní ženě, vlastnímu muži a vlastnímu dítěti znamená především přiznat se k sobě jako ke konkrétnímu jednotlivci, žijícímu vlastní nezaměnitelný život s ohraničenými mezemi soukromí.“ A to samozřejmě s sebou nese jisté nepohodlí a odříkání. Není proto divu, že k životu v takto „omezeném“ prostoru dnes mnozí nenacházejí snadno odvahu: „Žít svou soukromou existenci, vymezenou nepominutelnými konkrétními závazky vůči živým lidem, znamená svým způsobem stálý nepohodlný pohyb po úzké a někdy i strmé stezce, někdy vzhůru, jindy dolů.“ (s. 173)

Nákup emocí na mediálním trhu

Jsme ještě schopni citově se sdílet se svými nejbližšími, nebo se postupně stáváme souborem atomizovaných jedinců osamocených před zářící plochou obrazovky nejrůznějších supermoderních zařízení? Chceme žít své životy v reálném světě, nebo převážně v tom mediálně virtuálním? Nejrůznější tragické a dojemné mediální kauzy, jimiž jsme dennodenně bombardovaní, nám umožňují snadno se ztotožnit s cizím člověkem jako s kladnou postavou zajímavého příběhu, aniž bychom s ním ovšem museli podstupovat tíživé osobní kontakty, které přináší únavná všednost. Někdy dokonce i sami sáhneme do peněženky a snažíme se napravit, co slepý osud pokazil. Tyto naše občasné výlevy soucítění mohou vypadat ušlechtile, ale někdy svědčí o něčem jiném: dojímáme se snadněji a také raději nad trpkými a mediálně obratně podanými osudy vzdálených neznámých lidí, jejichž povahu a případné vady neznáme, než nad svým nejbližším okolím, jež nám naopak často zůstává nejasné a emocionálně málo přístupné. Nejde tu, ptá se Pavel Švanda, skutečně o příznak kýče? (s. 128) Co nám vlastně „klipovitá“ média mohou sdělit? Až na výjimky nám nezprostředkovávají o mnoho více než zlomky informačních impulzů, někdy hodně podobné klepům: „Na mediálním trhu lehce nakoupíte jen emoce. Přivlastníme si je hladce a bez větších nákladů. Jenže podle toho vypadá kvalita a trvanlivost získaného zboží. Naše morální reakce jsou většinou stejně levné a podobně neověřitelné jako informace, o něž se opírají.“ (s. 126)

Východiskem nemůže být podle Pavla Švandy nic jiného než návrat k autentické účasti na životě tady a teď, bez utíkání do emocionálně falešných virtuálních světů či představ o idealizované utopické bezkonfliktní budoucnosti: „Jako jednotlivce, zakoušející vždy jedinečný osud, nás vysvobozuje z deprimující kultury věčného podezřívání jen osobní, účastný postoj k vlastnímu životu i ke svízelím těch druhých.“ (s. 54)

Minimalistický politický stoicismus

Shrňme si závěrem, co si lze z četby esejů Pavla Švandy odnést. Přinejmenším nám nabízí návod na jakýsi minimalistický politický stoicismus (což je termín, který se mi moc líbí!). Mám jistě tisíc důvodů být současnou realitou znepokojen, ale také přinejmenším stejný počet důvodů být s ní spokojen. Bylo by proto chybou podléhat veskrze negativním mediálním náladám a „stávat se zákazníkem businessu, který mně šikovně prodává moji vlastní rozmrzelost“. Je třeba si uvědomovat věčný rozpor, jenž existuje mezi aktivitami mého ctižádostivého rozumu, který by chtěl vše dobře chápat a touží po dokonalosti, a nekvalitními informacemi, na něž jsem odkázán (ať již jejich nedostupností, či vlastní leností je získat), a především nesmírnou složitostí a nedokonalostí lidského světa. To vše by mě mělo vést k tomu, abych se neukvapoval a nepropadal ani příliš vášnivým odsudkům, ani nezřízené zálibě ve vlastní prozíravosti a ušlechtilosti. Jako přemýšlivý a odpovědný občan jsem odsouzen k věčné trpělivosti a hlavně k velmi opatrnému zvažování všech nabídek na jakákoli radikální či dokonce konečná řešení. „Je vám to málo?“ ptá se autor v závěru jedné z esejí. (s. 101) „Na konkrétního člověka, žijícího především pro své blízké, je toho až dost.“

Redakčně kráceno, celý text vyšel v časopise Kontexty 2/2013.

Diskuse