„Evropa zůstává ruským soukromým loveckým revírem“

S předním americkým expertem na energetiku Robertem Cutlerem o přetrvávající energetické závislosti na Rusku, evropských chybách a nové „velké hře“, jejímž centrem je stále důležitější střední Asie

Blížící se odchod amerických vojsk z Afghánistánu vynesl střední Asii do centra pozornosti. Rusko nebo Čína chtějí využít volného prostoru a získat region pro své ekonomické a politické potřeby. Mnoho odborníků a komentátorů přirovnalo situaci k tzv. velké hře, někdejšímu soupeření Ruska a Velké Británie o vliv v oblasti. Souhlasíte s nimi?

Velká hra se v 19. století odehrávala v menším prostoru než dnešní mocenské a ekonomické hrátky. Navíc o vliv tehdy soupeřily pouze dvě mocnosti, dnes je situace mnohem komplexnější. Státy v dotčené oblasti jsou autonomní a samy si určují pravidla, podle kterých se bude v regionu hrát. Sousední státy, Pákistán, Afghánistán nebo Indie, ale i EU a Čína, se jimi musí řídit. Poskládáme-li všechny potenciální hráče dohromady, zjistíme, že srovnání s velkou hrou kulhá.

Středoasijské republiky, členové bývalého SSSR, následují vzoru svých evropských kolegů a jejich chování je čím dál sebevědomější. Uzbekistán během léta stihl vystoupit z obranné aliance vedené Ruskem a zavrhnout jakékoliv zahraniční vojenské základny na svém území. Co je motorem rostoucí sebedůvěry těchto zemí?

Středoasijským republikám trvalo déle než těm evropským najít své postavení a cíle v postsovětském uspořádání. Během posledních pěti let ale dospěly, začaly využívat tzv. politiky nacionalismu přírodních zdrojů a ropné a plynové společnosti se staly páteří jejich ekonomiky. Politika středoasijských republik, zejména ta zahraniční, je ale téma samo pro sebe. Uzbekistán nebo Kazachstán, dva klíčoví energetičtí hráči, nesledují žádnou strategickou linii. Hledají autonomii prostřednictvím své mezinárodní energetické politiky.

Dočkáme se v blízké budoucnosti budování těsnějších partnerství mezi středoasijskými zeměmi a Západem, nebo je odpoutání se z ruské sféry vlivu pro tyto země dostačující?

Hlavním motivem není zbavit se napojení na Rusko, ale vytěžit co nejvíce pro sebe. Jednotlivé země se proto snaží popudit ostatní proti sobě navzájem. Turkmenistán využívá exportu plynu, aby znesvářil Rusko a Čínu, Kazachstán se od počátku snaží hrát na všechny strany. A tak bychom mohli pokračovat.

Máme zde tedy skupinu nových asertivních států disponujících obrovskými zásobami ropy a zemního plynu, které nemají zájem o partnerství s Ruskem, Čínou ani Západem a jediné, po čem touží, je získat co nejvíce pro sebe?

Ano, je to tak. Ale mají to těžké, protože při množství střetávajících se národních i zahraničních zájmů jsou stále nuceny hledat tu správnou rovnováhu. Z pohledu Číny se snaží o co největší samostatnost, z pohledu EU a USA taktéž. Je to zkrátka typický příklad politiky „povol a přitáhni".

Čína je jedním z hlavních ekonomických partnerů střední Asie. Používá obvyklou strategii: kombinuje investice, pomoc při výstavbě infrastruktury a půjčky v případě nouze. Světoví ekonomičtí odborníci ale v poslední době upozorňovali na zpomalení růstu čínské ekonomiky. Domníváte se, že by nedostatek finančních prostředků mohl omezit čínskou politiku ve střední Asii?

Čínskou politiku neohrožuje nedostatek financí. Čína disponuje takovým množstvím amerických dolarů, že neví, co s nimi. Reálnou hrozbu pro Čínu představují vnitřní protesty, ať už v rámci územních a národnostních konfliktů nebo v důsledku konfliktů se sousedy. V posledních týdnech jsme zaznamenali rostoucí nepokoje mezi Čínou a Japonskem. Vzájemná nevraživost vyplynula z územních sporů o ostrovy ve Východočínském moři.  Výsledkem je poškození důležitých obchodních vztahů mezi oběma zeměmi.

Může se střední Asie stát novým bodem střetu mezi zájmy Východu a Západu?

Již dnes se zde střetávají zájmy konkurenčních mocností. Taková Evropská unie má ale energetickou strategii, kterou dlouhodobě není s to implementovat. Bude-li tomu tak i nadále, předpokládám, že střední Asie pro ni postupně ztratí význam.

Při komplexním pohledu je zřejmé, že EU má dnes úplně jiné starosti než energetiku. Krize eurozóny, spory o institucionální kompetence a tak dále, všichni to známe. Bruselští úředníci a lídři členských států se poprvé začali energetickou bezpečností vážně zabývat až po ruské plynové odstávce v roce 2009. Jenže to již bylo pozdě definovat priority energetické politiky vůči střední Asii. Shoda končí přáním vybudovat plynové potrubí z Turkmenistánu. Střední Asie dnes není pro bruselské úřadníky tak důležitá jak by mohla nebo měla být.

Limituje neschopnost efektivně koordinovat energetickou politiku roli EU na světovém poli?

Rozhodně. Pokud by se naučila jednat dříve a rozhodněji, nenacházela by se v situaci, kdy klíčovou roli při zajišťování dodávek hraje Rusko. Nord Stream vedoucí z rusko-finského pomezí zdvojnásobuje objem plynu a v jižní části Ruska zřejmě nakonec vznikne South Stream. Rusko může z Evropy i nadále získávat hotovost. Co se týče energetiky jako takové, Rusko Evropu vnímá jako svůj soukromý lovecký revír a očekává, že výměnou za plyn a ropu budou Evropané držet jazyk za zuby a nebudou komentovat ruskou domácí a zahraniční politiku. Měli byste být zkrátka šťastni, že mate ruský plyn. Přesně tak vnímají situaci Rusové.

Jedním z hlavních pilířů zvyšování energetické nezávislosti na Rusku měl být projekt Nabucco vedoucí z Kaspického moře. Od jeho představení uplynula dekáda, ale stavět se nezačalo. Spatří tento zdánlivě nekonečný projekt světlo světa?

Okleštěná verze původního projektu, Nabucco West, je jedním ze dvou finalistů tendru na dodávky ázerbajdžánského plynu z Kaspického moře. Vítěz bude znám na jaře a ázerbajdžánští úředníci tvrdí, že Nabucco West je lepší než konkurenční project TAP (Trans Adriatic Pipeline). Vládní úředníci bývají dobře informovaní, a tak pravděpodobnost, že se Nabucca dočkáme, není malá.

Evropská komise tvrdí, že ani původní projekt Nabucco není mrtvý. Souhlasíte s ní?

Název projektu vznikl poté, co jeho architekti společně zhlédli Verdiho operu Nabucco. Zanedlouho bude vybudován plynovod TANAP, a tak se dočkáme i klasického operního závěru. Nabucco není mrtvé, jen je téměř nemožné ho probudit.

Filip Tuček je studentem Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů a Prague Security Studies Institute, poradcem senátora a spolupracovníkem think-tanku Evropské hodnoty. Johana Typoltová je studentkou Institutu mezinárodních studií na FSV UK a Prague Security Studies Institute a analytičkou Americké obchodní komory pro ruské a čínské záležitosti.

Diskuse