Moc v době krize

V otázce institucí, mechanismů a smluvních řešení máme v případě EU co dočinění s kontinuitou vývoje. Tento proces je však možné rozdělit na různé etapy z hlediska jejich politických specifik.

Maastrichtská smlouva ustanovuje v roce 1992 Evropskou unii. Znamená také uzavření předchozí etapy, či spíše konec její logiky: budování společného trhu a příslušných institucí. Tuto etapu završuje Jednotný evropský akt, dokument uskutečňující ambiciózní, i když stále ještě poměrně omezené integrační ambice. Z této perspektivy se vznik Evropské unie stává skutečně zlomovou událostí. Projekt evropské integrace má teď zahrnovat nejen vytváření společného trhu, ale také vést ke vzniku společné měny, společné bezpečnostní a obranné politiky, zahraniční politiky a politiky vnitřní bezpečnosti. Tímto je logika předchozí etapy, jež se soustředila na společný trh, vyvrácena. Integrace se dostává do oblastí, které byly od roku 1954, tedy od sklonku projektu Evropského obranného společenství a myšlenky na vytvoření politické unie, uznávány za doménu politiky suverénních států. Tato změna se provádí za situace geostrategické krize, jíž je pro státy západní Evropy konec bipolárního uspořádání světa, rozpad sovětského bloku a samotného SSSR a také sjednocení Německa a získání suverenity státy střední a východní Evropy. Nová doba, jež zahrnuje roky 1992-2007, tak přináší změnu logiky integrace, což je nutné vzhledem k novým výzvám: otázka prohloubení integrace (nalezení nové vnitřní rovnováhy mezi státy narušené sjednocením Německa), rozšíření na východ a formování vztahů s vnějším světem (v mezinárodní politice a ve vztahu k bezprostředním sousedům - jak v geopolitické, tak i v hospodářské a finanční perspektivě). Podle této nové logiky je nutné rozumět dalším změnám, reformám, které EU zavádí ve formě Amsterdamské, Nicejské, ústavní nebo Lisabonské smlouvy.

Současně však máme co dočinění s další zásadní změnou logiky procesu integrace, proto se nacházíme v další, nové etapě: 2008-?. Změna se provádí (opět) za situace strukturální krize definované jako existenční ohrožení projektu integrace. Je odpovědí na nové výzvy, které se objevují spolu s úvěrovou krizí bank, později s dluhovou krizí států. Rozhodující je, že za oblast největšího napětí, a tedy oblast hlavního boje o to, jaká bude příští forma integrace, se definovala eurozóna, ne prostor celé EU-27, což ve své podstatě relativizuje smysl předchozí etapy rozvoje, jejíž imanentní vlastností bylo strategické rozšiřování. Integrace jako politický proces tedy v dnešní době funguje podle jiných pravidel, jiných předpokladů a směřuje k jiným cílům.

Unijní metoda

O tom, že existuje nějaká zcela nová, jiná metoda evropské integrace, se mohli dozvědět posluchači Evropské univerzity v Bruggách od německé kancléřky Angely Merkelové. V projevu k začátku nového akademického roku představila své vnímání aktuální situace. Merkelová klade důraz na „zneužívání trhu", které podle ní ve výsledku ničí možnost spravedlivého fungování každého sociálního modelu, což obrací ekonomiku v trosky. Proto v situaci, kdy tato zneužití přerůstají v dlouhotrvající krizi důvěry, je v Evropě nutné vytvořit „novou kulturu stability" a také dodržovat „společné hodnoty".

V praxi to znamená nutnost „upevnit ve smlouvě mechanismus krizového řízení", který by odrážel společná přesvědčení. Tento mechanismus musí podle Merkelové zohlednit také odpovědnost soukromých investorů.

Vystoupení Merkelové charakterizuje začátek druhé fáze krize, která bolestně zasahuje část evropských států - Irsko, Island, Portugalsko a především Řecko. Právě případ Řecka je ale jiný. Řecká dluhová krize má politické a systémové příčiny, je kombinací důsledků politické nezodpovědnosti několika řeckých vlád a levného úvěru, jenž v rámci eurozóny teče širokým proudem ze severu na jih. Díky němu může Řecko i nadále importovat produkty ze severu, což samozřejmě těší výrobce z Německa, Holandska nebo Francie. Avšak v případě Irska nebo Portugalska, a později také Španělska, se věci jeví jinak. Tam dluhová krize státu nevzniká vlivem lehkomyslné rozpočtové politiky vlád. Její příčina je v nezodpovědnosti soukromých bank poskytujících mnoho úvěrů na investice především v bytovém sektoru. Z tohoto důvodu může Merkelová v Bruggách přesvědčivě hovořit o zneužívání trhu jako o zdroji problémů a také o tom, že „hospodářská a finanční krize ukázala znovu na úzké provázání ekonomik a Evropského společenství". Když to vztáhneme na krizi, existuje podle Merkelové především rovina, na níž dochází k základnímu napětí mezi kapitálovými trhy a sociálními modely. Existuje však také rovina druhá: politická, na níž je možné vypracovat řešení krize. Jako klíčová se zde jeví vhodně definovaná „unijní metoda".

V druhé řadě máme státy a orgány Společenství. Tradičně řešení vypracovaná státy nazýváme „mezivládní", naopak činnosti Evropské komise nebo Evropského parlamentu jsou „komunitární". Merkelová však proti tomuto dělení vystupuje. Označení „anachronické" nepoužívá, ale právě tak je možné chápat její hodnocení rozdílu mezi tím, co je mezivládní a komunitární. „Pokud se všechny strany - orgány Unie a členské státy i se svými parlamenty - budou doplňovat, budou jednat koordinovaně v oblastech, za něž jsou odpovědné, bude možné poradit si s velkými výzvami, před nimiž Unie stojí." A dále: „Jde o koordinované jednání v duchu solidarity, kde každý z nás jedná v oblasti, za niž je odpovědný, abychom všichni spolu mohli dosáhnout společného cíle. Podle mě je právě toto nová unijní metoda." Pokud se však na argumenty Merkelové podíváme blíže, zjistíme, že jsou více či méně skrytou kritikou nadměrných nároků orgánů Společenství, které podle ní v krizi zásadně zklamaly. Navíc: pokračování Společenství jako odpověď na krizi je cestou vedoucí ke katastrofě v Evropě. Proto se teď orgány Společenství musí „posunout" a vytvořit více místa pro Evropskou radu a členské státy (což ostatně vyplývá z dříve přijatých systémových řešení v Lisabonské smlouvě). Jenom ty jsou schopny věrohodně vyřešit problém zneužívání trhu a jeho fatální důsledky pro fungování sociálních modelů. Neudělá to ani Komise, ani Evropský parlament. Doba krize je časem činnosti států, čelních představitelů a premiérů vlád, kteří nesou přímou politickou odpovědnost před svými občany. Problémem je tedy nejen zneužívání trhů, ale také nadbytečnost orgánů Společenství při řešení politických problémů.

Jedna věc v textu vystoupení v tomto směru bije do očí a plodí otázky: chybí byť jen jediná věta vztahující se k Evropské centrální bance. Může to znamenat dvě různé věci. Buď při kritice metody integrace Společenství jako neadekvátního způsobu řešení problémů krize nemá Merkelová na mysli ECB, ale jen Komisi a Evropský parlament, nebo je právě ECB hlavním adresátem kritiky, a proto, z taktických důvodů, není přímo zmiňována. Druhá varianta se zdá být pravděpodobnější. Vystoupení Merkelová přednesla v listopadu 2010. Několik měsíců před tím, v květnu 2010, došlo k události, která otřásla základy německé evropské politiky. ECB poprvé překračuje své dosavadní monetární kompetence a její předseda Trichet činí pro Berlín neslýchané rozhodnutí o intervenčním nákupu dluhopisů na sekundárním trhu. To znamená, že státy eurozóny de facto ztratily kontrolu nad společnou měnou. Kdo ji převzal? V Berlíně převládá názor, že se Trichet sklonil pod tlakem USA, pro něž byla stabilita trhů, včetně těch evropských, důležitější než zachování čistoty institucionálních pravidel, kterými se měla EU řídit.

Bankovní unie

Od roku 2010 Berlín už není stoupencem soudržnosti jako léku na krizi. Vlády členských států mají každopádně i nadále proti zneužívání trhů a jeho sociálním důsledkům činit rozhodné kroky - přinejmenším ty z nich, které sdílejí starost o „novou kulturu stability", již propaguje Merkelová. V průběhu dvou let, 2011-2012, vznikají nová institucionální řešení, jež mají takovouto kulturu zavést: reforma Paktu stability a růstu, smlouva o Evropském stabilizačním mechanismu (ESM), pakt Euro plus a nakonec koncepce bankovní unie.

Vzhledem k nedostatku viditelných pokroků v řešení krize eurozóny získává v polovině roku 2012 projekt tzv. bankovní unie reálnou podobu. V politické debatě je vlivem krize vnímán jako část nucené proměny dosavadní podoby EU, přesněji řečeno její části čili eurozóny: od bankovní unie k daňové unii, od daňové unie k politické unii. Ve skutečnosti se připravované reformy týkají jen jednoho aspektu Unie, jmenovitě vytvoření jednotného evropského bankovního dohledu v eurozóně. Ostatní prvky, záruky vkladů, regulace úpadků a vymáhání nároků, zůstávají nadále velmi nejasné. Samotný projekt bankovní unie vůbec nemusí být součástí širšího, finálního plánu přeměny EU v politickou unii, může být jen vynucen aktuální situací, hledáním ad hoc řešení, bez hlubšího promyšlení budoucích dalekosáhlých hospodářských a politických důsledků jak pro státy eurozóny, tak pro další členské státy EU. V tomto případě také projekt bankovní unie nemusí vyplývat z nějakého pevného, společného hodnocení příčin současné krize.

Není náhodou, že projekt bankovní unie, přesněji jednotného bankovního dohledu, upřesňují především Německo a Francie ve chvíli, když se zdá jasné, že dluhová krize Řecka a finanční problémy Irska nebudou jen ojedinělými případy. Fenomén dluhové a bankovní krize se začíná šířit do dalších zemí: Španělska, Portugalska, Itálie a ničí malé státy, jako je Slovinsko, Kypr a Malta. Rozhodující význam mohl mít vznik reálné hrozby zhroucení bankovního systému ve Španělsku. Proto se v červnu 2012 objevila nabídka vytvořit možnost přímé rekapitalizace ohrožených soukromých bank prostřednictvím peněz z ESM. Pro státy v tomto mechanismu finančně nejvíce zaangažované, tedy především pro Německo, by vytvoření bankovního dohledu pro eurozónu mělo být zárukou kontroly nad soukromými bankami. Oproti tomu pro zadlužené státy tonoucí v krizi, takové jako Španělsko nebo Irsko, by se otevírala cesta k sejmutí zátěže, jakou je ztráta solventnosti soukromých bank a její přenesení na eurozónu. Navíc se předpokládá, že díky společnému bankovnímu dohledu by se obnovila důvěra vůči soukromým bankám v těch státech, které jsou v krizi, a zastavil by se nekontrolovaný transfer vkladů do bank v jiných zemích (z jihu na sever). Státy zasažené dluhovou krizí se samozřejmě v prvé řadě zajímají o to, aby od soukromých bank získaly přístup k prostředkům ESM. Vzhledem k jejich rozpočtové situaci je takový přístup skutečným odlehčením, ba přímo pomocí. Tlak tohoto zájmu začíná diktovat nové formy politických koalicí uvnitř eurozóny. Před summitem v Bruselu v říjnu 2012, který se věnoval bankovní unii, došlo k neformálním jednáním zcela nové povahy. Místo tradičního společného usnesení Paříže a Berlína Hollande 6. října 2012 inicioval setkání jižních států v rámci summitu států Středozemního moře na Maltě, v tradiční doméně geopolitických vlivů Paříže. Setkání, jehož se účastnili prezident Francie, premiéři Itálie, Španělska a Portugalska a také předseda Evropské komise, bylo využito k prezentaci společného postoje pro nadcházející summit, který se v otázkách bankovní unie lišil od postoje Berlína (Hollande se hlásil ke spuštění společného bankovního dohledu od 1. ledna 2013, široké podpoře bank prostřednictvím ESM a opětovně vyzval k radikálním řešením, jakým jsou eurobondy). Britský tisk setkání výstižně označil jako „latinský summit". „Latinské státy" v čele s Francií jsou dnes stoupenci zavedení bankovní unie, avšak ne nutně jako prvku politického prohloubení eurozóny, spíše jako otevření cesty pro soukromý bankovní sektor k získávání prostředků z ESM.

Vztah Německa k bankovní unii je vedle ohrožení vlastního sektoru malých bank diktován zásadně odporem vůči koncepci zespolečenštění dluhů členských států. Německo důsledně zastává názor dodržet zásadu uvedenou v Maastrichtské smlouvě o měnové unii, která říká, že státy eurozóny nejsou za své dluhy vzájemně odpovědné. Tím se staví proti tomu, aby automaticky uznalo záruky EU za dluhy kteréhokoli členského státu. V červnu 2012 si Angela Merkelová dovolila v této souvislosti dokonce nepolitické prohlášení, v němž konstatovala, že dokud žije, k zespolečenštění dluhů v EU nedojde. Když takto postupuje, naráží Merkelová na námitky ze strany stoupenců zavedení plného daňového federalismu v Evropě. V tom však vězí základní sporný bod. Zdá se, že podle názoru, který v Německu převládá, bude zavedení unijních záruk na dluhy členských států, a tím pádem zvětšení finančních transferů do zadlužených států, podle pravidel morálního hazardu přát neracionálním rozpočtovým politikám vlád těchto států. Z vnitropolitických důvodů by taková situace nebyla pro německou vládu udržitelná. Vypadá to však, že nakolik je pro Berlín vyloučeno zavedení evropských záruk za dluhy členských států, natolik už není vyloučena možnost rekapitalizace upadajících soukromých bank. Je samozřejmě možné je vnímat jako nepřímé odlehčení finanční situace států v krizi, tak či onak to však v praxi znamená, že peníze např. německého, finského nebo holandského daňového poplatníka mohou být využity na záchranu banky ve Španělsku nebo Portugalsku. Jak si všímá The Economist (19. 10. 2012, „The red-eyed walk to banking union"), hlavním problémem pro Merkelovou není přímá rekapitalizace bank jako taková, „ale perspektiva, že opět bude muset jít do Bundestagu, aby prosila o další peníze". Rekapitalizace soukromých bank, stejně jak pomoc pro zadlužené státy, má jít z prostředků ESM, finanční organizace zřízené zvláštní smlouvou, kterou uzavřely státy eurozóny v září 2012. Německo vnímá ESM jako institucionalizovanou záruku, jež Berlínu umožňuje zachovat kontrolu nad vydáváním pomocných prostředků (pro státy a banky). Vliv na fungování ESM je z pohledu zájmů Německa zaručen dvakrát. Zaprvé, síla hlasů v organizaci odpovídá výši finančního vkladu, a ta je v případě Německa největší. Zadruhé, do hry vstupují také vnitroněmecké regulace. V důsledku judikatury ústavního soudu si německý parlament zachovává kontrolu jak nad výší německých závazků v ESM, tak nad rozsahem disponování prostředky německých daňových poplatníků. Umožňuje to zachovat suverenitu německého státu v otázkách disponování vlastními rozpočtovými prostředky, které by v případě zespolečenštění dluhů musely být omezeny ve prospěch zvětšené moci ECB, s čímž samozřejmě v Německu nesouhlasí. Na jednu stranu je ESM řešením, které umožňuje zajistit suverénní kontrolu německého státu nad toky pomocných prostředků v rámci eurozóny. Na druhou stranu představuje také gigantický finanční nástroj tlaku na stát, který se rozhoduje pomoc využít.

Je třeba ještě dodat, že vztah Berlína k soukromému bankovnímu sektoru se v poslední době značně změnil, zvláště pokud ho porovnáme s postojem Merkelové ve věci restrukturalizace řeckého dluhu v roce 2011. Na krizovém summitu v říjnu 2011 věnovaném novému záchrannému balíčku pro Řecko Merkelová prakticky donutila představitele soukromých bank k rezignaci na 50 % závazků řecké vlády. Jak Merkelová po summitu v doprovodu Sarkozyho oznámila: „Předložili jsme bankám jen jednu nabídku a řekli jsme, že je to konečná nabídka." V tomto případě je tedy možné hovořit o diktátu největších států EU vůči soukromému bankovnímu sektoru. Vyvolal nejen znepokojení, nebo dokonce otevřený odpor jako v případě německého pojistného koncernu Talanx („Proč bych se měl něčeho dobrovolně vzdát?" prohlásil jeho šéf Herbert Haas). Spustil také debatu na téma rostoucí krize solventnosti v mnoha bankách a pojistných institucích v zemích EU, která je způsobena finančními problémy států. Objevily se také názory, že chybějící vhodná podpora bank ze strany vlád, a z toho vyplývající vlna bankrotů, byla jednou z hlavních příčin ničivé velké krize ve 30. letech 20. století. Už v roce 2012 se Berlín jasně vzdaluje svému dřívějšímu, radikálnímu postoji k otázce bankovního sektoru.

Nový pořádek mezi státy a kapitálem

Na bankovní unii je nutné se dívat nejen z hlediska dočasného řešení (přístup k novému kapitálu z ESM) s dalekosáhlými důsledky, které nikdo neodhadne (daňová a politická unie). Je také (možná že především) součástí většího procesu spuštěného krizí v roce 2008, který buduje nový pořádek a nová pravidla regulující vztahy mezi kapitálovými trhy, jež potřebují příliv nové hotovosti, a státy, jež chtějí zachovat svou suverenitu a disponovat vlastními rozpočtovými prostředky. Vznik takového nového pořádku je nutný, je to podmínka pro řešení krize. Současně má tento nový řád přímý vliv na změny evropských institucí, mění podobu EU. Navíc způsobuje koncentraci politické moci u velkých států - malým státům naopak přináší dluhová krize a nové mechanismy a instituce vznikající jako reakce na ni zničující důsledky z hlediska politické nebo hospodářské nezávislosti těchto států, nemluvě o jejich vlivu na podobu celého procesu. Dnes je možné vnímat nutnost přijmout tvrdé úsporné plány, strukturální reformy a finanční povinnost participace v ESM se zanedbatelnou v porovnání s možností ovlivňovat jeho rozhodnutí. Avšak v delší perspektivě to také znamená, že skutečný status členských států (politický, finanční, hospodářský) bude po překonání krize a ustanovení nového pořádku úplně jiný. Situace se nevrátí do doby před krizí.

Míra propojení kapitálových trhů s financováním států v Evropě způsobila, že politika a vlády států se v mnoha ohledech staly rukojmími bankovního systému. Zavedení společné měny v 90. letech vytvořilo další výhodné podmínky pro upevnění této závislosti, když snížilo náklady na poskytování přeshraničních úvěrů u bank jiných států v rámci eurozóny. Snadnost přístupu k levnému úvěru, který měl být jednou z výhod společné měny, se v konečném důsledku ukázala být nebezpečnou pastí. Nejen vzhledem ke zvětšení vnitřní nerovnováhy mezi státy v rámci jednoho systému (jedny státy se čím dál více zadlužovaly, financovaly tím vlastní politiku, jiné v téže době peníze půjčovaly, a posilovaly tím vlastní export). Past spočívá především v tom, že stát se musí, aby financoval svoji politiku, více opírat o kapitálové trhy a stát se na nich více závislým. Naopak rozvoj státních politik je čím dál důležitější podmínkou vnitropolitické stability a rozhodujícím činitelem v demokratické volební soutěži. Rozhoduje tedy o osudu dané vlády a daného politického uskupení, z něhož vyrůstá. Současně také stabilita a budoucnost samotných poskytovatelů půjček, solventnost, vzájemná důvěra, sklon k investování a poskytování úvěru začíná v čím dál větší míře záviset na rozhodnutí států a vládní politiky.

Škála problémů vyplývajících z této závislosti, která byla krizí odkryta, vznikla jak v důsledku evoluce bankovního systému v Evropě, tak také v důsledku evoluce státu, k níž došlo v posledních desetiletích. Vznik velkých bankovních kapitálových skupin působících v širokém, přeshraničním prostoru učinil jejich činnost nejen obtížnější z hlediska kontroly, transparentnosti a racionality provedených investičních rozhodnutí. Když disponují prostředky, které mnohdy přesahují příjmy nejednoho velkého evropského státu, staly se „systémově relevantními". Tento jev nedávno popsali Adam Płociński, Andrzej Sławiński a Stanisław Kluza v článku „Pozorny paradoks unii bankowej" („Zdánlivý paradox bankovní unie", Rzeczpospolita, 7. 11. 2012). V důsledku toho máme co dočinění se systémem založeným na bankách příliš velkých, než aby mohly zkrachovat, protože jejich krach by znamenal destrukci celého finančního systému - a následky pro státy s nimi spojenými by bylo možné představit si jen obtížně. Znamenalo by to skutečný zlom ve financování státních politik se všemi politickými a sociálními důsledky. Podstatné je, že autoři zmíněného článku soudí, že bankovní unie může mít pravděpodobně za následek petrifikaci dnešního stavu. Bude tak chránit hlavně příliš velké banky, aby nemohly zkrachovat. Současně není v Evropě vidět politická síla, která by vzala vážně nutnost reformovat současný stav bankovního systému tak, že se rozpadne na menší části. Vytváření velkých přeshraničních bankových kapitálových skupin bylo výrazem přesvědčení, že integrace a co možná nejširší globální působení kapitálu bude pro ekonomiku představovat obrovský zisk a silný „setrvačník" rozvoje a růstu. Skutečný růst zisků vypadal nekonečně; díky investicím, úvěrům, novým finančním nástrojům měli zisky všichni: jednotlivci, podniky, koneckonců i vlády států. Bez významu nebyla ani skutečnost, že velké kapitálové skupiny reprezentovaly v globálním světě ekonomickou sílu národních zájmů: německých, francouzských či italských. Představují nutnou složku ekonomické a politické síly národních ekonomik velkých států, disponují gigantickou investiční sílou a jsou těžko ovládnutelné cizím kapitálem. Zdá se však, že právě takto se vytvořila výjimečně nebezpečná situace. Integrace kapitálu měla zajistit větší stabilitu a efektivitu, účinnost a bezpečnost, ve skutečnosti však vytvořila konstrukci, jejíž krach by vedl k celkovému chaosu. Knut Borchardt si ve svém textu „Przypowieść o małych kryzysach i wzrastającym potencjale wielkich kryzysów" („Vyprávění o malých krizích a rostoucím potenciálu krizí velkých", in: O kryzysie, Res Publica, Warszawa 1990) všímá významné analogie: „V části Spojených států a v Austrálii lesní požáry způsobovaly stále velkou zkázu. Proto se zlepšila technika jejich lokalizace a boj proti nim. Úspěšně. Avšak po delší době bez požárů, které by stály za to být zaznamenány, se náhle objevily požáry, jaké tam ještě nikdy předtím neviděli, velice rozsáhlé požáry, neobvykle intenzivní, vůči nimž byli bezbranní. Po těchto posledních požárech se navíc neobnovoval biotop. Flóra a fauna byly mrtvé, zatímco předtím se lesy zpravidla rychle regenerovaly. Jak k tomu došlo?" Na tuto otázku můžeme odpovědět: došlo k tomu podle stejného pravidla, jako v evropském bankovním systému došlo k formování příliš velkých skupin, aby mohly zkrachovat. Není těžké si představit, jaký vliv může mít na fungování velkých bank a na jejich vztah ke světu politiky vědomí, že z pohledu států zůstávají de facto jediným zdrojem emise peněz (nezávisle na tom, zda přijmou institucionalizovanou formu nadnárodní spolupráce v podobě ECB), že jejich krach je ze systémových důvodů nepředstavitelný. Demokratické rozhodování uvnitř států se stává specifickou zárukou pro neodstranitelnost velkých nadnárodních bank. To do určité míry vysvětluje změnu, jež v poslední době nastala např. v německé politice vůči otázce rekapitalizace soukromých bank. Otázka už nezní, zda by stát měl zajišťovat solventnost systémově relevantních bank, ale za jakých podmínek a pravidel ji zajistí.

Pro podobu nového pořádku mezi kapitálovými trhy a státy v Evropě má význam také evoluce samotného státu a charakteru současné politiky. Nebudeme zde zacházet ke zdrojům této evoluce, ale stojí za to poznamenat, že po devastaci Evropy vlivem druhé světové války byl projekt integrace, uzavřený mezi státy kontinentální západní Evropy, založen na slibu míru, usmíření a blahobytu. Tento poslední prvek předpokládal, že stát má svou politikou a spoluprací s dalšími státy směřovat k prolomení bídy, překonat jevy ekonomického vykořisťovaní a sociální nerovnováhy. Toto se stalo základem pro novou poválečnou kulturu založenou na určitých očekáváních občanů vůči vládám a politice, jíž vedly. Měly tak zajistit všeobecný, rovnoměrný a stálý růst kvality životních podmínek, zaměstnání, sociální péče a vzdělání. Některé státy, jako např. SRN v roce 1967, právně zavazovaly vlády k zajišťování stálého postupného růstu. Spolu s tím se rozšiřovala paleta politik, funkcí, které podle nich měl zajišťovat moderní stát. Tento stav byl považován za civilizační úspěch Evropy, který je třeba bránit před negativními vlivy ze strany rostoucí globální konkurence. Protože úspěšná realizace určité politiky je často i základem pro úspěch v rámci demokratického volebního systému, vlády (zvláště ve společnostech s rozvinutou spotřebitelskou kulturou a klientelismem) rády využívají mechanismů úvěrů, a obcházejí tak omezení svého vlastního potenciálu. Tím však nejenže zvětšují závislost mezi financováním státu a kapitálovými trhy, ale také propast mezi reálným potenciálem a možnostmi a očekáváními, jež předjímají budoucnost.

Závěr

Samozřejmě že se instituce jako EU nemění jako mávnutím kouzelného proutku. Není jasný mezník, který by odděloval současné období od toho předchozího. Vznik EU Maastrichtskou smlouvou neukončil budování společného trhu tím, že ho nahradil budováním politické unie. Instituce předchozí etapy nejsou pod zámkem; existují a nadále působí (částečně také odumírají), jenomže podle zcela nové logiky. Stejně vypadá věc nyní, když krize po roce 2008 odhalila to, co nemnozí bystří už dávno domýšleli: vztah mezi kapitálovými trhy, státem a demokracií. Pro Evropu to byl a je klíčový problém. Především tato skutečnost bude určovat způsob fungování EU, vztah mezi členskými státy, rozdíly mezi eurozónou a ostatními státy EU a konečně také vztahy s vnějším světem, s tím bližším, jako je Rusko nebo Turecko, nebo s tím vzdálenějším, jako je Asie nebo Jižní Amerika. Tak jako tak, jsme už ve zcela nové situaci.

Autor působí v Institutu aplikovaných sociálních věd Varšavské univerzity.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.

Diskuse