Základy státnosti položil Boleslav I.

Ondřej Šlechta | 28. 9. 2012

Poslat do Kindlu

---

Státní svátky moderní České republiky jsou tak trochu nevděčným tématem. Na většině z nich si ceníme spíše pracovního volna, a když se ptáme po jejich smyslu, zjišťujeme, že buď oslavujeme dávno neexistující státní útvar, nebo - to když přijde výročí založení České republiky - máme naopak hlavu plnou všeho možného, jen ne myšlenek na to, že republice můžeme den po Silvestru připsat další rok samostatné existence.

Ať už si státnost definujeme jakkoli, tu českou tak trochu zvláštním způsobem slavíme 28. září. Což je paradoxní, protože se jedná o datum smrti knížete Václava (v roce 935), které je sice obecně přijímané, ale nikoli stoprocentně prokázané. Ještě více paradoxní je Václavova osobnost a její vztah k české státnosti.

Aby nedošlo k omylu, smyslem textu není „dekonstruovat" české dějiny a českou kulturu. Do ní Václavova osobnost bezpochyby patří a patřit bude. Je nicméně zajímavé uvědomit si, že to málo, co o Václavovi víme, vypovídá spíše o jeho „posmrtném" životě než o jeho panování a životě skutečném.

Svatováclavský kult se protáhl celými národními dějinami až do současnosti a je skutečně kultem v pravém slova smyslu, protože kromě zápisků saského kronikáře Widukinda z Corvey se při rekonstrukci Václavova života už celá staletí můžeme spolehnout víceméně na náboženské legendy, které sice vyzdvihují světcovy záslužné činy a posmrtné zázraky, nicméně valnou vypovídací hodnotu nemají.

Kolem Václavova života se tak vytvořil pozoruhodný hagiografický a koneckonců i výtvarný systém založený na zkreslené interpretaci, často na církevní objednávku. Takové pochybnosti vedly kritické historiky k různorodým spekulacím gradujícím patrně postojem Záviše Kalandry, který samotnou existenci Václavovy osobnosti odmítl jako historickou fabulaci a pouhý odraz mýtického knížete v myšlení ne ještě zcela christianizované společnosti českého knížectví první poloviny 10. století. Zatím nejstřízlivější analýzu Václavovy osobnosti provedl historik Dušan Třeštík, který pokorně přiznal, že skutečná historie knížete Václava se nám prostě ztrácí v mlhách.

Vkrádá se otázka: Má smysl odvozovat moderní státnost z neprokázaných událostí, od činů osobnosti, jejíž význam je dán několikasetletou náboženskou, kulturní, historickou i politickou projekcí? Jestliže má pro novodobou státnost smysl osobnost raně středověkého panovníka, pak jsou hodny oslavy paradoxně roky vláda Boleslava I., Václavova bratra a podle nejrozšířenější (ale ne zcela jasné) interpretace jeho vraha.

Pod pláštěm historické mlhy a snahy vytvořit po vzoru okolních říší velkou legendu se upozadila éra „bratrovraha", která ovšem pro české knížectví znamenala jednoznačný rozkvět. Zatímco před rokem 935 nelze české knížectví považovat za plně centralizovaný útvar, vláda Boleslava I. znamenala nejen vznik hradské soustavy a historicky první ražbu českých mincí, ale především násilné podřízení ostatních rodů přemyslovskému stolci, což umožnilo zcela kontrolovat území tehdejšího knížectví a dovolit si dříve nemyslitelné - pravidelně vybírat daně. Boleslav rovněž zahájil kroky k založení pražského biskupství, což byl mimo jiné důvod, proč ihned po Václavově smrti začalo budování jeho posmrtného kultu, který Boleslav silně podporoval! Zásluhy mu nelze upřít ani na mezinárodním poli. Boleslav k území českého knížectví připojil Moravu, Krakovsko, Slezsko, navázal styk s Kyjevskou Rusí a po vítězné válce proti říšskému císaři Otovi I. se s ním spojil ve vítězném tažení proti Maďarům, kdy vojska českého knížectví přispěla v bitvě na řece Lechu k vytlačení kočovných kmenů za Dunaj.

Sečteno a podtrženo. I když je těžké v konfrontaci se staletým kulturním dědictvím a zažitým schématem, kdy se v nejtěžších nebo významných okamžicích scházejí davy pod sochou svatého Václava, tvrdit něco jiného, zakladatelem státnosti není legendami opředený Václav, ale spíše krutý, ovšem státnicky velmi schopný vládce z masa a kostí Boleslav I.

Revue Politika 9/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse