Do propadla dějin?

O Václavu Havlovi s odstupem

Pavel Kopecký | 28. 3. 2012

Poslat do Kindlu

---

V roce 1991 se mi udála prapodivná věc. Na Gustáva Husáka, který abdikoval vzápětí po Listopadu, jsem jako malý kluk vlastně už zapomněl. Tehdy - dnes vím, že to bylo 18. listopadu 1991 - mne ale zničehonic napadlo, že když je bývalý prezident ročník 1913, měl by nejspíš brzy zemřít. Víc jsem se tím nezabýval. A pak ten den přišla zpráva, že se tak skutečně stalo. O dvacet let později jsem zažil de facto to samé...

Nevidím v tom přirozeně nic kouzelného, pouze podivný projev intuice. A možná ani to ne, neboť v prvém případě šlo nejspíš o pouhou náhodu danou tím, že spolužák, s nímž jsem chodil ze školy tou nejdelší cestou domů, byl stejně jako má maličkost nakloněn „politickým" debatám. U Husákova nástupce v úřadu, jejž jsme si ze středoevropských zemí za komunistického režimu zachovali jako jediní, zase nebylo těžké vysledovat, jak valem schází. Jeho blízcí údajně pochybovali, zda se vůbec dožije svých 75. narozenin.

Skon slavného muže každopádně vyvolal až (povinnou?) hysterii. Nebo nadužívání frází, včetně frází kritických. Vedle neobyčejné licoměrnosti lidí, kteří dotyčného nikdy nemohli vystát a teď na něj pějí ódy, existuje samozřejmě i mnoho jiných, upřímnějších podob zármutku. Velkou roli hraje aspekt, řekněme, „časosběrný". Jde totiž skutečně o „odcházení". Cosi se zlomilo. Něco se symbolicky odtrhlo od naší minulosti. V Česku, na Slovensku a zřejmě i leckde jinde. Stačí si připamatovat lítostivá slova spisovatele Salmana Rushdieho: „A teď Havel. Zatraceně. Už mám dost toho, že své přátele a kamarády nacházím ve sloupcích nekrologů. Mohli by všichni, prosím, chvilku zůstat naživu?"

Zesnulý exprezident, jehož podpis pravidelně končíval srdíčkem, byl a je hlavně symbolem. Především liberalizace společenských, hospodářských, politických a kulturních poměrů po pádu státostranického režimu. Krom jiného se stal též ztělesněním společné československé historie, jež jeho skonem zase o něco jasněji mizí v propadlu dějin.

V jeho osobě se však odráží daleko víc. V osudech dramatika a spisovatele i moralizujícího prezidenta světového věhlasu poznáváme neobyčejnou spletitost moderního vývoje. Narodil se na sklonku první republiky, jako dítě zažíval pomnichovskou druhou republiku, okupaci hitlerismem, krátkou benešovskou rekonstrukci po druhé světové válce, různé fáze vlády KSČ, aby jeho hvězda naplno vysvitla až poté, co v „roce zázraků" padl i československý „komunismus". Tehdy v zákulisním boji o post prvního občana nového režimu zastínil osmašedesátiletého osmašedesátníka Alexandra Dubčeka. A následně představoval jednu z nejznámějších osobností demokratizujících se postkomunistických zemí.

Na domácí scéně tvořil Václav Havel do značné míry protipól agresivnímu ekonomismu. Sám se však dopustil řady přehmatů. Náležel k nim nápadně vlídný vztah k takzvaným sudetským Němcům či americkým ministerstvem zahraničí podnícená podpora některým kosovským narkobaronům. Popřípadě prvoplánová animozita vůči putinovskému Rusku, jež vedla až ke krátkozrakým sympatiím vůči tamější politické opozici jako takové. Byť k jejím nepřehlédnutelným složkám náleží i pravicoví radikálové.

Když zemřel, Václavu Havlovi, více emocionálnímu než racionálnímu státníkovi, se dostalo srovnání s Tomášem Garriguem Masarykem. A po jeho vzoru byl poctěn zvláštním zákonem. Lex Havel čili „Václav Havel zasloužil se o svobodu a demokracii" prošel hladce Sněmovnou i Senátem, na své poměry bleskově jej podepsal i Václav Klaus. K Havlově poctě byly vyraženy také kýčovité pamětní mince, vysázeny vzpomínkové knihy, vyšel i bezpočet většinou bezobsažných článků. A vláda právě schválila přejmenování letiště na pražské Ruzyni.

I když se k Havlově osobnosti už sešla první odborná konference (pořádaná Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR), na vědecké zhodnocení úlohy a odkazu zesnulého si ještě musíme počkat. Už proto, že celá polistopadová Evropa se svými hodnotami stojí na rozcestí.

Revue Politika 3/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse