Politické společenství a národ

Téma patriotismu či vlastenectví, klíčové pro společenskou kohezi, neboť právě ono buduje politické společenství a národ, stojí v české veřejné debatě zcela na okraji zájmu. Pomiňme skupiny nacionálně-šovinistické z nejrůznějších skinheadských a neonacistických kruhů, které v pomatení pojmů a historických skutečností mají národa plná ústa či pera, aniž by jim samotný pojem byl zřejmý. Na neextremistické, intelektuální scéně je v tomto ohledu pusto a prázdno. Snad v obavě, aby nebyli za zpátečnické, prachem konce devatenáctého a začátku dvacátého století zapadané exoty se čeští veřejní intelektuálové tématu národa, procesu jeho budování, péči o vztah k vlasti až na skromné výjimky nevěnují.

Snad jedinou výjimku v tomto směru představuje uvažování o evropské integraci, jíž se z určitého směru uvažování vyčítá záměrné a koncepční ignorování společenství národa, preference regionalismu a záměrný boj proti konceptu národního státu.¹ Z poněkud jiné perspektivy (kritické vůči historickému vývoji českého národního sebevnímání) k tématu přistupují autoři z okruhu časopisu Listy.² Konzervativní skupina kolem Konzervativních listů přistupuje k tématu především skrze koncept národního zájmu.³

Mnohem častější aktivitu než originální počiny představují v českém prostředí překlady vlivných i méně známých textů ze zahraničí. Na tomto poli se výrazně angažuje ve formě svých pravidelných měsíčních bulletinů především Občanský institut.⁴

Pokud právě představené krátce srovnáme, všimneme si, že v překladových textech se k nám dostávají především témata spojená s multikulturalismem, případně s procesem evropské integrace. V původních jde pak především o vztah k vyhnání Němců; dále o vztahy k sousedům (Němcům, Slovákům, Polákům), případně sebezpytování národní povahy.

Z hlediska reálného dopadu jde ale ve všech případech o aktivity malého dopadu; ve veřejném diskursu (v nejčtenějších denících, časopisech, televizních pořadech) je téma spojené s budováním politického společenství a národa na okraji zájmu; ožívá maximálně při dvou podzimních státních svátcích (28. září - sv. Václava a 28. říjen - den vzniku Československa), přičemž s ani jedním si pořádně nevíme rady.

Nesrovnatelně lépe je na tom v českém prostředí téma nacionalismu. Z české společnosti ve 20. a 21. století vzešli dva badatelé evropského a světového formátu - Miroslav Hroch⁵ a Ernest Gellner⁶. První z nich se zaměřuje na téma nacionalismu v evropském historickém komparativním pohledu, přičemž jeho dosud poslední dílo Národy nejsou dílem náhody představuje pozoruhodnou syntézu vývoje evropských národů. Druhý, přestože prožil významnou část života v exilu, patří k předním českým sociologickým a filozofickým teoretikům nacionalismu. Oba patří svým dílem do skupiny modernistů, kteří jsou přesvědčeni (Gellner silněji než Hroch), že koncepce národů (a nacionalismu) je pupeční šňůrou spojena s modernitou. Gellnerovým obrazným vyjádřením - národy mají pupek; nebyly stvořeny v začátcích lidské společnosti, ale zrozeny nejrůznějšími vlivy moderny, industrializací počínaje.

Poměrně vlivná škola nacionalismu s významnými českými příspěvky se ale soustřeďuje téměř výhradně na nacionalismus, jakožto „bojechtivou ideologii, která využívá národní symboly k tomu, aby povolala lid do války".⁷ Téma národní loajality vyznačující se „láskou k domovu a připraveností jej bránit",⁸ opaku nacionalismu, ale ponechává stranou. Scruton rovněž případně podotýká, že „nacionalismus je součástí patologie národní loajality, nikoli jejím normálním stavem".⁹ Moderní války nezpůsobil patriotismus, ale šílený šovinismus, nenávistné vyvyšování jednoho národu nad jiný.

Pro budování a obnovování národa, resp. moderního národního společenství, je v zásadě jedno, zda mají národy pupek, či nikoli. Dnes nějak fungují, evidentně fungovaly i v minulosti, a to nejen v 19. a 20. století. Ano, je historicky doložený vzestup národní myšlenky v souvislosti s napoleonskými válkami - ale odkud tehdy vyvřelo národní nadšení, z odhodlání bránit svoji zem?

Národy fungují přinejmenším jako územní společenství obyvatel, resp. společenství lidí, kteří mají nějaký vztah ke konkrétnímu místu, jež nazývejme vlastí (a je v zásadě jedno, zda jde o vztah k vlasti své, vlasti otcovské, z níž byli rodiče vyhnáni, či dokonce o vztah k vlasti téměř mytické, jako v případě izraelského toužení po zemi zaslíbené).

Gemeinschaft a Geselschaft

V dnešní době se v zásadě setkáváme se dvěma základními možnostmi (sebe)chápání územních společenství obyvatel - a to jak na úrovni místní, tak na úrovni státní (národní). Tuto dichotomii vtělenou do pojmů a konceptů Gemeinschaft a Gesellschaft představil v závěru 19. století Ferdinand Tönnies. V českých překladech společenství (komunita) a společnost slyšíme spíše jen ozvuk německých rozdílností. Přístup Gemeinschaft vychází z chápání pospolitosti obyvatel jakožto společenství formovaného rolnickými a nedynamickými měšťanskými postoji. Jde o kolektivistickou koncepci, která vychází z altruismu sousedské pospolitosti.

Jejím protikladem je individualistická a racionalistická modernita označovaná jako Gesellschaft (v němčině se takto označují i obchodní společnosti, s tímto pojmem tak jsou nerozlučně spojeny pojmy typu utilitarismus, vypočítavost, důraz na výkonnost a efektivitu).¹⁰ Společnost (Gesellschaft) se vyznačuje egoismem, soutěží, ziskem. Obě pozice tak lze charakterizovat také za pomoci pojmů emocionalita a racionalita. E. Durkheim zařadil tyto dvě kategorie do historické posloupnosti, kdy Gesellschaft ztotožnil s modernitou, Gemeinschaft s premodernou.

Jakkoli se může toto rozdělení zdát přinejlepším ideálně-typické, či dokonce jen zcela teoretické a neodrážející se v praktické či každodenní politice, není tomu tak. Skrytě či zcela neuvědomovaně se odráží v řadě běžných debat. Jde o to, zda je souhrn obyvatel jednoho prostoru něčím víc než jen náhodným shlukem. Svým způsobem jde totiž o střet odpůrců a příznivců teorie státu jakožto produktu společenské smlouvy, kdy Gesellschaft představuje právě pozici smluvní. Důsledky různého pojímání státu (a aktuální převahu koncepce Gesellschaft) vnímáme v nejrůznějších oblastech - v zavedení profesionální armády nahrazující armádu postavenou na všeobecné branné povinnosti; v debatách o povinnostech státu vůči občanům (a současném mlčení o povinnostech občanů vůči státu) apod.

Nejzřetelněji dnes rozdíl mezi oběma koncepty vyniká v odlišení pojmů národnost a občanství. Z dějinných důvodů nejprve ve střední Evropě, dnes však v důsledku posunů Západu i v západní části Evropy se odlišuje národ a stát, resp. příslušník národa a občan státu. Koncepce národa přitom vychází z pozice Gemeinschaft, koncepce státu (občanství) z Gesellschaft. Skutečnou národnost (ne tu ironicky deklarovanou při sčítání lidu) nezměníme, neboť nám byla dána původem, občanství můžeme za určitých podmínek měnit libovolně.

Přesto se v mnoha situacích obě kategorie mísí. Koncepce českého národa sice z Gemeinschaft vychází, přesto v ní volba byla a je přítomná. Definičním znakem je čeština a přihlášení se k češství - vždyť jak jinak by se mohli ikonickými Čechy stát Miroslav Tyrš a Bedřich Fügner, oba rodilí Němci?¹¹

Buď jak buď, budovat a udržovat národní společenství nelze bez používání technik a praktik Gemeinschaft - emocionality, altruismu, pocitu odpovědnosti vůči společnosti. Smluvní pozice nás váže loajalitou ke společnosti jen do té doby, dokud je to pro nás výhodné. V případě nutné potřeby ale smluvní koncept selhává. Jak poznamenává Roger Scruton, „lidé neumírají proto, aby zachovali smlouvu; v krizových situacích jsou smlouvy porušovány, kdežto loajality se prohlubují".¹²

Jen obtížně si lze představit, jaký by byl osud moderní společnosti budované bez národního fundamentu ve chvílích války vyžadující vyhlášení mobilizace. Že je v lidech přístup Gemeinschaft hluboce zakořeněn, lze dokumentovat např. na životaschopnosti a vitalitě sborů dobrovolných hasičů. Ti v převážné míře zasahují (případně i nasazují vlastní životy) u požárů cizích lidí, dokonce i v nedomovských obcích; jakkoli je to neracionální a evidentně nesmluvní.

Potřeba vlastenectví

Patriotismus začíná dole, na místní úrovni, u vztahu k místu, kde se člověk narodil či žil. Vztah (či přímo láska) k domovu je hluboce lidským citem, je dost možná jednou z antropologických konstant. Koneckonců i Bible podává doklad, že tímto citem disponoval i Bohočlověk Ježíš Kristus. Lukášovo evangelium zachycuje, jak Kristus zaplakal při pohledu na Jeruzalém, když rozvažoval nad jeho budoucím osudem.¹³ Jde o spojité nádoby - jen obtížně si lze představit úzký vztah k národu bez úzkého vztahu ke konkrétnímu místu.

Národy nejsou určeny ani pokrevním poutem, ani náboženstvím, ale vlastí. Vlast je přitom určující pro široce chápanou kulturu jejích obyvatel. V evropských podmínkách totiž lidé nesdílejí území, aniž by současně nesdíleli přinejmenším zvyky a trhy (do určité doby i náboženství - jeho společná sdílenost se ale, zdá se, vyčerpala). „Národní loajalita je založena na lásce k místu, zvykům a tradicím, jež do krajiny vtiskly svou pečeť, a také na touze ochránit vše, co je dobré, zvykovým právem a společnou oddaností".¹⁴

Lze úspěšně odporovat teoretikům společenské smlouvy a hájit - ne, stát a národní společenství nejsou pouhým racionálním kalkulem, nejsou společenskou smlouvou. To by nebyly tolik spontánní. Instituce, které vznikají vědomým rozhodnutím, vědomým přitakáním, totiž bývají umělé a zdaleka ne tak pevné a přirozené. Málokdo popře, že národy jsou spontánní,¹⁵ byť by leckdo namítl, že oné spontánnosti bylo kdysi pomoženo.

K tomuto vztahu (lásce) k vlasti musíme vychovávat. Je zřejmé, že chce-li národní (a vlastně i státní) společenství dlouhodobě přežít, musí obnovit národní loajalitu, staromilsky řečeno vlastenectví. Kdo ale dnes mluví o vlastenectví? Kdo připomíná velkým, kdo učí malé, že existuje i něco širšího než aktuální státní mechanismus? Že vlast je něčím, co přetrvává všechny politické režimy? Kdo se odváží připomenout, že nejenom stát má nějaké povinnosti vůči svým občanům, ale že i občané mají své povinnosti vůči vlasti?

Namísto toho dnes mnohem spíše pozorujeme bagatelizování a zesměšňování vlasteneckého citu, národní loajality, opovrhování domovem, zavrhování zděděných tradic, jež možná nejsou racionální, ale dávají národnímu společenství onen prazvláštní tmel, který jej činí unikátním.

Proč jsou vlastenectví a národní loajalita tolik potřebné? Jako jediné totiž umí v širokých společenstvích napomáhat usmíření mezi různými třídami, zájmy a náboženstvími. Vytvářejí prostor, kde namísto použití síly volíme konsenzus. Patří k lidským sociálním charakteristikám, že člověk má potřebu identifikovat se skrze první osobu plurálu - my. Ať to je kmen, náboženství, třída. U národnosti je ale tato identifikace výjimečná - v normálním stavu je tolerantní k odlišnostem. Národní loajalita - pociťování příslušnosti k národu - totiž není nutně svázána s tím, že jsem lepší než ostatní, ne-my. Lidé, kteří jsou spojeni národním „my", snadněji akceptují vládu jiného ideového názoru, přijímají legitimitu opozice, snadněji spolupracují s oponenty - to v případě jinak definovaného „my" nepozorujeme. Všechno vyřčené můžeme snadno aplikovat nikoli pouze na celonárodní úroveň, ale i na komunity místní či regionální.

Jistě, národnost není jediný druh společenské příslušnosti. Je ale jedinou formou, která se ukázala podporovat demokratický proces a liberální vládu zákona.¹⁶ Zřejmě není náhodou, že centralizační nedemokratické tendence evropského integračního procesu mají jako svou neoddělitelnou součást rétorické i praktické kroky směřující proti myšlence evropských národů.

V tomto směru může být evropský federalismus pro demokracii smrtící. Z historie je snadno doložitelné, že jakákoli explicitní federace vystavěná na principu národnostním je silně nestabilním uspořádáním, které nemá naději na dlouhodobé přežití (Československo, SSSR, komunistická Jugoslávie i Jugoslávie po roce 1991, nejrůznější federace v arabském světě; v posledních desetiletích stále neukončený případ belgický). Z tohoto důvodu se tak silně pléduje za vznik nového, celoevropského národa, aby v myslích sociálních inženýrů vyprojektovaný sen nebyl opřen o pluralitu národů, ale pouze regionů. Nic jako evropský národ ale dosud neexistuje - Španělé, Dáni a Češi, když o sobě mají mluvit dohromady, nepoužívají společně první osobu plurálu. Nebude-li ale evropský stát (v jakékoli podobě) opřen o funkční a reálnou koncepci národa, nebude demokratický. Veškeré sny o eurovládě, či dokonce o světovládě, jež se neopírá o pocity odpovědnosti za svou vlast, za své národní společenství, jsou proto nebezpečnými, hluboce nesvobodnými utopiemi.

Ale to hrozí i současným národním státům, pokud odstraní svůj základ - národní politické společenství. Což se již děje - politická elita, jež tématy jako vlast, národ buď okázale opovrhuje, nebo cudně mlčí, je odtržena od obyvatel, což se projevuje např. v úspěších nejrůznějších nacionalistických sil, jež nejsou ničím jiným, než reakcí na krizi demokracie a oslabování národního státu. Bohužel jde ale většinou o reakci nesnášenlivou, extrémní - nikoli v duchu národní loajality, ale bojovného nacionalismu. Co to pro jednotlivé národy může znamenat, je nabíledni.

Poznámky

1. V tomto ohledu patří mezi vlivné texty a vystoupení Václava Klause - z nejnovějších např. Projev prezidenta republiky na Národní svatováclavské pouti (28. 9. 2012).

2. Vančura, J.: My čeští vlastenci, Listy 2003, Głowiński, M.: Krize vlasteneckého diskurzu, Listy 2003, Soukupová, J.: Vlastenectví, Listy 2003, K čemu je evropský patriotismus?, Listy 2006, Proč by měli být Češi lepší než Němci?, Listy 2009, Skalický, K.: Kohákovo zpytování českého národního svědomí, Listy 2009, Rozhovor s Rudolfom Chmelom: Neonacionalizmus nie je papierový tiger, Listy 2010.

3. Drápal, D.: O českých národních zájmech, Konzervativní listy 2010, Floryk, D.: Zájmy skutečně národní Konzervativní listy 2010, Kubalčík, J.: Hledání společného východiska, Konzervativní listy 2010, Friedlaender, J.: Poznámky k poválečným dekretům, Konzervativní listy 2010.

4. Jde o časté texty Johna O'Sullivana (např. Prokletí euronacionalismu - bulletin č. 121, Kterak nepřistupovat k imigraci - č. 143, Probuzený lev. Proč Anglie nesmí spát - č. 176), Rogera Scrutona (např. Imigrace, multikulturalismus a nutnost bránit národní stát - č. 181; Nebezpečí internacionalismu - č. 183), dále texty Vladimira Bukovskeho (Evropská unie - nový Sovětský svaz? - č. 144), Paula Grimley Kuntze (O právech a povinnostech: Jeffersonovský dialog - č. 172), Pascala Brucknera (Evropské národy: od kritického myšlení k masochismu - č. 225) či Romana Herzoga a Lüdera Gerkena (Evropa zbavuje nás a naše zástupce vlivu - č. 190).

5. Srov. např. Hroch, M.: Národy nejsou dílem náhody, Praha 2009; Hroch, M. (ed.): Pohledy na národ a nacionalismus (Čítanka textů), Praha 2003; Hroch, M.: V národním zájmu, Praha 1999.

6. Srov. např. Gellner, E.: Nacionalismus, Brno 2003; Gellner, E.: Podmínky svobody: občanská společnost a její rivalové, Brno 1997; Gellner, E.: Národy a nacionalismus, Praha 1993.

7. Scruton, R.: O potřebnosti národů, Brno 2011, s. 34.

8. Tamtéž.

9. Tamtéž, s. 14.

10. Burrow, J. W.: Krize rozumu. Evropské myšlení 1848-1914, Brno 2004, s. 136.

11. Kosatík, P.: České snění, Praha 2010, s. 67, 68. Mimochodem právě příklad českého národa je vhodnou ukázkou, kterak je možné cíleným úsilím elit změnit ideové zaměření národa. České národní obrození, které přetvářelo premoderní české národní společenství v národ v moderním slova smyslu, přeznačilo a přeměnilo českou mentalitu. S koncem barokní zbožnosti došlo k odvržení tradiční struktury společnosti. Češi si za znaky své obrozené identity vyvolují kacířství, resp. protikatolicismus, nedůvěru vůči šlechtě, obdiv k lidovým vzdělancům a umělcům. Velkým definičním znakem národa je od jeho obrození silná tradice rovnostářství, plebejství, odmítání všeho tradičního a spirituálního, relativismus - tedy zcela jiné rysy, nežli měl do 18. století.

12. Scruton, R., c.d., s. 64.

13. Lk 19, 41.

14. Scruton, R., c.d., s. 32-33.

15. Tamtéž, s. 30.

16. Tamtéž, s. 25, 41.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.

Diskuse