Francouzské prezidentské volby 2007

Prezidentské volby ve Francii jsou voliči vnímány jako nejdůležitější volební akt a od roku 1965, kdy se poprvé volil prezident republiky přímo, se tento proces těší velké přízni voličů. Ze své podstaty je francouzský prezident nejsilnějším prvkem politického systému a k jeho rozhodování a „silnému" postavení mu slouží celá řada pravomocí. Svou legitimitu získává v pravidelně se opakujících přímých volbách, které se konají podle zásady většinové dvoukolové volby (zatím se nikdy nestalo, že by byl francouzský prezident zvolen hned v prvním kole).

Podle ústavy tzv. páté francouzské republiky byla délka mandátu prezidenta stanovena na sedm roků, s možností jednoho znovuzvolení. Takové funkční období patřilo k nejdelším v tehdejších demokraciích a přineslo problém zvaný kohabitace - soužití, které bylo ve francouzském prostředí vnímáno jako negativní prvek. Z tohoto důvodu bylo v referendu v roce 2000 odsouhlaseno zkrácení délky prezidentského mandátu, čímž byl sjednocen s délkou mandátu poslanců Národního shromáždění. Od roku 2002 se tedy francouzský prezident ujímá svého mandátu na pět let a po jeho zvolení následují parlamentní volby, které mají za cíl potvrdit předchozí rozhodnutí voličů, dodat prezidentovi silnou legitimitu a zajistit podporu na půdě Národního shromáždění sloužícího k realizaci samotné politiky.

Volby 2002

Předposlední prezidentské volby přinesly několik novinek. Poprvé v dějinách prezidentských voleb ve Francii nezískal žádný kandidát více než 20ě byla zaznamenána nejnižší volební účast. Do druhého kola postoupil kandidát krajní pravice a kandidát komunistické strany získal menší podíl hlasů než kandidáti krajně levicových trockistických politických stran.

K těmto výsledkům přispěly především následující faktory: na levici kandidovalo proti sobě osm představitelů, kteří většinou pocházeli ze společné vládní koalice pluralitní levice. Program hlavního kandidáta levice Lionela Jospina byl orientován pouze na část voličů, těch spíše racionálně a pravicověji smýšlejících. Jak pravice, tak levice byla velice roztříštěná, protože se voleb účastnilo šestnáct kandidátů, tedy nejvíce od roku 1965, kdy se poprvé přímo volil prezident páté republiky. Ve druhém kole voleb již šlo jen o formální potvrzení Jacquese Chiraca jako staronového prezidenta a zajímavější se v tento moment jevily parlamentní volby o měsíc později. Důležitou otázkou také zůstalo obsazení postu ministerského předsedy. Kandidátů bylo několik, včetně Nicolase Sarkozyho, jehož dravost a politický styl se ale Chiracovi příliš nezamlouvaly. Nakonec tuto pozici získal Jean Pierre Raffarin a Sarkozy obsadil post ministra vnitra.

Kandidáti

Před prvním kolem letošních francouzských prezidentských voleb deklarovalo zájem ucházet se o nejvyšší úřad okolo čtyřiceti kandidátů. Pro většinu se nakonec ukázalo jako problémové splnit podmínku pěti set podpisů již zvolených zástupců francouzského lidu. Konečný soubor všech kandidátů se skládal ze dvanácti členů, kteří se zaštítili 16 615 podpisy opravňujícími je k účasti na volebním klání. Ve srovnání s předchozími volbami se jednalo o menší počet kandidátů; z toho šest se jich ucházelo o prezidentský úřad poprvé, čtyři kandidáti byli známi na základě předchozí kandidatury v roce 2002. Hlavními osobnostmi, které byly od počátku výzkumy volebních preferencí favorizovány, byl Nicolas Sarkozy a Ségolne Royalová.

První hlavní kandidát, Nicolas Sarkozy, představitel neo­gaullistického proudu a pomyslný nástupce Jacquese Chiraca. Ve skutečnosti se jedná o syna maďarského aristokrata a přistěhovalce, který nedisponuje elitním vzděláním na ENA a ztělesňuje nový proud v politice, liberálně konzervativní po vzoru G. W. Bushe. Proslul v předchozím období jako nekompromisní kritik přebujelé byrokracie a nepružného tržního prostředí, které brzdí francouzské hospodářství.

Druhým kandidátem, který se podle předpovědí měl stát účastníkem druhého kola voleb, byla Ségolne Royalová, kandidátka Socialistické strany. Ségolne předběhla svoje straníky a na základě výsledků primárních voleb ve vlastní straně úspěšně vstoupila do předvolební kampaně. Její původ je přitom na socialistickou kandidátku poměrně netypický, neboť pochází z konzervativní rodiny. Otec Royalové, vysoký armádní důstojník, zastával spíše tradiční názory a v roce 1965 veřejně podporoval Tixiera-Vignancourta, reprezentanta krajní pravice. Názorový zvrat Ségolne nastal až v době studia politologie na Science-Po. V politice se pohybovala v roli ministryně v socialistických vládách od 90. let minulého století a nejvyšší metou, které ve volbách dosáhla, byl úspěch v krajských volbách v roce 2004.

Třetí vzadu, kterého některé předvolební výzkumy dokonce posouvaly na pozici druhého vítěze, byl centrista François Bayrou. V prezidentských volbách byl zkušeným hráčem, protože se účastnil předchozích voleb a celé období od roku 2002 pojal jako dlouhou předvolební kampaň. Využíval každé příležitosti, především při krajských a evropských volbách.

Jean-Marie Le Pen, známý představitel krajní pravice ve Francii, si nenechal příležitost prezidentských voleb ujít ke svému zviditelnění a s nadějí na obhájení úspěchu z roku 2002 kandidoval i v těchto volbách. Jedinou otázkou u něj bylo, zda získá nutný počet podpisů opravňujících jej ke vstupu do osudí, protože na rozdíl od předchozích voleb se zdálo, že pro Le Pena bude tato laťka hůře dosažitelná.

Ostatním kandidátům, kteří se ucházeli o prezidentský úřad, nedávaly předvolební výzkumy velké naděje. Nejpočetnější skupinu tvořili představitelé krajní levice, Arlette Laguiller (LO), Olivier Besancenot (LCR), Gérard Schivardi (PT) a José Bové. První kandidátka se prezidentských voleb účastnila posedmé a její ideologicky nejbližší partner Besancenot podruhé. Zajímavou osobou byl zajisté José Bové, kandidát levice, představitel antiglobalizačního hnutí, zastánce biozemědělství a několikrát soudně trestaný v souvislosti s veřejnými protesty namířenými proti nadnárodním společnostem a vojenským strukturám.

Umírněnou levici od roku 1997 představují kromě nejsilnější Socialistické strany i komunisté a zelení. Jejich barvy hájila v předvolební kampani M. G. Buffet (PCF) a D. Voynet (Vert). Hlavního pravicového kandidáta doplňovali dva představitelé. Philippe de Villier je známý reprezentant suverenisticko-postmonarchistického MPF, jehož vznik souvisí s postupujícím eurointegračním procesem, ratifikací Maastrichtské a následně Amsterodamské smlouvy. Nosným tématem MPF je tedy skepse vůči rozplývání se francouzské suverenity ve strukturách EU. Posledním kandidátem byl představitel rurálního hnutí lovců Frédéric Nihous (CPNT), jenž se snažil navázat na úspěch J. S. Josse z předchozích voleb.

Věkovým složením kandidáti tvořili nový mladý team, který svým průměrem 54 let představoval novou generaci politiků ucházejících se o nejvyšší francouzský úřad.

Shrnuto a zkráceno, pravice byla zastoupena svým silným a hlavním kandidátem Sarkozym, kterému potenciálně konkurovali Le Pen a marginální kandidáti Nihous a Villier. Levici představovala Royalová a heterogenní skupina trockistů společně s kandidátem komunistů, zelených a antiglobalizačním agitátorem za biozemědělství Bovém. Oběma táborům se snažil z pozice středu konkurovat Bayrou.

Kampaň

Z pohledu předvolební kampaně lze ve srovnání s předchozí situací hovořit o rytířském souboji, kde se dodržují pravidla slušnosti. Nedošlo k výraznému osobnímu napadání a vzájemným urážkám jednotlivých kandidátů (s výjimkou Le Pena, kde se to však již stalo koloritem). Každý z hlavních kandidátů se vyznačoval „svým" tématem, při kterém se snažil zviditelnit.

Ségolne si byla jista v otázkách sociální politiky, pracovního trhu a všem, co souviselo s úspěchy vlády pluralitní levice v letech 1997-2002. Klasickým příkladem může být zmiňování 35hodinového pracovního týdne jako úspěšného nástroje v boji proti nezaměstnanosti. Současně se kriticky vyjádřila o odebrání veškerých podpor a dotací firmám, které se administrativně stěhují do „daňově levnějších" zemí. Její největší změnou bylo nahrazení Internacionály, písně, která v předchozích kampaních doprovázela socialistické kandidáty, Marseillaiseou. Vzhledem k možné institucionální změně navrhovala kandidátka socialistů nahrazení některých modelů páté republiky referendem (změna volebního systému apod.). Novinkou mělo být i udělení volebního práva cizincům se statutem trvalého pobytu na území Francie.

Nicolas Sarkozy zastával své liberální názory a problém nezaměstnanosti navrhoval řešit administrativním rozvolněním pracovních kontraktů. Na rozdíl od Royalové spatřoval v 35hodinovém týdnu velkou chybu. Její řešení viděl v zavedení nezdaněné práce přes čas, která bude motivovat k vyšším pracovním výkonům. Dále prosazoval snížení daňové zátěže, zjednodušení administrativních pravidel v obchodním styku apod. Hlavní Sarkozyho doménou byla otázka bezpečnosti, zahraniční politiky a migrace. K jeho hlavním cílům patřil plán na zřízení ministerstva zabývajícího se speciálně přistěhovalectvím a s tím spojenou národnostní otázkou (podmínkou získání trvalého pobytu na území Francie by mělo být prokázání znalosti francouzského jazyka, možnosti ubytování a existence pracovního kontraktu). Velmi diskutovaným tématem se stala otázka národnosti a opuštění pravidla „jus de sol". V zahraniční politice patří „Sarko" mezi zapřísáhlé odpůrce vstupu Turecka do EU.

Kampaň centristického kandidáta Françoise Bayroua se skládala ze směsice různých témat. Jako kandidát středu na jednu stranu zastával stanovisko zachování 35hodinového pracovního týdne (výsledek socialistické vlády) a současně požadoval zvýšení bezpečnosti ve veřejném prostoru po vzoru Nicolase Sarkozyho, tvrdé postihy ilegální migraci a její vyšší kontrolu ze strany státu. Ve věci institucionálních změn navrhoval přejít k systému šesté republiky. Základem měla být změna volebního systému pro parlamentní volby - smíšený model, který kombinuje jak proporcionální zastoupení kandidátních listin, tak i pravidlo většinové volby.

Jean-Marie Le Pen vycházel ze svých klasických témat: nesmiřitelný boj proti imigrantům, ukončení štědrého sociálního systému, obnovení trestu smrti, snížení věku trestní odpovědnosti mládeže, zvýšení počtu příslušníků policie a četnictva atd.

U ostatních kandidátů bylo možné nalézt většinou stejná témata jako u předchozích uchazečů o prezidentský úřad. Drobné výjimky existovaly v případě kandidátů, kteří se stavěli do role ochránců venkova - na levici Bové a na pravici Nihous.

První rozstřel

Voliči v prvním kole prezidentských voleb rozhodli o dvou hlavních kandidátech, kteří se o dva týdny později utkali ve druhém kole. Do této V.I.P. loterie vyslali kandidáta UMP Nicolase Sarkozyho a hlavní představitelku PS Ségolne Roayalovou. Co nám první kolo přineslo dále? Prvním a velice překvapivým jevem byl zájem voličů. V době, kdy se většina současných demokracií potýká s klesající voličskou účastí (především v Evropě), prvního kola prezidentských voleb ve Francii se zúčastnilo 84,6, což je nejvíce od počátku páté republiky. Hlavní kandidáti postupující do druhého kola získali společně 57,05teme i výsledky třetího a čtvrtého kandidáta, získáme celkový součet 86,06 %. Elektorát byl tedy velice koncentrovaný a již v prvním kole voleb většina volila „s rozumem". Voliči byli poučeni předchozím volebním kláním, kdy jejich nedisciplinovanost vynesla do druhého kola Le Pena. Na třetím místě skončil kandidát UDF François Bayrou se ziskem 18,57z předcházejících voleb a svůj zisk z roku 2002 povýšil o více jak 10 procentních bodů). Až na čtvrté pozici se umístil Le Pen se ziskem 10,44 %. Ve srovnání s předchozím volebním výsledkem se jednalo o ztrátu asi jednoho milionu hlasů.

Další kandidáti nedosáhli ani na 5% hranici. Z této skupiny byli nejúspěšnější Olivier Besancenot, který oslovil 4,08tům patřili především tradiční matadoři prezidentských voleb ve Francii. Le Pen, jak již bylo zmíněno, ztratil zhruba 6 procentních bodů. Zástupce LO Arlette Laguillerová, která kandidovala pravidelně od roku 1974 a v roce 2002 získala 5,72dalo 1 630 045 hlasům, se musela spokojit jen s 1,33el 5,25 %. Její podíl na vítězném koláči odpovídal poměru 1,57 %. Stejné rozčarování panovalo i u rurálního hnutí CPNT, protože jeho pokles dosáhl dvou třetin hlasů v porovnání s předchozími volbami. José Bové nakonec oslovil jen 483 000 voličů a se ziskem 1,32

Druhé kolo voleb

Druhému kolu voleb předcházela krátká, ale velice intenzivní kampaň. Jejím hlavním bodem byl televizní duel, ve kterém Ségolne Royalová dokázala veřejnosti, že umí být razantní. Zaměřila se především na kritiku Sarkozyho jako kandidáta, který již dokázal, co umí, z pozice kontroverzního ministra vnitra. Nicolas Sarkozy se snažil udržet klidnou tvář a věcnými argumenty se snažil reagovat na jednotlivé výtky. Jeho hlavní zpochybnění Royalové jako prezidentky spočívalo v samotné schopnosti vést Francii v prostředí světové politiky. Podle průzkumů veřejného mínění oslabila kandidátka socialistů ve prospěch pravicového ministra vnitra v poměru zhruba 53ne Royalovou.

Samotný den voleb byl poznamenán vysokou volební účastí. V 17 hodin (tři hodiny před uzavřením posledních volebních místností) dosáhla volební účast 75,11ech předchozích volebních klání. Konečný poměr hlasů zněl: 53,06ne Royalovou. Tento výsledek byl zajištěn volební účastí, která dosáhla 83,97ích seznamech.

Závěr

Prezidentské volby ve Francii přinesly několik informací. Svým charakterem se volby vrátily do pozice všelidového hlasování se širokým zájmem veřejnosti, což dokládá vysoká účast voličů. Do druhého kola postoupili dva hlavní kandidáti nejsilnějších politických stran, přičemž v prvním kole voleb byli eliminováni představitelé krajních pólů. Pozoruhodný byl rovněž nárůst neplatných hlasů. V prvním kole dosáhl jejich poměr 1,44m kole se navýšil zhruba o jeden milion na poměr 4,20 %. Někteří voliči se tak pravděpodobně rozhodli vyjádřit svůj názor neobvyklým způsobem, který nebyl v předchozích volbách v takové míře přítomný.

Tím, že vyhrál Nicolas Sarkozy, je do značné míry předurčena politika Elysejského paláce v oblasti zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky. Jak bude moci nový prezident svůj program uvést do praxe, napoví následující parlamentní volby, které definitivně potvrdí další směřování Francie na dobu následujících pěti let.

Autor působí v Institutu pro srovnávací politologický výzkum FSS MU.

Diskuse