Strach z hegemonie levice

Antikomunisté i některé významné osobnosti veřejného života, naposledy pravděpodobný prezidentský kandidát Jan Švejnar, odsuzují případnou povolební spolupráci mezi ČSSD a KSČM. Trend v čím dál levicovější společnosti je ale jasný. Pokud tomu chce pravice zabránit, nezbývá jí než respektovat fakt, že společnost reformy postavené výhradně na škrtech nikdy nepřijme. A začít strategicky přemýšlet o velké koalici.

Rudo-oranžová koalice

Už třetí průzkum veřejného mínění v řadě ukázal, že Komunistická strana Čech a Moravy by se v případě nynějších voleb umístila jako druhá za sociálními demokraty. Levicová dominance je v současné chvíli evidentní, a pokud by se teď konaly volby, pro sociální demokracii se komunisté nabízejí jako politicky efektivní řešení. Buď, čehož se všichni bojí, rudo-oranžová koalice, nebo vytvoření menšinové socialistické vlády, která by v levicových kauzách spoléhala na hlasy KSČM.

Socialistům se totiž ani při nejlepším výsledku s největší pravděpodobností nepodaří zopakovat triumf na způsob Roberta Fica, který na Slovensku sestavil vládu bez koaličního partnera. Jiné dvě relevantní levicové strany tu nejsou, což znamená, že bez komunistů zůstane koaliční potenciál ČSSD omezený a hrozí opakování scénáře z roku 2010, kdy bylo socialistům volební vítězství k ničemu. Poté, co se stal francouzským prezidentem Hollande, to navíc vypadá na revoluční levicovou vlnu, která bude chtít v Evropě smést „škrtací" vlády tvořené většinou establishmentovými konzervativně-liberálními stranami. V současném „protiškrtacím klimatu", jaký v Evropě vládne, bude pro předsedu ČSSD velmi těžké odolat spolupráci s komunisty a sázet na kartu levostředové vlády.

Antikomunismus vyčpěl

Podpora KSČM roste s politickou krizí a navzdory dlouhodobé a soustředěné antikomunistické kampani. Fakt, že preference komunistů zůstávají stejné, nebo se dokonce zvyšují i přes vytrvalé strašení návratem k totalitní minulosti, je potvrzením nemohoucnosti agitátorů a vyčpělosti protikomunistické kampaně. Mobilizace veřejnosti funguje vůči krajní pravici, která navzdory velmi příhodným podmínkám zatím nedokázala romskou otázku zúročit ve volbách, ale ne už ve vztahu ke KSČM. To by mělo být náležitě vyhodnoceno.

Je chybou myslet si o KSČM a její voličské základně to, co na adresu protestujících odborářů před několika týdny vzkázal poslanec ODS Marek Benda. („Je to snaha popřít to, co jsme si v listopadu '89 vycinkali klíči.") Ačkoli KSČM ve svém programu jasně předkládá „nastolení socialismu v ČR", jen minimum komunistického elektorátu sdílí ideologické chiméry. Roste zkrátka rezervoár levicových voličů, z nichž si velké procento myslí, že za komunismu bylo v podstatě lépe než dnes. To ale není výsledek důmyslné propagandy a historické slepoty, spíše nelichotivá vizitka polistopadových vlád včetně těch středo-levicových.

KSČM představuje ve skutečnosti složitější fenomén, jaký nelze redukovat pouze na otázky, bezprostředně spojené s naplňováním komunistického programu, tak jak jej chápeme historicky. Její pozice je v českém prostředí dlouhodobě stabilní také proto, že plní roli protestní, antiestablishmentové strany. Čili komunisté úspěšně stahují hlasy těch voličů, kteří sice nemusí sdílet krajně-levicové postoje (ačkoli asi vždy budou pro nějakou formu sociálně orientovaného hospodářství), ale jsou natolik znechuceni politickou realitou, popřípadě její komplexnosti nerozumí, že jsou ochotni hlasovat komunisticky.

Není náhoda, že když v parlamentních volbách v roce 1998 propadli Sládkovi republikáni, kmenoví voliči KSČM se rozrostli o určitou část bývalých voličů SPR-RSČ. Komunisté, minimálně jejich část, rovněž dlouhodobě reprezentují koherentní nacionalistický proud české politiky. Především protiněmecký kurz by mohl začít u části české populace v následujících letech významně rezonovat, pokud dojde k určitému rozštěpení EU a pokud by ekonomické problémy České republiky byly následně propagandisticky převedeny na strach z německé hegemonie skrze euro nebo novou podobu Unie.

Pravice musí začít přemýšlet

Klíčovou otázkou příštích voleb bude, zda si pravicové strany nastaví zrcadlo a reflektují morální facky v podobě série průzkumů voličských preferencí, které KSČM přisoudily druhé místo. V opačném případě může laciná protikomunistická kampaň sice odvést svou práci, ale za cenu odklonu debaty od zásadních témat a převedení volební strategie na černobílý boj proti absolutnímu zlu. To by vedlo k dalšímu zakonzervování politického systému a v demokratických pravicových i levicových stranách posílilo nekompromisní a ideologické přístupy. Česká republika ovšem nepotřebuje nový tandem Paroubek-Topolánek, ale rozumné politiky ve vládě i v opozici, kteří se shodnou na národním zájmu a v klíčových ekonomických otázkách naleznou shodu a budou usilovat o sociální smír.

Anebo, což je alternativní scénář, začít po více jak dvaceti letech respektovat KSČM jako standardní politickou sílu. Pak by možná bylo dobré, kdyby ČSSD spolu s komunisty vládu skutečně sestavila. Ve skutečnosti by se zas tolik nepřihodilo, neboť každá vláda bude ve svém jednání omezena mezinárodními smlouvami a závazky. Komunistům navíc chybí vlajková loď revoluce - a tou s přimhouřením obou očí opravdu Kuba nebo Severní Korea být nemohou.

Možná by pro Českou republiku bylo pozitivní, kdyby si prošla malou katarzí ve formě účasti komunistů ve vládě. Byla by to katarze spíše duchovní a morální, ale ukázala by, že král je nahý. Síla KSČM do značné míry spočívá v tom, že z ní polistopadový systém dělá otloukánka a zakázané ovoce zároveň. V situaci, kdy by byla postavena před odpovědnost v aktuálním politickém rámci, který sice může modifikovat, ale nikdy ne úplně změnit, ukáže se, že její zástupci jsou stejně omylní, korumpovatelní, nečitelní, hloupí nebo falešní a prázdní jako nenáviděný establishment.

Diskuse