Euro: Restart globální měny, nebo její konec?

V Praze se v květnu u příležitosti českého vydání knihy Davida Marshe Euro. Boj o osud nové globální měny uskutečnila konference, na níž kromě autora vystoupil guvernér České národní banky Miroslav Singer a iniciátor českého překladu Marshovy knihy, poslanec Evropského parlamentu za ODS Hynek Fajmon. Přečtěte si to nejzajímavější, co na konferenci zaznělo.

Evropa spala na vavřínech

David Marsh

Připravil jsem si deset bodů, které shrnují nekonečný a stále se opakující příběh eura.

Zaprvé, politici a technokraté spojení s projektem společné evropské měny projevili fatální nedostatek předvídavosti, zvláště vezmeme-li v potaz, že všechny problémy, které se vyskytly, byly zcela předvídatelné. Lze to dobře shrnout anekdotou mého dobrého přítele, který vedl mezinárodní oddělení Nizozemské centrální banky. André Szász, jehož jméno v knize také figuruje, na rozdíl od politiků věděl, co se stane. V době podepisování Maastrichtské smlouvy v roce 1991 a 1992 prohlásil: „Ani jeden z předsedů vlád, kteří podepsali tuto smlouvu, nevěděl, co dělá. Nejvíce to nevěděl náš premiér Ruud Lubbers."

Zadruhé podle mého názoru došlo nejen k selhání lidí z centrálních bank, ale i ze strany politiků. Ani jedni nepochopili, jak fungují trhy. V dřevních dobách měnové unie se mnohokrát upravovaly úrokové sazby, což se interpretovalo jako znak toho, že se vše ubírá správným směrem. Jeden přední guvernér mi loni na jedné konferenci řekl: „Myslel jsem si, že trhy budou na naší straně." Já mu opáčil: „Měl byste si pamatovat, co říkal o přátelích Harry Truman: ,Chcete-li mít ve Washingtonu přítele, pořiďte si psa.'" Jinými slovy, trhům se nedá věřit; otočí se a kousnou.

Zatřetí jsme si uvědomili nedostatek koheze mezi vládami evropských zemí. Měnová unie bez politické jednoty má své zásadní nevýhody. Za měnou potřebujete stát, obzvláště pak v případech, kdy je vývoj negativní.

Začtvrté tvrdím, že je nezbytné dívat se na situaci v ECB. Často se má za to, že je nad věcí. Je pravda, že ECB si počínala lépe než mnozí jiní aktéři, a není její chyba, že měnová unie byla už v době zrodu plná nedostatků. Na druhou stranu je ale potřeba si všimnout toho, že v prvních pěti, šesti letech fungování měnové unie ECB nezřídka spala na vavřínech. Na tuto skutečnost v nedávné době upozornil i Jacques Delors, jeden z „otců" eura. Nikdo jej nemůže nařknout z toho, že by byl protievropský. Přitom prohlásil, že až do roku 2006 bankéři ECB spokojeně seděli za stolem a ani jeden z nich neupozornil na to, že se rodí problémy.

Což mě přivádí k pátému bodu, totiž že nikdo z evropských politiků nepostřehl, že se objevily problémy s platební bilancí: některé státy více vyvážely, jiné zase více dovážely. Nerovnováha v platební bilanci narostla do takových rozměrů, že už nebyla ufinancovatelná ani soukromými kapitálovými toky. I tento vývoj byl zcela předvídatelný, což chci doložit výrokem bývalého kancléře Gerharda Schrödera z doby, kdy ještě kancléřem nebyl. V březnu 1998, tedy než euro vůbec vzniklo, mi řekl: „Německo má nižší míru inflace než jiné země, které pak nebudou moci devalvovat. My proto budeme více konkurenceschopní a naše průmyslová nadvláda se ještě posílí." Nebylo to míněno jako hrozba, šlo jen o prostou analýzu, konstatování faktu.

To mě přivádí k šestému bodu, jímž jsou nedostatky v jednáních s Německem. Podstata měnové unie spočívá v tom, že Francie a Německo se po 150 letech celkem špatných vztahů pokoušejí sblížit. Základní podmínkou, aby měnová unie uspokojivě fungovala i v příštích letech, je, že Německo - navzdory očekávatelným politickým dopadům - akceptuje vyšší míru inflace, nežli budou mít ostatní členové hospodářské a měnové unie.

Tím se dostáváme k bodu sedm. V Evropě vzniká stav, který je čirým protikladem toho, co se původně očekávalo. Namísto aby se posiloval duch solidarity, přátelství a spojenectví, narůstají rozkoly mezi dlužníky a věřiteli.

Zaosmé, extrémním příkladem je Řecko. Spirála dluhů a deflace povede s největší pravděpodobností k tomu, že Řecko eurozónu opustí. Dovedu si představit, že k tomu dojde v příštích 12-18 měsících. Uvidíme, co se stane a k čemu to povede.

Každopádně zadeváté lze říci, že v budoucnu se budeme pohybovat směrem k méně ambicióznímu a méně jednotnému euru, které, domnívám se, nakonec nějakou dobu přežije. Skupina zemí, jejichž vývoj bude podobný tomu německému, bude ekonomicky zajímavější. Česko by do ní mohlo vstoupit, ovšem politicky by pro ně tato skupina byla patrně mnohem méně atraktivní než větší blok států. Česká republika by měla dělat vše pro to, aby se na euro připravila, současně by se ale také euro mělo připravit na ni. Je jasné, že členové eurozóny by byli rádi, pokud by se k nim připojily i víceméně dobře fungující a stabilní země, jako je Česko, Švédsko nebo Dánsko. Bylo by to i v zájmu ostatních zemí. Ovšem, jak říkával nesmrtelný Julius Henry „Groucho" Marx: „Nechtěl bych vstoupit do klubu, který by mě chtěl za člena."

Můj poslední, desátý bod nás z Evropy přenese za její hranice. Vztahuje se k velkým světovým věřitelům, tedy k Číně a Japonsku. Tyto země dnes o zachování eura velmi stojí, neboť představuje protiváhu k dolaru. Preference Asie jsou jedním z důvodů, proč věřím, že ve střednědobém horizontu euro, i když možná v jiné podobě, přežije. Na druhou stranu je zajímavé, že jak Čína, tak Japonsko se vydávají cestou progresivní internacionalizace svých měn. Japonský jen je mezinárodní měnou už dnes a japonské autority tento proces dále urychlují. A jak víme, Čína se snaží realizovat experiment cílící na to, aby juan byl celosvětově směnitelný a byl používán také jako rezervní měna. V příštích pěti až deseti letech by se tak mohlo stát, že jen a juan převezmou roli, kterou původně chtělo hrát euro. Pak ale už nebude existovat mezinárodní důvod pro jeho existenci...

Jak se jeden z nejbohatších regionů světa stal příjemcem pomoci z MMF

Miroslav Singer

Moje první poznámka se týká doby před krizí. Tehdy všichni věděli, že vznikající eurozóna nepokrývá teritorium, které se nazývá optimální měnovou zónou, tedy oblast, v níž se mohou projevit přínosy společné měny. Už v době, kdy eurozóna vznikala, tomu tak nebylo. Počítalo se s tím, že dojde ke konvergenci. To, že kapitál proudil do ekonomik, které nabízely historicky vyšší úrokový výnos za cenu vyššího rizika, nepřineslo očekávanou alokaci kapitálu. Naopak se zvětšily rozdíly mezi jednotlivými členy eura, což vedlo k přehřátí ekonomik, které měly úroky trochu výš, a naopak k dramatickému odlivu kapitálu především z Německa, které v první polovině minulé dekády zažilo jakousi minirecesi, včetně velice nízkého nebo dokonce záporného růstu cen.

Často říkáme, že nebyl definován způsob řešení finančních krizí a neexistovala řada institucí, které by společná měnová oblast měla mít. Myslím si ale, že problém je ještě horší. Evropa není zvyklá respektovat pravidla. Nemá ve skutečnosti ani žádnou autoritu, která by respektování pravidel mohla vynucovat, a tak se pravidla odkládají, kdykoli je to pohodlné buď většině zemí, nebo těm silnějším. A nelze čekat, že se to v budoucnu zlepší.

Rád bych také připomněl, že řada zemí, které dnes mají fiskální problémy, dříve problémy neměla, některé dokonce z hlediska rozpočtové kázně patřily v období 1999-2007/2008 mezi premianty eurozóny. Např. Španělsko porušovalo maastrichtský princip do roku 2010 méně často než Německo. Dnes vidíme fiskální problémy tak dobře právě proto, že řada slabších zemí (s výjimkou Řecka) jednoduše přišla o velkou část svých rozpočtových příjmů. Tyto státy dnes mají dramatické deficity proto, že jejich příjmy byly tvořeny kapitálem, který proudil na výstavbu domů, turistických center ap.

Nezapomínejme také, že krize začala v rámci relativně malého segmentu americké ekonomiky. Do daného sektoru (před jeho krachem) investovaly nejen americké, ale především evropské banky. Nebyly oklamány lstivými prodavači z Wall Streetu, aby investovaly do rizikových produktů, jak se občas tvrdí. Evropské banky začaly tyto produkty vytvářet, držely je, obrazně řečeno, ve svých skladech, ale nestačily je, na rozdíl od amerických bank, které nakonec přežily, prodat. Odsud se krize přelila do reálné ekonomiky, kde přebíral investice veřejný sektor, jehož možnosti ovšem byly omezené, protože byl v řadě zemí předlužený dávno před krizí. Pak se dluhy začaly posouvat z veřejného sektoru jednotlivých zemí do mezinárodních institucí a vznikla situace, kdy se Evropa coby jeden z nejbohatších regionů světa stala příjemcem pomoci z MMF. Před krizí šla většina pomoci z MMF do Argentiny, Turecka a pobaltským státům.

Je velký rozdíl mezi tím, jak svět zažíval dluhové krize dosud a jak ji zažívá dnes (Evropa). Několik zemí nejprve nebylo schopno splácet své dluhy (např. Latinská Amerika), což by zničilo i banky, které těmto zemím půjčovaly. Pár let si této situace nikdo nevšímal. Poté se sešli technokraté věřitelských zemí a domluvili se na odpuštění části dluhu (což zároveň znamenalo, že jeho část získají zpět). Dlužníci pak měli pouze problém přesvědčit své voliče, že to jejich stát vydrží, ušetří a nakonec se dluhy opět začnou splácet. Obdobná logika se uplatňuje i dnes. Problém evropské krize ovšem tkví v její další dimenzi: řešení není rozhodnuto a schváleno několika byrokraty, kteří se na něm domluví, neboť Evropa nemá reálné centrum s fiskální mocí. Řešení se dohaduje hned na několika úrovních, tedy i ve věřitelských zemích, kde je musí často schvalovat i voliči, mezi nimiž panuje evidentní nechuť k jakémukoli řešení. Právě tato nejistota pak vede k dalším problémům.

Dovolte mi ještě pár slov k heterogenitě eurozóny, její nekonvergenci. Zvětšování rozdílů je dobře vidět na tom, jak se mění optimální sazby pro různé části eurozóny. Pro tzv. jih eurozóny byla tato sazba po nějakou dobu o něco vyšší než pro tzv. sever. Podstatné je, že dlouho byl tento rozdíl relativně malý, plus minus 2-2,5 %. Dnes by podle některých studií země jihu potřebovaly nulovou sazbu. Plus další peníze, aby se zabránilo kolapsu finanční soustavy. (Tento postup je skutečně možný, dokonce dlouhodobě, jak vidíme na příkladu Japonska.) Sazby pro prosperující sever eurozóny by pak musely být na úrovni 8 a více procentních bodů. A politika by měla být ekvivalentně přísnější.

Shrnuto: Přestože se dnes ponejvíce diskutuje o dluhové krizi jednotlivých zemí eurozóny, dlouhodobý problém spočívá ve strukturální nesourodosti a především nerespektování pravidel. Teprve potom by bylo užitečné zaměřit se na strukturální uspořádání a uspořádání institucí. Jednotná měnová politika dnes zřejmě akceleruje rozdíly a vyvolává rostoucí tlak na nejzadluženější země. Do jaké míry to může dlouhodoběji fungovat, závisí především na politické solidaritě eurozóny, resp. na politice zemí, které tvoří její jádro a daří se jim dobře.

V krizi není jen euro, ale celý evropský sociální stát

Hynek Fajmon

Současný model evropské integrace prožívá těžkou hodinu. Nejde totiž pouze o krizi evropské integrace, ale o krizi celého sociálního státu, který se v Evropě vytvořil po druhé světové válce. Jednoduše řečeno, máme nulový růst, jsme zadlužení až po uši a potýkáme se s rostoucí armádou důchodců a nezaměstnaných. Co s tím? Je řešením budování evropského superstátu s eurem, evropským ministerstvem financí, evropskými daněmi a evropským dluhopisem? Osobně se domnívám, že nikoliv, a mám pro to hned dva důvody. Zaprvé, nemyslím si, že to může fungovat. Zadruhé, jde o představu, která se zcela vymyká dosavadnímu rámci evropských dějin.

Stoupenci „stále těsnější unie" se dívají na evropské dějiny následovně: Do zahájení evropského integračního procesu žila Evropa v době temna nacionalismu a neustálého egoistického soupeření států, což nevyhnutelně vedlo k válkám. Pak se prosadil názor, že odstranění hrozby války bude dosaženo tím, že se státy dobrovolně vzdají své suverenity a namísto toho vznikne nová, evropská suverenita. A všichni budou žít společně v míru a prosperitě.

Evropské dějiny ovšem podle popsaného schématu nefungovaly a nefungují. Evropa byla vždy rozdělena mezi více subjektů a toto konkurenční uspořádání jí v zásadě prospívalo. Proběhla řada pokusů dostat Evropu pod centrální kontrolu - počínaje starým Římem přes papežství, středověké císařství, Habsburky, Napoleona, Hitlera a nakonec i Stalina. A chvála Bohu byly všechny tyto pokusy neúspěšné. Podařilo se to až nyní.

Evropa je poprvé v dějinách pod centrální kontrolou. 500 milionů občanů 27 členských států žije pod jurisdikcí evropského práva, které je řízeno z Bruselu. Centrální kontrola dosud není úplná, protože eurem se platí pouze v 17 státech a evropská legislativa není dosud uplatňována všude v plné míře, protože některé „neposlušné" státy, například Británie nebo Česko, trvají na svých domácích řešeních. Sám to považuji za správné, ale z hlediska budovatelů evropského superstátu je to špatná zpráva.

Co bude dál? V posledních dnech a týdnech jsme byli svědky řady volebních klání po celé Evropě. Zpravidla znamenala odchod dosavadních lídrů a jejich nahrazení těmi, kteří kritizují současný kurz. Viděli jsme to v Řecku, kde zvítězili levičáci všech odstínů, i těch, o kterých jsme si mysleli, že už ani neexistují: maoisté, trockisté, anarchisté a další. Také volby ve Francii přivedly do prezidentského křesla po dlouhé době socialistu. Výjimkou je snad jen excentrický starosta Londýna Boris Johnson, kterému se proti rudému Kenu Livingstonovi podařilo mandát uhájit.

Voliči jsou naštvaní, protože si musí utahovat opasky, a ve volbách se za to vládám mstí. Příčina dnešní situace je ovšem hlubší a tkví v hromadě dluhů, které si západní civilizace nadělala sama, a to jak na úrovni domácností a firem, tak ve veřejném sektoru. Pokud se podíváme do historických tabulek, zjistíme, že dnešní dluhy jsou větší než ty způsobené první nebo druhou světovou válkou.

Francouzský prezident Françoise Hollande v kampani tvrdil, že Evropa nesmí škrtat, že se má soustředit na hospodářský růst. Opustit politiku úspor doporučuje Evropě i Paul Krugman. Je to ale v praxi možné? Je možné dostat se z krize tím, že budeme utrácet další peníze a takzvaně stimulovat hospodářství? Obávám se, že nikoliv. Především si musíme uvědomit, že tento pokus mají západní státy už za sebou. Mezi lety
2008-2012 se krize v USA a velké části především západní Evropy řešila právě tím, že se vlády masivně
zadlužily, neboť sanovaly své banky. Míra veřejného zadlužení se v EU od roku 2007, kdy byla hluboko pod 60 %, dostala vysoko nad 80 %. Masivní stimulace růstu na dluh tedy už proběhla - a výsledkem je, že HDP neroste. Tudy podle mého soudu cesta nevede. Navíc je otázkou, kdo by evropským státům vůbec půjčil a za jakých sazeb, když je problém prodat za přijatelných podmínek i ty státní dluhopisy, které potřebujeme na současné fungování veřejných rozpočtů.

Všichni ti, kdo radí podporovat růst dalšími dluhy, si neuvědomují, že všechny státy EU s výjimkou Estonska stále hospodaří se schodkem. Ano, deficit je svým způsobem prorůstovým stimulem, k trvalému řešení problému ale nevede. Klíčem jsou strukturální reformy, především trhu práce, který je zvláště na jihu Evropy (ale nejen tam) neuvěřitelně regulovaný. V celé EU potřebujeme odstranit překážky růstu, které jsou součástí samotného fungování EU. Mám tím na mysli například cukerné, mléčné nebo vinné kvóty. Firmy v EU jsou v současnosti schopny produkovat více cukru, mléka nebo vína, ale nesmějí, protože kvóta stanovuje maximální objem produkce.

Položme si také otázku, zda není bariérou růstu v Evropě také boj EU s globálním oteplováním. Podle mého soudu tomu tak jednoznačně je, protože právě tato politika zásadním způsobem zvyšuje cenu ­elektrické energie, a tím snižuje konkurenceschopnost evropských firem. Když se ale pana Hollanda a dalších socialistů zeptáte, zda tuto politiku v rámci podpory růstu zruší, řeknou vám, že nikoliv. Do ekonomiky chtějí pouze pouštět další peníze. Je zajímavé, že voliči to stále nechápou. Přitom již řadu let si každý může na složence za elektřinu přečíst, kolik platí na tzv. obnovitelné zdroje energie, tedy jakým způsobem daná politika dopadá na hospodaření firem a domácností.

Zásadní okolností, kterou je potřeba vzít v úvahu, je v politické rovině také to, že kromě probíhající dluhové a ekonomické krize se celá západní civilizace, a v jejím rámci především Evropa, ocitla v hluboké krizi demografické. Mám tím na mysli fakt, že jsme svědky bezprecedentního stárnutí populace v kombinaci s prudkým a trvalým poklesem porodnosti pod hranici prosté reprodukce obyvatelstva.

Ptejme se: Může nám euro pomoci v situaci dluhové a demografické krize? Je to měna, která je řešením problémů, jež mají evropské národy před sebou? Podle mého názoru není, přestože euro bylo zaváděno s tím, že se takovým řešením stane. Jeho „konstruktéři" tvrdili, že se díky němu sníží inflace a zvýší tempo růstu. Nedošlo ale ani k jednomu, ba naopak. Pokud se podíváme do historie evropské integrace a porovnáme zpětně jednotlivé dekády, vidíme, že nejvyšší růst Evropa zaznamenala v 60. a 70. letech 20. století, kdy ještě euro neexistovalo. Naopak v této dekádě jsme na území Evropy svědky historicky nejnižšího růstu HDP.

Fungování eura ukazuje, že politika „jedné velikosti pro všechny" má v různých státech různé dopady. Někomu taková politika vyhovuje, což je nejspíše Německo, některým naopak ne, viz případ Španělska. Kombinace jednotné úrokové sazby v rámci eurozóny se značně různými úrokovými sazbami za dluhopisy jednotlivých členských států a různými mírami jejich zadlužení nemá žádné dobré řešení. Trhy po počáteční euforii, kdy hodnotily německý a řecký dluhopis stejně, zjistily, že to není možné. Výsledkem je nutnost zavádět gigantické finanční transfery mezi severem a jihem EU, přičemž ani ony nejsou s to zabránit, aby se příjemci necítili být okradeni (viz dnešní Řecko).

EU má dnes před sebou dvě základní možnosti. První spočívá v tom, že se eurozóna rozhodne ještě více integrovat; vytvoří si vlastní daně, vlastní dluhopisy, vlastní ministerstvo financí a zvýší transfery mezi svými členskými státy. „Výhodou" je, že velká část evropských elit a institucí k tomu tenduje. Druhá možnost spočívá v tom, že se eurozóna postupně rozpadne, nebo minimálně zmenší, a vrátíme se k měnovému uspořádání, jež bude podobné tomu, které měla Evropa v 70. letech: bude existovat „menší euro" a kolem něj celá řada nezávislých měn, které budou v zájmu měnové stability nějakým způsobem propojeny. Osobně preferuji druhou z cest, neboť - na rozdíl od té první - má potenciál k obnově hospodářského růstu v Evropě.

Pokud se podíváme na případ České republiky, můžeme konstatovat, že jsme v rámci EU v dobré si­tuaci. Jak mi při debatě řekl jeden slovenský kolega: „Vy Čehuni ste si to akosi lepšie zrátali." Asi má pravdu. Přestože prožíváme stejnou krizi jako zbytek EU, jsou u nás dopady zatím menší. Česká vláda nemusela v letech 2008-2012 sanovat jedinou banku, i míra veřejného a soukromého dluhu je u nás řádově nižší, než je průměr v EU-27 i eurozóny. Naše zadlužení je dnes na 40 %, EU-27 je na 80 % a eurozóny na 85 %. Rovněž míra nezaměstnanosti je na rozdíl od většiny zemí EU nízká, pohybuje se kolem 7 %. Díky tomu, že nemáme euro, se nemusíme podílet na záchraně Řecka, Portugalska a Irska, resp. podílíme se na ní jen omezeně. Pokud bychom byli v eurozóně, měli bychom závazky zhruba v objemu 300 mld. korun. Naprosto tedy chápu, že všichni čeští zastánci eura nyní mlčí a že 75 % české veřejnosti je proti jeho přijetí. Mé heslo „Držme se koruny" stále platí, z čehož mám radost.

Text původně vyšel v časopise Kontexty 3/2012.

Diskuse