Myšlenka evropského občanství je nebezpečná

„Měli bychom přijímat jen tolik cizinců, kolik můžeme integrovat," říká v rozhovoru o české imigrační politice senátor Tomáš Grulich, historik a expert na migraci.

Česká imigrační politika v současné době prochází změnami. Připravuje se mimo jiné i nový zákon o cizincích. Jak vnímáte českou imigrační politiku v porovnání s politikami jiných evropských států?

Imigrační politika České republiky se vyvíjí obráceně než ve většině ostatních evropských zemí. Řada z nich začínala s velmi otevřenou, liberální imigrační politikou. Jednalo se především o země s koloniální minulostí, a tak jejich hlavní motivací byla často snaha pomoci lidem ze svých (bývalých) závislých území, napravit svá provinění vůči nim. Země jako Nizozemsko či Velká Británie však od této liberalizace postupně ustupují a naopak se snaží migraci řídit. Se svým původně velmi liberálním přístupem narazila i Kanada a dnes se její restriktivní politika dotýká i České republiky. Český stát oproti tomu vždy imigraci na svém území řídil a teď přistupuje k liberalizaci. Takový postup je jednodušší jak z pohledu státu, tak imigrantů. Česká republika však ani před připravenou liberalizací nemá nejpřísnější imigrační politiku. Stále jsme na tom lépe než například Německo. Rakousko, nejvhodnější příklad pro srovnávání české imigrační politiky, nemá zdaleka tak benevolentní systém, jako je ten náš. Česká republika je naštěstí v podstatně národnostně homogenní. Rakousko má oproti tomu menšinu ze severního Tyrolska či slovinskou menšinu, což ještě v 60. letech vedlo k častým teroristickým útokům na obou stranách.

Navážeme-li na otázku udělování občanství, jaké požadavky na imigranta ze strany ČR jsou podle vás adekvátní?

Současné nastavení je vyhovující. Vidět je to například na otázce sňatků, které jsou často uzavírány za účelem zisku státního občanství. V České republice je jinak nahlíženo na sňatek cizince s českým občanem, který je uzavřen po 14 dnech pobytu na našem území, a na sňatek, jenž je uzavřen po dvou letech. Nikdo samozřejmě nemůže bránit prvnímu případu, pozice takového žadatele je však ztížená.

Migrace je proces, který probíhal, probíhá a probíhat bude navzdory našim přáním a tužbám. Navíc stát si je vědom toho, že migraci, především z demografických i ekonomických důvodů, potřebuje. Otázkou by tedy mělo být, jak pravidla pro získání občanství nastavit, ne jak migraci a usazování cizinců v České republice zabránit. Regulace a požadavky by měly být tvořeny státem. Velmi nebezpečná je situace, kdy se do tohoto procesu míchá politika. Příkladem může být nedávný případ z Dánska, kde tamější pravicová strana před volbami přistoupila dokonce k uzavření hranic s Německem, aby vzbudila dojem, že otázka migrace bude za její vlády vyřešena.

Měly by součástí kritérií být i takové podmínky, jež nejsou vyžadovány ani po občanech České republiky, například majetkové přiznání či znalost ústavy?

Ze zkušenosti víme, že znalost Ústavy České Republiky nemá ani většina české společnosti. V českém občanovi je však díky výchově přirozeně zabudován pocit sounáležitosti s naší společností, znalost základních pravidel, kterými se chod státu řídí. Stejně tak jako nemusí nikdo z Čechů pro udržení svého občanství absolvovat zkoušku z českého jazyka, není nutné deklarovat znalost české ústavy. Cizinec ale z logických důvodů takové predispozice nemá, a měl by proto ukázat, že bude schopný ctít společenská pravidla státu, ve kterém se hodlá usadit.

Mají imigranti putující do České republiky zájem stát se českými občany nebo Česká republika zůstává i nadále tranzitní zemí? Domníváte se, že by atraktivitu ČR jako cílové země mohlo zvýšit zavedení dvojího občanství?

Česká republika přestává být ryze tranzitní zemí. Nikdy však nebudeme Německem či Francií. Za úspěchem těchto zemí stojí větší povědomí o jejich kultuře, jazyk, který má cizinec možnost použít i v jiných zemích. Často také, pokud imigrant nepochází z evropské země, je malá pravděpodobnost, že bude vědět o existenci České republiky nebo že bude Česko na prvních pozicích v jeho žebříčku cílových zemí.

Zavedení dvojího občanství by s největší pravděpodobností v přímé úměře zvýšilo i počet zájemců o českou státní příslušnost. Možnost dvojího občanství fungovala v době existence Československa. Při vzniku samostatné České republiky však byla zrušena, aby se nedevalvovalo dvojí občanství ve chvíli, kdy by všichni měli občanství české i slovenské.

V tuto chvíli jen v rámci Evropské unie žije 12 milionů lidí v jiné než rodné zemi. Dvojí občanství by usnadnilo přesun i mezi evropskými státy. Na druhou stranu nejsem zastáncem myšlenky evropského občanství. Člověk se může cítit jako příslušník Modřan, pokud jede na Žižkov, Prahy, pokud vyjede do Plzně. V Německu bude říkat, že je Čech, a ve Spojených státech, že je Evropan. Neměli bychom ale zapomínat na prvotní příslušnost ke své zemi. Evropské občanství přináší nebezpečí vlny nacionalismu, která by se mohla zvednout, pokud by jedna skupina chtěla uplatňovat své nároky na území jiného státu pod záminkou sdíleného evropského občanství. Národní identita je pro moderní politický národ přirozená a neměli bychom ji potlačovat na úkor imaginárního evropského občanství. Máme velmi negativní zkušenost se Stalinovou definicí „národa". Podle ní měla likvidace třídních antagonistických vztahů vézt k nové kategorii národa, k „sovětskému lidu". Etnicita jako základní národní prvek měla přestat existovat.

Nastavování imigrační politiky s sebou přináší otázku, zda by měl stát zavést kvóty na počet migrantů z konkrétních zemí? Čím by se taková politika řídila?

Se zavedením kvót souhlasím, ovšem neměly by být neměnné. Při absenci kvót hrozí nebezpečí, že na území státu vznikne velká skupina imigrantů, která se uzavře. Toto nebezpečí je dvojí. Zaprvé, velká skupina imigrantů může vyvolat reakce extremistických sil, které bohužel jsou i v České republice. Zadruhé, pokud do ČR přijde velká skupina lidí, kteří si jsou kulturně blízcí, tak pravděpodobnost, že jejich integrace do většinové společnosti bude úspěšná, je menší. Měli bychom přijímat jen tolik cizinců, kolik jsme schopni integrovat.

Vy jste mimo jiné i odborníkem na Čechy žijící v zahraničí. Jaké zkušenosti mají s imigrační politikou oni? Která země má v tomto ohledu vůči Čechům nejvstřícnější imigrační politiku?

Skupina Čechů žijících v zahraniční není homogenní entitou. K České republice se v cizině hlásí kolem dvou milionů lidí. Není proto jednoduché definovat problémy, s nimiž se v zahraničí potýkají. Jsou mezi nimi potomci Čechů, kteří do zahraničí odešli v 19. století či dokonce 18. století, a přesto se tito Češi v zahraničí k naší zemi hlásí. Stejně tak novodobá emigrace je poměrně rozsáhlá, i po pádu komunismu. Na počet emigrantů neexistují statistiky. Podle odhadů se ale jedná o skupinu kolem 200 tisíc. Není žádnou národní tragédii, že lidé opouštějí republiku. Za tragické bych považoval, kdybychom s touto skupinou ztratili kontakt. Za tímto účelem existuje i řada programů, které se snaží sdružovat Čechy žijící v zahraničí a udržovat v nich pocit příslušnosti k českému národu, ať už formou kulturních spolků či výukou českého jazyka v českých školách v zahraničí. Potěšujícím vedlejším efektem těchto škol, kterých už je dnes kolem pětatřiceti, jsou i české školy či kurzy pro dospělé. Jedná se o cizince, kteří žijí v bilingvní rodině. Výuka jejich dětí je motivovala naučit se také český jazyk. Tyto školy a spolky vznikly z iniciativy samotných Čechů v zahraničí, kteří se chtějí sdružovat a udržovat českou kulturu, a obrátili se proto na český stát, aby jim v jejich iniciativě pomohl. Nám se pak například podařilo prosadit existenci českých škol v zahraničí do vzdělávacího systému ČR.

