Německá krize ekonomů a rozpolcený národ

Alexander Tomský | 22. 8. 2012

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře | Témata: Německo, evropská integrace, euro, dluhová krize

Když se německá kancléřka vrátila z posledního summitu eurozóny, bylo jen otázkou času, kdy se strhne bouře a zda zasáhne německou vládnoucí elitu a její eurointegrační konsenzus. Poprvé to totiž vypadalo, že byla zatlačena triumvirátem Francie, Itálie a Španělska do kouta a záchranu eurozóny už neřídí podle německých pravidel. Poprvé se zdálo, že byl učiněn první krok k dluhové bankovní unii. Angela Merkelová souhlasila, aby euroval s ECB mohl sanovat nesolventní banky bez navyšování deficitů zadlužených států a bez garance, že v případě neplacení by měl dostat přednost před soukromými věřiteli.

Netrvalo ani týden a respektovaný deník Frankfurter Allgemeine Zeitung publikoval protestní dopis 172 ekonomů (později přibylo dalších třicet), který mimo jiné podepsal i šéf mnichovského Ifo institutu, mediální celebrita Hans-Werner Sinn. Ten už delší dobu napadá paušální pomoc nesolventním bankám (porušuje tržní princip věřitelské ztráty) a disciplínu kreativní destrukce, kterou dozor ECB nenahradí. Finanční pomoc nevede ani k vyšší produktivitě. Ekonomové varují, že garance Německa už nyní dosahují trojnásobku státního dluhu a zadluženost eurozóny stoupá. K pěti zkrachovalým státům lze s jistotou přiřadit Španělsko a Slovinsko. Vládní politika krizi eurozóny neřeší, ale zhoršuje. A ohrožuje životní úroveň věřitelů - občanů.

Vláda i politický establishment zařvali a představa, že vůbec může existovat ekonomický konsensus popírající logiku záchrany, vyvolala rychlou reakci. Našlo se zhruba dvě stě jiných ekonomů, kteří kontrovali a poměrně složitou teorií (zřejmě kvůli autoritě) dokazovali, že další půjčky nemusí vést k zadlužování a integritu eurozóny zachrání. To už nevydržela „rada moudrých" (pětice vládních ekonomů) a s německou důkladností se jala vysvětlovat podstatu krize eurozóny, tedy tři navzájem propletené obtíže - nafouklé státní deficity, bankovní dluhy a makroekonomická hrozba (zřejmě recese/deflace). Znovu navrhují sloučit zbytkové státní dluhy (nad „maastrichtských" 60 %) do jednoho a ten společně garantovat a 25 let splácet.

Celonárodní letní diskuse rozpoltila národ i ekonomy do dvou táborů: polovina půjčovat chce, polovina ne. Problém je ale v ideologii společné a nerozborné měny. O vadné struktuře eura nepadlo ani slovo. Jednotná úroková míra vytváří krizi platební bilance, špatné investice, rozdílnou inflaci a mění hospodářské cykly. Takové problémy je možné vyrovnávat buď přímo fiskální unií, jako to od roku 1861 dělá Itálie, nebo nepřímo nekonečnými půjčkami. Jde ale o astronomicky neúnosné a trvalé dotace, které ekonomickou krizi jen oddalují. I náklady na malou, nelidnatou Sicílii padesát let neúprosně rostou.

Euro není Evropa a Evropa není jeden národ. A žádná krize z ní jeden národ nevytvoří. Jak říká autor bestselleru Europa braucht den Euro nicht, bývalý bundesbankéř a v Německu zatím úspěšný disident Thilo Sarrazin: „Měnová unie je pokus zadními vrátky zrušit národní státy, jenomže národní státy jsou v Evropě živá přítomnost."

Ani Němci, ani Francouzi si nedovedou představit tak nákladný stát a společnou měnu, která místo prosperity bude přinášet jen konflikt a bídu. Pomáhat si mohou navzájem jen lidé, nikoli státy. Německá vládnoucí třída to stále ale ještě nechce (nebo nemůže) pochopit.

Text vyšel 14. srpna 2012 v E15. Redakčně upraveno.

Revue Politika 7-8/2012

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře | Témata: Německo, evropská integrace, euro, dluhová krize