Vzestup peněz?

Zamyšlení nad bestsellerem Nailla Fergusona

S očekáváním zajímavého a poučného čtení jsem si koupil knihu Nailla Fergusona Vzestup peněz (Argo, Praha 2011). Musím ale konstatovat, že kniha tohoto skotského historika, jehož časopis Time zařadil v roce 2011 mezi sto nejvlivnějších osobností dneška, pro mne byla spíše zklamáním.

Jak metodologicky zkoumat abstraktno?

Historie je zrádná. Není ji totiž možné zkoumat v celku. Vždy vybíráme z dějinného toku nějaký typ a sled událostí, který upřednostňujeme před jinými. Ferguson navíc na zkoumání něčeho tak abstraktního, jako jsou peníze, použil (bohužel) metodu „konkrétna", tedy metodu „populárně vědeckou". Sám v závěru děkuje Simonu Winderovi, jenž ho ujistil, že do tisku „nejde žádná nesrozumitelná odborná hantýrka" a „téma samotné není jen knihou, ale taktéž televizním seriálem na Channel 4".

Tím, oč se tedy Ferguson pokouší, je popisovat abstraktno peněz na konkrétnu lidských příběhů. Jednou je to rod Medicejů, pak osud finančního eskamotéra Johna Lawa, pak Rothschildové či manažeři firmy Enron. Z pohledu čtenáře je to bezesporu přitažlivé, autorovi ale nezbývá prostor vysvětlit, co peníze vůbec jsou a proč v tržní ekonomice fungují tak, jak fungují. Jaké ponaučení si vlastně máme z Fergusonových historek vzít? Že je kapitál řízen tajným spiknutím židů (Hitler), kteří dodnes ovlivňují FED? Že v pozadí všeho stojí vykořisťování člověka člověkem (Marx) a vinno je soukromé vlastnictví jako takové? Ferguson poskytuje vysvětlení evolucionistické, v zásadě ve shodě s dnes tak populární behaviorální ekonomií, jeho závěry však z vyprávěných příběhů podle mého názoru nijak nutně nevyplývají.

Domnívám se, že Ferguson nechápe základní úlohu peněz v dějinách lidstva ani roli teorie ve vztahu k historii jako popisu konkrétní praxe. Jinak řečeno, nedokáže naplnit vztah mezi teoretickou fundovaností a faktickými událostmi, které popisuje.

Peníze nikdy nebyly cílem samy o sobě, zpravidla byly spíše pouhým prostředkem k dosažení cílů jiných. Popisovat prostředek bez znalosti cílů nelze, navíc se jednotlivé cíle v čase měnily - a byly závislé na idejích a hodnotách, které vyznávali jejich nositelé. Středověk nelze například pochopit bez znalosti jeho kultury, bez schopnosti poznat, co to byla středověká představa o světě, jak ji ve své knize Kultura středověku popisuje například Le Goff. Bez schopnosti chápat středověk zase nevíme, proč se na jeho konci „daly do pohybu" právě peníze. Ferguson (zřejmě vědomě) rezignuje na prezentaci jakékoli teoretické báze, která by mu umožnila reflektovat nasbíraný historický materiál. Jsme odkázáni pouze na to domýšlet se, proč nasvítil právě danou historickou událost - a jinou naopak zcela potlačil. Historie peněz coby jistého ekonomického nástroje je ponechána na Fergusonově libovůli. Ke škodě historie peněz samotných.

Než přejdu k podrobnějším výtkám, pár slov o vztahu mezi právem a ekonomií, k němuž mne Ferguson díky nedokonalosti svého metodologického přístupu přivedl. Zdá se mi, že s uvedenými obory se to má jako s řekou a břehy. Právo (ne)vědomky tvoří břehy zákonů, které regulují tok řeky - ekonomie. Podle někdejšího koryta řeky se zase můžeme domýšlet, kam voda událostí plynula a jak ji chtěl předchozí zákonodárce regulovat. Vztah mezi právem a ekonomií je tedy vztahem mezi statickým, regulujícím (soukromým) právem a dynamickou, reálnou ekonomií (nebo obecněji soukromoprávními vztahy).

Pochopení relací mezi statickým a dynamickým, mezi „jingem" a „jangem", je podle mého názoru klíčové jak pro pochopení historie peněz, tak především pro tvorbu (dnešních) reálných ekonomických, právních a koneckonců i politických strategií.

Peníze a jejich historická funkce

Ferguson nijak neřeší, co peníze jsou a jakou funkci plní. Svět peněz se mu prostě v jeden moment rozpohybuje; místo hory kovu, peněz ve formě stříbra a zlata, se „zničehonic" objeví bankéři s jakýmisi papírky a je to. Abychom pochopili, proč k tomu došlo, je třeba porozumět popperovské dichotomii mezi uzavřenou (statickou) a otevřenou (dynamickou) společností. Společnost uzavřená je společností připsaných statusů, společností stavovskou, společnost otevřená naopak společností dynamickou, společností statusů získaných, společností formální rovnosti lidí či (římských) občanů. Hayek ve své knize Právo, zákonodárství a svoboda definuje otevřenou společnost jako společnost spojenou pravidly (nomokracie); o uzavřené společnosti píše jako o společnosti kmenové spojené cílem (teleokracie).

V každé z uvedených ideálních společností mají peníze zcela jinou funkci. Ve statické společnosti jde o hru s nulovým součtem. Počet je jasně stanoven, neexistuje žádný přírůstek, proto je půjčování peněz na úrok považováno za nemravné, proto římští císaři na konci antiky a začátku středověku ctili biblické mutuum date nihil inde sperantes. Křesťanství ve své středověké poloze úroky delegitimizovalo. Opačný pohled (protestantského) křesťanství na zisk přišel mnohem později, jak ukazuje Max Weber ve své legendární práci Protestantská etika a duch kapitalismu (Z pohledu papežského stolce došlo k legitimizaci kapitalismu až encyklikou Centesimus annus Jana Pavla II. v roce 1991.)

Středověká společnost byla společností uzavřenou, statickou, společností na „konci věků" čekající pouze na druhý příchod Krista. I peníze v ní byly statické, byly objektivní hodnotou věcí, která byla pevně dána, a nebylo možné ji měnit. Jak ve své knize Intelektuálové ve středověku ukazuje Le Goff, daný stav ukončily až křížové výpravy, nový přístup k matematice (arabské číslice), nové řády jako františkáni a scholastika. Společnost se postupně stala dynamickou, měnící se. Přestože z politického hlediska lze za začátek konce statické společnosti (ancine regime) v kontinentální Evropě považovat až Francouzskou revoluci, změny v ekonomické, vědecké a kulturní oblasti probíhají už dávno před ní.

S uvedenými procesy se mění i úloha peněz; již nejde o hru s nulovým součtem, ale o hru s plus/mínus jednou. Peníze jsou, jak ve své knize Lidské jednání psal již Mises, jedním z dynamických elementů lidí žijících v otevřené společnosti, jsou prostředkem plnícím lidské potřeby, zobrazujícím jejich sny, snahy. Tyto představy jsou často utopické, chimérické, banální. Viz příběh Johna Lawa z Edinburgu, který dle Fergusona vytvořil první finanční bublinu, když ve Francii vytvořil trh s vládními úpisy (billets d'etat), a „splnil sen" těm, kteří „chtěli věřit". (Otázkou je, zda šlo skutečně o první bublinu, neboť běžně je za ni považována tzv. tulipánová horečka, která vypukla v Holandsku v letech 1634-1637.)

Zatímco peníze ve statické společnosti měly hodnotu „objektivní", přesnou, neměnnou, ve společnosti dynamické jsou peníze a cenné papíry pouze symbolem, otázkou víry v ně. Všechny obligace, úpisy, certifikáty, akcie jsou přes všechnu svou výtvarnou hodnotu pouhými symboly. Jejich držitel „věří", že je zde někdo, kdo má moc jejich symbolické jmění proměnit ve skutečnost. V konečném důsledku je pak garantem takového symbolu moc politická, impérium (římský prétor, britský koloniální guvernér), které přiměje jiné, aby nositele symbolu (akcie, dlužního úpisu, dědictví atd.) respektovali. V tomto směru Ferguson správně připomíná dělové čluny a bitevní lodě, které Británie vyslala na státy, jež nebyly ochotny platit své dluhy soukromým věřitelům v době, kdy Británie byla skutečným impériem (1815-1914). Ferguson ovšem píše, že konec těmto rentiérům přinesla fiskální a monetární katastrofa: první světová válka. Ta ale ve skutečnosti ukončila jen Pax Britanica; Británie přestala fungovat jako orgán veřejné moci, jako garant „papírových slibů". Jinými slovy, za symboly musí v konečném důsledku vždy stát nějaké kopí. Proto se koneckonců v Římě nejstarší soudní (tzv. legislační) proces vedl za pomocí hůlky. Jak píše Gaius (Učebnice práva ve čtyřech knihách), „hůlky pak používali jaksi namísto kopí, symbolu to řádného vlastnictví". Hůlka zde symbolicky zastupovala kopí, kopí jako odznak vlastnictví svobodného římského občana.

Toto propojení mezi politikou a symbolickou (bez)mocí peněz Ferguson důsledně nesleduje. Rentiér (ten, který žije z výnosů dluhopisů) se mu jednou zjevuje jako ubožák, jindy jako klidně žijící bohatý člověk bez jakékoliv souvislosti s politickým vývojem. Ferguson nechce chápat, že rentiér je vždy závislý na tom, jak je konkrétní stát schopen a ochoten chránit symboly, které drží (resp. právní nástroje, jež z nich vyplývají). Zda je stát v konečném důsledku s to ochránit je svým kopím a zda je jeho kopí úspěšné. (Tento fakt mimo jiné vyvrací představu „tržní ekonomiky" bez ochrany politické moci, jak si ji představují libertariáni.)

John Law byl se svým peněžním kouzelnictvím jedním z mnoha těch, kteří oddalovali nevyhnutelné - úpadek Francie jako imperiální moci. Jestliže posledním imperiálním pokusem Francie byl Napoleon, posledním imperiálním pokusem Německa zase Hitler. Dnešní finanční krize a nejistota je způsobena úpadkem moci (kopí) Západu, konkrétně pak koncem Pax Americana.

Ignoratia iuris non praesumitur nec toleratur

Na anglosaských historicích mě nejvíce zaráží neznalost historie. Nechci paušalizovat, ale je to v krátké době již druhá kniha anglosaské provenience (tou první byla publikace J. Appleby, L. Hunt, M. Jacos: Telling the Truth about History), která ignoruje antickou historii; jakoby před středověkem a/nebo vznikem USA neexistovalo nic zaznamenáníhodného.

Když jsem hovořil o souvislosti mezi právem a ekonomií, měl jsem na mysli také to, že pramenem západního právního myšlení je římské právo. Jinak řečeno, pokud mají mít peníze nějaký význam, musí existovat rovněž jejich legitimní vlastníci. Musí tedy existovat institut soukromého vlastnictví. Jestliže Řekové (Platon, Aristoteles) vznášení klíčové otázky ohledně filozofie, demokracie a politiky, pak praktičtí římští právníci (Labeo, Capitona, Sabiniáni versus Prokuliáni) přinášejí schopnost, jak vykládat (konkrétní) zákony v systému římského soukromého práva (ius privatum). Právě existence svobodného římského občana, osoby sui iuris, jež má možnost obchodovat, vykonávat práva a přijímat závazky, je základem západního soukromoprávního individualismu - na rozdíl od práva čínského, které soukromoprávní individuum nezná (srov. M. Tomášek: Dějiny čínského práva, Academia, Praha, 2004).

Právě osoba sui iuris může obchodovat a může vlastnit (dominium), může být pánem (dominus) nad věcmi (res). Bez tohoto základního soukromoprávního vztahu (vlastník - vlastněná věc) není úloha peněz vůbec možná. Není náhoda, že to byl právě komunismus, který ve svém utopickém plánování úlohu peněz potlačoval. Ferguson však pochopení pro tento základní kámen svobodné otevřené společnosti nemá. Nemá totiž žádné povědomí o římském právu. Použije-li např. pojem mutuum (s. 65), pak bez toho, aby vysvětlil, oč jde. Mutuum (zápůjčka) patřila v systému římského soukromého práva k reálným jednostranným kontraktům chráněným impériem prétora. Právě k mutuu bylo možné akcesorickou obligací připojit úroky (usurae). Prétor pak ze své moci uznával žaloby (actio), pokud nebyl reálný kontrakt (muttum) jednou z jeho stran dodržován. Bez možnosti vymáhání u orgánu veřejné moci (prétora) by taková obligace byla pouhou naturální obligací, nikoliv právním nárokem. Byla by závazkem jedné strany, nad nímž by neviselo kopí zákona. (Naturální obligace byla obligací, při které vznikal řádný dluh, dlužník za něj však neručil. Naturální obligace byla sice nežalovatelná, ale platná. Srov. Kincl, Urfus, Skřejpek: Římské právo, C. H. Beck, Praha 1995, s. 230.)

Jinde zase Ferguson (bez dalšího) použije pojem damnum emergens (s. 64). Doslova je to „škoda vzcházející"; jde o náhradu škody či soukromou pokutu v případě škody, které skutečně nastala. Oproti lacrum cessans, což byl ušlý zisk, tedy ztráta, ke které by nedošlo, kdyby věc nebyla poškozena či ztracena. Nástroj úroků tak spíše můžeme spojit právě s lacrum cessans, tj. možným ušlým ziskem, než s damnum emergens, jak zmiňuje Ferguson. To by ale Ferguson musel o římském právu něco vědět.

A co ten zpropadený kapitalismus?

Prozatím bylo možné mé výtky vůči Fergusonově přístupu odrazit tím, že Fergusonovi jde o současný vzestup peněz, tj. že antika či středověk v tomto ohledu nutně hrají pouze vedlejší roli. Ferguson se ovšem nijak nevyrovnává ani s problémem kapitalismu a komunismu, tedy dvou společenských systémů, jejichž vzájemný souboj měl na podobu a chápání peněz rozhodující vliv minimálně od Komunistického manifestu (1848) do pádu Berlínské zdi (1989). (V případě Číny - na s. 229 - pak čtenáři přímo zatají problém čínského komunismus /srov. Černá kniha komunismu, II. část: Čína, dlouhý pochod nocí, Paseka, Praha 1999, s.10-93/).

Ferguson píše o vzestupu peněz, aniž by použil pojem kapitalismus. Zmíní Marxe a Englese (s. 22), kapitalistickou třídu, ale nijak se nevyrovnává s problémem subjektivní hodnoty peněz coby zásadní součásti kapitalismu. Přitom ve svém epickém vyprávění o problémy kapitalismu přímo zakopává; píše o zájmech (s. 94-95), o problému sociálního státu a politické moci (s.161-162). Nehledě na to, že problém kapitalismu a jeho legitimity je v teoretické oblasti reflektován více než dostatečně. Kromě Maxe Webera lze zmínit např. D. Bell: The Cultural Contradictions of Capitalism (New York 1966), A. O. Hirschmann: The Passion and the Interests: Political Arguments for Capitalism before Its Triumf (Princenton 1977) nebo M. Novak: The Spirit od Democratic Capitalism (Madison Books, Lanham 1991). Zkrátka a dobře: Ferguson mluví o vzestupu peněz, aniž by si uvědomoval, že nejde ani tak o vzestup peněz, ale o vzestup a (možný) pád svobodné kapitalistické společnosti, který je (shodou okolností) zobrazen na pozadí jednání (či manipulace) s penězi. Jde o to, zda kapitalistický étos zodpovědného a racionálního individua coby výsledku jistého hodnotového řádu bude trvalým nosným prvkem udávajícím tón společenského dění, či nikoliv.

„Bajky" Nialla Fergusona

Pokud Ezop modeloval smyšlené příběhy, které měly posluchače přivést k jistému poznání, táži se, jaké „ponaučení" nám dává Niall Ferguson. Že peníze jsou proměnlivé? Že lidé využijí jakékoliv skuliny ke svému obohacení? Troufám si tvrdit, že nám žádný obraz celku nenabízí. Ferguson je v metodologické rovině opakem Marxe. Marx falšoval statistické výsledky, aby podpořil svoji teorii vykořisťování (srov. P. Johnson: Intelektuálové, Návrat domů, Praha 1995, s.63-94). Ferguson naopak vyzdvihuje behaviorální teorii - a falšuje celkovou teoretickou diskusi -, aby podpořil svá historická zjištění. Fergusonův přistup lze označit za „populární neznalost", teoretickou a historickou nevzdělanost, jak o jejích podobách v současném akademickém světě píše K. P. Liessmann v knize Teorie nevzdělanosti. Ferguson nám podává pouze informace, jak se něco stalo, nikoliv proč se tak stalo. Vědění existuje tam, kde je možné něco vysvětlit nebo pochopit.

Vědění se vztahuje k poznání; hledání pravdy je základním předpokladem vědění (srov. K. P. Liessmann, Teorie nevzdělanosti, Academia, Praha 2008, s.22-36). Jestliže u jiných autorů (zejm. německé provenience - Hegel, Kant, Fichte a další), můžeme zaznamenat nicotný zájem o historickou praxi, pak u Fergusona naopak zaznamenáváme nicotný zájem o historii teorií.

Niall Ferguson vyhrotil empirismus do takové míry, jakou by od Skota neočekávali ani skotští osvícenci se svým „common sense".

Text je kritickým pandánem k recenzi Marka Loužka, která vyšla 14. 7. 2012 v Lidových novinách a později také na serveru Virtually.

Diskuse