V současné době vzniká ve spolupráci s ministerstvem průmyslu a obchodu projekt, v jehož rámci by měl vzniknout internetový server shromažďující veškeré informace pro Čechy žijící v zahraničí. Server by měl sloužit těm, kteří jsou v zahraničí na kratší dobu, dlouhodobě, ale i Čechům chystajícím se teprve vycestovat. Server by měl Čechům v zahraničí ukázat, že Česká republika o kontakt s nimi usiluje, má zájem na společných projektech a má i zájem na jejich návratu zpět.

Hovořil jste o udržování české kultury v zahraničí. Podíváme-li se na to obráceně, který z přístupů k imigrantům, tedy integrace do většinové společnosti, nebo multikulturalismus, je podle vás nejvhodnější pro migraci proudící do ČR?

Pokud se chci stát občanem jiné společnosti, znamená to, že musím přijmout její společenské zvyky (čímž nemyslím tradice) a musím tolerovat místní náboženské zvyky a kulturní odlišnosti. Samozřejmě, že to neznamená opustit svoji kulturu a svoji víru, ale neměl bych je projevovat tak, aby byly v konfliktu s přesvědčením většinové společnosti mé cílové země. Multikulturalismu nevěřím. Vzájemné obohacování kultur i takzvaný melting pot (stav, kdy se heterogenní společnost stává více homogenní a její rozdílné prvky či rysy se v přeneseném smyslu taví a pojí v jeden harmonický celek - pozn. aut.) jsou překonané přístupy. Dnes se v akademických kruzích hovoří spíše o diasporální společnosti. Stejně tak nesouhlasím se vznikem oddělených tříd pro cizince ve školách. V mém volebním obvodě, kde sídlí velká vietnamská komunita, fungují smíšené třídy a vietnamským dětem vzdělávání v českých třídách pomáhá s integrací do naší společnosti.

Největším problémem v otázce integrace je vždy velká koncentrace imigrantů na jednom místě a uzavření se v rámci této komunity, jako například v Libuši (v Praze-Libuši sídlí velká vietnamská komunita - pozn. aut.). Cizinci, kteří jsou neznalí českého právního systému a zvyků a netuší, s čím vším se mohou v cizí zemi setkat, jsou náchylní ke zneužití organizovaným zločinem. Pokud zde obchodují s textilem a vznikne problém v dodávkách, snadno se stanou cílem zločinecké skupiny, která je například přesvědčí k prodeji marihuany. Takový problém se snadno rozšíří mimo jejich komunitu a může vést k dalším komplikacím v rámci české společnosti.

Nabízí Česká republika integrovaným cizincům například dostatečné zdravotní a sociální zabezpečení? Jsou jejich podmínky srovnatelné s podmínkami českého občana?

Když se chystal první cizinecký zákon, tak v jeho rámci byla i podmínka, aby byl cizinec zdravotně a sociálně přihlášen. Stejně jako v dalších zemích, Norsku, Dánsku, u nás funguje odstupňování této péče. Čím déle zde člověk pobývá a pracuje, tím větší výhody mu stát nabízí. Stát se brání tomu, aby docházelo k migraci za sociálními dávkami, jako tomu bylo například ve Španělsku, kde sociální imigrace znamenala velký problém.

Pokud se zaměříme na konkrétní kroky v rámci integrační politiky, jsou podle vás úspěšné projekty jako aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků, zelené karty či nový systém ekonomické migrace schválený současnou vládou Petra Nečase?

Například tzv. modré karty, které zavedla Evropská unie, jsou zbytečným projektem. Podmínkou pro jejich zisk je mzda ve výši trojnásobku minimálního platu, což vyvolalo odpor odborů a dalších institucí. Málokdo má šanci na modrou kartu dosáhnout. Oproti tomu zelené karty, kdy se pracovní povolení přiděluje na základě specializace, jsou poměrně úspěšné. Jejich výhodou je, že na práci imigrantů dohlíží konkrétní instituce.

Nový systém ekonomické migrace hovoří například o návratové složce, tedy krocích po ukončení pracovního poměru s cizincem. S tímto dodatkem naprosto souhlasím. Měli bychom předcházet tomu, že se zahraniční pracovní síla ocitne v ČR „na ulici", kde se může snadno stát terčem útoků, například neonacistických skupin. Česká republika nemá potřebu zastavovat integraci, proto je nutné programy nastavit tak, aby pouze vymezily podmínky, ne znemožnily práci cizinců na českém území.

Kdo by podle vás měl dohlížet na imigranty v České republice? Jak by měla být imigrace zabezpečena institucionálně?

Donedávna imigrační politiku řídila pouze policie. Imigrace by však měla být záležitostí civilního sektoru. Starost o imigranty by měla být nadresortní. Na úrovni prvních náměstků existuje skupina pod vedením náměstka ministra vnitra, která by se měla migrací zabývat. Do dané skupiny patří ministerstvo vnitra, ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo školství a ministerstvo práce a sociálních věcí. Není nutné hledat nové institucionální zabezpečení, spíše je problémem, jak často se tato skupina schází a o čem konkrétně jedná. Jednotlivé resorty spolu bohužel příliš nekomunikují.

Shrňme tedy naši debatu. Česká imigrační politika se chystá k liberalizaci. Je možné, aby jeden zákon obsáhl všechna potřebná opatření?

Není v silách zákonodárců včlenit do nového zákona všechny možné případy, které se mohou objevit. Je jasné, že v průběhu let a praxe bude docházet k úpravám. Větším problémem je ovšem přijetí odpovědnosti za imigrační politiku. Například existuje úprava přijímání vysoce kvalifikovaných cizinců na určité posty. V případě takového člověka je nutné, aby ministerstvo průmyslu a obchodu, které ho přijímá, řeklo jasně ministerstvu vnitra: „Ano, my máme o tohoto člověka zájem." Dotyčný je pak zařazen do příslušného programu a jeho začlenění do českého pracovního procesu proběhne hladce. Často se ale instituce bojí přijmout odpovědnost a imigranta si mezi sebou „přehazují". Přijímat odpovědnost za svá rozhodnutí a umět je obhájit se stále musíme učit.

Tomáš Grulich absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor historie a etnologie. V roce 1982 se stal zaměstnancem Národního muzea, kde setrval následujících deset let. V letech 1994-1998 byl zastupitelem v Praze-Modřanech a v zastupitelstvu hlavního města Prahy. Založil agenturu Public History a úspěšnou tiskárnu Flora. Od roku 1998 je zastupitelem MČ Praha 12. Je spoluzakladatelem vzdělávacího zařízení Montessori, o.p.s. V Senátu se soustředí na práci ve výboru pro záležitosti EU a předsedá stálé komisi Senátu pro Čechy žijící v zahraničí.

Johana Typoltová je studentkou FSV UK. Působí v Prague Security Studies Institute a dlouhodobě spolupracuje s American Chamber of Commerce.

Diskuse