Je „transfer“ pouhým eufemismem pro „etnickou čistku“?

Kořeny pojmu a vývoj anglicky psané debaty o odsunu sudetských Němců z Československa

George Orwell ve své zásadní eseji nazvané Politika a anglický jazyk z roku 1946 napsal: „Politický jazyk musí zhusta sestávat z eufemismů, kruhové argumentace a bohapustého mlžení (...) Miliony rolníků jsou okrádány o svá hospo­dářství a vyháněny na strastiplné cesty pouze s tím, co dokážou unést v ná­ručí: taková praxe se nazývá transferem obyvatelstva či úpravou hranic."¹ Orwell měl nepochybně pravdu, ovšem jeho často opakovaný výrok, že „transfer" byl pouhým eufemismem, pomíjí některá klíčová fakta o kořenech a vývoji tohoto pojmu. Přesto (nebo právě proto) podobné názory v anglicky psané literatuře na téma nuceného vystěhování sude­toněmecké menšiny z Československa po druhé světové válce převládají i dnes.²

Soupeřící historiografické interpretace těchto událostí se v uply­nulých téměř sedmdesáti letech točily kolem protichůdných a zpoliti­zovaných výkladů termínů „transfer" a „vyhnání". Oba termíny uváděl již dvanáctý článek Postupimské dohody, výsledku konference, na které vítězné spojenecké mocnosti posvětily odsun sudetských Němců.³ Za­tímco většina klíčových zdrojů k tomuto tématu vznikla v jazyce ně­meckém či českém, etymologii pojmu „transfer" nacházíme v angličtině. A byly to právě v anglickém jazyce psané práce, jež po roce 1989 výrazně rozšířily rámec této debaty. Současné anglicky psané texty hovoří pře­vážně o „vyhnání" sudetských Němců, v posledních letech pak dokonce o jejich „etnické čistce" (avantlemot). Oproti tomu termínu „transfer" je v naprosté většině případů jakákoliv legitimita upírána.

Tento text si klade za cíl prozkoumat, proč se pojem „transfer" do značné míry z anglicky psaných příspěvků k této mezinárodní debatě vytratil, vysvětlit prominentní postavení prací hovořících o „vyhnání", probrat kořeny a etymologii termínu „transfer" a poukázat na jeho vy­užití nejenom ve dvacátém století, tzn. v článku 7 Mnichovské dohody a Článku XII Postupimské dohody, ale i ve staletích předcházejících. V neposlední řadě se pokusí dokázat, že pojem „transfer" nebyl ve svém dobovém kontextu prachobyčejným eufemismem, ale spíše technickým, legalistickým termínem využitým pro diplomatické účely. Autorovi tohoto textu se nejedná o kategorické odmítnutí používání slova „vy­hnání" a nesnaží se ani tvrdit, že jeden či druhý výklad je bezvýhradně „správný", nebo „mylný". Jde spíše o to, že jakákoliv snaha o komplexní pochopení tématu musí tuto dualitu brát v potaz a že texty, jež pojem „transfer" zcela pomíjejí ve prospěch pojmu „etnická čistka", jsou ana­chronické a měli bychom k nim přistupovat krajně obezřetně.

Dva paralelní výklady dějin zůstávají na obou stranách pevně zakoře­něny i bezmála sedm desetiletí po nuceném odchodu sudetských Něm­ců z tehdejšího Československa a jejich přesídlení na území vítěznými mocnostmi okupovaného Německa a Rakouska. Zastánci obou výkladů přitom tvrdí, že prezentují „pravdu" o tehdejších událostech. Pod zkres­lujícím vlivem nepřátelských politik období studené války se vytvořily stejně znesvářené mytologické interpretace. Tyto protichůdné verze minulosti vykrystalizovaly okolo dvou termínů: „transfer" (zdůrazňující legálnost tohoto procesu a bagatelizující násilí, které jej provázelo) a „vy­hnání" (odmítající platnost výše zmíněného a zveličující počet obětí).⁴ Obě slova se vztahují ke stejným událostem, jejich užití však značí lpění na jednom ze dvou odlišných a často zpolitizovaných výkladů toho, co se mělo odehrát. Oba termíny byly během studené války vytrženy ze svého původního kontextu, takže, zjednodušeně řečeno, termín „transfer"začal být spojován s levicovou verzí dějin a slovo „vyhnání" s verzí pravicovou, antikomunistickou.

Přenos vysídlenými sudetskými Němci prosazované verze pováleč­ných událostí (tvrzení o „vyhnání") do anglicky psané historiografie je možné zmapovat poměrně snadno. Jeden z proudů tohoto procesu lze sledovat už od padesátých let, kdy v západním Německu vznikly sudetoněmecké vysídlenecké organizace, které začaly svůj výklad dějin formulovat a šířit prostřednictvím vlastních akademických institucí a s podporou západoněmeckého státu. Národní výbor pro svobodnou Evropu (National Committee for a Free Europe), orgán vytvořený a fi­nancovaný Ústřední zpravodajskou agenturou USA (CIA), se od roku 1951 snažil na západě usazené emigranty z komunistického Českoslo­venska získat k přijetí teze o „vyhnání", bez ohledu na její pravdivost, vý­měnou za finanční podporu. První generace emigrantů období studené války, z nichž mnozí se na přípravách odsunu sudetských Němců i jeho praktickém provádění přímo podíleli, sice odmítla, ovšem formulování „vyhnanecké" verze dějin pokračovalo a v antikomunistických kruzích postupně nacházelo podporu. Pozdější generace československých disidentů let sedmdesátých tuto interpretaci naopak přijala, neboť byla zcela v rozporu s postojem tehdejšího komunistického režimu. Výsledné diskuse o odsunu podnítila řada samizdatových prací, která mnohé disidenty včetně Václava Havla vedla k bezvýhradnému přijetí teze o „vyhnání". Právě z těchto dvou hlavních zdrojů pronikly první zmínky o „vyhnání" zpět do anglicky psaných textů - v neposlední řadě prostřednictvím práce Alfreda Maurice de Zayase.⁵

Spor o terminologii se znovu naplno rozhořel po skončení studené vál­ky a zejména během jednání o přistoupení České republiky k Evropské unii (EU). Jedním z nejvýznamnějších důsledků tohoto procesu byla skutečnost, že antikomunisticky smýšlejícími lidmi v Československu/České republice i samotnými „vyhnanci" a/nebo jejich potomky v Ně­mecku podporovaná teze o „vyhnání" začala v západní historiografii pře­vládat. Částečně to způsobilo i údajné „znovuobjevení" zapomenutých událostí západními historiky a rovněž spoléhání na německý zdrojový materiál, který „vyhnání" prezentoval jako nemorální a protizákonné a podporoval pozici zaujatou po roce 1989 částí českých a slovenských politických elit. Později tyto termíny nahradilo nové slovní spojení, které se objevilo v souvislosti s válkami v bývalé Jugoslávii v průběhu devadesátých let: „etnická čistka".⁶ Podle těchto po konci studené války vznikajících zdrojů se plán na „vyhnání" sudetských Němců zrodil vý­hradně v hlavě československého exilového prezidenta Edvarda Beneše, byl svojí podstatou moderním konceptem (a tudíž konceptem analo­gickým k „etnické čistce") a vyplynul ze dvou hlavních dobových zel, evropského nacionalismu a totalitní ideologie.

Prokázání vlivu německých materiálů na anglicky psané historiogra­fické práce je vlastně úplně prosté; obvykle postačí oskenování biblio­grafie či souvisejících odkazů. Pro tento proces je nicméně příznačná zejména jedna přetrvávající a nekriticky přejímaná nepřesnost: do­mněnka, že „spořádaný transfer německého obyvatelstva" byl schválen v souladu s článkem XIII Postupimské dohody. Ve skutečnosti se tak stalo za podmínek Článku XII.⁷ Tuto chybu má na svědomí původní zveřejnění podmínek dohody ze srpna 1945. Spojenci tehdy záměrně vy­nechali několik politicky citlivých článků a změnili číslování zbývajících částí, takže se ze článku XII „stal" článek XIII. Publikovaná verze se tedy lišila od původní dohody podepsané hlavami spojeneckých mocností. Německy psané zdroje od té doby neustále odkazovaly na „článek XIII" a tato nepřesnost se přenesla i do angličtiny. Americká a britská vlá­da úplný text vydaly až počátkem roku 1947 v reakci na tlak domácí veřejnosti volající po odkrytí plného rozsahu těchto dohod. Ačkoliv chyba v číslování článků není až tolik podstatná, jelikož samotný text se v obou případech neliší (a ve snaze o plné zveřejnění se jí svého času dopustil i autor tohoto textu), zcela nepochybně svědčí o značném, často nekritickém spoléhání novodobé debaty o poválečných událostech v Československu na německé zdroje.

Anglicky psané texty vznikající od počátku devadesátých let tvrzení o „vyhnání" převzaly a poválečné události nově zařadily do kategorie „et­nická čistka". Orwellův názor na „transfery obyvatelstva" coby pouhé eufemismy pro masové zločiny se navíc stal obecně přijímaným faktem, přičemž samotnému pojmu, jeho kořenům, dobovým důvodům pro jeho použití i jeho užívání v současnosti je věnována pouze malá po­zornost. V důsledku toho si čtenář těchto zdrojů nemusí uvědomit, že kořeny pojmu „transfer" neleží v češtině nebo němčině, ale spíše v ang­ličtině a že jeho užití o několik let předchází Postupimskou dohodu.

Začátkem roku 1945, tedy v posledních měsících druhé světové války, se britská vláda spolu se svými americkými a sovětskými spojenci přiblížila dohodě o možnosti celkového „transferu" německy hovoří­cích menšin ze Střední Evropy. Všichni tři členové Velké aliance tento „zoufalý lék" ochotně přijali coby řešení (ve stylu deus ex machina) středoevropských problémů s menšinami, které patřily - nebo to tak alespoň tehdy bylo vnímáno - k hlavním příčinám války. Spojenci si přáli konečné, v oficiální dohodě zakotvené řešení problémů s evropský­mi menšinami a hranicemi a „transfer obyvatelstva" jim začal připadat jako nejúčelnější z nabízených možností. Nakonec nucený odsun su­detských Němců schválili coby součást mezinárodní dohody na základě předcházejících úmluv a přímých žádostí československé exilové vlády vedené Benešem.

Zdlouhavý proces, který vedl k tomuto kontroverznímu rozhodnutí, byl historiky již dostatečně prozkoumán, a proto není nutné zde opa­kovat podrobnosti. Hlavní podnět pro toto řešení nepochybně vzešel od československých exilových představitelů, to ovšem neznamená, že se jednalo o jejich originální myšlenku nebo že na tento nápad přišli sami. Četné příklady násilných odsunů a přemisťování národů nacházíme dávno před inkriminovaným obdobím konce druhé světové války; patří k nim francouzské „vyčištění" (épuration) Alsaska a francouzského depar­tementu Moselle v Lotrinsku od německého obyvatelstva po roce 1918, „výměny" obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem ve dvacátých letech nebo úvahy britské Peelovy komise (též Královská komise) o možnosti oddělení židovských a arabských komunit na území Britského mandátu Palestina pomocí jejich „transferů". K nucenému přesidlování národů se pochopitelně často uchyloval také Sovětský svaz a nacistická Třetí říše, která však většinu svých záměrů nestihla realizovat. Zatímco texty snažící se dobrat kořenů strategie „transferů obyvatelstva" často jako vzorový příklad pro události po roce 1945 uvádějí právě řecko-turecké „výměny", dokonce ani tento přístup dostatečně nepřihlíží k dlouho­dobému vývoji těchto metod (a dalších mnohem vražednějších projektů) probíhajícímu po celá staletí v rámci evropského kolonialismu.

Zejména britské impérium mělo dlouhou zkušenost s metodami potřebnými k úspěšnému vládnutí koruně podléhajícímu obyvatelstvu, přičemž tyto metody často zahrnovaly násilné přesidlování vzpurných „domorodců". Jak v roce 1937 po své návštěvě Sudet napsal historik Arnold Toynbee:

Tajemství úspěšného zvládnutí role vládnoucí rasy spočívá v absolut­ním přesvědčení o vlastní přirozené nadřazenosti (...) Touto vlastností - u Angličanů zastoupenou v takřka odporné míře - se patrně nelze pří­liš chlubit, je ovšem bezesporu navýsost užitečná, pokud ve vašich rukou spočívá úkol řídit jiné národy.

Britské (potažmo anglické) metody čítaly „výsadbu" skotských a dal­ších protestantů na území Irska koncem 16. století a později přesídlení vzpurných irských katolíků, stejně jako nucené stěhování Akáďanů (po­tomků francouzských katolických kolonistů - pozn. překl.) z Nového Skotska v Kanadě v polovině 18. století a afrických Masajů z úrodných, pro zakládání farem bílých osadníků vhodných oblastí počátkem století dvacátého. Navíc existuje důkaz, že termín „transfer" má svůj lingvis­tický původ právě v tomto imperiálním „přesazování" (plantations). Když Britové v listopadu 1939 poprvé oficiálně zkoumali prospěšnost „přesunů obyvatelstva", výsledná zpráva nesla výmluvný název „Trans­plantace menšin". První nenápadné kořínky termínu „transfer" je tedy nutné hledat už v metodách koloniálního vládnutí používaných v hluboké minulosti. Britská vláda byla v době Mnichovské dohody již dávno průkopníkem státem řízeného a podporovaného přesidlování ná­rodů. A text Mnichovské dohody zase termínu „transfer" výslovně užil bezmála sedm let předtím, než vůbec odstartovala jednání v Postupimi.

V souladu s článkem 7 Mnichovské dohody, která vládu nad pohra­ničními oblastmi Československa osídlenými německy hovořící větši­nou (Sudety) podstoupila nacistickému Německu, bylo dohodnuto, že signatáři smlouvy usnadní „transfer obyvatelstva a vyjasní zásadní otázky, jež z řečeného transferu vyplývají". Toto ustanovení řešilo osud desítek tisíc česky i německy hovořících (tudíž na základě etnické pří­slušnosti neselektovaných) československých občanů, kteří na podzim 1938 začali opouštět pohraničí, aby unikli před nastupující nacistickou vládou.⁸ Tento masivní pohyb lidí v kontextu dřívějšího zdokonalování ochrany uprchlíků iniciovaného v meziválečném období Společností národů způsobil, že se vláda Neville Chamberlaina ocitla v situaci, kdy byla k pomoci s jejich přesídlením právně zavázána.

Po zahájení bilaterálních jednání se Chamberlainova vláda ocitla pod sílícím tlakem dobře organizované kampaně probíhající v mediích a politických kruzích, aby maximalizovala úsilí o pomoc lidem zasaže­ným Mnichovskou dohodou. K této nátlakové skupině patřili novináři, členové parlamentu a vlivné postavy veřejného života motivované tím, co vnímali jako Mnichovem způsobený mravní dluh Velké Británie vůči Čechoslovákům. Koncem října 1938 vznikla dobrovolnická organi­zace s názvem Britský výbor pro uprchlíky z Československa (British Committee for Refugees from Czechoslovakia - BCRC). Jednání mezi britskými a československými představiteli vedla k poskytnutí půjčky ve výši 8 milionů liber a hotovostního daru (nebo „Darovacího fondu") ve výši 4 milionů liber na pomoc s přesídlením uprchlíků z pohraničních oblastí. Do Prahy byl vyslán britský zmocněnec Robert Stopford, aby tento proces koordinoval. Mezi říjnem 1938 a březnem 1939 vydaly britské úřady za asistence BRCR zhruba sedm set vstupních víz uprch­líkům z pomnichovského Československa. Téměř ve všech případech se jednalo o německy hovořící odpůrce nacistického režimu.

Někteří z nich, ovšem zdaleka ne všichni, byli následně rozmístěni v zemích britského Commonwealthu, především v Kanadě a Britském mandátu Palestina. Desítky tisíc česky hovořících obyvatel těchto po­hraničních oblastí byly v téže době přesídleny do okleštěného českoslo­venského státu. Britské úřady s využitím peněz daňových poplatníků na pomoc těmto uprchlíkům převzaly finanční a právní odpovědnost za jejich sociální zabezpečení. Britská vláda tak svojí pomocí s přesid­lováním německy i česky hovořícího obyvatelstva ze Sudet vlastně bez­děčně uvedla do praxe nejzákladnější formu mezinárodně schválených „transferů obyvatelstva". A právě zde má původ i v Postupimi použitý termín.

Podpora britské společnosti lidem nuceným opustit po roce 1938 Sudety v mnohém připomíná pozdější britské debaty ohledně nucené­ho odsunu sudetských Němců z Československa v roce 1945, ačkoliv je pozoruhodné, že toto srovnání ve většině zdrojů k tématu chybí. Události z konce třicátých let rovněž dokazují, že pojem „transfer" nelze jednoduše odmítnout jakožto pouhý eufemismus nebo pozdější účelový československý termín. Měl by být vnímán spíše jako pojem s mnohem delší historií. Britská vláda totiž po vypuknutí druhé světové vlády přistoupila k vlastní analýze možné přínosnosti deportací obyvatelstva a pověřila kvazioficiální oddělení Zahraničních studií a tiskové služby (Foreign Research and Press Service - FRPS) při Královském ústavu mezinárodních vztahů (Royal Institute for International Affairs, známý též jako Chatham House) pod vedením Arnolda Toynbeeho, aby se na tuto otázku zaměřilo. Daná šetření probíhala naprosto nezávisle na československé emigraci a dlouho předtím, než se Edvard Beneš ve věci poprvé obrátil na britské ministerstvo zahraničí.

Proces začal již v září 1939 výzkumným grantem, který Královskému ústavu poskytla americká Rockefellerova nadace. Část této dotace byla vyčleněna na prošetření možnosti výše zmíněné „Transplantace menšin". Tento konkrétní projekt zůstal nerealizován, ovšem vlastní analytická čin­nost FRPS pokračovala a v květnu 1940 byla dokončena studie z pera pro­fesora univerzity v Oxfordu Johna Davida Mabbotta nazvaná „Transfer menšin". Mabbott nejenom naznačil, že nucené deportace obyvatelstva jsou možné (přičemž zdůraznil, že průkopníkem této praxe je Třetí říše, ačkoliv zároveň pomlčel o dřívějších britských „úspěších" v téže disciplí­ně), ale přímo dospěl k závěru, že představují nejvhodnější řešení pro řadu sporů ohledně menšin ve střední Evropě. V roce 1940 ještě Mabbottova práce nebyla oficiálně schválena. Ovšem, jak později vysvětlil Sir John Hope-Simpson z Královského ústavu, organizace byla analýzou pověřena na základě „dotazu vzneseného ministerstvem zahraničí. Studie je tudíž důvěrná, ale jak říkáte, promlouvá bezprostředně k ‚vlivným kruhům'." Takové důkazy by mohly naznačovat, že výzkum osobně inicioval lord Halifax (tehdejší britský ministr zahraničních věcí - pozn. překl.).

Ministerstvo zahraničí si od Mabbotta k problematice vyžádalo další dvě zprávy, které posléze prokazatelně obíhaly mezi mnoha vládními úředníky na Whitehall. Ministerstvo zahraničí tak bylo o teorii „trans­ferů" a souvisejících lidských nákladech velmi dobře informováno. Ostatně jak v příslušném textu napsal sám Mabbott:

Je téměř nepochybné, že takový přesun obyvatelstva, jakkoliv profesio­nálně zvládnutý, je ve své podstatě krutý a nehumánní (...) Tento zoufalý lék (kurzíva přidána autorem) by měl být použit pouze v případě návratu nacionalismu v jeho nejzuřivější podobě nebo pokud z historických či jiných příčin neexistuje žádná šance na obnovení ducha spolupráce mezi většinou a menšinou.

Britský kabinet nejpozději v červenci 1942 rozhodnul, že v případě sudetských Němců (a s přihlédnutím k budoucímu řešení složitého pro­blému hranic mezi Německem a Polskem) došlo (přinejmenším „princi­pielně") k naplnění Mabbottem zmíněných kritérií. Neméně důležitá je skutečnost, že si Beneš, jak dnes víme, vyžádal kopii Mabbottovy první zprávy, přičemž podobnosti mezi analýzou oxfordského akademika a vznikajícími plány československé exilové vlády na poválečný odsun sudetských Němců jsou zřejmé. Přímý vztah mezi oběma návrhy sice ještě musí být nade všechnu pochybnost prokázán, ovšem domněnka, že Beneš Mabbottovy analýzy využil coby podkladu pro vypracování vlastní věrohodné a pro britské představitele přijatelné strategie, se jeví jako opodstatněná.

Britská vláda souběžně s československou exilovou vládou až do kon­ce druhé světové války pokračovala v analyzování otázky organizovaných „transferů" obyvatelstva. V prosinci 1943 došlo ke zřízení Meziresort­ní komise pro transfer německého obyvatelstva (Interdepartmental Committee on the Transfer of German Population) v čele s Johnem Troutbeckem. Ta svoji vlastní zprávu předložila v květnu následujícího roku. Komise zmíněné řešení problémů s menšinami v Evropě podpo­řila rovněž, přičemž její doporučení silně čerpala z Mabbottovy práce. Mabbottovou analýzou se zabývala i Komise pro příměří a otázky pová­lečného období (Armistice and Post-war Committee) v čele s vicepremié-rem Clementem Attleem. Její členové si povšimli, že „míra souvisejícího lidského utrpení bude velmi vysoká", nicméně dospěli k závěru, že „transfery" by se v zájmu posílení „míru a bezpečnosti" v regionu měly uskutečnit. Ústředním bodem koordinovaných spojeneckých diskusí se otázka „transferů" stala koncem roku 1943 se založením Evropské poradní komise (European Advisory Commission; EAC) - orgánu po­věřeného úkolem zvažovat plány poválečné rekonstrukce - a konečné rozhodnutí o jejich provedení padlo v Postupimi.

Zcela jednoznačně by mělo zaznít, že zapojení britského minister­stva zahraničí do vývoje těchto návrhů mělo pro pozdější praktické nasazení „transferů" ve střední Evropě pouze okrajový význam a prostá skutečnost, že si ministerstvo zadávalo studie jejich realizovatelnosti, nijak automaticky neovlivňovala oficiální britskou politiku. Nicméně nezávislá britská analýza schůdnosti a proveditelnosti metody „trans­ferů" za účelem „konečného řešení" problémů s menšinami v Evropě zde existovala. Byla ovlivněna britskou imperiální zkušeností, probíhala dlouhodobě a souběžně s obdobnými plány československé exilové vlá­dy. Britské debaty rovněž ukazují, že termín je zcela jasně anglického původu.

Závěrem můžeme konstatovat, že když George Orwell ve své eseji krátce po válce slovo „transfer" označil za pouhý eufemismus pro ma­sový zločin, historiografická debata ohledně odsunu milionů Němců za střední Evropy byla stále v plenkách. Hlasité protesty proti těmto akcím však v Británii zaznívaly již tehdy a pojmy „transfer" a „vyhnání" již tehdy neomylně značily postoj obou názorových táborů. Z pohledu jednadvacátého století, tedy po desítkách let, kdy debatu o poválečných událostech formovaly a ovládaly německy psané práce hovořící o „vy­hnání", se zdá být naprosto jasné, že nucený odsun sudetských Němců z Československa byl krutým kolektivním trestem a jeho mezinárodně­právní rámec primitivní legalizací brutální „etnické čistky". Ovšem ta­kové moralistické postoje jsou jednoduše anachronické. Tím v žádném případě nechci opomíjet chaos, vraždění a násilí namířené v létě roku 1945 proti německým civilistům či zlehčovat trauma milionů lidí nu­cených opustit domovy během následných organizovaných „transferů". Jde mi spíše o plné porozumění historickému kontextu, v němž k těmto událostem došlo.

Pojem „transfer" neměl sloužit k zakrytí nehezké reality toho, o čem hovořily neosobní řečí sepsané analýzy poválečného odsunu menšin (jen málokdo si uměl představit, jaké hrůzy sebou taková realita ponese). Ter­mín, který se postupně vyvinul z metod imperiální nadvlády, byl použit už v jednom z článků Mnichovské dohody. Jak jsme viděli, spojenci za­čali tento „zoufalý lék" postupně vnímat jako nejvhodnější z nabízených řešení. Bez ohledu na to, jak brutálním a chladnokrevným se dnes tako­vý plán může jevit, „transfery" byly navrženy za účelem řešení problémů s menšinami v Evropě a posílení regionální bezpečnosti a zformulovány v termínech, jež měly odrážet spíše diplomatické nuance než objektivní pravdy. Ačkoliv násilný a brutální byl jak „divoký odsun", který probí­hal v létě 1945, tak pozdější organizovaný „transfer" sudetských Němců z Československa, v obou případech se na rozdíl od „etnických čistek" v Jugoslávii nebo Rwandě v devadesátých letech jednalo o součást me­zinárodně posvěceného a dohlíženého procesu. Skutečnost, že se dnes takové množství anglicky psaných zdrojů vyhýbá jakémukoliv vysvětlení role „transferů" ve prospěch módní rétoriky „etnických čistek", nám o historických událostech období krátce po skončení druhé světové vál­ky neříká téměř nic. Ovšem o zpolitizovanosti debaty, která pokračuje již téměř sedm desetiletí, svědčí velmi výmluvně.

Poznámky

1. Orwell, G., „Politics and the English Language", in Davison, P. (ed.), The Complete Works of George Orwell, I Belong to the Left, 1945, Londýn, 1998, s. 428 (česky „Politika a anglický jazyk", in Uvnitř velryby a jiné eseje, Praha, 1999).

2. Tento termín je používán ve snaze o „neutrální", odpolitizovaný popis těchto udá­lostí.

3. Oba termíny jsou použity v článku XII Postupimské dohody. Slovo „vyhnání" tehdy odkazovalo na „divoký odsun" sudetských Němců prováděný na celém území Česko-slovenska během léta roku 1945 (období násilných odvet Čechoslováků proti sudetským Němcům a dalším národnostním menšinám), zatímco pojem „transfer" se vztahoval k navrženému organizovanému vystěhování, jež mělo probíhat pod mezinárodním dohledem a pod záštitou Spojenecké kontrolní komise (Allied Control Commission) a začalo v prvních měsících roku 1946. Po dokončení odsunu zůstalo na území Česko-slovenska přibližně 200 tisíc sudetských Němců, kteří z politických důvodů dostali povolení k pobytu.

4. Je důležité podotknout, že tyto debaty probíhaly především v češtině a němčině. Anglických materiálů bylo jen velmi málo a i tyto často psali německy a česky hovořící emigranti usídlení na Západě. Důsledkem toho se v diskursu užívá řada protichůdných překladů těchto termínů, mezi něž patří Aussiedlung, odsun, divoký odsun, vertreibung, vyhnání a vysídlení. Tyto diskuse dnes v Německu pokračují prostřednictvím činnosti Centra proti vyhánění [Zentrum gegen Vertreibungen].

5. Před rokem 1989 se termíny „transfer" nebo „vyhnání" sudetských Němců v ang­licky psané literatuře vyskytovaly jen naprosto výjimečně, častěji se objevovaly ve Spo­jených státech než ve Velké Británii.

6. Vyskytují se pokusy ztotožnit „divoký odsun" s „etnickou čistkou", ovšem žádná obecně přijímaná definice prvního termínu neexistuje a tak je používán pouze nahodile.

7. Německé zdroje uvádějí správné znění paragrafu Postupimské dohody, ve kterém se hovoří o „Spořádaném transferu německého obyvatelstva", ovšem označují jej jako Článek XIII, nikoliv XII. Článek XIII originální dohody řeší odstranění naftového zařízení z Rumunska. Stejná chyba se opakuje i v amerických právních dokumentech, viz Zpráva zvláštního podvýboru Justičního výboru, Expellees and Refugees of German Ethnic Origin, Sněmovna reprezentantů, 81. Kongres, druhé zasedání, zpráva č. 1841 (24. března 1950), Washington, D. C., s. 5-8.

8. Údaje o jejich počtu se značně rozcházejí, odhady se pohybují mezi 92 000 a 800 000.

Z angličtiny přeložil Vít Mlejnek.

Text (včetně kompletního poznámkového aparátu) vyšel v knize Václav Houžvička (ed.): Odsun Němců z Československa 65 let poté, Centrum pro studium demokracie a kultury pro Skupinu Evropských konzervativců a reformistů, Brno 2012.

Diskuse