Prokletí střední třídy

Několik poznámek ke knize Fareeda Zakarii Budoucnost svobody

Jsou knihy dobré, knihy špatné a knihy inspirující. Kniha Fareeda Zakarii Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě patří do třetí z těchto kategorií. Politolog Fareeda Zakaria je narozením Ind a volbou Američan. Je člověkem, který má Západ rád, váží si ho a v zásadě to s ním myslí dobře. Napsal knihu zajímavých otázek - a to dnes není málo. Jeho odpovědi jsou ale povětšinou špatné nebo neúplné, neboť současná politologie (jako moderní společenská pseudověda) se soustředí pouze na měřitelné faktory politického procesu, a neumožňuje tedy vidět některé problémy v širším kontextu. Tam, kde se Zakaria pokouší dívat „za zrcadlo", se musí spolehnout pouze na vlastní intuici, nikoliv na propracovanou metodu. A je zranitelný, neboť ne vždy ho intuice vede správným směrem. Český čtenář má naštěstí jednu výhodu: vzhledem k tomu, že Zakariova kniha byla vydána v roce 2003, ovšem česky vyšla až nyní, může si snadno ověřit, zda se Zakaria mýlil, či nikoliv.

Zúžení pojmu demokracie

Nejlépe dokumentuje zúžení pohledu současné politologie Zakariova definice demokracie. Zakaria ji vymezuje jako možnost volit a být volen. Demokratizace pak znamená více možností volit. Právě proto, že politologie a politické myšlení současnosti dalo mezi demokracii a volby rovnítko, zúžilo ji na pouhý bezchybný volební mechanismus. Což je nedostatečná definice. Volby jsou pro demokracii podmínkou nutnou, nikoliv postačující; jsou pouze „špičkou ledovce" a „kra" demokracie obsahuje ještě mnohé jiné složky. Jak to kdysi správně vyjádřil T. G. Masaryk po vzniku Československa: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty." Systém politických institucí je mrtvý, pokud neexistují lidé, kteří jej naplní svým konáním, svým étosem.

To, čemu Zakaria říká „liberální ústavnost" či „vláda zákona", k demokracii patří a není od ní oddělitelné. Jinými slovy: základní dělítko Zakariovy práce - demokracie versus liberální řád - netvoří dva vzájemně si odporující, oddělené principy. Naopak. Jedno bez druhého nemůže existovat. Zakariovo doporučení, že nejprve je třeba vybudovat liberální ústavní řád a až pak nechat jedince volit, sice nepostrádá jistou logiku, ale v historii Západu šly soukromoprávní možnosti jedince, tedy to, co například znamenalo přijetí občanského zákoníku (ABGB) na území Rakouska v roce 1811, zpravidla ruku v ruce s demokratizací politického života. Jinými slovy, oba historické procesy jsou podmíněny stejným vývojem, a to individualizací ve společnosti; soukromá a veřejná práva jedince spolu souvisejí a platí to i v případě, že se jeden z procesů o nějaké to desetiletí zpozdí. Stejně tak úpadek veřejného sektoru demokracie, tedy voleb, je rychlejší, protože reaguje na aktuální stav, zatímco zákony upadají spíše pomalu a nenápadně; zůstávají v platnosti, jen se jimi už nikdo neřídí. Řečeno Masarykovými slovy, demokracie sice existuje, nejsou v ní ale žádní demokraté.

Demokracie tedy neznamená volit, ale znamená možnost volit v zákonném systému. Skutečná demokracie obsahuje liberální právní řád, jímž má občan zajištěna soukromá práva, například právo vlastnit či podnikat. Pokud tomu tak není, je systém voleb nikoliv demokracií, ale pouhou zástěrkou tyranie většiny, čehož si Zakaria správně povšiml.

Křesťanské stěhování a islámské stání

Problém islámu, alespoň jeho šíitské varianty, v jejímž rámci existuje cosi jako církev, je podle Zakarii řešitelný jednoduchou reformou: stěhováním. Stačí, když USA donutí íránskou vládu, aby se vystěhovala z Teheránu, a dostala se tak z vlivu duchovních íránské revoluce. Tím dojde k oddělení moci světské od moci náboženské, obdobně jako na Západě.

„Jak jednoduché, Watsone," prohlásil by Sherlock Holmes, kdyby použil stejnou myšlenkovou šablonu jako Zakaria, jenž tvrdí, že díky přestěhování císaře Konstantina z Říma se začala církev oddělovat od státní moci a právě souboj mezi mocí světskou a církevní zakřísl plamínky svobody. Protože podle Zakarii mezi křesťanstvím a islámem (respektive mezi Starým zákonem a Koránem) jinak žádné zásadní rozdíly nejsou, jedno stěhování je údajně s to zajistit tu nejlepší hospodářskou a politickou reformu. Problémem totiž není islám, tvrdí Zakaria, ale Arabové, kteří se „zastavili v čase" a žijí vzpomínkami na bývalou velkou civilizaci, jíž se cítí být dědici. Proto nemají perspektivu ekonomických možností a dynamiky, všechno ovládají stejně zkostnatělé elity a arabský svět je jen politickou pouští beze stran a politiky.

Mimochodem je velmi zajímavé, jak často Zakaria ve své knize píše o křesťanství, ale ani jednou o Ježíši Kristu. Píše o Bibli, ale nikoliv o Novém zákonu. Jako by Krista před Zakariou schovali. A přitom rozdíly mezi křesťanstvím (v obecném smyslu) a islámem je možno nejlépe dokumentovat právě na rozdílech mezi jejich dvěma hlavními protagonisty - mezi Kristem a Mohamedem. Ať již máme o Ježíši Kristu jakékoliv mínění (věříme v něj, nebo ho máme za blouznivce), nemůžeme mu upřít, že nebažil po politické moci. V jeho jednání nenalezneme nic, co by nasvědčovalo, že by se snažil uchvátit polickou moc, naopak prohlašoval, že „moje království není z tohoto světa", ekonomické bohatství se mu příčilo, vyhnal kupce z chrámu a před farizeji prohlásil, že „co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu". V Novém zákoně nenalezneme ani náznak jakékoli Kristovy „světské" činnosti, byl sexuálně zdrženlivý, nejednal politicky ani strategicky. Naproti tomu Mohamed byl nejen boží prorok, ale také politický stratég, obchodník a válečník. Vzal si bohatou vdovu, aby si zajistil finanční zdroje, vedl vojsko do bitev a ve stáří se oženil se šestiletou dívkou Áišiou, která se stala jeho nejoblíbenější manželkou.

Kristus a Mohamed dávají svým následovníkům zcela odlišné morální vzory. A pokud to jejich následovníci myslí s vírou vážně, nutně musí dojít k jiným výsledkům. Proto je pro islám v politickém procesu typický přístup „vítěz bere vše", protože víra a politika tvoří od počátku jedno. Proto je podstata islámu tak zoufale autoritářská, proto nepotřebuje žádné zprostředkující organizace, jako jsou politické strany. Není totiž čí zájmy zprostředkovávat; Bůh vyvolil vládce a ten vládne jeho vůlí lidu bez omezení. Kdyby si Zakaria dal tu práci a kromě Starého zákona si přečetl i Zákon nový, přišel by na to. Podstata problému islámu netkví v Arabech či Peršanech (Íránci jsou totiž Peršané), ale ve fundamentech víry a v teologii, jíž svou víru vykládají.

Ostatně již Robert R. Reilly si povšiml, že rozum (logos) nehraje v současné islámské věrouce žádnou roli. Vše je dáno vůlí Boha, vše je zde proto, že to chce Bůh. Proto to, co činí, je nepochopitelné, proto je nepochopitelný i vesmír, který stvořil. Prvotní příčina se tedy stává jedinou příčinou, jež popírá existenci jakýchkoli příčin sekundárních (v přirozeném světě). Bavlnu nespálí oheň, ale Bůh. Kámen nespadne v důsledku přitažlivosti, ale z vůle Boha. Nic jako přirozený zákon neexistuje. Právě to vysvětluje dysfunkční povahu většiny dnešního islámského světa, konstatuje Reilly. Když Bůh může udělat jednu věc, může udělat i jakoukoli jinou. Věda a predikce neexistují, stejně jako v přírodě neexistuje vnitřní řád, pouze jednotlivé, postupné projevy Boží vůle. Bůh je nepoznatelný, Koránem pouze stanoví pravidla, jež máme poslouchat.

To jsou skutečné důvody, proč islám „ustrnul" ve vývoji. Pokud není nic poznatelné a vše je dáno vůlí Boha, na niž jsme odkázáni a kterou nám sděluje chalif či jiná autorita odvolávající se na islám, pak není možná žádná diskuse. Neexistuje žádný svobodný politický prostor, žádná nutnost budovat jakékoli politické instituce, dělbu moci, ústavu či parlament. Jak shrnuje Robert R. Reilly: „Má-li Bůh pravdu prostě díky své moci a čisté vůli, pak nestojí žádné teologické překážky mezi tímto pojmem Boha a užitím násilí při hlásání víry. A víme, že právě to byl způsob, jímž se islám historicky rozšířil."

Prokletá střední třída

Každý sociální jev v sobě nese „břemeno faktů" a „břemeno hodnot", napsal Vladimír Čermák. Zakaria většinou snáší dobře „břemeno faktů", horší je to s „břemenem hodnot". Dobře je to vidět například na problému nacionalismu. Zakaria nejprve nacionalismus popisuje jako destruktivní sílu, která ničí jemu tak drahý liberální řád, mimo jiné v Rakousku nebo Indii, aby na konci knihy konstatoval, že etnická a národnostní roztříštěnost Iráku je největším nebezpečím pro zavedení demokracie (a národnostní homogenita Německa a Japonska byla při jejím zavádění výhodou). Jak to tedy je? Je národnostní homogenita výhodou, či překážkou liberálnímu řádu? Nebo na tom nezáleží?

Obdobně to má Zakaria se střední třídou. Nijak nechci popírat, že střední třída je důležitým komponentem svobodné demokratické společnosti. Ani nechci popírat, že stav, kdy existuje masa chudých na jedné straně a úzká a uzavřená elita bohatých na straně druhé, svobodné společnosti nijak neprospívá. Je však střední třída zárukou svobody, jak tvrdí Zakaria? Obávám se, že nikoliv.

Zakaria si správně všímá, že lze mít k dispozici téměř dokonalou ústavu, a stejně vznikne tyranie většiny, která dosáhne zničení demokracie. V případě Výmarské republiky, kterou nacisté získali nikoliv násilím, ale na základě voleb, si ale popsaný paradox (totiž že klíčovou roli v přechodu k totalitě sehrála německá střední třída, která si zvolila Hitlera jako ochranu před nebezpečím komunismu) ještě neuvědomuje. Dochází mu až později. Kdo podle něj stojí za islámským terorismem? Vzdělaní muži ze středních vrstev. Kdo podle Zakarii stojí za úpadkem současných veřejných amerických elit? Průměrný americký volič-konzument, kterému se postupně přizpůsobuje vše - bankovnictví, náboženství, média, politika.

Již neexistuje sebevědomá střední třída, ale střední třída panující a diktující, střední třída, která svým panstvím rozleptává celou strukturu společnosti. A politici jsou jejími skutečnými sluhy, kteří jí jako přerostlému pubescentovi splní, co si jen usmyslí. Krize Západu je proto krizí odpovědnosti střední třídy (krizí jejího „zmasovění"), nikoliv důsledkem její slabosti. Jde o střední třídu, která se rozhodla, že se k blahobytu „prohlasuje" a politici na obou stranách Atlantiku jí tyto požadavky rádi plní, jen aby se udrželi v sedle. Střední třídu v jejích požadavcích nic nebrzdí, ani autorita víry, ani autorita síly. A i elity chtějí vypadat jako ona.

Dvořan a občan

Zakaria ve své knize definuje dva zajímavé pojmy: dvořan a občan. Pokud má vláda jiné příjmy než daně vybrané od občanů, může z nich učinit dvořany. Dvořan je na svém vládci finančně a mocensky zcela nezávislý. Zakaria tuto situaci ztotožňuje se situací, kdy má vládnoucí elita dostatek nedaňových příjmů, především z ropy.

Osobně se domnívám, že popsaný koncept dvořanů není věcí příjmů, ale hodnotové logiky. Například legitimní absolutistický vládce je vždy „pánem situace"; jen z jeho legitimity se odvíjí legitimita jeho dvořanů. Naopak občanem je ten, kdo se přímo podílí na tvorbě politického řádu, je zodpovědný za jeho úspěchy, ale i prohry. Problém ale nastává tehdy, pokud se z odpovědného občana stane nenasytný masový konzument a politický systém se má stát zdrojem bohatství, nikoliv místem vzniku obecných pravidel. Pokud jednou politické elity přistoupí na hru, že cílem politického systému je „splnit" potřeby konzumenta (dotacemi, pobídkami, zvýhodněnými hypotékami, dotovaným zdravotnictvím atd.), přestávají být elity v pravém slova smyslu politickými, neboť se řídí pouze pravidly poptávky. Již nejde o vztah občan - politik, ale konzument - prodávající. A současně o vztah, ve kterém cena ztratila svoji regulující funkci, neboť konzument (zdánlivě) neplatí nic, vše platí „někdo jiný" - daňový poplatník. To je to, co se stalo se Západem jako celkem a táhne se to s ním od New Dealu dodnes.

Řešení? Na temné straně

Zakaria se snaží nalézt z této situace nějaké řešení, obdobně jako Sartori ve Srovnávacím ústavním inženýrství. Sartori je však ze staré školy a jeho návrhy nepostrádají jistou vnitřní logiku. Zakaria naopak - řečeno terminologií Hvězdných válek - stojí na temné straně. Navrhuje upřednostnit uzavřené elity, které by byly zcela vyjmuty z procesu veřejné kontroly. Jinak řečeno, nehledá změnu vztahu konzument - prodávající zpět na vztah občan - politik, jde mu o prostý „únik" elit před veřejnou kontrolou. Proto tolik pléduje pro organizace typu EU, Fed, MMF či WTO. Je přesvědčen, že elity odvozující svoji legitimitu z odbornosti budou mnohem lépe plnit svoji funkci než volené orgány. Je tomu však skutečně tak?

Za současné situace se nezdá, že by si MMF, ECB či EU uměli poradit s krizí eura, svým přešlapováním na místě, planými sliby a prohlášeními ji naopak jen prohlubují. Nic se nezdá praxi vzdálenější než Zakariova myšlenka, že EU donutí státy jako Řecko či Itálie k odpovědné fiskální politice a reformám pracovního trhu. Snad se tak situace jevila ještě za panování dua Merkozy. Dnes se ale spíše zdá, že dlužníci vydírají své věřitele a jihoevropský občan-konzument opět dosáhne svého. Obdobně neplatné je i Zakariovo tvrzení z roku 2003, že moc EU nevzrůstá. Co jiného znamená přijetí Lisabonské smlouvy (2009) nebo předložení návrhů na zavedení fiskální a/nebo bankovní unie?

Zakariovská temná strana sílí a nikým nevolené (a proto nekontrolovatelné instituce) s ní. Dovolím si tvrdit, že lepší správu věcí veřejných tím nikdo nezíská.

Diskuse