Existují středoevropské zájmy?

Někdy se zdá, že střední Evropu udržují při životě hlavně intelektuálové, akademici, umělci a politici, kteří vnímají společné rysy našeho regionu, nebo jim vyhovuje přesah, jež nabízí. Debaty o střední Evropě často začínají u jejího vymezení. Nelze se tomu vyhnout. Je to zajímavé a má to smysl. Musí však existovat i něco víc.

Střední Evropa nesmí být hledáním „světu včerejška". Netrpím žádnou nostalgií po habsburské monarchii ani po Československu, byť zrovna v tomto případě si stále více uvědomuji praktické geopolitické důsledky jeho rozdělení. Nechci ani vytvářet nové mezivládní instituce nebo regionální blok nových členských států EU. Ostatně dosavadní praxe ukazuje, že to ani není reálné.

Podle historika Miroslava Hrocha přestala střední Evropa během dvacátého století existovat. Důsledkem nacistického Drang nach Osten z ní zmizely dva živly, které ji po staletí výrazně utvářely - židé a následně Němci. Vše překryla Jalta a následných čtyřicet let komunismu, kdy se státy střední Evropy ocitly v postavení sovětských (ruských) kolonií. Tyto sovětské satelity však měly několik společných znaků, díky nimž se dají vnímat jako celek: společné teritorium, společné osudy, silnější vnitřní vazby mezi sebou než s jinými a určité společné vědomí.

Po pádu komunistických režimů řešil celý region stejné problémy - hlubokou politickou, ekonomickou a sociální transformaci. Společným cílem se stal „návrat do Evropy", jak o tom v Československu mluvil prezident Václav Havel. Prakticky se to projevilo snahou o vstup do NATO a EU. Členství v nich dává střední Evropě novou šanci, protože poprvé v moderní historii umožňuje, aby se region věnoval i něčemu jinému než hledání spojenců pro přežití.

Střední Evropa už není existenciální problém. Sny Kundery, Konráda a dalších se naplnily. Unesený region se vrátil tam, kam podle nich patřil. V roce 1989 zažila střední Evropa svůj triumf a opět se objevila na politické mapě. Její obyvatelé ale chtěli životní úroveň západní Evropy, což je logické. Češi, Slováci, Poláci, Maďaři a další proto začali tuto neznámou Evropu objevovat. Teprve s určitým zmírněním rozdílů se situace proměňuje.

Myslím, že paradoxně teprve po dvaceti letech je tu možnost, aby se střední Evropa v myslích jejích obyvatel oživila. Přispívá k tomu i ekonomická krize, která (někdy až nebezpečně) rozděluje Evropu na několik regionů. Naše vzájemná provázanost (a napojení na německou ekonomiku) je vysoká. Například problémy Maďarska mohou ovlivnit růst v Česku, stejně jako k němu polské investice mohou přispět. Je v našem zájmu stabilní vývoj na Ukrajině atd.

Existuje ovšem i negativní vymezení střední Evropy. Jsme tlačeni k tomu „být Středoevropany". Vzpomeňme si na radu Jacquese Chiraka během irácké krize, že jsme propásli příležitost mlčet, či článek The Economist „Argentina na Dunaji", který příliš nerozlišoval mezi měnovou politikou jednotlivých států a stavem jejich bank - a v úvodníku o krizi je hodil všechny do jednoho pytle.

Střední Evropa je kulturním fenoménem a vždy jím bude. Pokud se však nechceme vrátit ke středoevropské diskusi osmdesátých let, musí se tento region projevit také v politice. Nikoli však každodenní! V řadě otázek nemáme a nebudeme mít stejný pohled na věc. Využívejme však Visegrádskou čtyřku ke sladění co největšího množství otázek. Vždyť podle počtu hlasů v Radě EU má V4 zatím stejný počet hlasů jako Francie a Německo.

Otázka tedy stojí: Existují nějaké dlouhodobé a společné středoevropské zájmy? Věřím, že ano. Vycházejí z naší geografické polohy i zkušenosti s komunismem. Nemůžeme ignorovat vývoj v Rusku a musíme ovlivňovat „východní politiku" EU jak to jen to bude možné (včetně udržení Východního partnerství). Musíme neustále připomínat, že rozšíření EU o západní Balkán je důležité a výhodné. Naprosto zásadní je udržení Schengenu. Lidé v západní Evropě si někdy ne zcela uvědomují, jaký význam tato „svoboda" má. Jeden můj známý dokonce prohlásil, že je to jediná věc, která ho na EU zajímá. Jedním z cílů je rovněž zabránit, aby se přirozená emancipace Evropy vůči USA nezměnila v antiamerikanismus. Nejpraktičtějším úkolem je společná energetická politika. Naopak „nejmlhavějším" zprostředkování komunistické minulosti střední Evropy, aby z ní měl užitek celý kontinent.

Asi nejdůležitější věcí je udržet a podporovat dobré sousedské vztahy v regionu. Česká republika neměla nikdy v moderní historii lepší vztahy se sousedy, než má nyní. To je nadřazeno všemu ostatnímu. V celé střední Evropě jsou však stále historičtí kostlivci a vzájemné předsudky. Nedělejme si iluze. Z české strany jde o určité pojetí sebe sama, které Bohumil Doležal trefně nazývá „česká jednička". Má kořeny v meziválečném období, kdy Češi začali sami sebe vnímat jako „baštu demokracie a západní civilizace ve středoevropské pustině". Pro jakoukoli spolupráci je rovněž důležité, aby si Polsko - v tuto chvíli nezpochybnitelný lídr regionu - svoji sílu a zároveň zodpovědnost uvědomovalo. Bude-li Varšava mluvit za ostatní bez respektování jejich zájmů a stanovisek, nebude hlubší strategická spolupráce fungovat.

Důležitou možností, jak věci měnit, je co největší vzájemné poznávání, provazování a spolupráce při konkrétních projektech. Tato „drobná práce" není vidět ve velkolepých prohlášeních, může však mít dlouhodobější efekt. Třeba za dalších dvacet let.

Text, jenž původně vyšel v Polsku, byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.

Diskuse