TGM a „balkanizace“ střední Evropy

Vznik České republiky nebyl bohužel výsledkem hledání a nalezení ideje, jako tomu bylo v případě Republiky československé roku 1918, nýbrž důsledkem čirého pragmatismu. A na posledním výhonku „balkanizace" střední Evropy je to poněkud znát.

Pikantní je, že „duchovní otec" zřízení ČR (jež se zrodila tváří v tvář pokračující evropské integraci), a současně odpůrce masivní veřejné podpory kultury či ochrany přírody, pravidelně verbálně bojuje za obranu hodnot našeho národa. Entity natolik dezorientované, že mluvit dnes o nějaké verzi „české otázky" působí v lepším případě nevhodně. Pád režimu KSČ a rozdělení společného státu Čechů a Slováků po listopadu 1989 v éře globálního kapitalismu nás přitom vybízí k pomyslnému návratu zpět: k novému hledání identity našeho společenství. Záležitosti tolik potřebné pro menší pospolitost ve sjednocující se Evropě a světě.

Zrození československé státnosti bylo výsledkem řady složitých procesů, které vyvrcholily první světovou válkou. Z hlediska Tomáše Garrigua Masaryka se jednalo o konflikt demokracií (Dohoda) s teokraciemi (Ústřední mocnosti). Vypuknutí první světové války bývá označováno za konec „dlouhého" 19. století. Svět se pak ocitl v rozvalinách. Doslova i přeneseně. Došlo k obrovským, nebývalým ztrátám na životech, majetku, kulturních památkách. Najmě Evropa se dostala na existenciální rozcestí.

Důsledkem toho byly pochopitelně i zásadní změny duchovní, k nimž mimo jiné náleží prudká politická radikalizace. Její nejviditelnějším a pro budoucnost nejvýznamnějším projevem byla bolševická revoluce se svým sociálním inženýrstvím a totalitním chápáním společnosti. Obdobně můžeme mluvit o nástupu fašismu a nacionálního socialismu. Přestože mezi ně není možné klást rovnítko, nelze popřít, že ultralevicové i ultrapravicové ideje první poloviny 20. století mají mnohé společné. A že hluboce ovlivnily středoevropský prostor, kde se s nimi také nemálo výsostných intelektuálů identifikovalo.

Zcela jiné pojetí společnosti vyznával širokými styky a poznáním společenských procesů v nejdemokratičtějších státech ovlivněný Tomáš G. Masaryk. První prezident Republiky československé, státník, člověk, který se celý život výslovně odmítal označit za katedrového filozofa. Své poučené, více vědními a uměleckými obory ovlivněné názory užíval spíše k praktické aplikaci ve veřejném životě a při formování ČSR. Což mu vyneslo lichotivé přízvisko „filozof na trůně" (za něj byl do té doby vždy označován římský císař Marcus Aurelius či pruský král Bedřich II. Veliký).

Nepochybnou složkou extrémních pravicových doktrín, které TGM vždy odmítal a kritizoval, je i nacionalismus. Paradoxní je, že právě tato doktrína stála i u zrodu naší první republiky, a tím pádem i u Masarykova prezidentství. Postupný vzestup uvědomění si češství (do 19. století dlouho nesamozřejmého) vedl krom jiného ke komplikovanému hledání duchovně-politických hodnot, na nichž by mohl obrozený český národ stavět svou plnohodnotnou existenci. Tomáš G. Masaryk, pro své „obrazoborecké" aktivity dlouho jen mimořádný profesor české odnože Karlovy univerzity, se do tohoto procesu rovněž zapojil. Navázal zejména na historika a politického myslitele Františka Palackého. Rozumáře taktéž většinou vzdělávaného mimo české milieu.

Ve svých tehdejších spisech hodnotí TGM velmi pozitivně Jana Husa nebo Karla Havlíčka Borovského. Hovoří o smyslu českých dějin, což následně vede k rozsáhlému, dodnes ne zcela ukončenému historiozofickému sporu. Zdůrazňuje proud české „humanity" v dějinách.

Spolu s ustavením Československé republiky, na němž má TGM spolu se svým následovníkem Edvardem Benešem lví podíl svou geniální politickou propagandou, se zcela změnila celá centrální Evropa. Na základě ne vždy dobře domyšlených plánů a sociálních konstrukcí dochází k její „balkanizaci". Meziválečné Československo nicméně přivítala jak drtivá většina „národa československého", tak vítězné mocnosti.

Uvažovalo se o „Švýcarsku střední Evropy", mravním vzoru pro ostatní společenství. Mělo se jednat o naplňování duchovně založené humanity, o takzvanou socializaci našeho prostoru a kulturní otevřenost vůči světu. Tedy vlastně o přání učinit z české otázky otázku světovou. A vytvořit tím jakousi „intenzivní" alternativu k „extenzivní" státoprávní koncepci Karla Kramáře.

Masaryk se tehdy do jisté míry vrátil ke svým akademickým počátkům, kdy se během studií filozofie a klasické filologie na Vídeňské univerzitě zabýval Platónem, autorem význačného spisu o ideálním státě. Nicméně zatímco Sokratův nejlepší žák při nastolování dokonalého zřízení trpce neuspěl, první prezident ČSR stanul v daleko lepší pozici. Získal si vně i uvnitř nově ustaveného státu takovou autoritu, že měl až do své dobrovolné abdikace zaručenu fakticky doživotní prezidentskou funkci. Pro značný segment obyvatelstva se dokonce stal idolem, mravním vzorem.

Podivuhodný majestát prvního občana, v němž se kloubila náboženská víra, nemarxistický socialismus a pozitivismus, se následně přenesl na jeho následovníky v úřadu. Přičemž význam má očividně dodnes, sedmdesát pět let po jeho úmrtí. TGM například též získal možnosti, jak s tichým souhlasem veřejnosti překračovat své ústavní pravomoci.

Neformální Masarykův vliv na život našeho meziválečného státu měl i svou symbolickou tečku: ani ne do roka od jeho skonu navždy zmizelo i Československo v té podobě, jakou pomáhal budovat. Změnilo se hranicemi, obyvatelstvem - a hodnotami.

Diskuse