Univerzální řešení nejen pro Kosovo

Jefim Fištejn | 20. 5. 2007

Poslat do Kindlu

---

Pro Moskvu otázka Kosova zatím zůstává nástrojem vydírání. Rusko dává nepokrytě najevo, že obdrží-li Kosovo nezávislost, využije toho pro formální uznání separatistických režimů na postsovětském prostranství. Mnozí v Evropě se spokojí s perverzní logikou, že postoj opačný, než je moskevský, musí být automaticky ten jediný správný, a žádají proto pro Kosovo nezávislost. Takový přístup zakotvený de facto v návrhu zplnomocněnce OSN Marttiho Ahtisaariho a sdílený západním světem takřka bezvýhradně zaráží nejen svou cynickou zákeřností (znehodnocuje totiž předchozí rezoluci RB OSN stanovující podmínky ukončení války se Srbskem), ale, což je horší, také svou neuvěřitelnou zaslepeností. Nejen proto, že standardem míry v mezinárodních vztazích stanoví dvojí loket a předem se připravuje o argumenty proti dalšímu etnickému drobení státních celků. A dokonce nejen proto, že si zadělává na přetěžký problém Velké Albánie, jejímuž vzniku za pár let už Evropa nedokáže zabránit. Hrůzu nahání skutečnost, že západní političtí myslitelé svým kosovským návrhem vrací k životu zpátečnický trend, který je v příkrém rozporu s globalizační logikou 21. století.

Proč je územní dělení Evropy dle etnického příznaku v naší době pokládáno za nespornou hodnotu a vhodný cíl snažení? Zamyslel se někdo nad tím, jaké argumenty použije, až jiné početné menšiny budou chtít řešit svou situaci v souladu s těmito principy? Je velký rozdíl mezi obnovou nezávislosti národních státních útvarů, které mají dlouhou historickou tradici samostatné existence, leč přišly o ni expanzí silnějších sousedů, a vytvářením etnických státních útvarů na zelené louce. Ve svém vskutku slaboduchém kosovském návrhu zmocněnec OSN klade řečnický důraz na mnohonárodnostní povahu nového státu Kosovo. Všichni přitom stydlivě klopí zraky, protože dobře chápou, že Evropa nejenže nemá nástroje k zajištění účasti nealbánských menšin na správě státu, ale nemá k tomu ani chuť. Jestliže již dnes paralelně prováděné průzkumy mezinárodních expertů svědčí o všezahrnujícím útlaku vůči srbské a romské menšině na území protektorátu, není těžké si domyslet, jak to bude vypadat po vyhlášení nezávislosti. Je zřejmé, že jak albánské, tak srbské obyvatelstvo bude právem vnímat zrození nezávislého Kosova jakožto triumf etnického principu nad státním. Budou-li nová pravidla hry petrifikována OSN a EU, mnohé státy Evropy, Afriky nebo Asie je budou právem vnímat jako hrozbu vlastní územní celistvosti. Budování států na zásadě dominantní etnické většiny nikdy nebylo dlouhodobě úspěšné. Tento model ze začátku 20. století po sobě zanechal celou řadu „zmrazených konfliktů", které se dostávají do akutní fáze při každé krizové příležitosti. Argument, který má racionální zrno, neztrácí platnost jen proto, že ho ve vlastním zájmu vyslovuje Kreml: Kosovo skutečně vytváří mocný precedens. A je to precedens veskrze negativní! Proč se nezamyslet nad tím, jak z něho udělat příklad pozitivního řešení obdobných situací? Kosovo by mohlo být platformou pro vypracování obecně platných principů řešení etnických konfliktů. Pro Moskvu by účast na vypracování kosovského řešení byla uznáním jejího evropského statutu, což by podvázalo její hrozby vetovat jakýkoli návrh v RB OSN nebo diplomaticky uznat separatistické režimy v „blízkém zahraničí".

Pokud dodržování mírových dohod bude zajišťovat mezinárodní vojenský kontingent, měl by zastupovat skutečně různé státy (opak vidíme právě na sporných územích bývalého Sovětského svazu, kde kontingenty složené výhradně z ruských vojáků vystupují jako mezinárodní „modré barety"). Pokud „nejširší autonomie" bude zahrnovat také omezené diplomatické možnosti, měly by je obdržet všechny útvary se stejným postavením, včetně třeba Čečenska. Pro všechny (nebo pro nikoho) by měl platit princip návratu odsunutých osob do svých domovů a univerzální by měl být model poskytnutí finančních náhrad za ztracený majetek.

Totéž platí pro jazyková a kulturní práva a náboženské svobody. Kdyby obyvatelé Náhorního Karabachu a Podněstří, Abcházcové, Osetinci a Kosovarové (jak si říkají kosovští Albánci) měli zhruba stejná práva a povinnosti, nikdo z nich by si nemohl vážně stěžovat na diskriminaci. Fungování autonomií a obrana jejich práv by se řídily striktními mezinárodními pravidly. Žádná z velmocí by nemohla rozehrávat konflikty k vlastnímu geopolitickému vyprofilování. Rusko zaangažované vedle EU a Spojených států v Kosovu by zároveň muselo uznat, že doba jeho výlučného vlivu v „blízkém zahraničí" je tatam. Místo výlučnosti, přednostních práv a nových etnických ghett na ten způsob, který je nyní vytvářen v Kosovu, by měla Evropa nabídnout světu příklad univerzálního řešení na základě takových uznávaných hodnot, jako je snášenlivost, mírová koexistence a rozdělení pravomocí. Musela by ovšem prokázat odvážnější a širší rozhled, než je rozhled bruselského úředníka s klapkami na očích a strachem před jakoukoli novotou. Zatím se však nezdá, že by Evropa byla schopna pochopit dopady své kosovské politiky - tak jako slepý není schopen pochopit, že kráčí slepou uličkou, než narazí hůlkou na zeď.

Revue Politika 4/2007

Poslat do Kindlu

---

Diskuse