Zdravice 9. květnu

Petr Strejček | 9. 5. 2012

Poslat do Kindlu

---

Devátý květnový den má trochu paradoxní a historicky ambivalentní obsah. V Moskvě se budou po Rudém náměstí prohánět tanky, obrněné transportéry, pochodovat vojáci a nad Kremlem se proletí „sučka". Rusové budou slavit vybojovaný Den vítězství a vládní elita jim bude mávat z Leninova mauzolea. Obyčejní Rusové mohou být v tento den právem hrdi - vyhráli druhou světovou válku. My bychom měli slavit „náš" Den Evropy. 9. května 1950 byla uveřejněna Schumanova deklarace s nově narýsovanou vizí jednotného starého kontinentu. Má se ale půlmiliarda Evropanů z čeho radovat?

Začněme u míru. Brusel neustále opakuje mantru, že sjednocená Evropa přinesla více jak půl století míru. Stejná slova dokázal vyřknout v roce 1999 i nastupující předseda Evropské komise Romano Prodi, když Severoatlantická aliance intenzivně řešila v té době již osmiletý problém v zemích bývalé Jugoslávie. Válečný problém, na který EU nedokázala samostatně odpovědět. Nechci spekulovat o Prodiho znalostech, ale stojí za zamyšlení, zda neustálý tlak na hlubší a hlubší integraci a ignorace hlasu lidu (referend) v Unii naopak nepodporuje nárůst relevantních krajně pravicových stran. Víme, jak začaly obě poslední světové války...

V evropské ekonomice nebude co slavit ještě dlouho. V této souvislosti je zajímavé, že ústřední úlohu v krizovém managementu eurozóny přebírá politik národního státu. Angela Merkelová v duchu věty „Evropu si rozvracet nenecháme" už několik měsíců (celkem zbytečně) finančním trhům vzkazuje, aby nechaly Řecko na pokoji. A bude to opakovat tak dlouho, dokud definitivně nepropadne ve volbách. Už se tak stalo podvakrát.

Abych evropským institucím nekřivdil: s nějakými návrhy přece jen přišly. Stabilitu má kontinentu přinést „kolektivizační" Smlouva o rozpočtové odpovědnosti. (Pořád nevím, proč integraci nenazýváme kolektivizací, když státy postupně odevzdávají více a více kompetencí do „společného vlastnictví".) Z krize jsme se tedy poučili a v EU nastane období normalizace. Namísto pátrání po příčinách úpadku budeme po evropsku hledat „závadné osoby" a vylučovat je mimo politický mainstream. Opoziční názory a kritika kroků EU například z úst našeho prezidenta jsou zesměšňovány hned v zárodku; podobná slova nemají v evropském mediálním světě prostor. Přitom to byl právě Václav Klaus, kdo byl už v 90. letech zastáncem zákona o vyrovnaném státním rozpočtu.

Na poli evropského vědeckého výzkumu a pokroku toho k oslavám také mnoho není. Při bilancování Lisabonské strategie se o výsledcích raději nemluvilo: Spojené státy jsme znovu nedohnali, a tím pádem ani nepředehnali. Další důležité body Lisabonské strategie (modernizace evropského sociálního modelu a zdravá ekonomická perspektiva a příznivý růstový výhled ekonomiky) vypadají optikou současného Řecka, Portugalska, Španělska, Irska a Itálie jako špatný vtip. A rozdíly mezi deklarovanými cíli (přáními) evropských úředníků a realitou narůstají. Boj u Mezinárodního měnového fondu za další prostředky pro churavějící eurozónu na tom nic nemění, neboť MMF není socialistická internacionála ani RVHP. (Od USA se navíc před prezidentskými volbami nedají čekat zázraky a Čína, Rusko nebo Brazílie by zase se zvýšením svého příspěvku rády dosáhly institucionálních a procedurálních změn v MMF samém.) Ironií je, že EU stojí před MMF s nataženou rukou a platí za většího dlužníka než všechny státy Afriky dohromady.

A tak nevím, zda je u nás v Evropě co slavit. Většina občanů naší země ani netuší, že 9. května máme Den Evropy. Otázkou je, co pak jako společnost o EU doopravdy víme. Tedy krom toho, že nás v Den Evropy v televizi už nečeká Ein Kessel Buntes a následná zdravice přátel...

Autor je odborným asistentem Ústavu financí Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

Revue Politika 5/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse