Limity politického voluntarismu eurokratů

Jak to vypadá na rozcestí evropské integrace

Počátky poválečné evropské integrace byly spojeny s velkými nadějemi pro novou Evropu. Bouraly se obchodní bariéry a vytvářely postupné předpoklady společného trhu s volným pohybem zboží, lidí, kapitálu a služeb. Tyto kroky byly naprosto nezbytné pro posílení konkurenceschopnosti Evropy jako celku. Poraženému Německu, stejně jako v Asii Japonsku, byla poskytnuta především na základě tlaku Spojených států, prosazujícího se proti opačným názorům některých vítězných mocností, příležitost k neomezenému hospodářskému rozvoji za podmínky věčné rezignace na politickou hegemonii. Německo pak skutečně pod duchovním vedením hlavních představitelů freiburské školy Waltera Euckena, Wilhelma Röpkeho a především Ludwiga Erharda podle doktríny ordoliberalismu, která zadržovala paralyzující vliv státní moci na trh, dosáhlo obrovského hospodářského rozmachu, o němž se právem hovořilo jako o zázraku. Padesátá a šedesátá léta minulého století byla i prvním obdobím v dějinách Německa od jeho sjednocení v roce 1871, kdy se ekonomika řídila skutečně tržními principy. Vytvořené bohatství ale později umožnilo vznik sociálního státu blahobytu.

Francie versus Německo: Napětí mezi politickou a ekonomickou hegemonií

Německo se stalo hospodářským motorem integrace, jejímž politickým vůdcem byla Francie, které byl udělen status vítězné mocnosti. Její politické ambice se staly dominující integrační silou. Francouzi mohli nadále uplatňovat svůj historický nacionalismus, Němci už ne. Ve staré imperiální rivalitě obou zemí získala jasně navrch Francie. Implicitně se předpokládalo, že každý politický ústupek Francie Německu si budou muset bohatí Němci zaplatit. Proces odstraňování tržních překážek, a tedy spontánní utváření společného evropského trhu, ale působil odstředivě; byl zcela nedostačující jak pro mocenskou ctižádost Francie, tak pro postupně vznikající vrstvy bruselských eurokratů, jejichž cílem je rozšiřovat svoji (centrální) moc.

Ekonomiku opět ovládly politické ambice. A ekonomický lídr (Německo) zůstával politickým outsiderem. Francie v konfrontaci s anglosaským vlivem a vzmáhajícími se novými mocnostmi těžce nesla ztrátu své velmocenské pozice ve světě, a chtěla si ji kompenzovat dominancí v Evropě, hospodářského potenciálu Německa ale nedosahovala. Potom ovšem došlo k významnému obchodu, který zásadně ovlivnil další vývoj. Německo za své sjednocení - a touhu Helmuta Kohla i značné části tehdejší německé politické generace vstoupit do dějin -, obětovalo Evropě, tedy hlavně Francii, svoji marku. Tímto aktem, k němuž by v budoucnosti asi tak jako tak stejně došlo, měla být rovněž završena poválečná pacifikace Německa. I s odstupem času je ale velmi obtížné tento „trade-off" z hlediska Německa hodnotit. Přišlo o marku, obětovalo svoji nezávislou, inflaci střežící centrální banku, vnitřně se ohromně zadlužilo a stejně se zcela nesjednotilo; mentální, sociální i ekonomické rozdíly mezi německým východem a západem trvají nadále. Na druhou stranu si Německo vylepšilo obchodní bilanci s jižními státy EU (včetně Francie), pro něž se euro stalo příliš tvrdou měnou. V procesu unijní centralizace se ale současně dostalo do pozice největšího (nejbohatšího) zachránce.

Eurozóna vznikla jako politický projekt, který v sobě navíc nese strukturální vadu: jejími členy se staly i ty státy, pro které jednotná měna není vhodná. Důsledkem byla úvěrová inflace a rovněž ztráta konkurenceschopnosti jižního křídla, zbaveného možnosti devalvací. K udržení eurozóny ve stávající podobě je nutná její centralizace dluhopisová, rozpočtová a daňová plus centralizace důchodového a zdravotního systému. Lze jen spekulovat, zda se s takovým vývojem implicitně nekalkulovalo již ve chvílích jejího vzniku. Rozhodně lze ale nalézt analogii mezi sociálnědemokratickým intervencionismem, který je praxí evropského státu blahobytu, a eurozónou: buď dovršení centralizace, nebo rozpad. Je zřejmé, že systémové krize sociálního státu a měnové unie, výtvorů politického konstruktivismu, splynuly v krizi jednu. Příkladem budiž Španělsko, kde je rigidní pracovní trh dědictvím politiky zaopatřovacího státu a úvěrová bublina má zase příčinu v přílivu příliš levných peněz.

Bezradnost v kruhu

Zatímco politici se scházejí, vymýšlejí chaotické ad hoc regulace, domlouvají další významná setkání, absurdní stav graduje. Zmatené trhy s obavami očekávají, co politiky zase napadne. Účelová aliance finanční sféry a vládní moci ztrácí účinnost reciproční podpory; jeden naopak oslabuje druhého - a vzájemná závislost se prohlubuje.

Banky mají v bilancích mizerná aktiva těžko návratných úvěrů a státních obligací vysoké rizikovosti. Nezbytně potřebují posílit kapitál. K tomu se však nikdo nemá, takže to padá na vlády, kterým ale samotným peníze chybějí a potřebují si nepřetržitě půjčovat na financování sociálních programů, dávek pro nezaměstnané, vyplácení mezd státním zaměstnancům a zajišťování stále náročnější dluhové služby. Aby snížily výnosnost dluhopisů, a tím si ulehčily splácení úroků, musejí redukovat rozpočtové deficity, tedy šetřit a zvyšovat daně. Čímž zase podlamují růst, který vytváří zdroje pro splácení dluhů.

Rozpočtové reformy jsou naprosto nezbytné, avšak o tom kde, jak a kolik se bude šetřit, nakonec rozhodnou voliči. Prostředky na nutnou rekapitalizaci bank mohou vlády standardní cestou získat pouze dodatečným prodejem svých nebonitních obligací právě těm bankám, které mají z takto získaných zdrojů zachraňovat. Napětí tohoto bezvýchodného stavu je ještě stupňováno požadavky bondových investorů, dnes už čirých spekulantů, na zvyšování rizikové prémie, hrozbami ratingových agentur snižováním investičních hodnocení, což také, Francii nevyjímaje, dělají, a neustálým latentním nebezpečím runu na banky. Tenzi se snaží uvolnit Evropská centrální banka, která na sekundárním trhu vykupuje obligace nejohroženějších zemí, aby pokleslo jejich úrokování. V této neudržitelné situaci přichází již tak dosti zpolitizovaná ECB s nepřekvapivým řešením, které ji definitivně posunulo do role věřitele poslední instance a prakticky i fiskálního centra Bruselu: natiskla bilion eur a téměř zadarmo je půjčila bankám. Napětí sice povolilo, ale jenom dočasně. Až budou muset banky úvěr vracet, bude problém o další řád vyhrocenější. Dojde k dalšímu tištění peněz, ke skutečné rekapitalizaci bank - a jejich následnému zestátnění.

Národní socialismy konkurují socialismu bruselskému

V centralizačních tendencích se však střetávají dvě konkurenční ideje. Brusel se bude snažit zavedením jednotné ekonomické vlády, která bude institucionalizovat pokračování přerozdělovacích procesů mezi severním a jižním křídlem eurozóny, zabránit rozpadu měnové unie. Zároveň se radikálně omezí rozpočtová samostatnost unijních členů. Druhým centralizačním směrem je snaha udržet sociální intervencionismus v rámci jednotlivých státních politických útvarů, což je koncepce národně socialistická (jež ve vztahu k EU působí odstředivě). Lidé ve svém pocitu nejistoty stále více vnímají národní socialismus jako nástroj obrany před ohrožením ze strany vnějších, často vágních sil. A politici jsou závislí na náladách svých vlastních voličů.

O silných tendencích evropského ekonomického nacionalismu svědčí i skutečnost, že služby, které tvoří více jak sedmdesát pět procent ekonomiky EU, jsou liberalizovány pouze z jedné třetiny. Rozhodující překážkou je postoj Francie. Je evidentní, že bruselský diktát rozpočtové disciplíny nemá politickou legitimitu. A ti představitelé jižních zemí, kteří jej budou akceptovat, mohou být v následujících volbách smeteni. Tak jako budou mít potíže politici severního křídla eurozóny, kteří by souhlasili s přerozdělovací unií. Ani ti se nevyhnou konfrontaci se svými voliči. Národní cítění je vždy rovněž spojeno s vyšší mírou emocionality a iracionality. Při hodnocení vlivu nacionálních tendencí je nutno si uvědomit, že Francie, vzhledem ke své politické váze, může vlastní národní ambice aktivně prosazovat skrze evropské integrační struktury, což Německo zatím nemohlo.

Odtrhne se Sever od Jihu?

Jedno východisko však existuje. Severní region, kde dosud není zcela vykořeněna protestantská etika střídmosti, spoření, výkonnosti, soběstačnosti, individuální zodpovědnosti a nezávislosti, vytvoří nové politicko-ekonomické uskupení. Toto řešení však nutně vyžaduje nezpochybnitelnou legitimitu přímého demokratického konsenzu, tedy jasně deklarovanou vůli většiny občanů těchto národních států. Jádrem útvaru by bylo Německo, jež by však muselo překonat své vnitřní mentální rozpory, nejistoty a obavy z vlastní emancipace.

Němce sjednocuje historický strach z inflace a ta se po převzetí iniciativy Evropskou centrální bankou v roli posledního věřitele stala zcela konkrétní hrozbou. Německo na dění v ECB po personálních změnách v bance již prakticky ztratilo vliv. Inflace pak rozvrací veškeré závazky vůči věřitelům, neboť je dlužníkům fakticky „umazává". Dochází k obrovskému přerozdělování majetku, ničení úspor a znehodnocování příjmů. Tvorba bohatství pozbývá smyslu. Německo a další severní země by ze sféry dominance ECB (a tedy přerozdělování EU) prostě utekly.

Nastal by politický zlom, protože v nově utvořené unii by nemohla být Francie. Ta ale ztrácí svůj vliv tak jako tak, jelikož stále více zabředává do hospodářských potíží, o čemž svědčí i nedávná ztráta nejvyššího ratingu. Při zavedení eurobondu by se s největší pravděpodobností zařadila mezi dotované a musela by přistoupit i na to, že podmínky nového ekonomického paradigmatu bude diktovat Německo.

Odtržení Severu by pochopitelně mělo i svá ekonomická úskalí. Měna nového unijního útvaru by značně posílila, což by snížilo jeho konkurenceschopnost. Ovšem vzhledem k sílící orientaci na asijské trhy, s ohledem na schopnost vytvářet vysokou přidanou hodnotu a značnou intelektualizaci produkce by tento hendikep nemusel být rozhodující. Nehledě na to, že by samozřejmě odpadly všechny přerozdělovací transfery. Každopádně by tato změna přinesla velkou šanci i pro nově vzniklou periferii, tedy i pro nás...

Autor je ekonom.

Diskuse