Konflikt v Sýrii: příklad zástupné války

Pavel Kopecký | 14. 11. 2012

Poslat do Kindlu

---

Byli jsme svědky dlouhé řady mediálních obrazů, jež nám „vykouzlily", jak to jde s režimem syrského prezidenta Bašára al-Asada z kopce. Tu svého chlebodárce opustil ministr, tu za svobodou prchl další, tu věrnost vypověděl velvyslanec a tak dále. Sled takových informací působil zpravodajsky vděčně. Damašek měl bezmála každý následující den padnout do náruče „bojovníků za svobodu". Měsíce prosté rozhodných změn ale přibývají.

Aktéři nestability Syrské arabské republiky postupně přetvořili devatenáct měsíců trvající neklid v nepravidelnou a naprosto zmatenou válku, odkazující na děsivě vleklý konflikt ve vedlejším pidistátu Libanon, kde se bojovalo od poloviny sedmdesátých let až do roku 1990. Tamější religiózně laděné měření sil se následně rozvinulo ve válčení všech proti všem, plné zmatků a krutostí. Napětí v nábožensky smíšené populaci přetrvalo dodnes. Však tam nedávno došlo k řadě ozbrojených incidentů či k atentátu na ředitele informačního oddělení Vnitřních bezpečnostních sil (ISF).

Ani v Sýrii nelze počítat s (jakýmkoliv) brzkým uklidněním situace. Vždyť onehdy vyhlášené příměří vydrželo jen po dobu přestávky mezi dvěma dávkami z kulometu. I kdyby snad povstalci nad tuhým autoritářstvím nakrásně zvítězili, moc dobra by to nepřineslo. Prolilo se už hodně krve (ztráty na životech se blíží počtu 40 000), takže nikdo nemíní složit zbraně a riskovat odvetné vraždění.

Občanský konflikt mezi (pro)vládními složkami, jež tvoří především alawité a křesťané, a povětšinou sunitskými povstalci je neobyčejně internacionalizovaný. I z tohoto důvodu není jeho konec ani zdaleka v dohlednu.

Například Ruská federace se v konfliktu na straně syrské vlády angažuje i proto, že v zemi žije arménská minorita a samotná Arménie je fakticky ruským ekonomickým protektorátem.

Vzbouřence z majoritní skupiny Syřanů zase podporují Spojené státy a evropské mocnosti, společně tančící mezi vejci. Silně přítomné jsou rovněž zájmy Turecka, nyní „umravňujícího" kurdské separatistické hnutí. Nesmíme zapomenout ani na aktivity monarchií Arabského poloostrova, jež dlouhodobě vydávají značné prostředky na šíření svého pojetí islámské víry. Ostatně radikalizace některých odbojných složek neúspěšně sjednocované opozice, ovlivněné patrně cizími vojenskými poradci (včetně veteránů stále doutnajícího libyjského konfliktu), tomu napovídá.

Saúdská Arábie nebo Katar mají navíc ještě jednu pohnutku k vměšování: škoděním baasistickému režimu vedou zástupnou válku s Íránem, jejž poněkud paradoxně ovládají též islamisté. Nearabští, o něco svobodomyslnější, navíc republikáni, ovšem na prvním místě šíité. Zpochybňující legitimitu sunitských královských rodů, ale současně i Státu Izrael, který nebezpečí íránské agresivity v posledních letech systematicky zveličuje.

Zmíněným dynastiím nebývá zatěžko vycházet vstříc zájmům USA, jež je za odměnu vyzbrojují a tiše schvalují nezřídka tmářskou vnitrostátní politiku svých spojenců. Anebo jejich „internacionální pomoc" nestabilnímu Bahrajnu. Společně totiž cítí nechuť vůči Teheránu, jenž se svou náboženskou revolucí oprostil od nadstandardních vztahů s Washingtonem, aby vzápětí vyhlásil nenávistné nepřátelství „židovské entitě" a pomohl (též kvůli ní) ustavit teroristickou organizaci Hizballáh.

Komplikovaná a nejednoznačná situace, v níž nemůžeme pominout ani důsledky poměrů v nedalekém Iráku, kde se velmi obávají eskalace střetů, přímo doléhá také na Tureckou republiku. Člena NATO, příznivce povstalců, jenž teď za ne zcela vyjasněných okolností vyhrožuje odvetou za údajná napadení asadovskými jednotkami.

Zápas o budoucí uspořádání arabským jarem rozhýbané Syrské arabské republiky je mimořádně propletený (dle oficiálních čínských zdrojů se do něj zapojily i skupiny islámských Ujgurů ze Sin-ťiangu) a mnozí jeho účastníci se právem bojí (vlastní) přímé intervence. Její možnosti omezuje hospodářská krize, výsledky volebního klání, v němž prohráli zastánci unilateralistické politiky USA, ale i zkušenosti z jiných dosud probíhajících „lokálních" konfliktů.

Revue Politika 11/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse