Sekularizovaná svoboda urážet

Alexander Tomský | 12. 10. 2012

Poslat do Kindlu

---

Zářijová vlna protestů, která zachvátila islámský svět, nebyla tak tragická jako po dánských karikaturách v roce 2006, přestože dav puritánských salafistů v Libyi zavraždil amerického velvyslance s třemi jeho kolegy a v tradičně militantním Pákistánu byl k uctění (uraženého) proroka vyhlášen státní svátek, který v následných potyčkách s policisty způsobil smrt dvaceti demonstrantů.

O kvalitě provokativního filmu Nevinnost islámu, zobrazujícího polygamního proroka jako uchvatitele žen a násilníka s pedofilními a homosexuálními sklony, škoda slov. Vážnou provokací byla rovněž snaha zvýšit napětí mezi Egyptem a Izraelem; pod židovským pseudonymem se totiž skrýval egyptský autor Nakoula Basseley Nakoula z Kalifornie odsouzený za bankovní podvody. Aby toho nebylo málo, francouzský satirický magazín Charlie Hebdo známý svými antikatolickými výpady, za které už stál jeho šéfredaktor třináctkrát před soudem (pokaždé osvobozen), se okamžitě na celé aféře přiživil a publikoval protiislámské karikatury, do kterých také zamíchal nezbytné židy.

Přestože šlo o tak nechutné a záměrné provokace, reakce politiků i médií doznala za těch šest let značný posun. V Evropě se už téměř neozvaly hlasy o nepřijatelné islamofobii a politici ve Francii zdůrazňovali všemu nadřazenou konstituční svobodu projevu s politováním nad nedostatkem zodpovědnosti. I v tradičně tolerantní Americe se veřejné mínění vůči absurdnímu islámskému světu naladilo negativně (jistě i kvůli ekonomickému útlumu) a nechce, aby se Spojené státy angažovaly v tak nepřátelském prostředí. Jak mohou muslimové  zuřit kvůli nějaké pitomé ukázce z nenávistného amatérského snímku, za nějž ve svobodné zemi vláda nezodpovídá a který prezident odsoudil? Republikánský prezidentský kandidát promptně prezidenta napadl za pomoc povstalcům v Libyi a Egyptě.

Západní kritice se nevyhnul ani nový egyptský prezident Muhammad Morsi; tři dny o útocích na americké velvyslanectví mlčel, jako by chtěl především sympatizovat s uraženými pocity věřících, a když násilí odsoudil, přidal k tomu poznámku, kterou později rozvedl před Valným shromážděním OSN. Koncepce absolutní univerzální svobody projevu je nesmyslná, taková svoboda neexistuje. Svoboda je vždy podmíněná kulturou a historií svého vzniku. Západ, místo mírového soužití s islámem, se pokouší vnutit světu svou kulturní představu tolerance.

Pomineme-li ideologii Morsiho Muslimského bratrstva, teokratické tendence islámu, pronásledovaní a diskriminaci jinověrců, postavení žen a trvalý politický konflikt uvnitř islámské kultury s každou vlastní politickou vládou, protože smířit pragmatickou politiku s vírou prostě nejde, měli bychom vzdělanému prezidentovi přece jen přiznat pravdu. Stačí citovat první dodatek k americké ústavě, že za „žádných okolností nesmí Kongres omezit svobodu projevu", později ještě radikálněji rozšířený na univerzální deklaraci o (nepodmíněných) lidských právech (1948): „Každý má právo na svobodu názoru, a to obsahuje svobodu šířit svůj názor neomezeně jakýmkoli způsobem a bez omezení hranic." V době relativní svobody decentní společnosti a decentní nadvlády politického národa americké ústavy nebylo třeba přemýšlet o anarchii. Teprve po vítězné válce s totalitním režimem, jak už to bývá, se začalo válčit s poraženou ideologií příklonem k absolutní svobodě individua. Generace šedesátých let chtěla skoncovat s normativními hodnotami křesťanské minulosti a podařilo se jí do značné míry přežívající společenský normativ zrušit. Přesto i dnes ještě nevyznáváme neomezenou svobodu, že něco z norem zbylo a něco se přidalo. Vždyť rasistické názory, popírání holokaustu, oslava terorismu, podněcování k útoku na veřejný pořádek, ochrana národní bezpečnosti, misogynní útoky na ženy nebo sexuální menšiny jsou v mnoha zemích buď právně, nebo pod diktátem politické korektnosti trestány. Dánský Jyllands Posten by se neodvážil publikovat karikatury o holokaustu a Geert Wilders by nemohl beztrestně šířit antisemitský film o izraelském zacházení s Palestinci a přirovnávat je k nacismu, ačkoli se dnes podobné pomluvy šíří mezi extrémní antisemitskou levicí. Morsi má pravdu, že střet civilizací se odehrává ve sporu o hranici svobody, a proto se islámské státy v OSN snaží prosadit deklaraci proti hanobení kultovních postav, posvátných knih a symbolů.

Islámská víra nám může připadat absurdní, ale lidská zbožnost je nejhlubší niternou totožností člověka. A uznáváme-li důstojnost lidské osoby (jde také o víru), nemůžeme tolerovat výsměch náboženskému cítění, jako bychom neznali rozdíl mezi věcnou kritikou a pohrdáním.

Neřešitelný problém dneška nejlépe ilustruje Francie. Na nedávném kongresu Národní fronty vyhlásila Marine Le Pen doktrínu republiky: „Nelze diskriminovat jednotlivě - egalité znamená rovnost diskriminace." Jestliže máme zabránit muslimům, aby na veřejnosti nepobuřovali nošením šátků, musí obdobný zákaz platit i pro židy. A je to tady! Charlie Hebdo a Marine Le Pen, sloupy republikanismu, oba stejně obskurantní jako mnohé projevy islámu.

Ve Francii totiž liberté neznamená skutečnou toleranci odlišného životního stylu, má-li náboženské znaky, sekulární fundamentalismus je sektářský, znamená negativní svobodu od veřejných náboženských projevů. Útočí však i na sám přirozený řád společnosti, jak dokazuje nedávno schválený zákaz užívat v oficiálních dokumentech slova otec a matka a nahradit je neutrálním výrazem rodič. Nechápe totiž, že víra ve vyšší moc a řád, než moc státu, je podstatou lidské svobody, ani fakt, že jenom náboženská víra chrání rodinu, základ společnosti, před rozpadem. Od jakobínské revoluce, která povýšila rovnostářství nad svobodu, neustále dráždí a otravuje veřejný život předsudky a hněvem. V srdci francouzské republiky totiž sídlí mentální úchylka ateismu.

Text vyšel 8. října 2012 v časopisu Týždeň.

Revue Politika 10/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse