Temelín: čeho se bát a nebát

V kauze zakázky na dostavbu nových bloků Jaderné elektrárny Temelín se přiostřuje. Jakkoli všichni zájemci zdůrazňují snahu vyvarovat se politických tlaků, u klíčového energetického projektu za miliardy to nejde snadno. Nečekané vyřazení francouzského zájemce, firmy Areva, celý kontrakt posouvá do výrazně tendenční roviny. Zaznívají hlasy, že při výběru mezi americkou a ruskou nabídkou bychom se neměli dlouho rozhodovat a zohlednit především bezpečnost a politickou orientaci.

Energetická bezpečnost

Ačkoli je slovní spojení „ruská nabídka" typická mediální zkratka (ve skutečnosti se o zakázku uchází česko-ruské konsorcium tvořené dvěma ruskými firmami, ZAO Atomstrojexport a OAO OKB Gidropress, které ke spolupráci přizvaly Škodu Jaderné Strojírenství a. s.), je potřeba věnovat mimořádnou pozornost dvěma aspektům. Prvním je otázka, jestli další bloky jaderné elektrárny hospodářství ČR vůbec potřebuje. Jaderné elektrárny má smysl stavět i v případě, že jejich energie jde na export, ale zásadně to mění situaci a tón debaty. Druhý aspekt je spojen s energetickou bezpečností.

Chápeme-li energetickou bezpečnost jako stav plynulých, ekologicky příznivých dodávek surovin za přijatelné ceny, je třeba se ptát, jak můžeme současný mix energetických dodávek nahradit a současně nevyloučit žádnou z uvedených charakteristik. V současné době dovážíme 70 % ruského zemního plynu a zhruba 67 % ropy z Ruské federace prostřednictvím ropovodu Družba. Vyčerpání zásob hnědého uhlí je odhadováno v horizontu několika desítek let, pakliže neprolomíme těžební limity. Obnovitelné zdroje představují možná dobrý doplňkový zdroj, ale zkušenosti například se solárním byznysem v ČR v posledních letech dostatečně prokázaly, že jejich ekonomická návratnost je záporná.

Energetická bezpečnost je navíc spíše než otázkou kalkulací problémem hodnot, o které nám jde, a politického výkladu. Matematicky je obtížné vyčíslit hranice energetické bezpečnosti. Z pohledu ČR je evidentní, že do značné míry bude energeticky závislá vždy. Když hypoteticky obrátíme hodnoty, představovala by 70% závislost na norském plynu vůči 30 % ruského dovozu menší riziko? Byla by menším rizikem závislost na produktovodu Nabucco dopravujícím podle původních plánů íránský plyn? Z jakého důvodu? Odpověď bude vždy jen politická.

I ruská energetická diplomacie, bezpochyby využívaná k politickému nátlaku, však má své limity. K nim ji nutí snaha prodat co nejvíce surovin s ohledem na úzce zaměřenou ekonomiku a vědomí faktu, že řada dodavatelských států v Evropě zahájila projekty, které mají energetickou závislost na Rusku snížit. Obdobně lze přistoupit i k dostavbě jaderných elektráren a dodávkám jaderného paliva.

Změna dodavatele

Když se v roce 2010 kvůli konstrukční nepevnosti prokázala nevhodnost amerických palivových článků pro první a druhý blok JETE, rozhodla se společnost ČEZ po deseti letech vyměnit amerického dodavatele, firmu Westinghouse, za ruské konsorcium TVEL. Tento příklad ukazuje, že obavy ze zvýšení závislosti na Rusku jsou liché. Pořád bude v kompetenci zákazníka (v tomto případě ČR) zvolit si dodavatele jaderného paliva a také ho kdykoli změnit, což se stalo právě u prvních dvou bloků JETE. Tento málo zdůrazňovaný fakt nedávno potvrdil i viceprezident společnosti Rosatom Kiril Romancov.

Na rozdíl od závislosti na dovozu plynu a ropy z Ruska, která je dlouhodobá a její diverzifikace otázkou dlouhodobých investic s nejistou návratností, není problém se jaderným palivem dopředu zásobit. Zároveň můžeme dodavatele změnit z důvodů nejen technicko-ekonomických, ale i politicko-bezpečnostních.

Pokud jde o samotnou dostavbu JETE, příklady ze světa ukazují, že účast ruských firem v jaderných projektech nemusí být považována za bezpečnostní riziko. A to nejen v případě států jihovýchodní Asie, do nichž se pozvolna začíná přesouvat zájem ruského jaderného průmyslu poté, co část Evropy ohlásila ústup od jaderné energetiky, ale i v případě členských zemí NATO. Příkladem může být sousední Slovensko, kde se na dostavbě Jaderné elektrárny Mochovce podílely firmy Siemens a Rosatom. Zřejmě nejzajímavější akvizici pak představuje plán na výstavbu elektráren Akkuyu a Sinop v Turecku, kterou by měl provést Rosatom a zároveň se stát jejich stoprocentním kapitálovým vlastníkem.

Jak s kartami zamíchá německé ne

Debata o dostavbě JETE se neustále vyhrocuje, ale jak již řada expertů zdůraznila, Temelín se nakonec vůbec nemusí stavět. Pokud energetická náročnost hospodářství České republiky dlouhodobě klesá, jak naznačují některé analýzy Českého statistického úřadu, nabývá na významu diskuse o samotném smyslu dostavby JETE.

Debata o bezpečnostních rizicích pro ČR je sice mnohdy jednostranně orientována na záležitosti spojené s Ruskem, ale výstavba nových jaderných kapacit se může rychle stát klíčovou bezpečnostně-politickou a diplomatickou otázkou vztahů ve střední Evropě. Pokud se 3. a 4. blok začnou stavět a nakonec budou produkovat energii vhodnou jen na export, otevře se možnost jejího prodeje do přenosových sítí v Německu a Rakousku. Přitom Spolková republika a celé její politické spektrum se k jádru staví negativně a je dopředu jasné, že pocit ohrožení z „jaderného okolí" bude v budoucnu zohledňovat v obchodních vztazích se svými středoevropskými partnery.

Diskuse