Co o americké prezidentské kampani říká pravidlo ropy?

Steve LeVine | 26. 3. 2012

Poslat do Kindlu

---

Na titulní stránce Foreign Policy z roku 2006 vyšel sloupek Thomase Friedmana s názvem „První pravidlo petropolitiky". Friedman v něm odkryl nepřímý vztah mezi cenou ropy a laskavostí petrokratů: když cena ropy roste, stávají se z vládců zemí produkujících ropu nadutí hlupáci; jsou-li ceny nízké, jsou to nejušlechtilejší lidé pod sluncem.

I přes svoji genialitu má Friedmanovo pravidlo svá omezení: mluvil o státech, které produkují pouze ropu, například Rusko, Nigérie a Saúdská Arábie. Není ale ropou ovlivněno také chování svobodně zvolených lídrů rozvinutých ekonomik?

Kladu si tuto otázku, když vidím, že prezident Barack Obama a ropné společnosti postupují také podle jakéhosi společného politického principu. Americký ropný gigant Chevron a ExxonMobil minulý týden navrhly, aby Obama zmoudřel a pomohl jim. Obama petrochemickým společnostem poradil, aby přijaly budoucnost bez fosilních paliv.

Ropa je klíčová také v kampani Obamových oponentů. Všichni víme, na koho se kvůli cenám benzínu ukazuje prstem. Benzín ovšem zdaleka není pro nadcházející politickou bitvu určující. Spíše celostátní ropný boom - plánovaný nárůst amerických zásob ropy v příštím desetiletí díky ropě z břidlice, rezervám ve vodách Mexického zálivu a dovozu ropy z kanadských písků.

Všem zainteresovaným jde krom bezprostředního zisku především o dlouhodobé cíle: petrochemické a těžební společnosti (Big Oil) vyčerpají stávající zdroje u pobřeží a přesunou svou aktivitu jinam. A Obama bude moci i nadále rozvíjet svou myšlenku „čisté energie".

Aby ropný průmysl svých cílů dosáhl, musí Američany přesvědčit, že těžební limity leží přesně napůl cesty mezi nezávislostí USA na zahraniční ropě a neochabující poslušností vůči lidem, kteří se řídí Friedmanovým pravidlem. Obama by měl ropný boom zasadit do kontextu. Američané sice dnes mohou benzínem plýtvat, ale současně se musí začít připravovat i na budoucnost. Z toho logicky vyplývá, že mezi mírou ropného boomu a vzletnou politickou rétorikou existuje přímý vztah.

Ředitel společnosti Chevron John Watson v interview pro Financial Times řekl, že jestliže chce Obama snížit ceny ropy, měl by povolit těžbu na celém pobřeží a urychlit zahájení těžby v Mexickém zálivu. Ředitel ExxonMobil Rex Tillerson zase prohlásil, že americká energetická politika je určována spíše dvou- a čtyřletými volebními cykly nežli deseti-, dvaceti nebo třicetiletými výhledy, v jejichž rámci naopak normálně fungují ropné společnosti.

Jsou však tyto výroky něčím víc než pouhým předvolebním hašteřením? Z druhého výroku čiší jen snaha přesvědčit oponenta, kdo je jasnozřivější - Obama považuje za budoucnost příštích třiceti let čistou energii, Tillerson i nadále ropu. Co se týče prvního výroku, žádná nově vydaná povolení k těžbě cenu benzínu v dohledné době nesníží. Jedním z důvodů je to, že těžaři již dnes sotva vytěží i to, co mohou. Chybí jim zkušená pracovní síla i adekvátní vybavení. Dlouhodobé výhledy, jak je popsal Tillerson, jsou až dalším důvodem.

Podle Kurta Glaubitze z Chevronu se tu bavíme o dekádě. Jde ale o to učinit správná politická rozhodnutí, abychom je mohli později rozvinout. V tomto kontextu jsem se zeptal, co by Chevron dělal, kdyby Obama povolil prolomení těžebních limitů. Jeho odpověď je velmi názorná: „I kdyby Obama zítra otevřel vnější kontinentální šelf, následovalo by rozsáhlé hodnocení potenciálu zdroje, což zahrnuje i seizmickou práci, která by se provedla v nejperspektivnějších oblastech. Myslím si, že máme velmi dobrou představu, jak takové oblasti pak vypadají. Musíte tedy vyhodnotit seizmická data a pak propukne kolotoč s udělováním pronájmu. Společnosti, které jej získají, poté provedou další seizmická a jiná měření, popřípadě vyhloubí těžební studny, a pokud budou úspěšné, přesunou se do fáze produkce. Takže i kdyby se šelf otevřel hned zítra, naši energetickou situaci to jen tak nevyřeší. Proto jsme přesvědčeni, že tento proces musíme zahájit již nyní."

Ropa ovlivňuje i lídry vyspělých petrostátů. Ti se často stanou sami sebou zaujatými natolik, že byste je prakticky neodlišili od lídrů petrostátů jiných. Až na to, že ty první nakonec zpravidla omezí politika. Druhé pravidlo petropolitiky tedy zní: v ropě jde vždy o politiku.

Článek z časopisu Foreign Policy, 19. března 2012, přeložila a redakčně upravila Iveta Frízlová.

Revue Politika 3/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse