Evropská dluhová krize nakonec vyústí v totální oddlužení

Narůstající divergence mezi severním a jižním křídlem eurozóny nutí vystrašenou eurokracii stupňovat úsilí o další „prohloubení integrace a solidarity“, což v překladu znamená institucionalizaci přerozdělovací unie, která je nezbytná k záchraně eurozóny a možná i celé EU. Není to nic jiného než snaha o politické řešení ekonomických rozporů. Stejně jako celé euro je politickým projektem nerespektujícím ekonomické zákonitosti.

Trhlina mezi konkurenceschopností jihu a severu se neustále zvětšuje. Zadlužené severní sociální státy sice stagnují, ale jižní se propadají do recese s rychle se šířící nezaměstnaností. V pokročilém stadiu intervencionistického konstruktivismu, kdy si politika podřídila ekonomiku, paralyzovala trhy a způsobila jejich dysfunkci, již neexistují standardní nástroje, jejichž použití by rozbíhavý vývoj alespoň částečně zastavilo. Středomořské země už nemají možnost devalvace vlastních měn a zvýšení konkurenceschopnosti redukcí mzdových nákladů a uvolněním trhu práce zradikalizovaní voliči nepřipustí. Region byl zasažen i odlivem kapitálu a bankovních vkladů a začali jej opouštět investoři i kvalifikovaní pracovníci. Obrana proti úniku peněz zvýšením úroků z vkladů je kontraproduktivní, protože by se tím i zdražily úvěry, což by zase vedlo k prohlubování recese. Přitom existuje dlouhá řada podniků, které jsou pomocí stále recyklovaných úvěrů schopny s největším úsilím splácet pouze úroky, natož aby snižovaly vlastní zadlužení. Investorský tlak na redukci deficitů veřejných financí se pak řeší zvyšováním daní, čímž se však podlamuje ekonomický růst, takže následně nelze stabilizovat vládní dluhovou zátěž ani na současné, již tak kritické úrovni.

Dnešní generace europolitiků, která stojí i za fatálně defektním projektem společné evropské měny, vidí řešení krize v rámci svých centralizačních stereotypů – v kolektivizaci ztrát, tedy v soustředění dluhů na jednu nediferencovanou hromadu, a v transferu zdrojů z bohatšího severu na chudší jih (k němuž postupem času začíná patřit i Francie). Takováto „solidarita“ má ale vždy tendenci stát se trvalou a vést k petrifikaci rozdílů. Historickým příkladem může být vývoj ve sjednocené Itálii (stálé financování jižních provincií severními), v současnosti lze vést analogii se znovusjednoceným Německem (nekončící přesun peněz ze západu na východ). Permanentní dotační linka může fungovat pouze za předpokladu, že Německo a spol. zvládnou vlastní zadlužení pramenící z hypertrofie sociálního státu; pro udržení umělého měnového útvaru beztak jiná možnost než transferová unie není. Současně je ale třeba dodat, že centralizace zakryje nepřekonatelné strukturální rozpory celého systému.

Poválečná integrace Evropy se stala společným zájmem dvou v minulosti nesmiřitelných imperiálních rivalů – Francie a Německa. Francii umožnila splnit si sen stát se politickým hegemonem kontinentu a pokořenému, na pokraji totálního zničení stojícímu Německu poskytla nečekanou příležitost budovat hospodářskou prosperitu, byť za předpokladu naprosté politické inferiority. Příčinou toho, že se Německo nestalo národem pastevců, jak si to tehdy nejspíše většina Evropanů přála, byly mocenské ambice a vzrůstající agresivita Sovětského svazu a jeho satelitů, čemuž chtěli Američané čelit vytvořením protikomunistického bloku, jenž byl bez účasti (třebaže politicky nicotného) Německa těžko představitelný. Francouzům toto rozdělení úloh a kompetencí vyhovovalo, a to včetně skutečnosti, že jejich další evropský rival, Velká Británie, stál za Kanálem nejen geograficky, ale i zájmově (vzhledem k jeho tradičním atlantickým vazbám a prioritám) poněkud stranou, čehož silně protibritský a ještě silněji protiamerický prezident de Gaulle účinně využíval. Spojené království, vedle Francie druhá evropská politická mocnost, vstoupilo do Evropského společenství až v roce 1973. (Dnešní odstředivé tendence euroskeptické Británie mohou sekundárně způsobit i další zvětšení odstupu USA od Evropy. Paradoxem je, že ačkoliv se Spojené státy sociálněekonomicky stále více europeizují, od Evropy se stále více odklánějí. Pak není divu, že Velká Británie stojící mimo eurozónu může zainteresovaným státům s lehkým srdcem doporučovat fiskální unii. A Evropě se vzdalující Američané zase klidně radí Britům, aby neopouštěli EU.)

Německo sice uniklo devastaci válečných reparací, ale muselo se v průběhu let výrazně podílet na financování unijních projektů, a to především podle francouzských not. Příkladem může být v souladu se zájmy Francie koncipovaná zemědělská politika. Vnímání samozřejmé pozice Německa jako generálního financiéra a zároveň politického outsidera, s politiky i občany chtě nechtě dodnes frustrovanými stigmatem minulosti, je i jedním z rozhodujících faktorů ovlivňujících současné přelomové dění.

I ostatní evropské země, které se k integraci postupně připojovaly, hodnotily své členství primárně z hlediska vlastní výhodnosti. Je třeba si neustále uvědomovat, že integrujícími se entitami byly a jsou jednotlivé státy se svými národními voliči, politiky a parlamenty. Jejich společný zájem na sjednocování byl i hybnou silou integrace. A jeho ztráta naopak může být příčinou jejího konce, což se týká především Francie a Německa. Dnes je určující skutečností, že cíle další integrace, která není logickým pokračováním dosavadního úspěšného procesu, nýbrž vynucenou reakcí na vzniklou krizi, půjdou proti zájmům severních zemí v čele s Německem. Tyto státy mají při završení centralizace sanovat románské země, jejichž mluvčím je Francie. Právě rozdílnost názorů Francie a Německa na další směřování evropské integrace, i když oficiálně stále zdůrazňují neochvějnost společné vůle, bude rozhodujícím způsobem determinovat další vývoj, jehož charakteristickými znaky se stanou zdlouhavost, zakrývání skutečných motivací a tendence k patu. Významnou příčinou zaklínění pozic bude fakt, že kontinent již nemá svého hegemona. Francie jím pro svůj ochabující ekonomický potenciál už být nemůže a Německo pro svoji historicky podmíněnou politickou slabost také ne. Na obě země je dnes málo povzbudivý pohled, i když na každou z nich z jiného úhlu.

Francie, nekonkurenceschopná země latinské Evropy

Vždy etatistická Francie je modelem hypertrofie státního vlivu. Provoz sociálního státu je dotován téměř šedesáti procenty vytvořeného hrubého domácího produktu, vládní dluh se blíží devadesáti procentům HDP. To politikům ale zřejmě nestačí a stále zvyšují daně, přičemž do očí bije jejich bezradnost a chaotičnost. Socialistická vláda napřed téměř zkonfiskuje roční příjmy nad milion eur, aby se potom zalekla protestů příznivců populárního velkoklubu Paris Saint-Germain, který vlastní katarští šejkové nakupující hráče za horentní sumy. Právě i příjmy těchto fotbalistů se staly, nejspíš omylem, obětí populistického trestu za přílišnou úspěšnost. Rozhořčení fanoušků PSG, kteří své hráče na rozdíl od ostatních boháčů milují, socialisty tak vyděsilo, že u nich chtěli udělat výjimku. Když bohatí občané začínají uvažovat o útěku z Francie, jsou uráženi za pohrdání vlastí. Ale když se proti zavedení konfiskační daně postaví francouzská ústavní rada, vláda začne urychleně zpracovávat novou verzi zákona. Objevily se i jiné nápady. Třeba zdanit nadnárodní IT firmy. Nebo ten Hollandův, aby ECB nenakupovala dluhopisy jenom na sekundárním trhu, ale přímo od vlád. Hollande rovněž nabádá Němce a ostatní země severu Evropy k větším nákupům zboží v rámci Unie. Dalším prezidentovým příspěvkem je nepochopitelný návrh řídit kurzy měn. Poslední významnou událostí z téhož ranku je Hollandovo prohlášení z 23. února 2013, že Francie letos už žádné šetření nepotřebuje, a zpráva Bruselu, že slib o snížení schodku veřejných financí pod tři procenta HDP v tomto roce rozhodně splněn nebude. Prý až napřesrok. Odklad od Bruselu Francie samozřejmě dostane. Přestože Německo hodlá srovnat deficit rozpočtu na nulu už v roce 2014, tedy o rok dříve, než si samo stanovilo.

Jestliže nedávný italský premiér Monti, vládnoucí představitelé prakticky již zkrachovalého Řecka nebo španělský předseda vlády Rajoy jsou si alespoň vědomi, v jaké situaci se jejich země nacházejí, už samotný nástup Francoise Hollanda do funkce prezidenta napovídal tomu, že ve Francii k žádným velkým změnám nedojde. Za reformy jsou pokládána rušení bizarních komisí či stejně tak bizarních podpor podnikům. Zároveň jsou dobře slyšet fráze o prorůstových opatřeních, podpoře oborů budoucnosti a o nutnosti prohlubování unijní solidarity – za neustále se propadajícího deficitu běžného účtu francouzské platební bilance, největší nezaměstnanosti za posledních patnáct let (přesahující 10 %) a za krize bank zatížených špatnými aktivy. Je ale těžké po Hollandovi chtít účinnou reformu trhu práce nebo zavedení naléhavé penzijní reformy, když stále mocné odbory byly ve volbách jeho velkými podporovateli. Většina analytiků se navíc shoduje, že výhledy Francie, druhé největší ekonomiky eurozóny, jsou ještě horší než současný neutěšený stav. Francie stále více směřuje k tomu stát se homogenní součástí nekonkurenceschopných zemí latinské Evropy.

Politicky neemancipované Německo

Ekonomická dominance dává Němcům zdánlivé předpoklady pro převzetí vůdcovství v tomto pro EU tak kritickém období. Loni je k tomu vybídl i polský ministr zahraničí Radek Sikorski. Lídrem, třebaže pouze krizovým, však Německo může být jen těžko, neboť mu chybí politická emancipace. (Autonomně má možnost jednat jenom v těch případech, kdy neexistuje společná unijní platforma, například v oblasti energetické politiky.) Jižní státy v čele s Francií mají o roli Německa vlastní představu, což samozřejmě explicitně deklarovat nemohou. Chtěly by, aby se stalo garantem transferové unie a převzalo tíhu realizace „solidárního projektu“, v podstatě zajišťujícího trvalou podporu zemí, které nemají dostatečné sociálněekonomické a často ani endogenní kulturní předpoklady k permanentnímu snižování konkurenční převahy severní osy eurozóny.

Existence poválečného Německa je nerozlučně spjata s budováním evropské integrace. Pro politiky levice, pravice i německé občany, stejně jako pro současnou politickou reprezentaci v čele s Angelou Merkelovou, bylo začleňování do evropských struktur vždy zcela nezbytnou a nezpochybnitelnou prioritou. V tom vládnul naprostý konsenzus. Oddanost evropské myšlence však politickou rehabilitaci Němcům v očích ostatních Evropanů (zatím) nepřinesla (jakkoli je třeba přiznat, že dnešní podněcování protiněmeckých nálad je často silně účelové).

Doposud každé další prohlubování integrace bylo i v zájmu Německa. Dnes už to ale neplatí. Němci (stejně jako Francouzi a jejich spojenci) jsou nuceni všechny další integrační kroky posuzovat diferencovaně. Německo je sice nejsilnější evropskou ekonomikou, rovněž ale i rozbujelým sociálním státem s veřejným zadlužením dosahujícím téměř devadesáti procent HDP. Jeho „sponzorské“ možnosti jsou již omezené. To platí i uvnitř země – v Porýní, Bádensku a Bavorsku narůstá odpor vůči další finanční podpoře východu. Proto zní prohlášení šéfa SPD Peera Steinbrücka, německého socialistického kolegy francouzského prezidenta Hollanda, o nutnosti vrátit Němcům sociální stát blahobytu naprosto absurdně. Jeho volebním programem má být větší zdanění bohatých, zvýšení minimální mzdy, státní výstavba bytů, zdanění finančních transakcí apod. Vše je to naprosto iracionální. Na druhou stranu, historie ukazuje, že precizní, disciplinovaní a perfekcionističtí Němci mají k iracionalitě sklony.

Jádro problému

Cílem centralizace financí podle představ bruselského establishmentu je záchrana eurozóny zajištěním trvalého transferu zdrojů od severních, především německých daňových poplatníků do její jižní části. Zastánci takovéhoto řešení argumentují i tím, že Německo na měnové unii od počátku vydělává, o čemž svědčí příznivý vývoj jeho obchodní bilance. Tento argument však ztrácí na relevanci, protože recesí zasažené jižní země jsou jako importéři německého zboží stále méně perspektivní. Relativní odklon německých vývozců od zemí měnové unie je navíc dlouhodobější. Rychleji roste export do ostatních států EU; dnes je nevýznamnějším obchodním partnerem Německa Velká Británie, vzrůstá i vývoz do Asie, a to i přes aktuální potíže s relativní silou eura. Uvedená argumentace je pochybená i morálně, protože německá konkurenceschopnost je – v kontrastu s rozhazovačností jižního křídla – založena na souladu růstu mzdových nákladů s růstem produktivity.

Ostatně orientace na trhy jižní a východní Asie, popřípadě Latinské Ameriky a Afriky, se stává do budoucna existenční nutností pro všechny subjekty soukromé sféry euroamerické společnosti, které nemají užší vazby na státně-bankovní a politicko-byrokratické struktury intervencionistických států.

Němečtí politici jsou pod silným tlakem a nikdy nemohou explicitně zaujímat „antisolidární postoje“, protože by byli okamžitě radikálními demonstranty v ulicích jižních měst, ale i jihoevropskými a probruselskými politiky dehonestováni. Rozdíl by byl jen ve formě. Německá minulost je i dnes, byť ve skrytých náznacích, vhodným nástrojem nátlaku. Pro frustrované německé občany (voliče) je navíc velmi obtížné se vůči Unii zřetelně vymezit. I oni se obávají otevřené nevraživosti okolního světa. Krom toho se v odmítání posílat své peníze na sanaci jižních bank a států nemohou opřít o etablované politické strany; ty jsou vždy programově bezvýhradně prounijní. A nově vzniklé politické uskupení Alternativa pro Německo, které chce zrušit/rozdělit společnou měnu, nejspíš dostane nálepku „extremistů“.

O dalším pokračování unijní centralizace napoví parlamentní volby, které se v Německu uskuteční v září. Už teď je ale jisté, že Merkelová a ostatní němečtí politici budou vytváření nových, pro Německo nevýhodných centrálních struktur zadržovat, což proces upevňování integrace bude velmi ztěžovat a protahovat. Neformální aliance Bruselu reprezentovaného Barrosovou Komisí a jižním segmentem eurozóny v čele s Francií si je toho vědoma a snaží se svoje záměry prosazovat partikulárními kroky, tedy proslulou salámovou metodou. Příkladem může být bankovní unie se svými dílčími fázemi – centrálním dozorem nad bankami, pro Německo přijatelným pouze tehdy, pokud se bude týkat jen dominantních peněžních ústavů, společným bankovním záchranným fondem a společným pojištěním vkladů, s čímž Němci pochopitelně také souhlasit nechtějí, protože by to znamenalo kolektivizaci (soukromých) dluhů.

Právě zamoření bankovního sektoru toxickými aktivy nesplatitelných soukromých pohledávek – podíl privátních dluhů v eurozóně ve srovnání s vládním zadlužením činí dvě třetiny celkového objemu – je momentálně nejtíživějším problémem. Je možné, že hodnota včas nesplácených úvěrů dosáhne v eurozóně ke konci roku hranice bilionu eur. Státní dluhopisy může vykupovat ECB na sekundárním trhu, rekapitalizaci bank lze ale zatím prakticky uskutečňovat pouze přes státní finance, což dramaticky zvyšuje i státní zadlužení.

Euro jako urychlovač

Akcelerátorem již dříve se rozmáhající evropské dluhové krize se jednoznačně stal vznik eura. Na počátku existence eurozóny byli spokojeni všichni. Francie v zániku marky viděla konečnou pacifikaci Německa a potvrzení své dominance. Snad si ani tenkrát nevšimla, že se jí od té doby začala zhoršovat obchodní bilance. To produktivním Němcům, pro něž bylo euro relativně měkké, se hned od počátku vylepšovala. V té době to jistě brali jako slušnou kompenzaci za ztrátu vlastní měny a centrální banky. Přímo euforii zažívaly státy Středomoří. Vlády i soukromé subjekty získaly neomezený přístup k levným penězům, a tak si bezstarostně půjčovaly. Například v Řecku to vedlo k nafukování státního sektoru a veřejného dluhu, ve Španělsku zase k úvěrovému boomu ve stavebnictví. Růst platů v jižních zemích převyšoval růst produktivity. Za deset let existence eura narostly mzdové náklady ve Španělsku téměř o třicet procent, v Itálii o více jak třetinu a v Řecku nárůst překročil šedesát procent, přestože v Německu prakticky stagnovaly. To byla těžká rána pro konkurenceschopnost jižního regionu. Komu by to ale tenkrát vadilo. Jistě ne spokojeným voličům, tudíž ani populistickým, krátkozrakým a nekompetentním politikům. Pak přišel zákonitý krach. Řecko je prakticky ve státním bankrotu a bez přísunu půjček, tedy darů, by se zhroutilo. Ve Španělsku praskla kreditní bublina, která přivedla banky na pokraj zkázy, a ty musely být sanovány španělskou vládou, čímž se stát, který doposud hospodařil relativně slušně, dostal do finanční krize. Jestliže v roce 2010 bylo španělské zadlužení lehce nad šedesáti procenty HDP, v letošním roce přesáhne podle odhadů devadesát procent. Dnes je více jak polovina mladých lidí bez práce. Můžeme říci, že Španělsko je ve velké míře (vedle Irska, kde to platí stoprocentně) modelovou obětí eura.

Bankovní unii by měla následovat unie fiskální, jejímž cílem je v tomto případě kolektivizace státních dluhů a zajištění fiskálních transferů na jih. Nástroji jsou společný rozpočet, společné daně, společné eurobondy. Solidarita severu s jihem má být otevřeně institucionalizována. Je to i jediná možnost, jak zachovat defektní politickou konstrukci eurozóny, která je jádrem Evropské unie, pohromadě. Slabší článek, aby se v systému udržel a mohl fungovat, musí být posilován zdroji článku silnějšího, což je uskutečňováno prostřednictvím centrální politické moci. Završení fiskální unie je tedy zároveň zrodem politické unie. Tento poslední integrační krok však vyžaduje politický konsenzus. O závěrečném integračním aktu, který by měl veškeré rozhodovací pravomoci přenést do bruselského centra, musejí rozhodnout voliči národních států. A tady sen eurokratů končí, protože Evropané netvoří politický národ. Chybí zde společné vědomí, vnímání společné identity evropského občanství. Evropu neobývá jednotný démos, jak otevřeně prohlásil David Cameron. Z pozice premiéra Spojeného království asi věděl, co říká, protože podle průzkumu uskutečněného pro Financial Times se ukázalo, že v EU chce zůstat pouze třetina Britů. A nejde jen o Velkou Británii. S nedůvěrou se setkáváme i na kontinentě. Evropská unie postrádá étos italského risorgimenta 19. století nebo německého znovusjednocení v roce 1990. Jednotný evropský politický lid je intelektuálský konstrukt, v podstatě zbožné přání, přestože jeho zrození už před deseti lety oznamoval významný evropský intelektuál Jürgen Habermas, když v době před iráckou válkou nadšeně komentoval velké antiamerické demonstrace v evropských městech.

Draghiho ECB nastupuje

Jak již bylo řečeno, dosavadním hybatelem integrace byla harmonie zájmů Německa a Francie. Směry sjednocování byly ale i v souladu s národními zájmy ostatních integrujících se zemí. Primárním cílem mělo být vytvoření vnitřního trhu, což odpovídalo i společnému přání všech zúčastněných. V dnešní krizové době dochází ke zřetelné kolizi mezi národními socialismy jednotlivých členských zemí a integrovaným socialismem bruselským. Charakter budoucí Evropy bude jednoznačně určován faktem, že politickým hegemonem jsou národní voliči. Silné jsou ale i další decentralizační tendence, třeba snahy o osamostatnění Katalánců a Basků ve Španělsku, Vlámů v Belgii, Skotů v Británii nebo úsilí o nezávislost italských severních regionů v podání politiky Ligy severu, která má největší vliv v Lombardii a Benátsku. Původní stmelující idea jednotného evropského trhu se hroutí. Jedno je však zřejmé. Prioritou eurosocialismu i socialismů národních musí být zachování systému státně-bankovního korporativismu, který je dnes existenční základnou sociálního státu. Fungování státně-bankovní aliance musí být zajištěno i za cenu eventuálního zestátnění bankovního sektoru.

Protichůdnost postojů Německa a Francie coby protagonistů dvou různých kulturních a sociálněekonomických entit bude tedy předurčovat i další vývoj integrace. Půjde o zákopovou válku, kde se jen tak něco dopředu nepohne. Němci jsou si vědomi, že se placení nevyhnou, ale budou za to požadovat kontrolu hospodaření národních vlád. Německý ministr zahraničí Guido Westerwelle hovoří o potřebě silné pravomoci Bruselu, aby se zamezilo uvolněným rozpočtovým zvyklostem jednotlivých států. Sám ale ví, že je to iluze. Francie chce solidaritu, avšak zřeknutí se suverenity nad vlastními financemi nepřipadá v úvahu. Celá partie směřuje k patu.

Eurozóna ovšem potřebuje okamžité řešení, protože jí hrozí rozpad. A tak se „vynořuje“ zázračný zachránce – Evropská centrální banka –, jež ústy svého šéfa přislíbí neomezené tištění peněz, kterými je odhodlána zasypat krachující banky a státy. Tištění bezcenných papírů sice špatná aktiva neodstraní, dluhy nezmenší, ale všechny na čas uspokojí a uklidní: investory, věřitele, dlužníky, politiky, voliče. Banky s fiktivními aktivy v rozvahách a bankrotující firmy, které by na normálních trzích neměly co dělat, budou v klidu přežívat dál. Vlády budou nadále stavět hladové zdi infrastruktury a uplácet voliče sociálními programy.

Prezident ECB vystupuje jako krizový manažer, ke kterému se upínají všechny naděje. Centrální banka je dle statutu nezávislý orgán jednající autonomně. Nemusí se navenek nikomu zpovídat. Politici ji ovlivňují zákulisně, jsou při tom zbaveni formální odpovědnosti. Za jihoevropské politiky řeší existenční finanční problémy, německým zase umožňuje neřešit nic, takže se mohou vyhýbat konfrontaci s vlastními voliči. A obava z inflace teď momentálně není aktuální, přestože se to týká jen indexu spotřebitelských cen (CPI), který ignoruje komodity, akcie a reality (v jejich případě se bublina utěšeně nafukuje).

ECB je dnes nejen vrcholný ekonomický, ale i politický orgán, který supluje fiskální politiku jednotlivých států a nahrazuje finanční trhy. Bankám poskytuje likviditu a ty si u ní tytéž peníze zase ukládají. Do reálné ekonomiky se jich moc nedostane. Kdo by se také v této nejisté době do něčeho pouštěl. ECB rovněž zprostředkovává přesun likvidity po ose severní komerční banka – severní centrální banka – ECB – jižní centrální banka – jižní komerční banka. Prezident Evropské centrální banky Mario Draghi zastupuje i Brusel: neexistuje dnes jiná osobnost s takovým suverénním vlivem. Můžeme směle tvrdit, že není jen hlavním bankéřem, ale i hlavním eurokratem. Jeho oslavované prohlášení, že ECB je připravena udělat cokoliv, aby uchránila euro, se stalo zlomem v krizi eurozóny.

Je fascinující, jak rezolutně vyslovený slib může znamenat obrat v téměř beznadějné situaci. Předseda Evropské komise José Barroso sebevědomě prohlašuje, že hrozba zhroucení eura už neexistuje. Všeobecné euforii nebrání ani fakt, že dojde k dalšímu odtržení cen od reality, a tím ke vzniku nových bublin. Mesiášské vystoupení ECB přechodně utlumilo tlak trhů na zadlužené státy. Výnosy z vládních dluhopisů klesají a do řeckých bank se vracejí vklady. Burzovní indexy rychle rostou, aniž by k tomu byly fundamentální důvody. Je to skvělá doba pro spekulanty, kteří testují, jak dlouho dobrá nálada vydrží. Pro zdravý rozum může být naděje, že eurozóna má to nejhorší za sebou, jen pouhým důkazem strkání hlavy do písku. Je to jen odsunutí krize, která časem ještě více hypertrofuje.

Draghiho závazek je vybídnutím k morálnímu hazardu. Všechna prohlášení, že peněžní invaze Evropské centrální banky je jenom přechodným opatřením do doby, než budou uskutečněny strukturální reformy a fiskální stabilizace, jsou zcela bezcenná. Po dočasné eliminaci tlaku trhů se vypařilo i to minimum politické vůle k systémovým změnám. V podstatě je jedno, jaké kdo bude mít dluhy, zda bude, nebo nebude dělat reformy. Je jedno, jestli nebudou mít záchranné fondy dost peněz na sanaci Řecka, ale třeba i Španělska nebo Itálie. Všichni budou zachráněni. Tato strategie nemá alternativu. Jestliže tištění pouhých symbolů hodnot v delším časovém horizontu selže, může být nahrazeno jen dalším masivnějším tiskem. Ať chceme nebo ne, pevně vězíme v keynesiánském paradigmatu – budoucnost nás nezajímá, existuje pouze přítomnost, kterou máme zájem ovlivňovat. Jsme determinováni politickým časem, jenž se počítá podle volebních cyklů. Tato surreálná atmosféra je příznačným jevem pozdního období sociálně-ekonomického intervencionismu.

Jak jednou centrální banka s velkorysým tištěním začne, nikdy nepřestane, protože jiný nástroj už nebude mít efekt. Její bilance se giganticky nafoukne. Neustále se kumulující hromada peněz nemůže být nikdy neutralizována. Virtuální finančnictví produkuje virtuální deriváty, s nimiž se v nepřetržitém sledu virtuálně obchoduje na virtuálních trzích. Snaha tohle všechno regulovat je jednak alibismus, jednak donkichotské úsilí. Pořádný „mazec“ teprve nastane, až tato „aktiva“ sestoupí z metafyzických sfér do reálného ekonomického světa, jak si to všichni manipulátoři, včetně centrálních bankéřů, toužebně přejí.

Každá bublina jednou musí splasknout, tahle však bude mít potenciál „velkého konečného řešení“. Dojde k totálnímu oddlužení, nebudou už žádné závazky ani pohledávky, žádní dlužníci ani věřitelé, vše bude smazáno. Fiktivní aktiva se rozplynou, hodnotu budou mít jen reálné statky. Opory sociálního státu, tedy voliči závislí na příjmech, budou zbaveni svých prostředků. Završí se i totální ovládnutí ekonomiky politikou a extrémní doba si bude vyžadovat i extrémní politická řešení. Jak tištění peněz radikalizaci zpočátku utlumuje, tak jeho krach podnítí explozi. Nebude to nic pěkného.

Autor je ekonom.

Diskuse