Hans-Olaf Henkel: ECB ztrácí nezávislost

Zastánce rozdělení eurozóny na sever a jih Hans-Olaf Henkel navrhuje řešení problémů eurozóny. Vedle odchodu čtyř nejbohatších zemí z měnové unie by Evropě podle něj pomohlo i rázné řešení obtíží finančního sektoru včetně rozsáhlé nacionalizace.  Odmítá také tvrzení, že kancléřka Merkelová diktuje celé Evropě.

Navrhl jste ve své knize rozdělení eurozóny na sever a jih. Jak si takové rozdělení prakticky představujete?

Je důležité odlišit to, co by se mělo stát a co se stane. Když jsem psal knihu, přiznával jsem, že se eurozóna asi nerozdělí. Ale pravděpodobnost této varianty narůstá. Plán A - současný postup - je katastrofou. Eurozóna se kvůli němu stává totálně nekonkurenceschopnou. Plán B je vyloučení Řecka. To je stejně jako úplný návrat k národním měnám příliš riskantní a špatné řešení.

Nejlepší je udělat malý krok zpět, který by umožnil devalvaci eura v jižních zemích. Může se to stát tak, že odejdou hospodářsky nejsilnější země - Německo, Nizozemí, Finsko a Rakousko. Pro ně to je nevýhodné, protože jejich měna by posílila a oslabilo by to jejich vývozce, ale lepší variantu v dlouhodobém výhledu nevidím. Marka posílila 17krát a vydržela to.

Říkáte, že euro je pro německé vývozce výhodné. Souhlasíte i s názorem, že Německo z eura dlouhodobě profitovalo, a proto se nyní musí podílet na nákladech na jeho udržení?

Německý export profitoval, ale ne celá země. Daňoví poplatníci musí přebírat náklady na udržení měnové unie. Pro německý průmysl je euro sladký jed. Opakované posilování marky bylo jedním z tajemství jeho úspěchu. Průmysl byl totiž stále nucen zvyšovat produktivitu a inovovat.

Nové severní euro by se mělo omezit jen na zmíněné čtyři země?

Ne, určitě by tyto země ocenily, kdyby se přidaly i další státy. Mezi nimi určitě Česká republika. Vaše ekonomika je součástí severoevropské skupiny.

Je šance, aby eurozóna přežila se všemi 17 členy?

Jak jsem řekl, něco jiného je to, co stane a co by se mělo stát. Politici se budou za každou cenu snažit udržet euro a Řecko v eurozóně. Sázel bych, že do konce roku ještě Řekové budou mít euro, bude to ale velmi drahé. Například Evropská centrální banka (ECB) ztratí nezávislost. Svědčí o tom již to, že posledního zasedání ECB se poprvé v historii účastnil politik, šéf euroskupiny Jean-Claude Juncker.

Jak se jako bývalý předseda spolkového svazu průmyslu díváte na snahy EU podpořit růst? Co byste radil na podporu evropského hospodářského růstu?

Evropa musí pokračovat v současných reformních programech. Jižní periferie navíc potřebuje devalvaci měny. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby se jí podařilo ekonomicky se vzpamatovat bez ní, jako se to podařilo například České republice. Ale to se nedaří. V současnosti jim roste zadlužení i nezaměstnanost, především mladých lidí, a bankrotuje stále více firem.

Řecku jsme pomáhali již dvakrát, ale jeho podniky dále nejsou konkurenceschopné. Porovnejte třeba Řecko a Turecko. Ty byly v době zahájení projektu eura na stejné pozici, nyní jsou v naprosto rozdílné situaci. Turecko prošlo devalvací a nezaměstnanost v něm klesá, jeho veřejný dluh dosahuje asi 34 procent HDP a přichází tam nové průmyslové firmy. Naproti tomu v Řecku je chaos.

V posledních padesáti letech došlo k více než stovce restrukturalizací dluhů. Vždycky po nich následovala devalvace. I Itálie opakovaně devalvovala a zvládla to.

Co je hlavní příčinou krize? Jsou to problémy bank, předlužení států nebo slabost celého evropského hospodářství?

Krize je kombinací všech řečených faktorů. I kdyby nepropukla krize eurozóny, projevila by se za nějakou dobu krize konkurenceschopnosti jihoevropských ekonomik. Politici se pořád snaží mluvit o bankovní krizi, aby nebyli jejími viníky oni. Jiní zase současné dění nazývají dluhovou krizí, aby mohli vinit své předchůdce. Ale současně je krize způsobená i samotným eurem. Podporoval jsem euro, ale poznal jsem, že to byla chyba. Buďte rádi, že jej nemáte.

Jak se Evropa může z krize dostat?

Nejdříve by měla začít řešit problémy bank. Prvním krokem musí být přehodnocení státních dluhopisů, které banky drží, na jejich pravou hodnotu. Poté by finanční ústavy měly navýšit vlastní kapitál. A třetím krokem by měla být jejich nacionalizace. Rozsáhlá nacionalizace téměř všech bank, jen s málo výjimkami, je nutná. V dalších letech by se banky mohly zmenšit a rozdělila by se investiční větev od retailového bankovnictví. Pokud to uděláme, zjistíme, že jsme nezachraňovali Řecko, ale banky, především ty francouzské.

Řekl jste, že Evropa mluví německy, ale jedná francouzsky. Co jste měl na mysli? Máte nějaké konkrétní příklady?

Začalo to již při vstupu Řecka do eurozóny. Velmi silně na něj tlačil francouzský prezident Jacques Chirac. Německý kancléř Schröder tenkrát ustoupil. Řecko přitom nemělo nárok vstoupit ani podle oficiálních řeckých statistik. Tlak ze strany Francouzů byl ale příliš silný.

Když se zjistilo, že Řecko falšovalo statistiky, řekla kancléřka Merkelová nejdříve, že Řecko by mělo euro opustit. Pod tlakem francouzského prezidenta Sarkozyho, francouzského šéfa ECB Tricheta, francouzské ministryně financí Lagardeové a francouzského šéfa Mezinárodního měnového fondu Strausse-Kahna se Merkelová nechala přesvědčit.

Ale nyní dělá celá Evropa to, co si přeje kancléřka Merkelová...

To je jen mediální obraz. Mohu dát další příklady. Pomoc Řecku byla enormním prolomením Maastrichtské smlouvy - především klauzule o zákazu vzájemné pomoci (no-bail out clause). Merkelová požadovala zavedení automatických sankcí za porušení maastrichtských pravidel. Sarkozy ji pozval do letoviska v Deauville a Merkelová opět ustoupila. Stal se z toho běžný model - Německo něco navrhne, Francie to odmítne a Berlín nakonec ustoupí.

Bylo tomu tak i při vzniku fiskálního kompaktu. Ten je plný striktních pravidel. Šéf parlamentní frakce křesťanských demokratů proto v Bundestagu hrdě prohlašoval, že všichni nyní sledují německý způsob disciplíny.

Jenomže země, které požádaly o pomoc ze záchranného fondu, podmínky nedodržují. Dokonce nejdůležitější součást fiskálního paktu, slib zavést dluhovou brzdu do ústavy, nebude splněn. Německo ji zavedlo, stejně tak Španělsko. Prezident Sarkozy ji slíbil a schválil ve fiskálním paktu, ale již tehdy věděl, že socialisté ji nikdy neschválí. Nový prezident Francois Hollande říká i oficiálně, že dluhovou brzdu Francie mít nebude.

Stala se z toho taková hra. Německo něco požaduje, Francie i ostatní souhlasí. Veřejnost věří, že Německo Evropě diktuje. A mimochodem Merkelová potřebuje negativní ohlas, protože německá veřejnost má potom dojem, že kancléřka brání jejich zájmy. V realitě tedy Evropa sice mluví německy, ale jedná francouzsky.

To ale znamená, že německá veřejnost je podváděna...

Absolutně a pořád.

Diskuse