Francouzské imperiální dilema

Alexander Tomský | 31. 8. 2012

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře | Témata: Evropská unie, Německo, evropská integrace, Francie, euro, dluhová krize

Nová francouzská vláda má velký problém. Jak se vyhnout další integraci Evropské unie a zároveň získat převážně německé finance na podporu bank a krachujících deficitů jižních států? Francouzské hospodářství je s jihem silně propojeno, navíc stagnuje a krizi mohou od samotné Francie odvrátit pouze společné dluhy. Německo sice podmiňuje uvolnění měnové politiky (nákup postižených dluhopisů a společné dluhy) vytvořením alespoň částečné fiskální unie, čili rozpočtovou federální nadvládou, ale jižním státům zároveň trochu ustupuje výměnou za tvrdé podmínky a disciplínu ústavního paktu stability (půjčky eurovalu, sekundární nákup dluhopisů a půjčky bankám). Taková politika odsuzuje jižní státy k živoření v deflaci, protože nejsou schopny své dluhy ani udržovat, natož splácet. A španělská krize napadá jinak solventní Itálii.

Francouzský problém s politickou unií není nic nového; má prastaré kořeny, vlastně už v dávnověku. To Řím zajistil Galům (Keltům) přivyklým na neustálé kmenové války imperiální mír (bezpečí a ochranu) a nabídl jim atraktivní městskou kulturu (divadla, nevěstince, lázně, akvadukt i jistou míru městské samosprávy). Galové byli Římem nadšeni a princip centristické vlády je od té doby konstantou francouzských dějin. Vítězství Francie v třicetileté válce umocnilo královskou moc, Ludvík XIV. „úspěšně" dokončil zápas koruny, trvající od 13. století, a zpacifikoval aristokracii. Ta se místo politické opozice stala okrasou dvora a vývoj k občanské svobodě republiky se zastavil. Král Slunce ji předělal na pouhé byzantinské dvořany a satrapy, kteří se postupně propadali do morálního bahna libertinismu. Na rozdíl od Anglie nebyla Francie od té doby řízena politickým národem. A když se konečně vytvořil (měšťanstvo) a provedl revoluci, vznikl paradox. Nenávist vůči králi (popraven byl kvůli svému původu) byla menší než nenávist vůči šlechtě, církvi a feudalismu. Královská moc nebyla schopna zlikvidovat vlastní třídu, z níž pocházela, a proto byla Francouzská revoluce tak radikální - dědičná privilegia (teutonských kmenů Karla Velikého) byla nenáviděna víc než tyranie (ostatně ta už ani neexistovala). Okamžitě vznikla absolutní moc a s ní se vynořil i staronový rovnostářský národ (liberté = egalité), který je ochoten tolerovat silnou centralistickou vládu a jednotnou politickou třídu (volby jsou převážně kosmetické).

Když po válce Francie budovala (místo upadajícího zámořského impéria) Evropské společenství, její monarchická demokracie, jak ji nazval Charles de Gaulle, nutně kolidovala s budováním „spojených států evropských" (1964). Generál nechtěl uznat žádnou autoritu kromě Rady ministrů, Komisi chápal jen jako poradní orgán, avšak boj o Evropu států prohrál (jako jeho nástupci potřeboval německo-francouzské spojenectví i společnou zemědělskou dotační politiku) a doufal, že se skutečný nadnárodní stát vytvořit nepodaří.

Když ale francouzská elita stále ještě mlhavou koncepci integrovaného společenství v konstituční smlouvě přijala jako menší zlo a hlavně sama vytvořila (2004), potřebovala totiž zamezit vetu postkomunistických příchozích, Francouzi ji v referendu odmítli. Dilema bylo už tehdy stejné jako dnes. Nevolená Komise a bezzubý Europarlament nepřekáží tolik francouzskému vlivu a tradičním merkantilistickým (ochranářským) zájmům. Vláda fiskální unie německých pravidel by však znamenala konec národního státu a žádný stát není národnější než Francie.

Podstatou revoluce (1789) nebylo omezení suverénní moci státu, ale naopak jeho barbarské posílení. Francie tehdy nevytvořila na státu nezávislé instituce jako Anglie, naopak poslední feudální zbytky regionalismu zlikvidovala a její občanské rovnostářství a nadřazený stát v sobě dodnes skrývá nacionalistický charakter.

Francois Hollande, král všemocné páté republiky, proto hovoří o „intégration solidaire", a to v opozici ke konsolidovanější politické solidaritě Unie. Socialisté byli v referendu rozpolceni a on sám teď příznačně jmenoval dva euroskeptické ministry (zahraničí a dokonce i evropských záležitostí).

Když Angela Merkelová hovoří o společném solidárním závazku Unie, jde jí o centrální kontrolu národních rozpočtů, hospodářské politiky a finančního sektoru a ještě k tomu vyžaduje demokratizaci Bruselu i Europarlamentu.

Francie si zvykla v Unii vládnout. Vyměnila sjednocení Německa za euro a netušila, že jednotná měna (úroková míra) nakonec posílí německou hospodářskou hegemonii a zdevastuje ekonomiku jihu. Nemůže fungovat bez masivní dotace. Podřídit se společné nadvládě sebedemokratičtější Unie je pro Francouze nepředstavitelné a představa imperiálního národa jako pouhého regionu Evropy čirou absurditou. Nacionalismus starého generála ožil.

Francie teď v pasti eurokrize neví kudy kam, každý návrh na řešení (bankovní komisař) znamená jen více integrace. Polovičaté kroky vytváří v Unii negativní sociální psychózu. Euro se sice hned tak nerozpadne, jižní státy se odchodu smrtelně bojí, ale neřešitelný rozpor mezi Francií a Německem bude sílit. Ahistorická budovatelská představa, že se z krize jak Fénix z popela zrodí evropský stát, byla od počátku falešná.

Neúspěšný ideál vyvolává nenávist.

Text původně vyšel v časopisu Týždeň.

Revue Politika 7-8/2012

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře | Témata: Evropská unie, Německo, evropská integrace, Francie, euro, dluhová krize