Ústav startuje. Konečně!

Dušan Šrámek | 20. 6. 2007

Poslat do Kindlu

---

Poslanecká sněmovna po dlouhých debatách schválila zákon o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Zákon vznikl v Senátu a jeho návrh odrážel zkušenosti okolních postkomunistických zemí, čemuž odpovídal i původní název - Ústav paměti národa. Zadání se totiž týkalo doby nesvobody od roku 1948 do roku 1989. Na návrh poslanců z řad zelených byl nakonec rámec bádání rozšířen i na oblast nacistické okupace, což vedlo nakonec i ke změně názvu celé instituce. Projednávání zákona rozdělilo sněmovnu na dva nesmiřitelné tábory. Kritiku návrh zákona schytal nejenom ze strany poslanců KSČM, ale i od poslanců ČSSD. Přitom v nevybíravosti útoků si poslanci obou levicových stran nezadali.

Výhrady k zákonu lze rozdělit v podstatě do dvou skupin. Na straně jedné je argument, že zákon naruší odborné zásady archivní práce. Podle Pavla Žáčka, jednoho z tvůrců zákona, jsou tyto úvahy liché. Žádný fond nebude porušen, ústav by měl shromažďovat pouze archiválie, které byly shromážděny činností Státní bezpečnosti. Dnes jsou v opatrování archívu bezpečnostních složek ministerstva vnitra a některých speciálních služeb. Více než o odbornou kritiku se zde jedná spíše o konkurenční boj mezi dnes již existujícími historickými pracovišti o případné granty a další formy veřejné podpory. Není náhodou, že jedním z kritiků technické stránky zákona je právě Ústav soudobých dějin AV ČR, jehož působnost se bude nepochybně prolínat s předmětem zájmu, který bude mít ve svém hledáčku i nově zřízený ústav.

Druhá výtka se týká politické role ústavu, respektive úlohy, kterou mohou sehrát výstupy práce této instituce při formování historického povědomí veřejnosti. Zkoumání historických dokumentů a s ním spojené výstupy pochopitelně nemohou nepodléhat různé interpretaci, zvláště pak takové, jež se týkají doposud nevstřebaného historického období. To je naprosto jasné. Jiná věc je dovozovat z tohoto postoje přímo politické implikace o zneužitelnosti mediálních výstupů i zaměření badatelské činnosti v stranicko-politickém boji. Naopak daleko nebezpečnější je stav dnešní, kdy nad tolik citlivými informacemi bdí ministr vnitra jakožto člen vlády, tedy vrcholně politického orgánu, a šéfové některých tajných služeb. Opět není bez zajímavosti, že tyto námitky zaznívají z kruhů, které by měly raději mlčet - tedy od členů historické komise ČSSD. Podle Žáčka za divokým pokřikem ČSSD a KSČM proti zákonu stojí spíše strach před zjištěnými skutečnostmi, které by jednak definovaly minulý režim, ale zároveň i odhalily konkrétní osoby, které se podílely na pošlapávání lidských práv a které - bohužel - jsou dnes často v kontaktu s oběma levicovými stranami.

Zřízení ústavu je skutečně nutností. Co nejpodrobnější poznání našich novodobých dějin, principů, na nichž fungovala totalitní moc, je základní podmínkou pro to, abychom se podobných politických excesů mohli v co největší možné míře v budoucnu vyvarovat. Přitom dosavadní výstupy historické obce jsou jak v oblasti analytických a monografických prací, tak systematických materiálů ohledně posledních padesáti let nedostatečné a často suplované pouhými exkurzy žurnalistiky. Co naopak budí rozpaky, je ono podivné postavení správní rady, která bude volena politiky. Ačkoli její úloha je spíše administrační a ekonomická, nelze se ubránit obavám, že v budoucnu se mohou objevit podobné problémy a konflikty, jaké vidíme u jiných veřejnoprávních institucí, například České televize. Nemluvě o velmi vratkém postavení a právním zakotvení celého ústavu, jehož bytí a nebytí je zcela odvislé od složení parlamentní politické reprezentace.

Revue Politika 5/2007

Poslat do Kindlu

---

Diskuse