Obnova Ruska a jeho vztahů se Západem

Témata současné ruské zahraniční politiky se ani trochu nepodobají tématům z nedávné sovětské, ani vzdálenější carské minulosti. Zatímco carské říši šlo především o otázku euroasijské geopolitiky a Sovětskému svazu, opírajícímu se o svoji vojenskou moc, o prosazení celosvětové ideologické i politické vize, hlavním zájmem dnešního Ruska je Rusko samo. Anebo, z jiného úhlu pohledu, dnešní Rusko se zajímá hlavně o obchod. Postimperiální Rusko je - v naprostém kontrastu se svou sovětskou minulostí - jednou z nejméně ideologických zemí na světě. Tam, kde převažují ekonomické zájmy, musejí jít ideje stranou. Nepřekvapuje, že ruské elity se dívají na svět především skrze své finanční zájmy. Jejich konkrétní kroky se řídí heslem „Věříme v kapitál". Hodnoty jsou až na druhém či třetím místě; dokonce ani tradiční vojenská moc už pro ně není zdaleka tak přitažlivá. Pro Moskvu jsou skutečně významnější kolísající ceny energií než jaderné hlavice.

Geopolitická situace je směrodatná především proto, že přímo ovlivňuje ekonomiku. Za většinou hlavních politických rozhodnutí Moskvy stojí osobní zájmy nebo zájmy korporací, protože Rusko ovládají lidé, kteří jsou z velké části jejich majiteli. Ačkoliv se říkává, že „co je dobré pro Gazprom, je dobré i pro Rusko", oním „Ruskem" je ve skutečnosti myšlena jen malá skupina lidí. Těmto lidem jejich moc a bohatství nespadly do klína, museli tvrdě bojovat, aby se dostali tam, kde jsou dnes. Nikdo z nich není veřejně činným politikem, téměř do jednoho bychom je mohli označit za kapitalistické byrokraty. Pod dohledem prezidenta Putina se Ruská federace změnila v cosi na způsob firmy Rusko a. s. Prominentní zaměstnanci Kremlu a ministři zasedají v dozorčích radách nejrůznějších státem vlastněných podniků, kde se čile zajímají hlavně o vlastní zisky a kariérní postup. Hmotný zájem vítězí i v tak zásadním střetu zájmů, jakým je například omezení dodávek plynu do bývalých sovětských republik ve snaze udržet je ve sféře politického vlivu Moskvy. Ruské politické špičky si přejí, aby je okolní svět považoval za silné a bohaté nejenom jako jednotlivce, ale také jako skupinu, s jejíž pomocí dosahují svých individuálních cílů.

Ruští vůdci jsou dobře připraveni na tvrdou konkurenci, protože nejprve museli obstát a přežít v nelítostném prostředí domácí politiky a obchodu. Své zkušenosti jistě uplatní i na celosvětové scéně. Z jejich pohledu může být partnerem úplně každý, počínaje americkým prezidentem Bushem, přes vůdce Hamásu Chálida Mišala či zpravodaje Rady Evropy pro Čečensko lorda Franka Judda, až po íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda. Zrovna tak se každý může stát protivníkem, dokonce i běloruský prezident Lukašenko. Nic osobního, je to prostě byznys.

To však neznamená, že ruské vedení nevidí rozdíl mezi různými stranami, s nimiž jedná. Ruští magnáti prosperují hlavně díky obchodu s Evropou a Spojenými státy, a tak si přejí rychlé osobní propojení se Západem. Přestože někteří by mohli zariskovat a na svou cestu k bohatství vyrazit přes Čínu, Írán nebo Venezuelu, většina si pravděpodobně raději ponechá hlavní část svého majetku na Západě. Kdyby doma v Rusku přituhlo, vymění Moskvu spíše za Londýn nebo Curych než za Šanghaj či Bombaj.

Z pohledu Moskvy jsou vztahy mezi Ruskem a Západem soutěživé, nikoliv však nepřátelské. Rusko neprahne po světové nadvládě a jeho představitelé nesní o obnovení Sovětského svazu. Mají pouze v úmyslu obnovit Rusko jako silnou velmoc s celosvětovým dosahem. Takové Rusko má být uspořádáno jako superkorporace. Jsou přesvědčeni, že uspějí, pouze pokud bude po jejich - a jsou připraveni jít nemilosrdně za svým cílem. Vlastně poprvé v historii se z ruského obra stává homo economicus, který se náhle stává zásadním aktérem v obzvlášť citlivé energetické oblasti. To přirozeně mnoho Evropanů i Američanů zneklidňuje.

Jejich napětí prorůstá i do politických a strategických oblastí. Přestože lidé ze Západu obvykle nechtějí ani slyšet o morální rovnosti mezi jejich zeměmi a Ruskem, přičemž hovoří o „rozdílných hodnotách", Rusové už dávno nepovažují Spojené státy nebo západní Evropu za morální autoritu. Moskva je připravena jednat se západními partnery na základě vlastních zájmů, svého souhlasu či nesouhlasu a je připravena i soupeřit, bude-li to nezbytné.

Pohled z Moskvy

Je ironií, že zatímco na začátku dvacátého století se Sovětský svaz zmítal ve spárech ideologie, Západ byl víceméně praktický a pragmatický. Dnes se z Rusů stávají tvrdí a na vše připravení kapitalisté, kterým se Západ snaží kázat cosi o hodnotách. Jenomže podle Rusů samotných není nikde na světě úplná svoboda nebo dokonalá demokracie, neexistuje ani vláda, která by nikdy nelhala svým občanům. Všichni jsou si tak v podstatě ve své nedokonalosti rovni, někteří však mají větší moc než ostatní a to je to, co se počítá.

Po téměř dvaceti letech jsou ruští vůdci opět na koni, do jehož sedla je vysadily rostoucí ceny ropy. Míra jejich sebevědomí je srovnatelná pouze s počátkem sedmdesátých let, kdy Sovětský svaz dosáhl strategicky významné jaderné rovnováhy se Spojenými státy, které ve stejné době navíc utrpěly porážku ve Vietnamu. Rusko druhdy žadonící o půjčky už své dluhy splatilo. Je suverénní a žárlivě si střeží svoji nezávislost; nikdy už nebude sirotkem ponechaným na milost Západu a je naopak na nejlepší cestě stát se rovnocennou velmocí. V budoucnu si naúčtuje cenu za každý ústupek, který je po něm dnes žádán.

Moc a bohatství jsou neoddělitelně spjaty, a tak ani ruské vedení, třebaže orientované v prvé řadě obchodně, nezapomíná na politický vliv, který jde ruku v ruce s majetkem nebo s dominantním postavením na trhu. Je přesvědčeno, že ekonomická závislost vede k závislosti politické, což může přinést různé výhody. Obchod s ropou a plynem je podle ruských politických špiček v podstatě politická záležitost. Západní ropné společnosti byly po dlouhá desetiletí hlavními politickými aktéry v zemích třetího světa. Rozhodnutí přijatá Organizací zemí vyvážejících ropu měla, počínaje vyhlášením ropného embarga v roce 1973, rovněž v zásadě politický charakter. Vznik ropovodu Baku - Tbilisi - Ceyhan, řízený a podporovaný Spojenými státy, byl politický projekt, jehož cílem bylo obejít Rusko. Tranzitní země jako Bělorusko a Ukrajina využívaly svého klíčového geopolitického významu k zajištění ústupků ruských dodavatelů. Rusové se proto vůbec nezdráhají být jedněmi z hlavních dodavatelů ropy a plynu na západní trhy. Spatřují v tom sílu, která ční nad mnoha ruskými slabinami. Postavení energetické velmoci si náležitě vychutnávají.

Navzdory vzdálenosti, která obě země rozděluje, je Rusko svojí mentalitou i některými klíčovými charakteristikami paradoxně v některých ohledech podobnější Spojeným státům než Evropské unii. USA jsou národním státem, kterým se postupně stává i postimperiální Rusko. Role náboženství je v Rusku zřetelnější než ve většině států Unie, ačkoliv musíme dodat, že naprosto odlišným způsobem, než je tomu v USA. Rusko a Spojené státy mají společný i sklon k řešení mezinárodních sporů silou. Díky současnému postavení energetické mocnosti si Rusko jistě stále uchovává i něco z dřívější mentality supervelmoci. Na prvním místě jsou peníze, sociální demokracie není hlavní politickou silou. Rusko se stává výrazně individualistickou zemí bez ohledu na to, že se tak děje dosti drsným způsobem.

Z těchto charakteristik vyplývá, že Rusko se bude modernizovat a začne se více podobat Západu. Z toho však nutně nevyplývá, že bude více evropské.

Dále to znamená, že budoucí zahraniční politika Ruska pravděpodobně bude globální, rozhodná a bude se řídit národním zájmem, který definují státní elity. Tento zájem bude formulován univerzalistickým jazykem mezinárodního práva a morálních hodnot. Nebude spojen se Spojenými státy ani s Evropskou unií. Jeho nosnou myšlenkou bude rozvoj toho, co mnozí Rusové považují za zvláštní schopnost svého národa - umění porozumět rozdílným kulturám a být jejich prostředníkem, pokud je to zapotřebí. Rusko se bude snažit o upevnění svých vztahů s nejvýznamnějšími státy Asie a Jižní Ameriky i o zachování míru s muslimským světem.

Rusko a Evropa: hledání rovnosti a reciprocity

Z dlouhého snění o sjednocení s Evropou se Rusko probudilo už dávno. Idea „společného evropského domova", kterou vyslovil Michail Gorbačov, i pozdější představa o rozšířené Evropě jsou dnes považovány za pouhé vzletné představy. Upustilo se i od dávných úvah o integraci, které dokonce v některých případech zahrnovaly možnost členství v Evropské unii. Nová diskuze je zaměřena na suverenitu; Spojené státy představují vzor, zatímco Čína je předmětem obdivu i závisti. Současné Rusko si přeje Evropu bez dělících čar: chce věcnou debatu o obchodních příležitostech, jež vyžaduje dva rovnocenné partnery.

Rusko neusiluje o dominantní postavení v Evropě, bude však takticky využívat nejrůznějších slabin EU. Moskva ví, že z EU vytěží nejvíc, pokud nebude jednat s Unií jako celkem, ale s jednotlivými členskými státy odděleně. Bude těžit ze spojenectví s Německem, Francií a dalšími významnými státy jako Itálie, Španělsko, Řecko a Portugalsko. Vztahy s těmito zeměmi, založené především na silných obchodních zájmech, jsou poměrně stabilní a nehrozí jim žádné prudké zvraty, přestože bývají pravidelně „upravovány", jak tomu bylo v případě postschröderovského „nového nastavení" rusko-německých vztahů. Kreml na tyto výhodné vazby spoléhá a bude se snažit vyvažovat vliv nových členských států EU, k nimž patří i země, které se k Rusku staví tradičně skepticky, jmenovitě Polsko a baltské státy.

Jestliže se střední Evropa a Balkán dostaly do politické sféry vlivu EU, Rusko se snaží v těchto zemích i v Pobaltí získat vliv ekonomický. Spíše než z nostalgických pohnutek tak činí z pragmatických důvodů, chce se prostě chopit příležitostí tam, kde je konkurence stále relativně slabá. Současně si Rusové chtějí zachovat větší vliv v sousedních postsovětských státech. Podle nich by se rozšiřování NATO a EU mělo zastavit na prahu Společenství nezávislých států. Prudké zdražení plynu, k němuž přistoupil Gazprom na konci roku 2005 a jež na Nový rok 2006 vedlo k úplnému zastavení dodávek na Ukrajinu, bylo poslední ranou z milosti pro bývalý Sovětský svaz. Z podobného důvodu bylo o rok později od plynu odříznuto také Bělorusko. Moskva tím svým sousedům dala jasně najevo, že už se nehraje na žádné zvláštní vztahy nebo subvence, což platí i pro politicky loajální Arménii či Bělorusko. Jde mnohem více o geoekonomiku než o geopolitiku. Přestože bývalé státy Sovětského svazu jsou nyní považovány za cizinu, Rusko nadále v těchto sousedech spatřuje hospodářský prostor, ve kterém se oproti ostatním konkurentům stále může těšit jistým výhodám.

Ropovody a plynovody jsou pro ruskou politiku ekonomického rozmachu nezbytné. Jak prezident Putin připomněl v říjnu 2006 na setkání s představiteli EU ve finském Lahti, Evropa je ze 44 procent závislá na ruském zemním plynu, přičemž se do ní prodává 67 procent ruského zemního plynu. Evropská unie se bude snažit svoji závislost na ruském plynu snižovat, jenomže projekty výstavby ropovodů vedoucích mimo ruské území slibují trpké rozpory. Hlavní příčinou probíhajícího sporu s Gruzií je prozápadní orientace Tbilisi, která by krom jiného mohla západním společnostem umožnit výstavbu plynovodu, jímž by do Evropy proudil kaspický plyn jinou cestou než přes Rusko. Už nyní Rusko se Západem soupeří o obrovské zásoby zemního plynu v Turkmenistánu.

Tato vzájemná energetická závislost přispěje ve střednědobém až dlouhodobém termínu k zachování stabilních vztahů mezi Ruskem a EU. Severoevropský plynovod vedený pod Baltským mořem, který začne fungovat v roce 2010, prohloubí spojenectví Ruska a Německa. Výzkum obrovského naleziště plynu Shtokman v Barentsově moři si vyžádá dokonce ještě rozsáhlejší spolupráci, kvůli značným požadavkům na odborné znalosti a moderní technologie. Množství tamního plynu pak zamíří do Evropy. Ruské vedení chce prohloubit tento vztah prostřednictvím výměnného obchodu. Oplátkou za to, že umožní Evropanům získat některá ruská aktiva, požadují Rusové přístup k části obchodní distribuce v Evropské unii. Považují to za poctivý obchod a jsou připraveni během vyjednávání neúprosně smlouvat.

Ruské společnosti budou i nadále hledat lukrativní prostředky v průmyslových odvětvích ostatních států, zároveň budou otevírat ruský trh investorům ze Západu. V některých odvětvích, jako je například letecký průmysl, uzavřou ruští výrobci dohody o spolupráci s evropskými společnostmi, aby získali výhodné zakázky. Svoji pozornost upírají zvláště na francouzsko-německou leteckou a kosmickou společnost EADS, se kterou již od roku 2004 určitá průmyslová spolupráce probíhá. V roce 2006 zakoupila jedna banka vlastněná ruským státem pět procent akcií EADSu. Ruský ministr obrany Sergej Ivanov, který jako vicepremiér dohlíží na průmyslová odvětví týkající se obrany a vývoje nových technologií, následně vyzdvihnul EADS jako možného budoucího strategického partnera při výrobě civilních letadel. Rusové jsou sice z tuhé konkurence, na kterou narážejí, rozčarováni, ale nenechávají se odradit a budou se snažit dále pokračovat, přestože občas utrpí porážku, jakou byl v poslední době například nezdařený pokus společnosti Severstal o sloučení s evropským výrobcem oceli, koncernem Arcelor.

Kromě vládních a obchodních vztahů se budou kontakty mezi Evropou a Ruskem prohlubovat i v osobní rovině, která postupně obsáhne dokonce ještě různorodější zájmy společenských skupin a jednotlivců. Pro obyčejné Rusy je bezvízové cestování do zemí Evropské unie stále hudbou vzdálené budoucnosti, ale ruští držitelé diplomatických pasů, rozuměj ruská elita, už tuto možnost v současnosti mají. Evropa jako taková je pro Rusy velmi přitažlivá a nemají to do ní (geograficky) daleko, což také postupně povede ke společenskému sbližování Ruska a zemí EU.

Těžko však půjde o jednoduchý a hladký proces. V dohledné budoucnosti budou evropská média i společnost k Rusku zaujímat dokonce ještě ostražitější postoj. Předání moci, k němuž by v Kremlu mělo dojít na jaře roku 2008, anebo případné prodloužení Purinová mandátu bude pravděpodobně provázeno událostmi, které povedou k dalšímu zhoršení ruské image.

Vraždy na politickou objednávku, rozsáhlé etnické násilnosti a teroristické útoky by mohly komukoli posloužit jako vhodná záminka využít izolace Ruska od Západu a rozdmýchat na domácí scéně nepokoje, jejichž cílem by bylo uvrhnout zemi do krizové situace, která by ospravedlnila zachování stávajícího rozdělení politické moci i majetku.

Nové členské země EU, zejména Polsko a baltské státy, negativně ovlivní postoje Unie k Ruské federaci. Nedávné signály ze strany rozšiřující a stmelující se Evropské unie nejsou příliš povzbudivé. V souvislosti se sporem o vývoz polského masa do Ruska se Polsku podařilo oddálit začátek rozhovorů mezi Unií a Ruskem (měly být zahájeny už v průběhu roku 2006) o novém překlenovacím dokumentu, který by nahradil Dohodu o partnerství a spolupráci. Polsko se spolu s baltskými státy obává severoevropského plynovodu a volá po společné bezpečnostní energetické politice EU, která by čelila ruské převaze. Situaci komplikuje také momentální napětí v rusko-gruzínských vztazích i nejistota ohledně budoucí politické orientace Ukrajiny. K tomu, aby se vztahy nevyostřily nad únosnou mez, bude na všech stranách zapotřebí skutečných státnických postojů.

Rusko a Spojené státy: úklid nepořádku po studené válce

Vztahy Spojených států a Ruské federace nemohou těžit z podobného ekonomického propojení. Oba státy se tudíž vzájemně ovlivňují především v geopolitických otázkách, což nutně znamená, že jejich vtahy jsou značně proměnlivé. Kreml už Washington jako použitelného diplomatického partnera pro dohlednou budoucnost v podstatě odepsal. Tvůrci ruské politiky považují současné Spojené státy, neschopné ukončit nepokoje v Iráku, za stát, který přišel o zdravý rozum a ztrácí kontakt s realitou. Pokud už musí s Američany jednat, je to pro ně většinou problém. Sami Američané se na Rusko dívají obdobně. Pokud už se do Spojených států dostanou nějaké zprávy o Rusku, jsou rovněž většinou negativní.

Agendy zahraniční politiky obou zemí jsou značně rozdílné. Washington se dnes zaměřuje na Irák, otázky islámu, terorismu a na problematiku šíření zbraní hromadného ničení. Středem pozornosti Ruska jsou jeho sousedé, bývalé státy a satelity Sovětského svazu. Záměry Ruska a USA by se teoreticky mohly doplňovat a vést k oboustranně výhodnému společnému postupu. Překážkou jakékoliv seriozní, dlouhodobé spolupráce je však na jedné straně politika šíření demokracie, kterou prosazuje Bushova administrativa, a na straně druhé Putinova politika tvrdé ruky, stejně jako nedůvěra Kremlu k demokracii vůbec.

Jediným pozitivním cílem, na kterém ruská vláda s poslední době spolupracuje se Spojenými státy, je vstup do Světové obchodní organizace (WTO), k němuž pravděpodobně dojde v průběhu letošního roku. Moskva si uvědomuje, že odkládání tohoto kroku na neurčito by ji později mohlo způsobit potíže. Nyní, kdy Gruzie na protest proti sankcím ze strany Moskvy odvolala svůj podpis pod bilaterálním protokolem o případném společném přistoupení k WTO s Ruskem, se Rusko snaží zabránit Ukrajině, aby se stala členem WTO jako první a využívala svého členství jako trumfu při jednáních o dodávkách plynu. Dosažení shody se Spojenými státy se však ukázalo být mimořádně obtížným úkolem. Dokonce i podpis bilaterální smlouvy v listopadu 2006 je pouhým začátkem; bude totiž nutné vyrovnat se s tzv. Jackson-Vanikovým dodatkem. Tato část americké legislativy z roku 1974 původně podmiňovala normální obchodní vztahy s Moskvou tím, že SSSR umožní svým občanům židovského původu vystěhování ze země. Přestože jeho původní účel už dávno ztratil význam, dodatek nadále Rusku ve Spojených státech znemožňuje nabytí běžného obchodního statutu.

Spory mezi Washingtonem a Moskvou se dále přímo týkají otázky vlivu Spojených státu v postsovětském prostoru. Rusko se neoblomně staví proti členství Ukrajiny, Gruzie a Ázerbájdžánu v NATO. Dále se pokouší vytěžit z rozhodnutí Uzbekistánu o ukončení tamní vojenské přítomnosti USA a prosadit odchod amerických ozbrojených sil z celé střední Asie. Moskva si mohla úlevně oddechnout v dubnu 2006 po ukrajinských parlamentních volbách. Premiérem se stal prorusky orientovaný Viktor Janukovič, který bude protiváhou liberálního a prozápadního prezidenta Viktora Juščenka. Je jasné, že Moskva by se nezlobila, ani pokud by gruzínského prezidenta Michaila Sakašviliho nahradil někdo, kdo bude ochotněji skákat podle toho, jak Rusové pískají. Sakašvili je totiž pro mnoho ruských představitelů totéž, co venezuelský prezident Hugo Chávez pro Spojené státy. Nicméně vliv Kremlu není tak velký, aby mohl určovat, kdo bude gruzínským prezidentem.

Rusko jako stálý člen Rady bezpečnosti OSN významně ovlivňuje několik oblastí, které mají pro Spojené státy zásadní význam. Spolupráce Moskvy je nezbytným předpokladem pro jakékoliv (na půdě OSN) dojednané řešení otázky íránského jaderného programu. Podobně důležitá je i při rozhovorech na obdobné téma se Severní Koreou, přestože zde hlavní roli hraje Čína. Společný postoj pěti zemí včetně Ruska, které vyjednávají s Pchjongjangem, je bezpodmínečně nutný k tomu, aby Severokorejci brali šestistranné rozhovory vážně. Rusko může být platným partnerem napříč širším Středním východem, stejně jako pro politiku Spojených států v Iráku, Afghánistánu a Libanonu i v případě izraelsko-palestinské krize. Rusko je stále přítomno ve Střední Asii a udržuje kontakty s částmi bývalé Severní aliance, která celé roky vedla v Afghánistánu odpor proti Talibanu a po boku USA přispěla k ukončení nadvlády tohoto hnutí v roce 2001. Rusko má nadále blízko k Sýrii, jíž už po dvě generace dodává zbraně. Má užitečné kontakty mezi palestinskými a libanonskými frakcemi a velice delikátní vztahy s Izraelem; vždyť přibližně jedna pětina jeho obyvatel hovoří rusky. Spolupráce Ruska a USA v boji s islámským extremismem je v podstatě v zájmu obou zemí, přestože názory Bílého domu a Kremlu na válku s terorismem se v mnohém rozcházejí.

Rusko má možnost do jisté míry s těmito americkými prioritami pohnout, bez odpovídající protislužby však ani nehne prstem. Kreml v podstatě po Spojených státech požaduje, aby přestaly dělat neplechu v ruském sousedství. Nicméně i pokud by Spojené státy projevily ochotu k určitým ústupkům, ruská přizpůsobivost má také svoje meze. Rusko nepodepíše v Radě bezpečnosti OSN nic, co by ospravedlnilo použití síly proti Íránu. Podle Rusů je preventivní válka proti Íránu větším zlem než Írán vlastnící jadernou zbraň. Jsou přesvědčeni, že válka by íránský jaderný program pouze zdržela, navíc za cenu vážné regionální krize, politické radikalizace a otevřené konfrontace muslimského světa se Západem. Pohled na situaci v Iráku nebo Afghánistánu nutí Rusko vážně pochybovat o účinnosti americké vojenské moci. Rusové mají neblahé tušení, že USA by mohly po neúspěšném pokusu o odzbrojení Íránu zavelet k ústupu, zatímco sousedé Íránu, mezi něž patří i Rusko, by zdědili poválečný nepořádek. Jak prohlásil ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov, Rusko už se nedopustí stejné chyby jako v roce 1914, kdy se nechalo zatáhnout do „cizí" války a ztratilo vše.

Politické vtahy USA a Ruska se mohou podstatně zhoršit, což je pravděpodobné i proto, že obě země v podstatě nemají pevnou ekonomickou vazbu. Ke krizím může dojít i kvůli jediné provokaci nebo špatnému odhadu vývoje v Gruzii či na Ukrajině, pokud budou hlavní ukrajinské politické proudy nadále pokračovat v nelítostném bratrovražedném boji. Obnovení válečného stavu v Abcházii a Jižní Osetii a zapojení Ruska do bojů by vedlo k ozbrojenému střetnutí s Gruzií, přičemž Tbilisi by se obrátilo na EU a Spojené státy s žádostí o ochranu a podporu. Velká politická roztříštěnost Ukrajiny by mohla ohrozit územní celistvost země a povzbudit ruské zastánce odtržení Krymu, kde Rusové představují drtivou většinu obyvatel, k návrhu na konání referenda o této otázce. Rusko se nacionalizuje, často s jasným protiamerickým podtextem, zatímco americká veřejnost vidí Rusko ve stále horším světle. Rétorika prezidentských voleb, které v obou zemích proběhnou v roce 2008, napětí ve vzájemných vztazích pravděpodobně ještě zvýší. Jedním z témat americké předvolební kampaně se může stát členství Ruska v G8, v Rusku zas mohou být Spojené státy obviňovány ze snah zabránit ruské obnově a vzestupu. Pokud USA zpochybní legitimnost nového ruského prezidenta, může dojít k opravdu vážnému narušení vztahů.

Ruský obchod se samozřejmě projevuje intenzivním zájmem o získání přístupu na americký trh, a tudíž i o zisk malých částí území Spojených států. Budoucí dohody o obchodu s energiemi, včetně té jaderné, i další obchodní smlouvy by mohly do ruskoamerických vztahů vnést řád a stabilitu. Společnosti jako Gazprom, Rosatom, Ruský hliník, Lukoil či Rosněft si bez rozdílu přejí do Spojených států vstoupit nebo zde expandovat, ale není to pro ně jednoduché. Rusové jsou netrpěliví a často jim chybí lepší znalost specifických podmínek amerického obchodu a politiky, takže chybují a nedaří se jim. Rozhodnutí Gazpromu z roku 2006 využít naleziště Shtokman k zásobování Evropy pomocí plynovodů místo dodávek zkapalnělého zemního plynu do Severní Ameriky je částečným výsledkem ruského zklamání z nenaplněných plánů na získání přístupu k plynařským řetězcům na východním pobřeží Spojených států.

Budoucnost vztahů Ruska se Západem

Vztahy Ruska a Západu poznamenané desetiletími odděleného vývoje budou v dohledné budoucnosti pravděpodobně kolísavé. Rusko, to je velmi stará Evropa. Dalo by se přirovnat k Německu dvacátých let, s jeho neklidem a intenzivním pocitem křivdy, k Francii po druhé světové válce, když se pokoušela vyléčit ze svých traumat, nebo Itálii let šedesátých, pokud jde o propojení moci, peněz a zločinu. Rusko není demokratická země - dokonce ho nemůžeme označit ani za demokracii zhroucenou, demokracie zde nikdy nebyla - je to země drsné, kapitalistické reality poháněné osobními zájmy, které se někdy tváří jako zájmy státní.

Klíčem k jakékoliv diskusi o příští podobě ruské zahraniční politiky je samotné Rusko. Dokáže se modernizovat, nebo znovu selže a opět se zhroutí, tentokrát ovšem definitivně? Budou soukromé vlastnictví a globalizace, dvě síly, které se utrhly ze řetězu v průběhu dvaceti let od zahájení perestrojky, stačit k tomu, aby Rusko udržely ve správné stopě? Podaří se Rusku využít dvou desetiletí stability k vybudování kapitalismu? Když se o to pokoušelo naposledy, jeho úsilí po méně než deseti letech zmařila bolševická revoluce. Rusko se může i nemusí stát demokratickým státem, na výsledek si však budeme muset počkat až do poloviny 21. století.

Pokud se v prostředí ruského kapitalismu najde místo pro vládu zákona, dodržování ústavy a případně i jistou formu demokracie založené na občanské odpovědnosti, propast dělící Rusko od Západu se pravděpodobně bude zužovat, půjde to však velmi pomalu. Kromě všeobecného upřednostňování ekonomického růstu na úkor politické integrace sleduje Moskva ještě několik dlouhodobých strategií. Převládá taktický způsob myšlení, ve střednědobé perspektivě se teprve začíná uvažovat a neobjevilo se nic, co by si zasloužilo označení národní zájem. V podmínkách dnešního byrokratického kapitalismu byl ruský stát neformálně, ale účinně zprivatizován a bude potřebovat nějaký čas na to, aby se sjednotil.

Přestože se Rusko nachází v přechodové fázi, nelze jej ignorovat, opomíjet nebo posuzovat podle vžitých stereotypů. Na to je stále příliš významné. Pokud Západ chybně posoudí procesy, ke kterým v Rusku dochází, a bude je proto dramatizovat nebo na ně nepřiměřeně reagovat, nepromarní tím pouze příležitost, ale možná se i vystaví skutečnému nebezpečí. Rusko může být smluvním partnerem ve Spojenými státy připravovaném systému globálního řízení, nebo se naopak stát izolacionistickou a antiamerickou zemí.

Západ nejlépe dosáhne vhodné rovnováhy a reciprocity s Ruskou federací tak, že přijme Rusko takové, jaké je, a nebude mu vnucovat normy, které sám považuje za zásadní, jako například nutnost provedení demokratické reformy. Ideologie není ve stále neklidném ruském prostředí vhodným nástrojem. Obecné tlachy amerických a evropských politiků o hodnotách jenom odhalují jejich neschopnost skutečně cokoliv v Rusku změnit a ruským představitelům naopak umožňují vydávat jejich výtky, dokonce i ty smysluplné, za součást rétoriky určené uším západních voličů.

Nové poměry a vyvíjející se zájmy možná v dlouhodobém termínu nasměrují Rusko na správnou cestu. Pokud se nějaké příští ruské vedení bude rozhodovat pro ekonomickou a politickou integraci s útvarem větším než Rusko, Evropská unie bude jediným kandidátem. Unie proto musí zvážit své vztahy k Rusku z dlouhodobé perspektivy. Rusko je pro ni bezprostředním sousedem a zatím i nejzazší hranicí. V zásadě platí, že Rusko samotné má pro Evropu hlubší strategický význam než Střední východ a Afrika dohromady. Kulturně, geograficky a historicky evropské Rusko by mohlo posílit vyhlídky Evropy na to, že se stane globální velmocí, poskytnout EU širokou škálu zdrojů a znásobit její materiální sílu. To může zvýšit celkovou konkurenceschopnost Evropy oproti ostatním hlavním hráčům. Není vyloučen ani vznik celoevropského energetického systému či vstup ruských firem coby nezanedbatelných menšinových vlastníků do konsorcií leteckých společností zemí EU. Rusové by dokonce mohli jezdit do Paříže nebo Berlína bez víz. Výsledný celek by tak mohl být větší než pouhý součet jeho částí. Tato představa má však své ale. Zatímco chudé a hroutící se Rusko nikdy nebude vhodným partnerem pro EU, vstup do Unie by naopak nemusel být nijak zvlášť atraktivní pro Rusko úspěšné a bohaté.

Dobré vztahy USA s Ruskem připadají v úvahu tehdy, jestliže Spojené státy přistoupí ke strategickému rozhodnutí a do svých snah o konsolidaci světového systému, v jehož rámci budou nadále dominovat, v budoucnu zapojí i ostatní významné hráče včetně Ruska. Současná koncepce ruské zahraniční politiky by se pak musela změnit směrem k častějšímu jednání ve prospěch nejen svých vlastních, ale i společných zájmů. Není to nemožné, lze-li ovšem státy přirovnat k nelítostným loupeživým rytířům, ze kterých se - obvykle v další generaci - stávají společensky uvědomělí obchodníci. Pro ty, již dokáží vidět daleko dopředu, je takové partnerství možné, i když to tak někdy nevypadá.

Západní státy mohou samozřejmě své dodavatele energií střídat, musí si však uvědomit, že to nebude možné napořád. Zatáhnout otázku energií do oblasti mocenských vztahů, například tím, že NATO bude dán další energetický rozměr, by bylo neuváženým krokem. Stejně tak je obchodně i politicky nešťastné uměle bránit přílivu ruského kapitálu i jinde než v energetickém sektoru. Rusové samozřejmě nezačnou EU nebo Spojené státy řídit, mohli by se však stát významnými podílníky v jejich ekonomickém systému a na oplátku umožnit podnikatelům ze Západu vlastnit část ruského průmyslu.

Hlavní nadějí pro politické i ekonomické vztahy je více vzájemných obchodních vazeb. V zásadě by to mohlo znamenat více Spojených států a Evropy v Rusku a více Ruska ve Spojených státech a Evropě. Politické vztahy, zvláště mezi USA a Ruskem, by stály na pevnějších základech, výrazně by se zlepšilo chápání skutečných záměrů druhé strany a došlo by k dalšímu sbližování zájmů obou zemí. Ruský kapitalismus se stále vyvíjí a země stojící na prahu vstupu do WTO se postupně začleňuje hlouběji do celosvětové sítě ekonomických, politických a společenských vztahů.

Můžeme očekávat, že Rusko se bude modernizovat a přiblíží se hodnotám, k nimž se hlásí obyvatelé Spojených států a Západní Evropy.

Autor je spolupracovníkem Carnegieho nadace pro mezinárodní mír a ředitelem výzkumu při Carnegieho středisku v Moskvě.

Z časopisu The Washington Quarterly, jaro 2007, přeložil Vít Mlejnek.

Diskuse