Přežije euro?

Hospodářská a měnová unie v historické perspektivě

David Marsh je přední britský odborník na evropskou ekonomickou integraci. Pracoval ve Financial Times a Reuters, poté působil v investičním bankovnictví a poradenství. Dnes spolu s kolegy vede poradenskou firmu SCCO a fórum OMFIF. Vydal několik knih: Germany - Rich, Bothered and Divided (1989), The Bundesbank - The Bank that Rules Europe (1992), Germany and Europe - The Crisis of Unity (1994), The Euro - The Politics of the New Global Currency (2010, druhé, rozšířené vydání 2011). Posledně jmenovanou a zatím nejzásadnější knihu The Euro, která srozumitelně popisuje politické a ekonomické pozadí vzniku a vývoje eura, nadnárodní měny pro sedmnáct evropských států a druhé největší rezervní měny světa, připravuje k českému vydání Centrum pro studium demokracie a kultury. Pod názvem Euro: Bitva o novou globální měnu vyjde v létě 2012. Následující text je překladem přednášky pronesené Davidem Marshem na semináři „Euro: historie a perspektiva" organizovaném společností Prague Twenty v Malostranském paláci v Praze, 13. října 2011.

Je mi velkým potěšením být v Praze, jsem za pozvání velmi vděčný. Toto je město, které nám dalo Pražské jaro, roku 1989 Sametovou revoluci a poté „Sametový rozvod" v roce 1993. A kdo může v případě poslední epizody říci, že nenastanou paralely v budoucím vývoji jednotné evropské měny? Musím poblahopřát Vladimíru Dlouhému a všem organizátorům této řady seminářů, které jsou stvrzením obnovy demokracie v České republice.

Dnes je mým úkolem dát v historickém kontextu do souvislosti dějiny hospodářské a monetární unie. Je to historie vzestupů a pádů, ztrát iluzí. Je to pochmurný příběh, něco jako pašijová hra. Pro Angličany má podobnost s detektivkou „kdo to udělal" [„whodunit"] Agathy Christie. V USA by byl detektivkou Roberta Ludluma. Na konci dramatu budou na jevišti těla a krev, kdo nakonec zabodl dýku však bude zahaleno tajemstvím. Sága o euru má, obzvláště v prvních letech, kdy vývoj byl poměrně přívětivý, paralely se slavnou pohádkou bratří Grimmů „Hrnečku, vař!". Chlapec, který žije se svou matkou v podmínkách naprosté chudoby, objeví magickou formuli - hrnečku, vař -, jež mu umožňuje vařit v kouzelném hrnci kaši v neomezeném množství. Zapomněl však zaklínadlo zastavující vaření hrnce. Na začátku se tak všichni nasytili, jak však hrnec stále vařil, rozlila se kaše z hrnce do celého domu, poté do ulice, do vesnice, do lesa a brzy do celého světa. Celé by to skončilo pouze tehdy, pokud by bylo nalezeno kouzlo zastavující vaření hrnce - hrnečku, dost. S eurem se nacházíme v podobné situaci.

Abych zodpověděl otázku semináře hned na začátku: ano, myslím si, že euro přežije, avšak v zeštíhlené, kompaktnější a odolnější podobě. Dokonce může být silnější než dnes. Jedním z důvodů pro jeho přežití je, že velcí světoví držitelé rezerv a investoři hledají alternativy k dolaru; nechtějí být ponecháni tváří v tvář Američanům s jejich monopolem na vydávání rezervní měny a usilováním o potěchu z „přemrštěného privilegia".

Předpokládám, že se Evropa protluče dluhovou krizí a že břímě dohledu nad dlužníky bude stále více dopadat na země s ratingem AAA, jež jsou vedeny Německem. Vzdor v Německu však roste a jistě se vyskytne zneklidnění. Němci předvídali něco z vývoje událostí, nepostřehli však symbiotický charakter EMU [Evropská hospodá, obzvláště to, jak se dluhy okrajových zemí odrazí nazpět k jádru. Jedná se o situaci jako v roce 1971, pouze v opačném směru. Tehdy napomínal Evropany John Connally, ministr financí prezidenta Nixona proslavený svou prchlivostí, těmito slovy: „Dolar je naše měna, ale váš problém." Jelikož je nyní euro měnou celého prostoru EMU, může německá kancléřka Merkelová oprávněně říci Řekům: „Je to váš problém, ale naše měna."

Jelikož se dnešní setkání pořádá v Matematickém ústavu, dovolte mi promluvit o této řeči „po matematicku". Obsahuje seznam pěti základních chyb v úsudku, které se v rámci EMU vyskytují; popis čtyř primárních cílů, jež stojí za monetární unií, a stručnou analýzu úspěšnosti jejich plnění; a 10 lekcí ponaučení.

Jaké byly hlavní prvky toho, co se pokazilo?

Za prvé se jednalo o klasické nepochopení způsobu chování trhů. V počátečních letech EMU, kdy kapitálové trhy hodnotily řecký a německý dluh [co do rizikovosti] tak, že jsou víceméně na stejné úrovni, byla nastavena nekonečná spirála. Politikové věřili, že již nemusejí usilovat o žádné další ekonomické reformy, neboť se zdálo, že trhy v Evropě oceňují konvergentně. Dokonce i věční skeptikové na trzích se zdáli věřit, že konvergence byla čímsi skutečným!

Začátkem tohoto roku jsem se na Dálném východě účastnil konference s guvernérem Evropské centrální banky, který o dřívějším vývoji EMU řekl: „Zdálo se, že trhy jsou na naší straně." Jenže to vždy bylo nepochopením. Trhy nikdy nejsou na něčí straně. Jsou zde, aby vydělávaly peníze. Ti samí lidé, kteří spekulovali a vydělali kupováním řeckých dluhopisů v počátečních letech EMU, jsou také těmi, kteří později vydělali jejich prodejem. Je chybou myslet si, že se trhy s kýmkoli přátelí. To jsem řekl guvernérovi a připomenul jsem mu slova Harryho Trumana po druhé světové válce: „Chcete-li mít přítele ve Washingtonu, pořiďte si psa."

Za druhé musíme vinit politiky z monumentální neschopnosti a nedbalosti. Primárně se jednalo, jak je často připomínáno, o projekt politický. Byli bychom si mysleli, že politikové by měli být o dost lepší v jeho zabezpečování. Nevšímavost k problémům, které se v EMU bezpochyby utvářely v prvních letech její existence, byla obrovská. Mnohým byly tyto problémy zjevné, ne však, jak se zdá, politikům, kteří byli u moci. Abychom uvedli alespoň jeden příklad: podívejme se na téměř neuvěřitelně laxní zaobírání se fenoménem stoupajících disbalancí běžných účtů v rámci EMU při popisu eura v publikaci Evropské komise k desátému výročí založení Evropské centrální banky v květnu 2008. Ta kupodivu obsahovala nadšenou předmluvu Jouaquína Almunii, tehdejšího komisaře pro měnové záležitosti. Pouze na dvou ze 328 stran knihy byla zmínka o stoupající nerovnováze běžných účtů v rámci EMU, jež prokazovala stoupající zahraniční dluhy členů systému s rychlejším růstem a vyšší inflací, kteří ztrácejí konkurenceschopnost v nezadržitelném důsledku monetární politiky „one size fits all".

Třetím prvkem byl špatný výpočet způsobu, jakým tyto deficity běžných účtů představovaly protiváhu přebytkům vytvářeným v severních státech, které v celkovém pohledu zachovaly či zlepšily svou konkurenceschopnost. Tvůrci německé hospodářské politiky a analytikové jistě předvídali, že u států s deficitem dojde k odplatě. To však, samozřejmě, nemělo co do činění s Německem! Němcům se nepodařilo nahlédnout, že trest zasáhne rovněž země s přebytkem. Evropská měnová unie představuje poměrně uzavřený systém, kde dluhy států s deficitem prorůstají do pohledávek členů s přebytkem. Je-li evidentní, že tyto dluhy nemohou být zaplaceny, pak musí závazek sdílet státy s přebytkem. Theo Waigel, ministr financí Helmuta Kohla, s oblibou říkal, že Německo exportuje svou marku do Evropy. V symbióze monetární unie se ovšem jednalo o dráhu dvousměrnou: Německo si nevšimlo, že současně importuje drachmu do Berlína.

Čtvrtým selháním byla neschopnost myslet důsledně ve věci dohledu a regulace bank. Systém, jenž byl téměř jistě náchylný k bublinám v aktivech, by zjevně bankám působil ztrátu ze špatných dluhů, které by nebyly splaceny; kvůli povaze monetární unie by mnoho těchto půjček bylo ve své podstatě přeshraničních, a tak by dluhová poškození týkající se půjčování státům či firmám byla ve své podstatě mezinárodní. Proč tedy nebyl zaveden žádný systém přeshraničního bankovního dozoru a řešení, jež by se vypořádalo s dopady takového nevyhnutelného souboru okolností? Proč byla Evropa všeobecně pozadu s vymýšlením systému, jenž by napravil nedostatky, které se měly s jistotou vyskytnout?

Za páté musím zmínit celkovou neschopnost připravit vlády, parlamenty a voliče na téměř nevyhnutelná volání mezi více prosperujícími a lépe spravovanými státy po solidaritě ve prospěch nezvedených států, které by nakonec potřebovaly velkorysost odjinud. Před založením monetární unie se v Německu hodně hovořilo (obzvláště v Německé spolkové bance) o nutnosti ryzí „unie solidarity", kde by členové byli svázáni „auf Gedeih and Verderb" - v dobrém i zlém. Proč tedy byli v okamžiku, kdy se nakonec zjevila potřeba solidarity, téměř všichni tak mimořádně špatně připraveni?

Čtyři základní cíle monetární unie

Přejděme nyní ke čtyřem základním cílům monetární unie a zeptejme se, zda byly splněny.

Prvním bylo a) překonat 150 let trvající nevraživost a soupeření mezi Francií a Německem, o kterém svědčí tři epochální války, b) pokračovat v nanejvýš úspěšné cestě poválečného evropského sbližování a nakonec c) stvořit v Evropě politickou unii. Nuže, hluboko zakořeněné neshody v přístupech a chování Francie a Německa byly monetární unií demonstrovány; a jakkoli není pochyb o tom, že Francie a Německo urovnají své roztržky, jak to obyčejně dělají, jsme v Evropské unii vzdáleni nefalšované politické unii více, než tomu bylo po generace.

Druhou velkou motivací bylo dokončení jednotného trhu v rámci Delorsova programu z osmdesátých let, který začal ještě před pádem Berlínské zdi. Sloganem bylo „jednotná měna pro jednotný trh". Ve skutečnosti není zcela fixní kurz nutný, přestože stabilní a spolehlivé kurzy mohou jistě napomoci přeshraničnímu obchodu. Od založení monetární unie se objem zahraničního obchodu uskutečňovaného mezi členy EMU jakožto podíl celkového obchodu snížil, neboť se zvýšil podíl obchodu s rychleji rostoucími ekonomikami mimo region, ať už s ne-členy EMU ve střední a východní Evropě, nebo v Asii. Myšlenka, že pro jednotný trh je zapotřebí jednotná měna, prostě není pravdivá.

Za třetí si musíme uvědomit dlouhotrvající touhu poskytnout alternativu vůči dolaru jako světové měně, která byla z různých důvodů předkládána Francouzi a Němci. To se do určité míry podařilo, jak dosvědčuje druhé místo, které euru náleží ve světových rezervách. Číňané a další velcí držitelé rezerv mají, jak bylo již zmíněno, vnitřní touhu po diverzifikaci směrem k euru. To je jeden pádný důvod pro to, proč euro přežije. Američané nicméně navzdory svým četným chybám a nezdarům v mnoha oblastech nesporně drží světovou měnu číslo jedna a zůstane tomu tak po mnoho dalších let.

Čtvrtým důvodem bylo udržet pod kontrolou Němce po znovusjednocení země v roce 1990. Znovusjednocení by se událo tak jako tak, ať už by zde byla či nebyla dohoda o EMU. Prezident Mitterand tuto událost předvídal (koncem století - v důsledku oslabení Sovětského svazu) téměř desetiletí před klíčovými událostmi listopadu 1989. Delorsův výbor mapoval cestu k EMU (avšak bez časového plánu) více než šest měsíců před pádem zdi. Jakmile bylo na obzoru německé sjednocení, považovala německá vláda za velmi politické zanést EMU do plánů pro novou Evropu, kde by Němci byli communautaire stejně tak, jako byla stará spolková republika. Francouzi, Italové, Nizozemci a další si přáli vidět rýsující se moc sjednoceného Německa zkrocenou oslabením marky a začleněním Německé spolkové banky do ECB. Je sporné, zda toho bylo dosaženo. Německo má v mnoha směrech větší politickou a ekonomickou váhu než dříve. Avšak Německá spolková banka je na radě ECB pravidelně přehlasována. Takže v jednom směru bylo lsti starého lišáka Mitteranda učiněno za dost. Je stále příliš brzy na to říci, zda se zjevný nárůst německé dominance v Evropě od začátku EMU prokázal být trvalým.

Deset lekcí o Evropské měnové unii

Kterých deset lekcí jsme se o EMU naučili?

1.  Peníze potřebují stát, obzvláště pokud se něco pokazí.

2.  Na rovnováze platebních deficitů záleží, dokonce - či snad zejména - v monetární unii.

3.  Nízké úrokové sazby kryjící se s vysokým růstem podněcují nezodpovědné chování bank a jednotlivců, kterého oni - a jejich věřitelé - později litují. Země s přebytky, které půjčují peníze zemím s deficity, často končí tak, že je vytahují z bryndy.

4.  Monetární unie, utvořená s opačným cílem, upevnila moc Německa a zvýšila pravděpodobnost „evropského Německa".

5.  Přestože finanční krize začala jinde, ukáží se být její dopady na Evropu déletrvajícími a více zhoubnými než na USA.

6.  Má-li euro být zachováno, pak Němci budou muset být u kormidla. Zdaleka však není jasné, zda chtějí být.

7.  Německo se jakožto klíčový stát v monetární unii stává více sebe-středným, ale méně jistým, více panovačným, ale více zranitelným. Berlín by rád kráčel v čele hospodářské vlády v Evropě, postrádá však jak sebedůvěru k formulování ucelené zprávy svým sousedům, tak vyjednávací schopnosti k tomu, aby je shromáždil jako strategické spojence.

8.  Omlouvám se, že v Praze zmiňuji Stalina, ale rozpomenul jsem se na jeho formulaci z dvacátých let, že socialismus bude fungovat pouze v jedné zemi. Mohlo by tomu být tak, že „bundesbankismus" bude fungovat pouze v Německu (nebo v zemích, jako je Německo).

9.  Ponaučení pro země, jako je Česká republika, jež jsou mimo EMU: má rada je, že v protikladu k tomu, co měli Němci činit ve vztahu ke znovusjednocení („nikdy o něm nemluv, mysli na ně pořád"), měli by Češi mluvit o členství v EMU ne­ustále, ale nikdy by na ně neměli pomýšlet. Na snaze splnit Maastrichtská kritéria není nic špatného, nebylo by však moudré usilovat o uskutečnění důsledků jejich splnění. To je bod, kde na řadu přichází Marx (Groucho, ne Karl). Ten řekl: „Nechtěl bych vstoupit do klubu, který by mě vzal za člena." To se týká věřitelských zemí, jako je Česká republika. Současní členové EMU by ve svém středu rádi měli více věřitelů; nejedná se však o takový klub, do nějž by Češi a jiní (např. Dánové a Švédové) chtěli s nadšením vstoupit.

10. Politikové stejně jako technokraté říkají, že pro země je nemožné opustit euro. Jedná se o monetární dům se vstupem skrze velkolepé vstupní dveře, ale s žádným východem. A přesto jsou dějiny hospodářství - obzvláště na poli měn - plny nemyslitelných událostí, které se skutečně staly. Ať už jde o odstoupení Británie od zlatého standardu v roce 1931, ukončení vazby dolaru na zlato v roce 1971, či rozštěpení sovětského měnového impéria do šestnácti oddělených měn po roce 1991.

Může se stát, že země, jako je Řecko, bude muset opustit euro, přestože všichni víme, že by to bylo zapeklitě obtížné a drahé. Je však chybné se domnívat, že by takový mírný rozpad znamenal rozpad evropské integrace. Typ Evropy přijatý Sametovou revolucí - otevřená společnost otevřených hranic, Evropa vybudovaná na demokracii, vlastní zodpovědnosti a transparentnosti - bude pokračovat. A to bude Evropa, v níž Češi - kteří během posledních sta let přestáli mnohé stresující situace a překonali mnohé obtíže - budou hrát plnohodnotnou úlohu.

Co se týče měny, neexistuje důvod, proč by se Češi nakonec neměli podílet na novém euru, jež se eventuálně může objevit. Neboť to bude nové euro. Bitva o zachování eura v jeho původní podobě byla prohrána. Zabezpečit to, co má přijít, bude novým úkolem.

Z angličtiny přeložil Lukáš Kollert.

Diskuse