Zóna volného obchodu s USA: příležitost pro Evropu

Každý prezident po sobě touží zanechat odkaz - a v případě amerického prezidenta to platí dvojnásob. Nebývá ovšem pravidlem, aby z takového odkazu výrazněji těžila i Evropa. Plán Baracka Obamy na vytvoření zóny volného obchodu mezi Spojenými státy a Evropskou unií, dvěma největšími ekonomikami světa, by Evropě pomohl překonat hospodářské problémy, zvýšil by její postavení v globální ekonomice a posílil ji i politicky. Komplexní ujednání, obsahující obchod se zbožím a službami, investice i spolupráci v oblasti zemědělství, by Evropě umožnilo zůstat klíčovým partnerem Spojených států, navíc na kvalitativně nové úrovni. Ne nadarmo ministryně zahraničí první Obamovy administrativy Hillary Clintonová potenciální dohodu označila za „hospodářské NATO".

Spojené státy a Evropská unie zůstávají globálními ekonomickými giganty. Dohromady ročně vyprodukují 54 % světového HDP, jsou odpovědni za 28 % ročního světového exportu a 33 % importu. Co se týče přímých zahraničních investic, tři čtvrtiny všech peněz, které touto formou přitečou do ostatních zemí, pocházejí z USA nebo EU. Vytvoření zóny volného obchodu mezi tak významnými hráči by znamenalo zásadní krok pro obě ekonomiky a přineslo by výrazný impuls pro liberalizaci světového obchodu.

Komplexní řešení

Upravit pouze obchod se zbožím (v klasickém pojetí) by bylo zdaleka nedostatečné. Má-li zóna volného obchodu fungovat efektivně, musí řešit klíčové sporné otázky.  Vedle odstranění (nebo realističtěji omezení) protekcionismu zemědělského sektoru a netarifních překážek hrají v dnešním globálním hospodářském prostředí zásadní roli také obchod se službami, mezinárodní investice, nadnárodní firmy a transnacionální výrobní řetězce. Právě obchod firem s jejich pobočkami a dceřinými společnostmi rozmístěnými po celém světě představuje 58 % celkového objemu amerického importu ze zemí OECD (v porovnání s „pouhými" 24 % ze zemí BRIC). Omezení bariér a snížení nákladů na obchod v rámci jednoho řetězce by tedy mělo pozitivní dopady na ekonomický růst EU i USA.

Cesta k vytvoření zóny volného obchodu mezi EU a USA ovšem bude trnitá a komplikovaná. Zemědělství, které stojí za chabými výsledky přes deset let trvajících jednání WTO v Dauhá, může být kamenem úrazu i tentokrát. Spojené státy jsou vůbec největším exportérem zemědělských produktů na světě a volný přístup tamních produktů na evropský trh by ohrozil mnoho zdejších producentů. Navíc zemědělství bylo pro státy někdejšího Evropského společenství vždy klíčovým tématem. A je jím dosud. Vysoká finanční podpora zemědělského sektoru z rozpočtu EU čelí neustálé kritice zemí s menším podílem primárního sektoru na národním hospodářství. Země střední a východní Evropy nebo Velká Británie (právě podpora zemědělství byla pro Margaret Thatcherovou hlavní motivací, aby si vymohla tzv. britský rabat) rozhodně budou při vyjednáváních o liberalizaci obchodu se zemědělskými produkty hájit jiné postoje než Francie či Nizozemsko. A analogicky to platí i v případě průmyslověji orientovaných států, respektive mnohých necelních (zpravidla kvalitativních) překážek.

Vyjednávání sporných otázek komplikuje také dlouhodobý problém EU s nalezením konsenzu v klíčových strategických otázkách. Kissingerovo „jedno telefonní číslo" stále fakticky neexistuje. Progres v diskuzích tak mohou ohrozit konkurenční zájmy států, potažmo meziinstitucionální tahanice v rámci EU.

Evropa se může znovu dostat do popředí

Prezident Obama označil za strategický „pivot" jižní a jihovýchodní Asii, a Evropa se proto obává úpadku amerického zájmu o kontinent. Iniciativa vytvoření zóny volného obchodu ovšem hovoří o opaku. Evropa možná již nebude opečovávaným chráněncem, i nadále ale má možnost být plnohodnotným partnerem, a to nejen v ekonomické rovině. Výrazné propojení trhů Evropy a Spojených států by prohloubilo společné ekonomické zájmy a zároveň sílu obou entit k jejich prosazování. Evropská unie by například mohla získat možnost skutečně efektivně prosazovat své ekonomické priority i v zemích, jako je Čína nebo Indie, kde se jí to dnes daří jen omezeně.

Je nesporné, že ekonomická síla předchází (a implikuje) sílu politickou. Růst čínského vlivu, který jde ruku v ruce s růstem ekonomickým, je toho důkazem. Vytvoření zóny volného obchodu by tak v dlouhodobějším horizontu mohlo znamenat také znovuobnovení klíčové role Evropy na globálním poli.

Zázračný růst rozvíjejících se zemí je podle šéfa oddělení pro rozvíjející se trhy v bance Morgan Stanley Ruchira Sharmy u konce. Čínský růst HDP klesl z dvouciferných čísel k 7 %, ruský k 3,5 % a brazilský ke 2 %. Tento vývoj podle Sharmy není překvapující. Mezi roky 1950 a 2000 se rozdíl v HDP per capita mezi Západem a rozvíjejícími se zeměmi kontinuálně prohluboval. V novém tisíciletí se sice rozvojovým zemím podařilo dosáhnout rapidního hospodářského růstu díky liberalizaci toků kapitálu, ovšem již v roce 2011 se nůžky mezi rozvinutými ekonomikami a ostatními zeměmi v HDP per capita rozevřely zpět na úroveň roku 1950.

Evropa svou pozici klíčové světové ekonomiky ještě neztratila. Bude-li provádět rozumnou politiku reflektující světový vývoj a trendy, není důvod, aby do budoucna neposilovala. Vytvoření zóny volného obchodu se Spojenými státy je typickým příkladem takové politiky. Vedle tvorby pracovních míst, rozvoje technologických inovací a zvýšení konkurence by dohoda mohla napomoci zlepšování pravidel světového obchodu. Evropa a Spojené státy by měly být s to ostatní aktéry (alespoň v omezené míře) donutit hrát podle jasných pravidel.

Přestože Evropa pro Spojené státy patrně již nikdy nebude oblastí primárního zájmu, má potenciál být jejich partnerem a využívat vlivu USA k prosazování vlastních cílů. I když jednání o nové dohodě budou náročná a sporných oblastí bude mnoho, byla by škoda této příležitosti nevyužít.

Autor je absolventem Prague Security Studies Institute a studentem Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů.

Diskuse