Američané Evropu potřebují

Rozhovor s předním americkým odborníkem na NATO Stanleym R. Sloanem o přetrvávajícím významu Spojených států, budoucnosti aliance a nadcházejících bezpečnostních výzvách

Finanční a faktické zapojení evropských zemí do aktivit NATO se dlouhodobě snižuje. Donutí tento vývoj Spojené státy dát přednost přímé spolupráci s jednotlivými zeměmi v místě konfliktu, případně zapojení regionálních organizací (např. Šanghajské operace spolupráce) před akcemi prostřednictvím NATO? Nebude pro Spojené státy nakonec strategicky efektivnější a finančně výhodnější investovat do ad hoc koalic?

Na základě dlouholetých zkušeností se domnívám, že NATO zůstane v Evropě pro Spojené státy i nadále „první instancí", i když připouštím, že za určitých podmínek je možné, že se Američanům nepodaří získat souhlas celého NATO s navrhovanou akcí. A právě v takovém případě se Spojené státy zřejmě budou uchylovat k budování „koalic ochotných". USA vedle multilaterální spolupráce vždy udržovaly bilaterální politické a bezpečnostní vztahy se všemi členy NATO.

Aliance nepracuje vždy perfektně a již dlouho potřebuje zásadní reformu, aby se adaptovala na stále se měnící mezinárodní podmínky. Z výzkumu, který nedávno publikovala Atlantic Council of The United States, nicméně plyne, že mnoho předních amerických i evropských expertů vyjadřuje přesvědčení, že aliance bude zachována a zůstane i nadále stejně důležitá.

Jak vnímáte dnešní roli NATO při řešení krizí? Stane se model spolupráce, který zafungoval v Libyi, precedentem pro budoucí mise? Nebo byla Libye natolik specifickým případem, že se bude jen těžko opakovat?

Ani operace v Libyi, ani role NATO v Afghánistánu nepředstavují „modely" pro budoucí mise aliance. Každá budoucí krize bude mít nevyhnutelně svůj specifický politický a vojenský kontext, kterému se NATO bude muset přizpůsobit, aby bylo schopno na ni reagovat a odpovědět. Tato flexibilita je základ. Aliance musí být schopna se z Libye i Afghánistánu ponaučit.

Evropa se spoléhá na americkou technologickou a vojenskou podporu, zatímco sama nabízí koordinaci a velení. Jsou ale evropské země schopny poskytnout skutečně efektivní, odpovědné velení? A je tento přístup udržitelný?

Hlavní evropští spojenci - Francie a Velká Británie - disponující kapacitami a mají zásadní vojenský a koordinační potenciál. Evropská unie jako celek ale disponuje pouze zázemím pro relativně malé a méně technicky náročné operace typu protiteroristických akcí namířených proti pirátům u somálských břehů. Velké, komplexní operace budou v dohledné budoucnosti vyžadovat ústřední roli celého NATO a aktivní finanční i technické zapojení Spojených států.

Vezmeme-li v úvahu ideovou blízkost Spojených států amerických a Evropy, existuje reálná možnost, že se najde stát, který Evropu jednou nahradí coby primárního amerického spojence?

Evropští spojenci byli pro Spojené státy vždy unikátní. Partneři USA na asijském kontinentě mají některé podobné rysy, ale vykazují velmi limitované schopnosti (nebo vůli) podpořit americké vojenské operace. Dále je tu Austrálie, která sice je nejdůležitějším asijsko-pacifickým spojencem USA a disponuje dostatečně silnou politickou vůlí i vojenskými kapacitami, které poskytla například v Afghánistánu. Přesto z dnešního pohledu neexistuje místo, které by bylo pro Spojené sáty v dohledné budoucnosti tak důležitým zdrojem spojenců, jako je Evropa.

Jedním z nejdůležitějších aktérů, o něž se NATO trvale zajímá, zůstává Rusko. Představitelé aliance jsou dlouhodobě znepokojeni ruským zbrojením a investicemi do přebudování armády. „Restart" vztahů s Ruskem byl proto pro Baracka Obamu jednou ze zahraničněpolitických priorit. Jak tuto snahu na konci jeho prvního volebního období hodnotíte?

Obamova politika „restartu" byla jistě přínosným pokusem. Nicméně k dosažení výsledků je potřeba spolupráce obou stran a ochota Ruska se do obnovy skutečně zapojit. Výraznější změna v bilaterálních vztazích s USA či aliancí je v současnosti nemožná. Dnešní Rusko si o USA a NATO vytváří paranoidní představy, přestože ani jeden z uvedených aktérů pro ruské zájmy žádnou faktickou hrozbu nepředstavuje.

Domníváte se, že úspěšný „restart" by nakonec mohl vést až k členství Ruska v NATO? Pomohlo by jeho zapojení do struktur aliance snížit bezpečnostní hrozby?

V případě, že by Rusko splnilo kritéria členství vymezená strategií o rozšiřování NATO a skutečně by o členství zažádalo, věřím, že by se o jeho přijetí mělo uvažovat. Nedomnívám se však, že by mělo jít o otázku blízké budoucnosti.

Vraťme se k Baracku Obamovi. Jak vidíte vývoj jeho zahraniční politiky a postoje k NATO, bude-li v říjnových volbách opět zvolen? Je možné očekávat důraznější přístup, jak je tomu v druhém volebním období zpravidla zvykem?

Potenciální druhá Obamova administrativa bude podle mě pokračovat ve strukturálních reformách NATO s cílem učinit z aliance v nadcházejících dekádách hlavního hráče pro udržení míru a stability ve světě. Zvlášť když tyto výzvy a změny přicházejí v době, kdy Spojené státy výrazně snižují podíl výdajů na obranu a zaměřují se na bezpečnostní hrozby, které leží mimo Evropu. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že evropské státy již nepředstavují bezpečnostní hrozbu, je nezbytné, aby samy přišly s návrhem, jak se v NATO efektivně zapojit do spolupráce. Evropa sama musí přijít na to, jak se stát „součástí řešení".

Jaká by měla být role NATO v případě eskalace konfliktu mezi Izraelem a Íránem?

Role NATO velmi záleží na okolnostech vypuknutí konfliktu. Každopádně platí, že zapojení aliance vyžaduje konsensus všech jejích členů. A toho je vždy velmi těžké dosáhnout. Tím spíš v případě, že by konflikt vypukl v důsledku akce ze strany Izraele.

Existují plány na spolupráci NATO a států střední Asie po stažení vojenských jednotek z Afghánistánu?

Předpokládám, že nadcházející summit v Chicagu přinese podobný závazek, jaký je obsažen v poslední dohodě mezi USA a Afghánistánem. Dohoda slibuje pomoc spojenců při výcviku afghánských vojenských a policejních sil, přičemž spojenci by měli s udržením stability v Afghánistánu pomáhat i po ukončení bojových akcí jednotek NATO. (Pozn. aut.: Na summitu NATO v Chicagu podepsali vedoucí představitelé členských států aliance 22. května 2012 dohodu o předání plného velení nad ozbrojenými silami do afghánských rukou do poloviny roku 2013. Dále se dohodli, že jednotky NATO budou plně staženy do konce roku 2014. V té době se má jednat o stažení asi 130 000 aliančních vojáků. K dosažení tohoto cíle má přispět obnovení spolupráce s Pákistánem, který přislíbil, že znovu otevře zásobovací cesty spojeneckých jednotek vedoucí přes jeho území. Zavřít se je rozhodl v roce 2011 poté, co Američané omylem zabili 24 pákistánských vojáků. Dalším cílem NATO je finančně podporovat afghánské jednotky po roce 2014. Předběžná, nezávazná dohoda z Chicaga hovoří o částce okolo 4 miliard amerických dolarů ročně.)

NATO pravděpodobně bude muset v dohledné době prokázat svou nepostradatelnost. K tomu je třeba změn v přístupu i fungování. Bude se nová strategie aliance více než doposud zaměřovat na humanitární akce a statebuildingové operace?

NATO bude potřebovat mnohem komplexnější přístup k budoucím bezpečnostním hrozbám. K jejich řešení bude nutné používat i nové nástroje. Spolupráce států NATO při prevenci by měla zabránit tomu, aby krize přerostly v násilné nepokoje. Nadto by aliance měla usnadnit řešení konfliktů, ale i hrát důležitou roli také při následné rekonstrukci. Spojenci budou muset překonat svoji zdrženlivost a dát alianci větší pravomoci. Jedině tak bude moci využívat i nevojenských nástrojů, které jsou v současné době mimo její mandát. Právě ty představují budoucnost aliance.

Změní se tedy NATO z aliance určené k obraně a řešení krizí na nástroj prevence konfliktů?

Jsem přesvědčen o tom, že po Afghánistánu bude tento krok pro alianci naprosto nezbytný. Účinná prevence je pro NATO tou nejlepší cestou.

Stanley R. Sloan je zakladatelem a ředitelem Atlantic Community Initiative, hostujícím profesorem na Rohatyn Center for International Affairs na Middlebury College a viceprezidentem soukromé poradní společnosti VIC-Vermont. Svoji kariéru zahájil v CIA na pozici desk officer pro NATO a Evropské společenství, pokračoval v Congressional Research Service, kde se věnoval analytické a výzkumné práci. Je autorem několika publikací zabývajících se transatlantickými vztahy.

Filip Tuček je spolupracovníkem think-tanku Evropské hodnoty, spolupracuje s členem Senátu PČR a pravidelně publikuje v odborných médiích. Johana Typoltová působí v Institutu bezpečnostních studií (PSSI) a je externí korespondentkou Americké obchodní komory pro ruské a čínské záležitosti.

Diskuse