Ota Filip: K vypořádání se s nacismem došlo až po sjednocení Německa

S předním českým exilovým spisovatelem o německé zkušenosti s historickou vinou, toleranci vůči neonacistům a míře svobody, kterou je třeba bránit

Nedávno jsem hovořil s Petrem Robejškem o vnímání německé historické viny. Tvrdí, že další sypání popela na hlavu není třeba, že stačí vědět, jak moc se německá společnost za sedmdesát let změnila. Jak vnímáte veřejné vyjádření lítosti německého prezidenta Gaucka při cestě do Lidic vy?

Jsem neochvějně přesvědčen o tom, že Joachim Gauck, původním povoláním evangelický pastor, do roku 1989 jedna z vedoucích osobností odporu proti totalitnímu režimu v bývalé NDR, by se do Lidic vypravil, i kdyby do České republiky přijel jen jako turista. Takže jeho oficiální, diplomaty předem protokolárně dojednaná cesta pro něj nebyla příležitostí vyjádřit lítost před televizními kamerami, což se očekávalo, ale výrazem v křesťanství pevně zakořeněné víry, že člověk nese velkou část odpovědnosti i za zlé činy svých hříšných předků.

Ale je stále nutné to připomínat?

Já netvrdím, že jsem s Petrem Robejškem ve sporu! Naopak. Má pravdu. Dospěl k ní studiem pramenů z výšin exaktní vědy i zdejšího reálného a politického života, takže i já, v politologické vědě amatér, mohu na základě vlastních, téměř čtyřicetiletých zkušeností života v Bavorsku Robejškovo tvrzení potvrdit a odvážit se říci několik snad až patetických vět, v nichž se pokusím ve třech bodech stručně shrnout část mého pozitivního názoru na vývoj Německa, po roce 1945 právem materiální, duchovní i mravní ruiny.

Které to jsou?

Žádný totalitní stát neprodělal v moderních dějinách tak rychlý a trvalý přerod z nelidské diktatury ve fungující demokracii, která svým občanům zajišťuje - dosud, ovšem kdo ví, jak dlouho ještě - svobodný život v bezpečí a v hmotném blahobytu, jako v květnu 1949 na troskách nacistického Německa založená Spolková republika Německo.

Stejně tak zůstává v Evropě dosud nedoceněn i fakt, že západní Německo po skončení druhé světové války přijalo a integrovalo asi 11 milionů (některé prameny uvádějí až 14 milionů) Němců odsunutých z východní Evropy, „gastarbeitery" z Itálie, ze Španělska a hlavně z Turecka a politické uprchlíky z takzvaných socialistických států - z Chile, z Číny, z Afriky i ze Středního východu. Žádný demokratický stát v Evropě neposkytl politickým uprchlíkům, kteří v NSR žádali o azyl - a mám na mysli i 60 000 českých emigrantů po srpnu 1968 a až do léta 1989 - tak dokonalé hmotné zajištění, zdravotnickou péči a bezpečí jako německé úřady v západní části země.

Nepřísluší mi hodnotit hospodářský vývoj v západním Německu po roce 1949. Jen vím, že patnáct let po druhé světové válce Spolková republika Německo patřila - a patří dodnes - mezi tři nejdůležitější průmyslové velmoci světa. Obdobně se nehodlám zabývat ani stinnými stránkami ve vývoji dnešního Německa; tento zapeklitý problém se dosud (bezúspěšně) pokoušejí alespoň zčásti osvětlit zdejší politici, ekonomové, politologové, filozofové, novináři i spisovatelé, jako třeba nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass, který v zápalu svého zanícení v boji proti (prý) zahnívající německé demokracii v básni nedávno propadl primitivnímu, leč nebezpečnému antisemitismu. V této souvislosti ovšem musím přiznat, že jakási podivná odrůda liberálními frázemi zastřeného antisemitismu v Německu - a nejen v Německu - skutečně existuje.

Popisujete „velké", tedy politické dějiny. Setkáváte se s popisovanými jevy i v denním životě?

Mohu uvést jen několik případů z okolí svého „životního prostoru" v Murnau. S majetnou S. D., osmdesátiletou dámou, majitelkou hříšně drahého piana značky Steinway a jednoho prý pravého Van Gogha, skoro naší sousedkou žijící z bohatých tamtiém, které jí jako spolumajitelce vynáší jeden významný německý deník, jsem nedávno vzpomínal na svého kamaráda z mládí v Ostravě Ericha Preise. Když jsem vyprávění skončil konstatováním, že Erich šel v roce 1943 v Osvětimi do plynu, madame S. D. jen suše poznamenala: „Ale Erich byl přece Žid..." Z její intonace jsem vyrozuměl, že do plynu šli tehdy přece všichni Židé, taková byla doba, tak co...

Setkal jste se i s dalšími stereotypy?

Právník v důchodu, demokrat a prý křesťan si po třetí skleničce červeného na závěr našich úvah o osudu Židů v třetím „rajchu" povzdechl: „S těmi Židy jsme za Hitlera zacházeli v koncentračních táborech strašně. Na plynové komory nechci ani pomyslet. Když jsme se jich chtěli zbavit, měli jsme je vypovědět ze státních služeb, zakázat jim provozovat advokátní kanceláře, lékařská povolání, vyučování na univerzitách a gymnáziích a jejich banky, obchody a podniky postavit pod árijskou kontrolu. Jinak jsme je ale měli nechat na pokoji." Od té doby jsem s tímto člověkem nevypil ani sklenici minerálky.

O agresivních pravicových radikálech, o neonacistech - však je v Praze, v Brně a jiných městech máte také - bych raději pomlčel. Ale uvedu aspoň jeden příklad: V Murnau neonacisté nedávno ohlásili demonstraci. Obecní rada jim ji samozřejmě zakázala, ale soud v okresním městě dospěl k názoru, že mají ústavou zaručené právo vyjádřit svá stanoviska, a že tedy demonstraci povoluje.

Jak to probíhalo?

Následující letní neděli se do města z celého Bavorska sjelo asi 120 povětšinou holohlavých nácků, a protože jsme my, občané sdružení ve spolku „Gegen Nazi" („Proti nacistům"), veřejně prohlásili, že jim jejich pochod městem všemi prostředky překazíme, tak dorazily i čtyři stovky policistů s úkolem chránit soudem povolenou demonstraci neonacistů před pravděpodobnými útoky místních obyvatel. Zdejší soudy - a Ústavní soud není v tom směru výjimkou - hrají s námi občany ve věci neonacistů, jak se hezky česky říká, „habaďůru". Připomínají nám, že jsme právní stát, který všem zajišťuje svobodný projev, tedy garantuje i nám občanům svobodu projevu proti neonacistům. Jaká velkorysost!

Děje se to, co popisujete, i na celoněmecké úrovni?

Z vládního pozadí v Berlíně zaslechneme tu a tam hlasy našich volených zástupců, kteří nás jazykem více než obezřetným vyzývají k občanským protestům proti neonacistům, zároveň nám však i oni připomínají, že jsme právní stát, a že tedy případné žaloby žádající soudní zákaz neonacistických spolků a sdružení nemají šanci na úspěch ani u Ústavního soudu, který má chránit práva všech občanů.

Zlobí mě ten vládně-úředně-soudní oportunismus: Německé soudy nejsou schopny neonacisty - především a zvláště v Německu! - zakázat, ale aby se před cizinou mohly předvádět coby zastánci aktivní demokracie, tak občany vyzývají k protestům proti nim.

Rozdělení rolí, už několik let zaběhnutý perverzní rituál, lze popsat takto: Soudy náckům jejich spolky, sdružení, demonstrace a štvavý tisk povolují a my občané proti nim můžeme svobodně protestovat, takže, jak se říká, vlk se nažere a koza zůstane celá... Jeden německý básník napsal následující verše: „Wenn ich an Deutschland denke in der Nacht, bin ich um meinen Schlaf gebracht." Překládám do češtiny: „Myslím-li na Německo v noci, jsem okraden o spánek, není mi pomoci."

Někteří tvrdí, že právě garance svobody projevu je jedním ze znaků institucionálního vyrovnání se s minulostí. Pozorujete za ta léta, co v Německu žijete, ještě jiné projevy německého vyrovnávání se minulostí? Jedním z velkých kroků byla iniciativa liberální levice, aby mladí začali chodit za svými rodiči a ptali se jich, co dělali za války.

Je pravda, že zajištění svobody projevu je jedním ze znaků vyrovnání se s minulostí. Zároveň mě to však provokuje k otázce: Vztahuje se zákonem garantovaná svoboda politického projevu v Německu - ale i jinde - rovněž na propagandu zločineckého nacismu? Odpověď je jednoznačná: v žádném případě a nikdy ne!

Proč ne?

V Německu, v zemi, v níž velká většina občanů tradičně (a více než kde jinde) respektuje zákony, což nám usnadňuje i obyčejný život, protože víme, na čem jsme, co si můžeme dovolit, skrývá shora citovaná, jednoznačná odpověď nejeden háček, ne-li velký hák, totiž zapeklitý problém se zákony „an sich". A týká se to i vyrovnávání se s nacistickou minulostí. Uvedu dva příklady.

Když se po roce 1945 mnozí soudci museli zodpovídat za rozsudky smrti vynesené v době nacismu nad „nepřáteli říše" a „rasově méněcennými podlidmi", hájili se tvrzením, že jako soudci nemohli jinak; rozsudky vynášeli podle tehdy platných, vládou schválených zákonů, takže jsou de iure nevinní. Mnozí soudci působící ve službách nacistů byli osvobozeni, takže po roce 1949 opět oblékli taláry a soudili až do důchodu, tentokrát podle zákonů platných v západním Německu...

První západoněmecký kancléř Konrad Adenauer také do svých kabinetů a vysokých vládních funkcí povolal četné nacisty, prý odborníky, bez nichž se údajně nemohl obejít. Že v západním Německu chyběli v roce 1949 odborníci v oblasti státní správy a práva, je pochopitelné, když uvážíme, že nacisté všechny schopné vyhnali do exilu nebo strčili do koncentračních táborů, kde většina z nich nepřežila.

Existovala i jiná varianta?

Dnešní historici - ne všichni, ale je jich dost - obě shora uvedené zahanbující skutečnosti vysvětlují zaprvé krajně nebezpečnou situací, v níž se západní Německo, a s ním i celá západní demokratická Evropa ohrožená v době studené války Sovětským svazem a jeho satelity, nacházelo, takže bývalí nacisté přišli vhod. Zadruhé, ve zdecimovaném západním Německu měla až do poloviny padesátých let mládež a mladí muži, kteří nebyli v zajetí (a těch bylo málo), jiné starosti než vypořádání se s nacismem. V troskách rozbombardovaných měst a marasmu, který po sobě zanechali nacisté, šlo lidem, kteří přežili, pouze o přežití.

A vnímal tehdy vůbec někdo situaci v morálně-historické rovině? Nešlo skutečně jen o existenční, ekonomické motivace?

V době západoněmeckého „Wirtschaftswunder" (hospodářského zázraku) nešlo lidu ani tak o politické spletilosti, o historicky trapnou minulost, jako spíše o to zajistit si existenci, slušné bydlení, pořídit si pračku, televizor nebo „volkswagena" a vyrazit autem k moři do Itálie. Počátkem šedesátých let se však atmosféra v zemi radikálně změnila, což politické strany, ať už konzervativní nebo levicové, neregistrovaly a nepochopily. V té době totiž dospívali mladí lidé narození po válce, tedy nezatížení osobně spáchanými hříchy v době nacismu a právem kritičtí - poprvé v německých dějinách dvacátého století - k takzvanému prvnímu německému „Rechtsstaat" (právnímu státu), který se po dvaceti letech existence zbyrokratizoval a nebyl schopen (nebo se nechtěl) vypořádat s dědictvím po nacistech. Šlo o dobu, mám na mysli léta 1966-1968, kdy zejména levicově orientovaná mládež na německých univerzitách počala svým v konzumu zabydleným otcům, dědům, ale i profesorům starších ročníků klást otázky jako třeba: „Co jste dělali v době nacismu?" „Proč jste tomu gaunerovi Hitlerovi věřili?" „A proč o svém selhání v letech nacistického teroru dodnes mlčíte?"

Jak na to starší generace reagovala? Někteří dnešní historici tuto vlnu zájmu mladých o minulost vnímají jako zásadní krok pro vyrovnání se s nacismem.

Němečtí otcové, dědové a starší ročníky zatížené poklesky v době nacismu znepokojené mládeži na její otázky neodpověděli. Ba naopak, ve sdělovacích prostředcích, které ovládali, ji obvinili, že propadla komunistické propagandě, což mělo za následek, že začala provokativně „studovat" Mao Ce-tunga a pod jeho portréty vytáhla v roce 1968 do boje proti hříšným otcům, proti „zahnívající" demokracii a demonstrovala za socialismus s lidským ksichtem, jak ho tehdy kázal a v Číně realizoval „velký Mao".

Zajímavým a dodnes opomíjeným faktem je, že tehdejší německá maoistická mládež považovala ještě v sedmdesátých letech minulého století pražské jaro za reakční hnutí, protože český lid Maem opovrhoval a chtěl se zbavit komunistické nadvlády. Jen pro ilustraci dodávám, že vášnivým levicovým revolucionářem maoistického typu byl v roce 1968 na univerzitě v Göttingenu i Gerhard Schröder, pozdější sociálnědemokratický kancléř, dnes Putinův přítel ve službě ruských oligarchů. Trapný konec německého revolucionáře z roku 1968...

Došlo tehdy díky této iniciativě v německém veřejném prostoru k nějaké generační výměně?

V revolučním zápalu nezbyl německé mládeži v rušném roce 1968 čas vypořádat se s historickou vinou, se zátěží, kterou Německo musí nést. Především univerzitním studentům se však postupem času podařilo zeslabit vliv zkostnatělé a někdy už opravdu reakční byrokracie na politické i kulturní dění v západním Německu. Jak dospívali, vystřízlivěli a zmoudřeli, vytlačili „pantáty" nakažené nacistickým bacilem z vedoucích pozic ve státní správě, v kulturních institucích, ve sdělovacích prostředcích a zčásti i v hospodářství.

Kdy tedy došlo k definitivnímu německému vyrovnání se s nacistickou minulostí?

K opravdovému vypořádání se s nacismem došlo bohužel opožděně, až po sjednocení Německa v devadesátých letech dvacátého století. A s politováním a rozmrzen konstatuji, že o ně německá veřejnost nemá v jedenadvacátém století přílišný zájem, i když kriticky zpracované materiály z dob nacismu vidíme skoro denně v televizi, čteme o nacistických zločinech v četných knihách i v zasvěcených odborných publikacích.

Čím to je?

Asi tím, že nikoliv menšinu německých občanů, kteří dospěli v blahobytu a bezpečí pod štítem NATO, dnes neděsí před sedmdesáti lety zaniklý nacismus, ale aktuální strach z možné katastrofy eura; že jen s nevolí akceptují (jak jsem nedávno četl) „neofeudální, nikým nevolenou, anonymní byrokracii v Bruselu". Mají podivný strach z budoucnosti, který od roku 1945 nepoznali. Jsem však přesvědčen o tom, že Německo si se svou nacismem poznamenanou minulostí dříve nebo později (spíše později) přece jen poradí. Je však otázka, zda Německo (a s ním i Evropa) zvládne svou budoucnost v globalizovaném světě. Odpovědět bude moci až vaše generace.

Ota Filip je jednou z předních postav české exilové literatury. Po maturitě pracoval v různých zaměstnáních (sportovní redaktor Mladé fronty, horník, v letech 1968-1969 redaktor ostravského nakladatelství Profil). V roce 1970 byl odsouzen za podvracení republiky. V roce 1974 se nuceně vystěhoval do Německa, kde pracoval jako publicista, komentátor a lektor nakladatelství Fischer Verlag. Je členem Bavorské akademie věd a umění. Žije v podalpském městečku Murnau am Staffelsee. 28. 10. 2012 obdržel od prezidenta republiky Václava Klause Medaili za zásluhy.

Diskuse