Primátor Svoboda: mise pokračuje

Jan Frank | 19. 9. 2012

Poslat do Kindlu

---

Svůj první velký boj v roli „svobodného" primátora, ten o kontrolu nad Dopravním podnikem, prohrál. Nutno říci, že po právu, i když spíše kvůli nástroji, který využil, než kvůli účelu, který sledoval. Je-li primátor Bohuslav Svoboda mužem, kterého Praha, ODS i ČR potřebují, musí ukázat, že uštědřenou lekci pochopí jako příležitost pro docenění významu svých nejslabších stránek. Těmi jsou ideologická nespoutanost a moc velká sebedůvěra. Chce-li se Svoboda udržet v sedle, ať už na radnici nebo ve vysoké politice, nevystačí s kuráží, dobrou manažerskou prací na magistrátu ani s antikorupční kartou. Přinejmenším se musí rychle najít a aktivizovat jako člen ODS. Ideálně se profilovat jako celostátní politik s programem.

Prádlo se pere doma

Pokud se primátor rozhodl, že je opravdu nutné změny na magistrátu a v pražských společnostech dotáhnout do důsledku, budiž. Vzít si na to advokáta napojeného přímo na metodologii české mutace Transparency International je už ale jiná věc. Stále více lidí musí vidět, že tato organizace (za vydatného přispění České televize a Václava Moravce) významně pomohla v ČR roztočit nepěknou zatýkací mánii zavánějící retroaktivitou vyhecovaných antikorupčních norem. Být dnes exředitelem čehokoli státního je důvod k obavám. Najmout Lásku bylo proto nikoliv standardním právním auditem, nýbrž „hrdelní" konfrontací spojenou s legitimizací přesně toho typu nevládní organizace, před nímž se mají mít tradiční strany, nejen ODS, na pozoru.

Chceme-li se na věc dívat pozitivně, věřme, že z pohledu Svobody šlo jen o další „rvačku mezi muži", kdy je každý prostředek dobrý. Náraz vyplývající z příliš velké sebedůvěry a důrazu na politické divadlo, jímž měla Svobodova vendeta „za nás" Pražany být, však nemusí být jeho skutečnou porážkou. Na nových kolbištích však raději již jen s vlastními silami. Ukazovat, že ODS není sama bez externí pomoci schopna vyprodukovat spolehlivý a pokud možno konciliantní přístup k přezkumu záležitostí v hospodaření města a jeho podniků, je špatně a v rozporu s účelem původní Svobodovy mise v čele Prahy. Neboť tím mělo být nejen obnovit důvěru voličů, nýbrž i posílit identitu a jednotu ODS v Praze.

Koalice proti strachu: Nečas, Svoboda, Kubera

Svoboda jistě ví, že jeho mise je zároveň frontou na větším bojišti, jehož smyslem je třicet a více procent pro ODS. V polovině volebního období to zatím na takto velký návrat nevypadá. Ví to i Petr Nečas, bez něhož by bylo ještě hůře a nebylo by dost možná ani Svobody. Tu misi je proto třeba dokončit. Nezvládnou to podezřelé napětí, kariérismus a „dědičnou" provinilost vyzařující stíny staré pražské garnitury ani většina osob z nejužšího vedení ODS. V konzervativní filozofii se možná vyznají lépe než nováček a praktik Svoboda, ale s procenty už je to horší. Jestli ODS něco v současnosti potřebuje, je to rváčská agresivita, humor, optimismus, šarm, odvaha, donkichotství a celková sebejistota jejích čelních představitelů. Politika se nedá dělat provinile, paranoidně a se strachem.

Toto nechť je hlavní myšlenkou pro nadcházející volební kongres ODS. Proto by se hodilo, aby předseda strany Petr Nečas na Bohuslava Svobodu i přes jeho krátké členství ukázal jako na místopředsedu ODS. Možná to tak právě teď nevypadá, ale stále platí, že tím posílí hlavně sám sebe. Další ukazováček by měl směřovat jednoznačně do Teplic za Jaroslavem Kuberou, který už by měl přestat s ošíváním. Jeho ideologický a osobnostní element je pro ODS stejně potřebný jako výsledek „bitvy o Prahu". Vedení strany právě po Kuberově boku by mohlo být pro Bohuslava Svobodu tou nejlepší společností.

Autor je člen ODS.

Revue Politika 9/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse