Jak na obnovu demokracie?

Zdeněk Koudelka | 15. 8. 2012

Poslat do Kindlu

---

Prezident republiky je u nás tradičně nejen představitelem státu, ale také nositelem výrazných myšlenek. Z tohoto pohledu je zajímavé podívat se, jak navrhují řešit nedostatky fungování české demokracie stávající prezident Václav Klaus a výrazný prezidentský kandidát Miloš Zeman.

Kritizuje se dosavadní forma správy státu, která vychází z demokracie založené na volbách, přičemž základními aktéry voleb jsou politické strany. Zapomíná se ale na vynikající charakteristiku demokracie z úst Winstona Churchilla, jenž při projevu v britské Sněmovně obcí řekl, že „demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli".

Kritici demokracie chtějí nahradit držitele moci vzešlého z voleb jiným systémem. Fakticky ale demokracii oslabují a stát chtějí ukrást pro sebe. Zatímco politické strany jsou běžným prvkem demokratické soutěže, kritici je navrhují nahradit iniciativami, které neprošly demokratickým testem (volbami), nemají povinnost zveřejňovat své finance a jsou pro svou početní slabost snadno zneužitelné.

Jistě, i politické strany mohou být početně slabé (ODS a ČSSD mají asi 24 000 členů), ale zpravidla jsou vždy větší než různé občanské iniciativy, které pro určitý požadavek získají podpisy tisíců lidí, již se ale iniciativ dále neúčastní, a ve skutečnosti je tak ovládá malá skupinka jednotlivců či několika desítek jedinců.

Demokracie ze své podstaty nemůže úspěšně fungovat, pokud o ni lidé nebudou mít zájem. Nechuť angažovat se v politických stranách produkuje slabé politické strany a způsobuje vady v jejich fungování. Demokratickým řešením však není oslabování úlohy politických stran, ale uvědomění si, že bez nich to nejde, a tedy zapojení co nejvíce voličů do jejich činnosti. Nebezpečným trendem pro demokracii je nazírání na členy politických stran jako na nebezpečné lidi, jejichž vliv na správu státu musí být omezen. Pak vzniká tlak, aby se do určitých státních funkcí znemožnil vstup členům politických stran (přestože jejich činnost je veřejně kontrolovatelná), zatímco členům nátlakových skupin taková omezení dána nejsou. Naopak jsou jako subjekty tzv. občanské společnosti podporovány některými médii. Přitom v čem je hodnota občana-člena politické strany menší než občana-člena občanského sdružení?

Náš politický systém je charakterizován nestabilitou vlád. Jejich průměrná životnost od roku 1992 činí jeden rok a deset měsíců. Jen dvě vlády z jedenácti (první vláda Václava Klause /1992-1996/ a Miloše Zemana /1998-2002/) vládly ústavou předpokládané čtyři roky. Přitom v Poslanecké sněmovně je dlouhodobě zastoupeno pět stran a v nich trvale tři hlavní - občanská demokracie, sociální demokracie a komunisté. Vládní nestabilita vede k absenci politiky řešící dlouhodobé problémy. Při častém střídání vlády na to ani není čas.

Úkaz vysoké nestability vlád a současně vyšší stability parlamentních stran vykládá ve své knize Politika, jaká nemá být Petr Fiala. Vysvětluje to minimálním koaličním potenciálem komunistů a tvorbou programově různorodých vládních koalic. Dochází ke stejnému závěru, k němuž došel kandidát na prezidenta Miloš Zeman a prezident republiky Václav Klaus. Tedy že vládní nestabilita ohrožuje fungování státu i demokratický systém. Přitom jde o různé osobnosti: vědce-politologa a dva nejúspěšnější žijící politiky levice a pravice.

Všichni tři nalézají řešení v obhajobě demokracie, ne v nalézání třetích cest. Základem je podle nich změna volebního systému, aby vítěz voleb mohl realizovat politický program po řádné čtyřleté vládní období - a pak znovu prošel volbami. Miloš Zeman a Václav Klaus jako předsedové dvou nejsilnějších stran realizovali změnu volebního systému v rámci tzv. tolerančního patentu přijetím novely zákona o volbách (zákonem č. 204/2000 Sb.). V podstatných bodech ji ale zrušil Ústavní soud (nálezem č. 64/2001 Sb.).

Vizi obnovy demokracie změnou volebního systému a posílením stability vlád zastává Miloš Zeman dlouhodobě. Přičemž posílení většinových prvků ve volbách navrhuje doplnit možností, aby si volič (obdobně jako v komunálních volbách) mohl vybírat osoby z více stran (panašování), což je obrana proti soustředění moci politické strany v úzkém vedení. Tak může vypadat obnova demokracie, která neopouští její základní rámec a současně nepřenechává veřejnou moc nátlakovým skupinám.

Ústavní soud - s ohledem na ústavní příkaz voleb do Poslanecké sněmovny poměrným systémem - fakticky vytyčil požadavek, aby volební reforma byla přijata ústavním, ne obyčejným zákonem, jakkoli je zakotvení poměrného systému v ústavě nezvyklé a nevhodné, v Evropě zvlášť. Nezměníme-li ale volební systém, platí slova Petr Fialy ze zmíněné knihy: „Pokud to neuděláme (...) nedivme se a nepohoršujme se nad tím, jak vypadá výkon politiky (vládní i parlamentní), protože ve stávajícím systému se to o mnoho lépe prostě dělat nedá."

Autor je právník.

Revue Politika 7-8/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse