Zoči-voči deficitom

Nejsem politik, jen centrální bankéř, a velmi rád bych se vyhnul tomu, aby nezávislé centrální banky byly přímo spojovány s konkrétní tvorbou fiskální politiky nebo čehokoli jiného, co mají na starosti přímo volení zástupci lidu.

Právě ono stírání hranice mezi měnovou politikou a fiskální, které začínáme pozorovat mnohde ve vyspělém světě, je dle mého spíše neštěstím. A jak vždy říkáme v České národní bance: Nebudeme dávat přímé rady vládě, co má dělat (byť někdy je pokušení opravdu velké), abychom se vyhnuli tomu, že vláda začne dávat rady nám. To by byl teprve svět, který by se nám nelíbil.

Pokud se bavíme o veřejných rozpočtech, přerozdělování, míře veřejných výdajů, mohu vám předvést jeden zajímavý historický příklad. Týká se Rakouska-Uherska. Četl jsem velmi zajímavou studii historika Jana Županiče z pražské Univerzity Karlovy o úřednících tehdejšího c. a k. ministerstva zahraničí ve Vídni těsně před první světovou válkou („Ve službě císaře a krále. C. a k. úřednictvo na ministerstvu zahraničí", Historický obzor, 11-12/2009, s. 261-274) a zjistil díky ní zajímavé věci. Například že na začátku první světové války mělo ministerstvo zahraničí celého Rakouska-Uherska pouze 850 zaměstnanců (231 na centrále, 155 diplomatů v zahraničí a 464 v konzulárním sboru).

Rakousko-Uhersko tehdy bylo skutečnou vojenskou i zahraničně politickou velmocí Evropy. Mělo přes 50 miliónů obyvatel a pokrývalo zcela území dnešních 7 států (Rakousko, Česko, Maďarsko, Slovensko, Chorvatsko, Slovinsko a Bosna a Hercegovina) a zčásti území dalších 6 zemí (Itálie, Polsko, Rumunsko, Srbsko, Ukrajina a Černá Hora). Přesto jeho zahraniční služba měla více než dvakrát méně zaměstnanců, než má české ministerstvo zahraničí v Praze, jež má dnes okolo 1700 zaměstnanců! A nepochybuji, že podobná srovnání platí pro všechny úřady (i centrální banky) všech nástupnických zemí a že podobná čísla bychom našli i v jiných zemích a bývalých monarchiích.

Nepřekvapí, když u téhož historika zjistíte, že tehdejší nejvyšší, mezní sazba daně z příjmu činila 6 % a nejnižší 0,4 %. To je progresivní zdanění, že? A navíc 92 % tehdejšího obyvatelstva Předlitavska nemělo takové příjmy, aby z nich vůbec platilo daň! Čili ani ony 0,4 %. Jistě, existovaly nepřímé daně, ale přece. Je to jiný svět. Až se chce říci, že přes všechny naše pejorativní a mnohdy velmi správné pohledy na feudální a absolutistický systém žádný feudál nedřel lidi na daních tak jako moderní stát blahobytu. A trend postupně rostoucích daní a veřejných výdajů k HDP je velmi zjevný.

Tabulka: Trend postupně rostoucích daní a veřejných výdajů k HDP

	1870	1913	1920	1937	1960	1980	1990	2000	2005	2009
Belgie	neuvedeno	13,8	22,1	21,8	30,3	58,6	54,8	49,1	52,0	54,0
Francie	12,6	17,0	27,6	29,0	34,6	46,1	49,8	51,6	53,4	56,0
Holandsko	9,1	9,0	13,5	19,0	33,7	55,8	54,1	44,2	44,8	50,0
Itálie	13,7	17,1	30,1	31,1	30,1	42,1	53,4	46,2	48,2	51,9
Japonsko	8,8	8,3	14,8	25,4	17,5	32,0	31,3	37,3	34,2	39,7
Německo	10,0	14,8	25,0	34,1	32,4	47,9	45,1	45,1	46,8	47,6
Rakousko	10,5	17	14,7	20,6	35,7	48,1	38,6	52,1	50,2	52,3
Švédsko	5,7	10,4	10,9	16,5	31,0	60,1	59,1	52,7	51,8	52,7
Švýcarsko	16,5	14,0	17,0	24,1	17,2	32,8	33,5	33,7	37,3	36,7
USA	7,3	7,5	12,1	19,7	27,0	31,4	33,3	32,8	36,1	42,2
Velká Británie	9,4	12,7	26,2	30,0	32,2	43,0	39,9	36,6	40,6	47,2
Průměr	10,4	12,7	18,4	23,8	28,4	43,8	44,7	43,2	44,1	47,7

Zdroj: The Economist, 19. 3. 2011

Z výše uvedené tabulky je patrné, že tento trend je ve vyspělém světě všudypřítomný a mírně se liší jen jeho intenzita. Například ve Švýcarsku rostou daně a veřejné výdaje zřetelně pomaleji. Velké Británii naopak v dlouhodobém kontextu nepomohla ani Margaret Thatcherová - trend jen dočasně zbrzdila.

Odpovědi na otázku, proč tomu tak je, jsou klíčové pro pochopení fungování veřejných rozpočtů. Měl pravdu Josef Schumpeter, že kapitalismus jednou zničí sám sebe? Nevím, zkoumejme to. V každém případě se mi zdá, že je na pováženou, jak v systému postaveném na mediánovém voliči demokracie - systém jinak bravurní - selhává v jedné ze základních podmínek svého přežití, totiž ve schopnosti hospodařit. Nechci být špatným prorokem, ale až bude zase někde demokracie ohrožena, epitaf na jejím náhrobku by mohl znít „Podlehla své dlouhodobé neschopnosti hospodařit".

Podívejte se na následující graf. Poprvé od vzniku Mezinárodního měnového fondu v roce 1944 se vyspělý svět dostává do ponižující situace, kdy bude závislý na pomoci ostatních, na pomoci od instituce, která vznikla, aby pomáhala nejslabším článkům světové ekonomiky. Nejzávislejší na této pomoci bude eurozóna. Není to též vizitka a epitaf státu blahobytu v evropském pojetí?

Zdroj: MMF

Odpovězte si sami. V každém případě myslím, že stojí za to si občas zopakovat jednu základní pravdu, kterou kdysi formuloval Thomas Jefferson: „Vláda dost velká na to, aby vám dala všechno, co chcete, je také dost velká i na to, aby vám vzala všechno, co máte."

Pro její hloubku mám tuto myšlenku vyvěšenu na své nástěnce. Přestože jsem též státní, nikoli vládní zaměstnanec. Nebo možná právě proto.

Text je redakčně upravenou verzí autorova příspěvku předneseného na konferenci Institutu ekonomických a společenských analýz (INESS) 9. října 2012 v Bratislavě.

Diskuse