Ve znamení tolerance

Alexander Tomský | 21. 12. 2012

Poslat do Kindlu

---

Přečtěte si knihu Vladimíra Palka Levy prichádzajú. Je monumentálním, do značné míry osobním svědectvím dvacetiletých zkušeností křesťansko-demokratického politika s liberálně-marxistickou revolucí, kterou prochází euroatlantická civilizace posledních let. Co se vlastně přihodilo?

Komunistický marxismus byl na východě Evropy poražen, na Západě však zapustil své antinormativní anarchické kořeny. Vzdal se sice centrálně plánovaného hospodářství a totalitní rovnostářské reglementace společnosti, vrátil se ale k osvícenskému povýšení soukromé absolutní autonomie a hodnotovému rovnostářství člověka v záležitostech sexuální a rodinné morálky. Stát smí hlásat pouze neomezenou toleranci individuální nadřazenosti a volby v těchto věcech. Ani Bůh, ani lidská přirozenost (rozum) a z nich vyplývající obecné morální zákony, ale soukromé a subjektivní právo rozhoduje o dobru a zlu. Lidská důstojnost je chápána jako sebezbožnění; budete jako bohové a nikdo nemá právo takovou absolutní vůli omezovat. Potraty, deviantní sexuální praktiky, náhradní mateřství, embryonální experimenty, euthanasie, pornografie - to vše ve jménu lidské důstojnosti. Seznam by byl velmi dlouhý a možná jednou skončí incestem a pedofilií, ačkoli u ní už nejde ani o souhlas dospělých. Revoluční vzpoura proti přirozenému světu je zvláštní, vychází totiž z přesvědčení (nebo to alespoň tvrdí), že takové soukromé věci nemají sociální důsledky. Jenomže miliony zavražděných nenarozených dětí, ten neslyšný holocaust nevinných, způsobil vymírání a stárnutí Evropy. Jak poškodil matky nevím, ale bez následků to jistě nebylo. Potlačení ještě nedávno samozřejmých hodnot civilizace, napětí, spory a rozvrat, jež z chaosu vyplývají, spolu s náporem muslimů ve jménu téže nadřazené tolerance může být nakonec umíráčkem západní civilizace.

Palko velmi čtivě popisuje politickou historii ústupků křesťanů a především evropských křesťansko-demokratických politiků, kteří se nakonec z obav před ztrátou voličů a politické moci postupného procesu likvidace morálních zásad zúčastnili. Jistě, politika je umění možného, revoluční zlom šedesátých let a pokračující sekularizaci zastavit zřejmě nešlo, ale potratové zákony podepisovali křesťané často v situaci těsných politických většin a obyvatelstvo navíc nebylo přesvědčeno, že je to správné. Lidé často ztotožňují morálku se zákonem; co je zákonné, považují za morální. Přinejmenším mohli křesťanští politici proces zpomalit a zachránit milióny nenarozených. Sami si vlastně podepsali vlastní ortel a pseudokonfesijním stranám (tak jako v Itálii) je zřejmě odzvoněno. Je otázka, zda svou zbabělostí a kariérismem neuspíšili, či dokonce nepřivodili ostrakizaci křesťanů, kteří dnes mnohdy pro své přesvědčení ztrácejí zaměstnání. Autor si všímá i americké a unijní soudcokracie, která je schopna vnutit svůj diktát bez ohledu na panující názor většiny, ideologického Evropského soudu pro lidská práva, jenž soudí střety mezi množícími se právy tzv. antidiskriminačně (otec nemá právo na své nenarozené dítě, homosexuálové ale mají právo na propagaci své orientace), a zvláště pak Evropského parlamentu, kde jsou křesťané jako v případě profesora Buttiglioneho (a nedávno maltského návrhu na komisaře-katolíka) otevřeně diskriminováni. Ti, co tam sedí za křesťanské demokraty, se většinou ani nebrání. Parlament i Komise jsou na osvícenské víře v totální autonomii člověka založeny, stačí se podívat do unijních dokumentů. Dnešní princip protihodnotové tolerance pomalu proniká i do nadnárodních organizací (OSN, UNESCO) a v dálce se možná rýsuje hrozba globální revoluční vlády.

Nové unijní státy, konzervativnější než starý Západ, se teď znovu dostávají pod tlak revoluční antikřesťanské ideologie. Její tolerance není tolerancí křesťanství. Palkův text ovšem není apokalyptický. Je výzvou k odvaze a k přemýšlení. Slovo osvobozuje. Říká, že ďábel mluví vždy ve jménu lidské důstojnosti! (C. S. Lewis) Skutečnost je ale přesně opačná: kult sexuální bezuzdnosti, kterou máme povinnost tolerovat, je popřením lidskosti. Už na počátku padesátých let minulého století si český básník Jakub Deml všiml, jak takové osvobození vypadá: „Není neděl, není desatera, není rodiny, není národa, není rozumu, není srdce, není člověka. (...) ano, zvíře jest, venite adoremus, pojďme a klaňme se jemu!"

Revue Politika 12/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse