Krajské volby 2012 a pravý střed

Znovuzrození KDU-ČSL coby relevantního systémového aktéra

Výsledky nedávných krajských a senátních voleb se za uplynulý měsíc staly předmětem mnoha úvah a reflexí. Nejvíce pozornosti je věnováno tématu dominance levicových stran a především výraznému posílení pozice KSČM, jakož i historicky bezprecedentnímu poklesu voličské podpory ODS. Strany současné vládní koalice zaznamenaly v porovnání s výsledky předloňských sněmovních voleb značné ztráty, a to především ve prospěch regionálních formací hned v několika krajích. Poněkud menší pozornost byla věnována skutečnosti, že výsledky krajských voleb je možno interpretovat i jako comeback KDU-ČSL, strany s více než devadesátiletou tradicí, jež roku 2010 skončila pod pětiprocentní hranicí voličských hlasů a poprvé v dějinách neobsadila poslanecké mandáty. Politolog Vojtěch Navrátil už v Revue Politika upozornil na několik významných souvislostí, které comeback lidovců ovlivnily. V následujícím pojednání se pokusím jeho argumentaci doplnit a poukázat na širší souvislosti vlivu jednotlivých faktorů, které bezprostředně souvisí především s vývojovými tendencemi formátu českého stranického systému v středopravé části politického spektra.

Samy krajské volby pochopitelně pro KDU-ČSL neznamenaly znovudobytí ztracených pozic. V mnoha krajích strana pouze obhajovala své mandáty z předchozích krajských voleb. Přesto však nelze opomíjet několik významných skutečností, které poukazují na to, že výsledky letošních voleb jsou signálem, že naděje lidovců na návrat do Poslanecké sněmovny po příštích volbách je ve vztahu k reálným možnostem navýsost relevantní.

Volební geografie

Prvním významným ukazatelem je volební geografie KDU-ČSL v krajských volbách 2012 a její srovnání s výsledky roku 2010. Výsledky letošních krajských voleb znamenají pro KDU-ČSL signál přetrvávající disproporce voličské podpory mezi českými a moravskými regiony. Zatímco na Moravě zaznamenala KDU-ČSL samostatně či v koalici s menšími stranami (Olomoucký kraj) kromě Moravskoslezského kraje dvojciferný volební výsledek, v českých krajích její zisky ve většině případů nestačily ani na vstup do zastupitelstva. Největší úspěch přinesly KDU-ČSL volební výsledky ve Zlínském kraji, kde strana se ziskem 18,31 % obsadila druhé místo a jako jedna z mála stran předčila (celostátní) volební podporu KSČM. Druhý nejvýraznější výsledek zaznamenala KDU-ČSL v Jihomoravském kraji, kde se ziskem 17,03 % skončila na třetím místě. Slušný, leč v porovnání s těmito kraji slabší výsledek (12,33 %) přinesly KDU-ČSL též volby na Vysočině. Výrazným úspěchem byly pro křesťanské demokraty nepochybně též volby ve východočeských regionech. V tradiční lidovecké baště, v Pardubickém kraji, kandidovala KDU-ČSL v koalici společně s SNK-ED a hnutím Nestraníci a se ziskem 17,74 % obsadila třetí příčku. Podobně i v sousedním Královéhradeckém kraji získala koaliční kandidátka KDU-ČSL a VPM celkem 12,07 % a stala se třetí nejsilnější formací. Zmíněná disproporce ve volební podpoře lidovců mezi Čechami a Moravou tedy neplatí bezezbytku, což kromě východočeských regionů potvrdily též výsledky v Jihočeském kraji, kde KDU-ČSL obhájila se ziskem 6,43 % hlasů čtyři zastupitelské mandáty.

Po porovnání s rokem 2010 lze konstatovat, že se nepotvrdila tendence, kterou bylo možno vysledovat z tehdejších výsledků nejen sněmovních, ale též komunálních voleb: předpokládala úplnou ztrátu pozic lidové strany v českých krajích, a to s ohledem na odchod řady výrazných představitelů strany do TOP 09. Například v jižních Čechách, odkud pochází někdejší lidovecký předseda a pozdější zakladatel TOP 09 Miroslav Kalousek, získala ve sněmovních volbách 2010 KDU-ČSL pouze 3,76 % hlasů. V podzimních komunálních volbách v tomtéž roce se pak lidovcům nepodařilo získat zastupitelské mandáty v největších jihočeských městech: v Českých Budějovicích, Táboře, Písku a Strakonicích. Celokrajský výsledek je sice významně ovlivněn především tradiční voličskou oporou KDU-ČSL na jihočeském venkově, kde si i po posledních komunálních volbách strana pozice v zásadě udržela, leč je třeba podotknout, že i v jihočeské metropoli dosáhla lidová strana v letošních krajských volbách výsledku překračujícího pětiprocentní hranici (5,29 %). Samostatný úspěšný postup KDU-ČSL v Jihočeském kraji lze interpretovat jako doklad toho, že původní teze o trvalé ztrátě pozic v tomto regionu v souvislosti se secesí Kalouskovy skupiny byla výsledky letošních voleb vyvrácena. Obdobná situace je patrná též v Královéhradeckém kraji, kde ve sněmovních volbách 2010 KDU-ČSL též výrazně propadla (3,79 %), byť zde výsledek krajských voleb trochu zkresluje koaliční kandidátka s VPM. Na druhou stranu zde nelze přehlédnout vysoký zisk preferenčních hlasů pro lídra koaliční kandidátky, předsedu KDU-ČSL Pavla Bělobrádka.

V Pardubickém kraji, na Vysočině a v moravských regionech získala KDU-ČSL ve sněmovních volbách roku 2010 sice výsledky přesahující pětiprocentní hranici, avšak z dlouhodobého hlediska šlo o výsledky spíše podprůměrné, neboť v těchto oblastech strana tradičně zaznamenávala dvouciferné volební výsledky. Zisky lidovců v letošních krajských volbách tak lze považovat za znovupotvrzení tradiční role silné strany v těchto regionech.

Noví lídři

Druhým významným tématem je otázka personálního zázemí lidové strany a jeho vývoj v čase. V souvislosti s odchodem významné části stranické elity do TOP 09 a následně s odchodem většiny členů Svobodova vedení strany po prohraných volbách roku 2010 čelila KDU-ČSL výzvě k provedení generační obměny a zformování nové stranické elity na centrální a v řadě (zejména českých) regionů též na krajské či místní úrovni. Nové Bělobrádkovo vedení strany, jehož věkový průměr nedosahuje čtyřiceti let, představuje na poměry českých politických stran unikátní výraz rozsáhlé generační obměny v rámci stranické elity. Na nižších úrovních stranické struktury dochází k personální výměně postupně a voličská podpora některých letitých výrazných osobností lidovecké politiky v krajských volbách co do zisku preferenčních hlasů (Jan Kasal, Stanislav Juránek, Jiří Čunek, Jaromír Talíř) napovídá o přetrvávajícím vlivu politických „matadorů". Přesto se však i s ohledem na personální ztráty v minulých letech podařilo v řadě regionů KDU-ČSL nalézt nové tváře, které dokázaly voliče oslovit rovněž. Personální konsolidace KDU-ČSL po stranické krizi z let 2009-2010 sice ještě není zcela dokončena, nicméně již nyní je možné předpokládat, že strana nedostatkem osobností na všech úrovních veřejného rozhodování trpět nebude.

Perspektivní spolupráce

Konečně třetím faktorem, který můžeme v souvislosti s úvahou o perspektivách lidovecké politiky do budoucna zmínit, je otázka úspěšného volebního postupu lidovců v koaliční spolupráci s jinými stranami, především s malými subjekty pravého středu. Koalice s SNK-ED či Stranou soukromníků ČR v českých krajích sice nebyly úspěšné z hlediska dosažení zastupitelských mandátů, úspěchem je ale již sama shoda na programových prioritách a uskutečnění společné kandidatury. Za naprosto bezprecedentní je pak možné označit úspěšnou kandidaturu koalice Hnutí Pro! kraj (8,15 %) v Ústeckém kraji za účasti lidové strany. Přestože lidovce na kandidátce počtem preferenčních hlasů předčili zástupci SZ a HNHRM a na KDU-ČSL zbylo pouze místo prvního náhradníka, je výsledek společné koaliční kandidátky v dějinách lidovecké politiky nevídaný, neboť severozápadní Čechy jsou regionem s tradičně nejslabší voličskou podporou KDU-ČSL.

Lidová strana čelí v souvislosti s otázkou koaliční spolupráce s jinými subjekty nutnosti zachovat neměnné hodnotové základy vlastní politiky a ideové principy, které vtěluje do konkrétních programových cílů. Jako „strana křesťanských hodnot" nemůže coby partnery ve volbách prvního řádu bezproblémově přijmout různé postmateriálně orientované formace. Otázka koaliční spolupráce s SZ v krajských volbách a s Piráty ve volbách senátních se stala předmětem mnohých kontroverzí, proto je ve sněmovních volbách taková spolupráce prakticky vyloučena. Jako hypoteticky reálný se však jeví scénář postavení představitelů malých pravostředových stran či regionálních formací na vlastní kandidátní listiny ve sněmovních volbách pod podmínkou souhlasu těchto kandidátů s volebním programem KDU-ČSL a jeho hodnotovými východisky a pod podmínkou loajality vůči nominující straně. Takováto spolupráce sice není bez rizika s ohledem na možný separátní postup těchto kandidátů v případě jejich zvolení, leč na druhé straně může být vhodným nástrojem posílení vlastní pozice z hlediska akvizice hlasů voličů, kteří ke straně nemají hlubší vztah a bez přítomnosti osobností na kandidátkách by KDU-ČSL nevolili. Tento scénář by tedy šlo realizovat i s ohledem na poptávku voličů po alternativě v prostoru pravého středu vůči stranám současné vládní koalice, jakkoliv pro KDU-ČSL není větší (personální či programové) „otevírání se" dlouhodobě bez rizika.

Nedávné krajské volby tedy ve výsledcích napověděly perspektivu dalšího směřování KDU-ČSL na české politické scéně a její budoucí možnou pozici v českém stranickém systému. Předpoklad postupné úplné marginalizace lidové strany se zdaleka nepotvrdil, naopak v následujícím období až do dalších sněmovních voleb můžeme očekávat opětovný vzestup podpory KDU-ČSL a její návrat coby relevantního aktéra českého stranického systému. Příčiny tohoto stavu je samozřejmě možné spatřovat ve vnějších faktorech, především v prohlubující se ekonomické stagnaci ČR a dopadech úsporných opatření, z nichž plyne i klesající obliba vládních pravicových stran (v této souvislosti nelze přehlédnout, že tradiční volební bašty KDU-ČSL představují z celostátního pohledu spíše socioekonomickou periferii). Vnitřním faktorem je ale nepochybně úspěšně provedená revitalizace organizační struktury KDU-ČSL, včetně sanace stranického rozpočtu, a především zmíněná personální obměna na všech úrovních řízení strany, která představuje v českých poměrech ojedinělý případ spontánní vnitrostranické rekonstrukce v časech krize legitimity politických stran coby nositelů mnoha deviantních fenoménů české politiky v podobě korupce, klientelismu a nepotismu. KDU-ČSL měla oproti parlamentním stranám v tomto ohledu paradoxně výhodu, neboť popsaná rekonstrukce mohla být provedena skrze její absenci v Poslanecké sněmovně, díky nedostatečnému přístupu k veřejným zdrojům.

Budoucí perspektiva KDU-ČSL v podobě potenciálního návratu do Poslanecké sněmovny zatím zůstává nezřejmá, leč letošní krajské a senátní volby napověděly pravděpodobné scénáře. Výše uvedené souvislosti, zdá se, hovoří ve prospěch lidoveckého znovuzrození coby relevantního aktéra českého stranického systému.

Diskuse