Když myslím na euroměnu, napadá mě intelektualismus

Alexander Tomský | 9. 3. 2012

Poslat do Kindlu

---

Nejhorší nemoci nejsou nemoci těla, nýbrž nemoci ducha. A nejnebezpečnější z postižených nejsou za zámky blázinců, vypadají normálně, ba dokonce i velmi sympaticky a inteligentně. Většinou dosáhli značného úspěchu v umění nebo v nějakém humanitním oboru a mají osobní kouzlo (charisma), umí mluvit, a tak na výsluní mediálního zájmu hovoří ex cathedra o morálce, filozofii, náboženství, ekonomii a politice, jako by nevěděli, že lidské vědění je omezené.

Představme si, že by se laureát Nobelovy ceny za genetiku vyjadřoval k problému využití jaderné energie nebo o náboženství. Tihle intelektuálové totiž tyjí z rozšířené pověry prostých lidí, kteří nemají důvěru ve vlastní zdravý úsudek a neumí dobře artikulovat, že z titulu jedné odbornosti jim přísluší autorita na všechno. Jenomže konstrukce všechna je značně problematická, protože myšlenková syntéza, kdysi se říkávalo světonázor podle německého Weltanschaung, není možná (lidské myšlení je parciální) a je to právě onen zdravý rozum, který má výsostní právo intelektuální antirealismus popírat.

Jak je poznáme? Eliminační metodou. Neuznávají pragmatismus ani logiku. Když něco nefunguje, ale je to dle dnešního měřítka idealistické, musí se v tom za každou cenu pokračovat. Cesta zpět nikdy neexistuje, protože svět jde kupředu. Klaní se modlám a pověrám přítomnosti, jejich kritický rozum je namířen jen a jen do minulosti, a proto vyhrožují (nebudeme-li je poslouchat) padlými ideologiemi nacionalismu, nacismu, bolševismu nebo ruského imperialismu a netuší, že je sami vyvolávají v život. Intelektuálové nejsou nikdy ekonomy, manažery, inženýry, obchodníky nebo dělníky, ba dokonce ani ne matematiky či logiky, jinak řečeno, nemají nic společného s ekonomickou oblastí života, za to vždycky podepisují kolektivní politické manifesty na záchranu světa. A tady je to celé neštěstí! Jsou to upřímní idealisté, hluboce přesvědčení, že objevili smysl a pokrok dějin, a všechno lidské měří nikoli intelektem, jak se domnívají, ale vírou. Cítí se morálně nadřazeni nad všemi skeptiky (škarohlídy) a každý pokus přitáhnout je zpátky na zem považují za negativistický primitivismus.

Pozor na intelektuály, říká Paul Johnson, na ty zlepšovatele a polepšovatele světa, za nimiž leží hekatomby mrtvých. Jsou tu i dnes, kdy na záchranu euroměny chtějí obětovat živobytí milionů, o rozvratu evropského hospodářství nemluvě.

Už od osvícenství, kdy světlem rozumu chtěli nahradit starou víru a zřejmě i klerus, chtějí světští kazatelé spasit svět. Ti staří se alespoň domnívali, že už spasen byl.

Revue Politika 3/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse