O skromném poselství konzervatismu

Nerůst blahobytu v Evropě a USA a pohled na dynamické ekonomiky v jiných částech světa je a (nejen kvůli euru) bude realitou. S tím se do poločasu dostává i krize idejí. Až dosud se dvě hlavní linie politického myšlení v západní Evropě, tedy velmi obecně středopraví konzervativci a sociální demokraté, mohly spolehnout na materiální východisko dané dlouhodobým a konkurencí neohrožovaným růstem (post)industriální tržní ekonomiky formující právně rovný městský kolektiv. Avšak tato zásadní společenská normotvorná kulisa zvolna přestává být realitou. Jak sám sebe za těchto okolností zdůvodní konzervatismus?

Neměnné kulisy

Socialismus, moderní (někdy také sociální) liberalismus a to, čemu říkáme liberální konzervatismus, tedy proud, kam patří ODS a který má v zásadě nejdelší kontinuitu, jsou vše směry spjaté s industrializací, bohatstvím západní společnosti, existencí trhu. Všechny tři, byť s různou mírou nadšení, víceméně akceptovaly, že výroba je prioritou zakládající kulturu mezilidských vztahů. Schematicky vzato, na daném základě společně vytvořený ekonomický zisk posloužil prostřednictvím vlády jako platidlo směřující do „lidských zdrojů" za účelem udržení úrovně zdraví populace, a to tváří v tvář někdejším rozsáhlým příjmovým rozdílům.

Ponechme nyní stranou často diskutované důvody, proč se bohatství Evropy ztenčuje. Pro daný účel je podstatné konstatování, že tržní produkt začíná být tmelivem a bodem konsenzu pro stále menší počet obyvatel. Na druhé straně zůstáváme rozhodnuti a nuceni žít v kulisách blahobytu a mýtu minulosti. Tyto kulisy naneštěstí nepředstavuje zdaleka jen systém státní správy a samosprávy, živý z masívního zdanění každého produktivního občana a zaměstnávající ohromné množství osob. U kořene jde i o vzdělávací systém, který tyto kádry pro kulisu vytváří. Detailem není ani převažující městský styl života spoléhající na dostatek práce a dostupnost služeb v městských aglomeracích.

Kritika v mandatorním rámci

Moderní konzervativci v průměru přijali kulisy extenzívního sociálního státu za své, ale z titulu tradice na jeho účet „brblají". Přitom vůbec není jisté, kolik z nich by si dokázalo jeho demontáž představit. Zde se není možné zaklínat realistickým příkladem Margaret Thatcherové, protože její vlády řešily jiný problém: zestátnění průmyslu.

Za povšimnutí stojí jedna zásadní věc. Předmětem české kritiky je neufinancovatelnost státních výdajů. Vůbec ale neříkáme (stálým výjimkám čest!), proč by se ta a ta politika neměla platit. Z toho jakoby vyplývá, že kdyby peníze byly, stačí státní důchody a státní zaměstnanci nechť mají odměny za každou hloupost. A jsme zpět u idejí.

Znamená to, že jsme jen fiskální konzervativci? Že celé naše myšlení uvozuje růst? Jak si tedy ideově poradíme v situaci, kdy bude nutný zásadní zásah do kulis? Řekneme voličům, že je nám upřímně líto, ale odepisujeme polovinu železnic? Nezasáhl i současnou konzervativní ideu mamon? Je, stejně jako socialismus, plně závislá na materiálním základě, na sociálním konstruktivismu a byrokratické kontrole? Umíme taky jenom dávat a pak to nějak, když už se hodně musí, neochotně seškrtat? Je naše idea skutečně ideou, nebo už jen pouhým „zadržováním"? Tyto otázky pochopitelně neburcují k rezignaci na snahu o tvorbu bohatství, na druhou stranu ale nejen anticipují, nýbrž již (bohužel) reagují na stávající realitu a v oblasti politické filozofie hledají plán B.

Plán B (který byl kdysi plánem A)

Východiskem budiž základní konstatování, že to, co se děje s Evropou, je v podstatě zadostiučiněním původním liberálním ekonomickým a konzervativním zásadám, opuštěným pro nový (opakujme, že materiální redistribucí podmíněný, a proto v čase nutně relativní) étos. Také proto, byť je to nesnadné, nelze považovat postupný zánik sociálního státu, jehož jsme svědky, za pokořující tragédii, ale spíše za triumf vyšších sil. Ukazuje jediné: růst, i když je dobrem, nesmí být vykládán jako nezpochybnitelná opora pro sebepojetí společnosti. Pokud se tomu přizpůsobí i politická idea, je společnost připravena prakticky na jakýkoliv vývoj - výrazně zeslabí mandatorní vlek, základ pro stravující nároky. Dodejme nicméně, že „jakýkoliv vývoj" zahrnuje i reálné znovuzbohatnutí, a tudíž i budoucí pokušení.

Konzervativní idea je ve své podstatě blízká askezi; má tradiční duchovní základ pojmenovaný křesťanstvím, což ji zásadně odlišuje od idejí moderních, redistribučních. Jen tak je schopna absorbovat ekonomický vývoj, který ze zásady respektuje a z jehož nerušené autonomie vychází. Vyplývá z toho i zdrženlivost v době hojnosti.

Shodneme-li se na tomto východisku, pak máme ctnostný základ schopný čelit socialismu: investujme, kupujme si domy, vyvážejme, neodmítejme krásu a luxus, pomáhejme slabým, ale nic z toho - snad s výjimkou soukromé solidarity - nepovažujme za nezastupitelnou potřebu. Právě připravenost na chudobu, logicky vylučující dnešní zásahy do ekonomiky, je základem budoucí prosperity.

Diskuse