Důvěra v korunu je základem českého eurorealismu

Rozhovor s europoslancem Hynkem Fajmonem při příležitosti vydání knihy Euro versus koruna

Diskuse o evropské integraci je mělká

Inicioval a financoval jste v minulosti mnoho projektů týkajících se Evropské unie a především eura. V současné době vychází již čtvrté vydání úspěšného sborníku Euro versus koruna, do nějž přispěla řada tuzemských autorů včetně prezidenta republiky. Kdy vás napadlo tento projekt zorganizovat a jak jej zpětně hodnotíte?

Všechny moje projekty o EU a evropské politice vychází ze snahy rozumně a efektivně využít peníze, které mám jako poslanec Evropského parlamentu právo čerpat na tzv. informační aktivity. Projekt „Euro versus koruna" je jedním z celé řady a inicioval jsem jej již v roce 2007, tedy ještě před poslední hospodářskou krizí. Hlavním impulsem k tomu byla moje setkávání s veřejností v letech 2004-2007. V té době jsem absolvoval desítky přednášek po celé České republice a zjistil jsem, že veřejnost má o projektu eura velké pochybnosti. Z diskusí s lidmi všech generací jasně vyplynulo, že Češi věří své koruně. Samotného mne překvapilo, jak je tato důvěra v českou korunu pevná. Ve sborníku Euro versus koruna jsme pro tento postoj získali racionální vysvětlení. Na počátku byl opravdu jen intuitivní český pocit, že s eurem není něco v pořádku. Tento široce sdílený pocit je v kombinaci s důvěrou ve vlastní korunu základem českého eurorealismu. Můj projekt „Euro versus koruna" byl motivován snahou rozbít jednoduché schéma panující v českém mediálním provozu, že „euro je správné a nevyhnutelné", čehož bylo podle mého soudu dosaženo. Média musela již někdy v roce 2009 přiznat, že většina české veřejnosti si euro nepřeje.

Zmínil jste jakýsi základní intuitivní pocit, že s eurem není něco v pořádku. Ale od počátku, dávno před jeho zavedením, přece existovaly jasné a pádné argumenty, proč nemůže společná měna v nesourodém evropském prostoru fungovat. Pravda, tyto argumenty nebyly příliš mediálně slyšet, ale existovaly a dnes se potvrzuje jejich správnost...

Ano, to je pravda. Už při zavádění eura řada lidí tvrdila, že to fungovat nemůže a nebude. Například Milton Friedmann, Václav Klaus a řada dalších. Rovněž je pravda, že celá EU dobře věděla, že Řecko falšuje své statistiky, aby se do eurozóny dostalo. Pokud to rozhodující lidé nebrali v potaz, svědčí to jen o tom, že si byli naprosto jisti tím, že vše prostě svou politickou vůlí převálcují. A to také udělali. Je to svým způsobem obdivuhodné politické umění přesvědčit tolik rozumných lidí v celé Evropě, aby udělali tak nerozumná rozhodnutí. Dobře to ukazuje, že bychom se neměli posmívat našim předkům za jejich minulé předsudky a absurdní představy. Dnes to není o moc lepší. Dokonce bych řekl, že je to v mnoha směrech horší než dříve.

Jako člověk, který se v evropské politice pohybuje mnoho let, zřejmě vnímáte tyto předsudky a absurdní představy hodně ostře...

Samozřejmě. O Vánocích jsem se například opět díval na film Císařův pekař s Janem Werichem a smál jsem se při scénách, kde císař Rudolf kontroluje své alchymisty při hledání kamene mudrců. Pak jsem si ale vzpomněl na náš současný boj s globálním oteplováním a smát jsem se přestal. I dnes totiž stejně jako v minulosti platí, že pokud dobře zaplatíte pár intelektuálům a vědcům a dáte jim špatné zadání, tak budou usilovně zkoumat a objevovat to, co Jára Cimrman označoval jako „slepé uličky".

Jednotná měna se v současné podobě ukazuje být právě takovou slepou uličkou, jak to v tomto čísle píše britský ekonom David Marsh. Mimochodem, inicioval a financoval jste překlad jeho poslední knihy Euro, která v Česku vyjde na jaře tohoto roku. V čem je tato práce důležitá a proč by ji měla naše odborná veřejnost znát?

Marshovu knihu jsem si koupil někdy v roce 2010 na letišti v Bruselu a přečetl ji během několika málo dnů. Je to skvělé čtení, které mohu každému doporučit. Jedná se o zdaleka nejlepší práci na toto téma. Autor má svůj vlastní pevný názor, ale v knize jej čtenáři nijak nevnucuje. Naopak. Skvělé je na jeho práci to, že vysvětluje projekt eura z pohledu historie, politiky i ekonomie. Jeho vhled do projektu eura je velmi důkladný, před napsáním knihy mluvil osobně s desítkami přímých aktérů tohoto projektu, což je na jeho knize rovněž cenné. Právě proto by taková kniha měla být k dispozici i v češtině. Jsem přesvědčen, že se stane povinnou učebnicí pro studenty ekonomie, historie, mezinárodních vztahů, mezinárodní politiky, politologie a možná ještě několika dalších společenskovědních disciplín.

Před časem jste rovněž stál u zrodu vydání podobně obsáhlé a klíčové práce autorů Christophera Bookera a Richarda Northa Skryté dějiny evropské integrace. V čem je důležitá?

Booker s Northem sepsali něco podobného jako Marsh,
ale předmětem jejich knihy není jen euro, ale celá evropská integrace. Jejich kniha stojí za přečtení, i když je dost obsáhlá a dnes už se knihy s více než 400 stranami snad vůbec nečtou. Každopádně je to text, který na rozdíl od bezhodnotových tzv. objektivních akademických prací o EU ukazuje politické střety, které stály téměř za každým evropským rozhodnutím. To je myslím cenné, protože to rozbíjí i u nás široce sdílenou představu o EU jako o jakémsi „všeobecném dobru", které stojí nad egoistickými zájmy národních států. I Evropská unie v sobě zpracovává různé zájmy a není vůbec hodnotově a zájmově neutrální. Toto pochopit je myslím klíčové. Bez toho se člověk nemůže zbavit pocitu, že EU je jakousi „posvátnou krávou", kterou není možné kritizovat.

Obě práce jsou vlastně takovými lekcemi z eurorealismu a současně kompletními dějinami evropského integračního projektu, které by neměly chybět v žádné větší české knihovně. Víme, že jste Skryté dějiny a další podobné knihy do řady knihoven zdarma rozesílal v rámci své informační kampaně. O euru jste dělal řadu diskusí nejen s politiky a ekonomy, ale také například se studenty. Padají podobné aktivity na úrodnou půdu?

Myslím si, že české povědomí o evropské integraci je nyní i díky těmto mým aktivitám větší a hlubší než v jiných srovnatelných státech. Ve většině států EU - a není v tom dnes rozdíl mezi starými a novými členy - platí jednoduché schéma, že ti „hodní" jsou pro Evropu a „zlí" proti Evropě. Toto prostinké schéma dosud leckde funguje. Mám radost z toho, že u nás v Česku už ne. Problémy jsou daleko složitější a jejich řešení rovněž. Je zřejmé, že česká veřejnost to již velmi dobře chápe. Pochopit to ale musí i v dalších státech EU, bez toho se Evropa nemůže politicky pohnout kupředu.

Opravdu je v některých starých členských státech mezi lidmi eurooptimismus silnější než u nás? Po tolika letech zkušeností s reálným provozem EU? Nevidí občané „staré Evropy" integrační proces spíše více realisticky než my?

Je to mnohem horší, než si myslíte. V západní Evropě je s výjimkou Británie diskuse o evropské integraci velmi mělká a v zásadě nedostatečná. Hlubší úvahy tam vedeny nejsou. Je to dědictví evropských dějin a hlavně druhé světové války. Na lidi v západní Evropě pořád platí starý omšelý argument, že díky EU máme v Evropě mír, což není vůbec pravda, ale hezky se to poslouchá a lidé tomu věří. Je také třeba říci, že evropské národy mají různou míru schopností evropskou integraci ovlivnit, a podle toho se také k EU staví. Francouzi například Evropskou unii ovlivňují po celou dobu velmi silně a nastavili si pravidla výhodně pro sebe. Nemají tedy důvod příliš proti ní brojit. Pro řadu států na jihu, například Španělsko, Portugalsko nebo Řecko, je zase EU jakýmsi potvrzením toho, že opustili pravicové diktatury a dospěli k demokracii. Podobné je to u mnoha bývalých komunistických států. EU je v tomto prostoru chápána jako záruka demokracie a svobody a taky trochu jako obrana před Ruskem. Zkrátka ty motivace být „proevropský" jsou různorodé, ale v zásadě vždy posilující ten základní evropeistický směr uvažování.

Britové věří ve svůj stát

Zmínil jste, že Velká Británie je v tomto směru výjimka. Jste původně vystudovaný historik. Existuje pro tento rea­lismus nějaké vysvětlení spočívající hlouběji v britských dějinách, nebo jde především o politický odkaz bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové?

Platí obojí. Je to důsledek britských dějin i důsledek působení Margaret Thatcherové. Především je třeba říci, že Británie nemá německý pocit viny vyplývající z 1. a 2. světové války. Británie tyto války nezačala, úspěšně se bránila a nakonec agresora společně s dalšími státy porazila. Britové v důsledku toho věří ve své vlastní síly, věří ve svůj stát, který je pro ně hlavním rámcem jejich životů. Rovněž dobře vědí, že se v Evropě nemusí nikomu z ničeho špatného zpovídat. Zkrátka nemají „máslo na hlavě" jako velká část evropských národů, což lze hezky demonstrovat na případu, který se stal nedávno. Francouzský ministr zahraničí se velmi podivoval nad tím, že v Británii během 2. světové války neprobíhal holocaust. To myslím přesně vystihuje celou podstatu problému. Ostatně u nás to čteme téměř denně v tisku. Za 2. světovou válku už nemůže Hitler, ale byl to tak nějak nevyhnutelný důsledek nacionalismu, jak tvrdí především německá a francouzská historiografie. Na této tezi je potom vybudována celá evropská integrační konstrukce. Její zastánci tvrdí, že systém národních států v Evropě nutně a nevyhnutelně směřuje k nerovnováze zakončené válkou, čemuž musí být zabráněno tím, že se národní státy podrobí „evropské" autoritě, která bude zajišťovat rovnováhu, a tedy i mír. Existují dokonce teorie, které říkají, že války v Evropě v 19. a 20. století jsou vlastně válkami „občanskými" v tom smyslu, že Evropa je ­jakýmsi ­jednotným státem, v jehož rámci probíhá „občanská válka" mezi jednotlivými frakcemi (Němci versus Francouzi). Že se tedy fakticky jedná - v případě válek mezi Francií a Německem, o které především jde -, o jakousi paralelu americké války Severu proti Jihu. S těmito tezemi jsem nikdy nesouhlasil a považuji je za jeden z největších intelektuálních podvodů 20. století. Ostatně podobně komunisté tvrdili, že válka je nutným a nevyhnutelným důsledkem kapitalismu. Proto měla být všude provedena socialistická revoluce, která údajně měla odstranit nevyhnutelnost války. To byl úplně stejný nesmysl, který si u nás lidé dobře uvědomili v roce 1968.

Vraťme se ještě k Margaret Thatcherové, o níž jste napsal obsáhlou knihu. V čem je dnes její politický odkaz aktuál­ní, tedy především z hlediska současných problémů evropské integrace?

Thatcherová je jedním z posledních žijících politických lídrů, kteří ztělesňují ideál dobrovolné spolupráce suverénních států v Evropě. V tuto chvíli je její politické přesvědčení v rámci evropské elity v naprosté menšině. Mezi lidmi je ale tento postoj podle mého hlubokého přesvědčení majoritní. Naprostá většina lidí v Evropě chápe jako přirozený a dominantní rámec pro své životy svůj vlastní stát, nikoliv Evropu nebo region. Politickou integraci Evropy lidé podporují, pokud rozšiřuje obzor jejich svobody, což hezky vyjadřuje heslo volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Jakmile se ale tento proces dostává do podoby politické nebo nyní i fiskální unie, jasně vidíme, že toto lidé v Evropě akceptovat nechtějí. V tom je podle mne odkaz Margaret Thatcherové ve vztahu k evropské integraci.

Naslouchají mu dnešní britští konzervativci? Na podzim loňského roku jste se zúčastnil konference britské Konzervativní strany v Manchesteru. Jak se tato strana staví k současným problémům Evropy?

Britská Konzervativní strana prošla velkou zkouškou v letech 1997nii vládli od roku 1979 do roku 1997. Toto období se skládalo z jedenácti let vlády Margaret Thatcherové a sedmi let vlády Johna Majora. Během této doby se Británie zásadně proměnila. V roce 1997 ale konzervativci v důsledku svých korupčních skandálů a nejednoty volby prohráli a nastala éra „třetí cesty", která byla mimořádně vlivná nejen v Británii, ale v celé Evropě. Tony Blair byl miláčkem médií po celém světě, avšak v Británii za jeho vlády opět začal pozvolný hospodářský i společenský úpadek. To se projevilo v podobě prudce rostoucího veřejného dluhu a padlých britských bank, které musela vláda zachraňovat za peníze daňových poplatníků. V této situaci se konzervativcům podařilo po třinácti letech opět vyhrát v parlamentních volbách, ale jejich vítězství nebylo dostatečné pro zformování jednobarevné vlády. Proto vznikla současná koaliční vláda konzervativců a liberálů, kterou vede David Cameron. Pokud se ptáte na její postoj k evropské politice, pak jako klíčové vidím rozhodnutí z prosincového summitu EU, že nepovolí novelizaci Lisabonské smlouvy. Právě v důsledku tohoto rozhodnutí se nyní pokoušejí Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy prosadit mezivládní smlouvu, která má zavést fiskální unii v eurozóně, mimo rámec EU. Jsem přesvědčen o tom, že rozhodnutí britské vlády bylo správné. Ostatně britská veřejnost postoj vlády v drtivé většině sdílí. Právě proto také relativně proevropští britští liberálové z koaliční vlády nechtějí odejít.

Program „méně Evropy" dnes nemá v EU podporu

Projekt evropské integrace se loni údajně dostal do největší krize ve své dosavadní historii. Souhlasíte?

Projekt evropské integrace v krizi není. V krizi se nacházejí mnohé evropské státy, a to mimo jiné i proto, že slepě věřili tomu, že „více Evropy" je řešením jakéhokoliv problému. Stále více se ukazuje, že tomu tak není. Naprostá většina evropských elit ale věří, že „více Evropy" je řešením. Proto také tvrdím, že evropská integrace v krizi není. Tento projekt má nesmírnou politickou sílu a je odhodlán ji použít za každou cenu a zcela bez ohledu na dopady.

To zní hrozivě. Jistě se shodneme, že řešením je naopak „méně Evropy". Ale jak by takové „méně" mělo vypadat? Máte nějakou konkrétnější představu? Alespoň teoreticky zajímavou, když už ne dnes politicky průchodnou...

V tuto chvíli nemá program „méně Evropy" v EU většinovou podporu. Nedávno byl například zvolen do funkce předsedy Evropského parlamentu německý sociální demokrat a velký eurofederalista Martin Schulz. Pokud se ale ptáte na mou představu, především si je třeba položit zásadní otázku, z jaké úrovně se má hospodářská a dluhová krize řešit. Má to být úroveň evropská, nebo úroveň národní? Toto je skutečné dilema dnešní politiky v EU. Já jsem zastáncem toho, že krize, kterou nyní zažíváme, se má řešit na úrovni národních států. Každý stát se má s krizí vyrovnat v zásadě sám dle principu „každý si platí vlastní dluhy a řeší vlastní problémy". Většina evropských elit ale hodlá krizi vyřešit na evropské úrovni, což je úplně jiný postup. V některých věcech se možná shodujeme, například že na národní úrovni se má hospodařit s vyrovnanými rozpočty. V mém pojetí si to ale mají hlídat sami voliči ve svém státě. V pojetí europeistů to má hlídat Evropská komise nebo Evropský soudní dvůr nebo nějaká podobná „nezávislá" evropská centrální autorita. V tom je dnešní spor. Ti, kdo chtějí krizi řešit na evropské úrovni, říkají: Dejme všechny národní dluhy na jednu hromadu a společně je garantujme a společně je financujme eurodluhopisem. To já absolutně odmítám.

V jednom svém textu jste nedávno citoval výrok britského konzervativního ministra financí George Osbourna o tom, že „dluhovou krizi nelze řešit dalšími dluhy"...

Tato slova George Osbourne říkal na již zmíněné konferenci Konzervativní strany v Manchesteru loni v říjnu a z mého pohledu jsou přesná a výstižná. Podstatou problému jsou dluhy a zachránit se před dluhy nejde jinak, než že se přestanou další vytvářet a že se ty stávající splatí. Nic jiného není ani záchrana a ani řešení, přestože se nám to stále dokola tvrdí. Znamená to, že obce, kraje i státy musí hospodařit s vyrovnanými rozpočty. Ti, kteří je nyní nemají, musí k tomuto cíli co nejdříve dospět. Uvědomte si, že v současné době snad s výjimkou Estonska hospodaří úplně všechny evropské státy s deficitem. To musí přestat, i když pan Stieglitz
a další socialisté budou říkat opak. I my v České republice musíme co nejdříve přestat vytvářet další veřejné dluhy. Doporučuji všem sledovat „dluhové hodiny", které provozuje český ekonom Aleš Michl a které jsem si také pověsil na svou webovou stránku (což může udělat kdokoliv). Tyto hodiny ukazují aktuální stav českého státního dluhu. Chvilku se na ty hodiny dívejte a sledujte, jak rychle se tam ta čísla míhají...

Jak bychom se tedy měli postavit k „půjčce" Mezinárodnímu měnovému fondu?

Půjčka pro MMF na záchranu eura je typickou ukázkou toho, jak se u nás doma dělá evropská politika. Média to rozehrála mistrně. Na jedné straně hodný pan Schwarzenberg a pan Sobotka, kteří jsou pro Evropu, a na druhé straně zlá ODS a pan prezident, kteří jsou hnusnými egoisty, již nechtějí pomoci. Položme si ale otázku jinak. Je dobrý projekt měny, když se nemůže udržet sám o sobě a potřebuje vnější pomoc, dokonce od chudšího státu jako Česká republika? Myslím, že odpověď na tuto otázku je zásadní. Proč bychom měli takovou půjčku poskytovat? Už jsme v nedávné minulosti v rámci „solidarity" půjčili spoustu peněz Sovětskému svazu, Libyi, Sýrii, Vietnamu, Kubě a mnoha dalším státům a dodnes jsme z těch peněz nedostali zpátky téměř nic. Velmi podobně to dopadne i nyní s půjčkou na záchranu eurozóny. Proto bylo zcela rozumné říci, že nic nepůjčíme. Úplně stačí, že jsme členy MMF a musíme v případě, že nás vyzve, doplnit kapitál do této instituce. To je naše povinnost.

Ale vláda nakonec rozhodla, že se z rezerv ČNB pošle na záchranu eurozóny přes MMF necelých 40 mld. Kč...

Nejsem z toho vůbec nadšený. Beru to jako koaliční kompromis, který se skřípěním zubů akceptuji. Je pravda, že to je podstatně méně, než kolik po nás EU požadovala, což hodnotím pozitivně. Naše finanční angažovanost je tedy nyní na občana stejná jako u Polska, což je myslím přijatelné. Důležité je taky to, že to ČNB akceptovala a stanovila podmínky vládě, které garantují, že ČNB o rezervy a ani o úroky z nich nepřijde.

Ovlivnit chod EU správným směrem nemůžeme

Když to shrneme: dluhy by si měl v Evropě platit každý sám a Česká republika by se nadále měla držet své koruny... Je něco takového v současné evropské politice možné?

Jsem zastáncem hesla „Držme se koruny". V dnešní Evropě, kde veškerou moc mají v rukou Merkelová se Sarkozym společně s Evropskou komisí, nám nezbývá nic jiného než používat osvědčenou partizánskou taktiku. Ovlivnit chod EU správným směrem nemůžeme a každý, kdo tvrdí opak, je lhář nebo blázen. Nebo obojí dohromady. Reálně můžeme pouze zpomalovat a rozmělňovat dopady šílených rozhodnutí, která se za asistence tandemu Merkelová-Sarkozy v Evropské komisi rodí.

Můžete uvést nějaký příklad? Je to například daň z finančních transakcí?

Ano, daň z finančních transakcí je přesně tím příkladem šíleného projektu. Její zastánci tvrdí, že finanční sektor způsobil krizi, a proto se musí podílet na nákladech jejího řešení. To je ale zcela chybná analýza. Finanční sektor krizi prostě a jednoduše nezpůsobil. Příčinou krize bylo, že státy finanční sektor nutily různými politikami k poskytování nestandardních úvěrů. Státy v Evropě rovněž nikdo nenutil k tomu, aby své banky sanovaly. Tato rozhodnutí vlády přijaly samy a dobrovolně, nemusely je vůbec činit. Nyní tedy vymýšlejí nástroje, jak stáhnout peníze zpět do státních pokladen. Daň z finančních transakcí ale takový cíl naplnit nemůže, protože finanční instituce z ní prostě uniknou tím, že se z těch států, kde bude zavedena, jednoduše stáhnou. Takový vývoj povede v konečném důsledku k odlivu kapitálu, k dražšímu úvěrování a nižšímu hospodářskému růstu v celé Evropě. Je to absolutní nesmysl. Doufejme, že nakonec k zavedení této daně nedojde, a pokud ano, tak pouze v rámci eurozóny. V takovém případě bychom se jako Česká republika mohli dočkat i toho, že právě k nám by část bankovního sektoru z eurozóny přesídlila, což by nebylo špatné.

Nedávno nás pobavil, ale i vyděsil váš text „Ředitelé do výroby a ženy na jejich místa", popisující „zprávu o ženách a řízení podniků" přijatou Evropským parlamentem. Tato zpráva, prosazená řeckou poslankyní Kratsa-Tsagaropoulou, volá po rovném zastoupení mužů a žen v řízení velkých firem. Opravdu se v EP něčím tak obskurním zabýváte?

Mě stále překvapuje, že tomu lidé u nás nevěří. Ano, takové věci schvalujeme jako na běžícím pásu. Podívejte se na web Evropského parlamentu, některou z rezolucí si přečtěte a uvidíte, že je to pravda. Feminismus a ekologismus jsou skutečně v pozadí naprosté většiny uvažování evropských institucí.

Jak procentuálně dopadlo hlasování o této směrnici?

To nebyla směrnice, ale usnesení Evropského parlamentu, které má podobu jakési výzvy Evropské komisi k tomu, aby ve věci začala konat a připravila právně závazné texty. Takže konkrétních směrnic se teprve dočkáme, ale mohu vás ubezpečit, že to nebude trvat dlouho. Jinak pro to usnesení, pokud si dobře pamatuji, hlasovalo přes 500 poslanců a proti nás bylo méně než 100. Podobný počet poslanců se zdržel. Ostatně většinou je to zhruba 5 ku 2 ve prospěch těchto věcí.

Nechceme finanční protektorát

Tématem posledních dní je tzv. fiskální smlouva, která podle některých povede ke vzniku vícerychlostní Evropy. Je třeba se takového vývoje obávat? Není vícerychlostní Evropa už dávno realitou?

Vícerychlostní Evropa samozřejmě již dávno realitou je, ale toho bych se nebál. Fiskální unii však odmítám. Podle mého názoru se EU bez Británie snaží vytvořit „nový, krásný svět", kde nebude existovat státní bankrot. Má to být svět, kde bez ohledu na to, jak hospodaříte, nikdy nepřijdete lidově řečeno „na buben". Nejsem zastáncem takovéhoto světa. Bankrot na úrovni domácnosti, firmy, obce nebo i státu musí existovat jako memento, že špatná rozhodnutí mají špatné konce. Svět zbavený rizika bankrotu bude světem utrženým ze řetězu, světem, kde rozumná politika ztratí jakýkoliv smysl.

Zastánci fiskální unie, u nás TOP 09 (převážně bývalí lidovci) a ČSSD, argumentují tím, že ODS by neměla mít problém s tím, že se bude směřovat k vyrovnanému hospodaření veřejných rozpočtů. S tím my také problém samozřejmě nemáme. Už jsme to navrhovali v 90. letech několikrát a vždy to hlasy lidovců a sociálních demokratů neprošlo. Spor však vedeme o to, kdo má takový princip vynucovat. Podle názoru TOP 09 a ČSSD to má být Evropská unie. Podle mého názoru to může být jen a pouze veřejnost jednotlivých členských států.

Nelze v aktuálním vývoji vidět i příležitost? Například ke skutečnému posílení role národních parlamentů a oslabení unijních institucí, vzhledem k tomu, že nová smlouva má vzniknout v mezivládním režimu?

Myslím, že nikoliv. Sice se směřuje k vytvoření mezivládní smlouvy, ale ta bude při nejbližší možné příležitosti integrována do evropského práva. V podstatě se má jít cestou Schengenské smlouvy, která také vznikla mimo evropské právo, ale později do něj byla inkorporována. Na druhou stranu je pravda, že v evropských institucích uvedený vývoj sledují s velkými rozpaky, protože probíhá mimo jejich kontrolu. Je zajímavé sledovat, jak se například Guy Verhofstadt (předseda frakce liberálů v EP) nebo Martin Schulz (bývalý předseda frakce socialistů v EP a nyní předseda EP) vztekají, co že si to státy dovolují dělat mimo jejich dohled.

Jak tedy hodnotíte výsledky posledního summitu EU? Je dobře, že český premiér dohodu nepodepsal?

Výsledkem summitu EU je radikální posun v evropské integraci směrem k fiskální unii, kde národní rozpočty členských států budou pod kontrolou Bruselu. To je posun, který voličům odebírá právo svobodně se ve volbách rozhodovat o hospodaření svých států. Je to postup, který říká: Vy voliči jste neschopní a nezodpovědní, a proto vám tuto pravomoc odebíráme a místo vás to bude kontrolovat někdo moudrý v Bruselu. Jsem rád, že Petr Nečas s tímto posunem k fiskální unii nesouhlasil. Znamená to, že Česko si i nadále bude své hospodaření kontrolovat samo a že čeští voliči budou mít nad národním rozpočtem plnou kontrolu. To považuji za naprosto správné. Nepřeji si, aby v Evropě vznikaly finanční protektoráty, které budou mít v čele nějakého z Bruselu dosazeného „říšského protektora". Pokud se v Evropě půjde touto cestou, pak je to konec demokracie.

Lobbisté si zájmy v EU ohlídají, veřejnost nikoli

To ovšem vyvolává skeptickou otázku: Může se Evropská unie vůbec změnit? Například z Bookerových a Northových Skrytých dějin evropské integrace je zřejmé, že jde od počátku o silně levicový projekt. Vy sám jste napsal knihu Slovníček evropských levicových pojmů, čímž je také vlastně řečeno mnohé...

Myslím si, že Evropská unie se změnit může, ale nutnou podmínkou k tomu je dostatečná vůle veřejnosti a politické elity. To zatím nemáme. Přesto ale zůstávám optimistou. Klíčové je uvědomit si fázové zpoždění mezi tím, co EU rozhoduje a kdy to začne dopadat na lidi. To je myslím věc, kterou většina veřejnosti v EU a dokonce ani politické a mediální elity nechápou. Nedávno jsem sledoval v TV Prima diskusi Barbory Tachecí s mým kolegou europoslancem Ivo Strejčkem. Paní moderátorka se ptala, jak vlastně došlo k tomu, že se v EU zakázaly žárovky. Tato otázka však měla být položena před zhruba pěti lety, kdy se o věci rozhodovalo. Nikoliv nyní. Tehdy ale tuto otázku ve veřejném prostoru média nekladla, a proto to tak jednoduše a rychle prošlo. Zkrátka Evropská komise musí být pod daleko větší veřejnou kontrolou než nyní. Protože právě to chybí. Lobbisté si své zájmy v Bruselu ohlídají celkem snadno. V případě veřejnosti to již žel neplatí.

Hodně se mluví o demokratickém deficitu Evropské unie. Je například Evropský parlament podle vás demokratická instituce, nebo je jen takovou „hrou na demokracii", jež má výše zmíněný demokratický deficit zastřít?

Evropský parlament není klasický parlament a je svým způsobem, jak říkáte, hrou na demokracii. To jsem ostatně již mnohokrát napsal. Je ale otázkou, zda chceme, abychom měli v Evropském parlamentu klasický parlament. Pokud to nastane, tak vznikne ­jakýsi ­eurostát, což si nepřeji. Problém nemá jednoduché řešení. Je to dilema, které je zde od počátku: Chceme v EU mít společný trh s jednotnými pravidly a jednotným vynucováním těchto pravidel? Pokud ano, tak logicky další otázka zní: Kdo má tato jednotná pravidla tvořit a vynucovat? A tím se logicky dostáváte k otázce institucionálního uspořádání EU. Teoreticky můžeme říci, že jednotný trh v EU nechceme a ponecháme státy v Evropě volnému vývoji, kde budou platit pouze všeobecná globální pravidla Světové obchodní organizace (WTO). I tato pravidla však někdo tvoří a vynucuje. Nejsem osobně zastáncem takového modelu. Myslím si, že jednotný evropský trh smysl má. Měl by ale být spravován úplně jinak než nyní.

Je třeba se na sebe dívat realisticky

Proč má ČR problém s čerpáním peněz z tzv. eurofondů? Je to proto, že čerpáme v rámci neuvěřitelných dvaceti sedmi operačních programů, jež nelze administrativně zvládnout, zatímco třeba Rakousku jich stačí pouhých pět?

Ano. Je to jeden z klíčových důvodů, proč máme v čerpání evropských fondů takový chaos. Rozhodla to tak Paroubkova vláda v roce 2005 a nedá se to žel změnit. Musíme s tím žít až do roku 2014, kdy by měl začít platit nový sedmiletý finanční výhled. Doufejme, že Nečasova vláda bude rozumnější a že počet operačních programů pro období 2014-2020 stanoví mnohem menší. Já bych přivítal, kdyby toto číslo bylo maximálně pět. Mám ale vážné obavy, že to bude více. V této zemi je to takový koníček. Skoro každý chce „čerpat evropské fondy". Reálný efekt těchto projektů je ale diskutabilní. Jednoduchost a přehlednost by tomu ale každopádně prospěla. Celkový výsledek by pro Českou republiku mohl být mnohem lepší. Zkrátka ne vždy je na vině EU. V některých případech si věci zbytečně komplikujeme sami.

Nelze za českými 27 operačními programy vidět i něco jiného? Snahu různých vlivových skupin dostat se k evropským penězům?

Samozřejmě že šlo o souboj ministerských resortů a krajů o přístup k evropským penězům. V našem současném nastavení operačních programů se ukázala strukturální slabost české centrální vlády a především předsedy vlády. Každý hejtman nebo resortní ministr s operačním programem má dnes větší možnost řídit čerpání evropských fondů než premiér. To není normální a doufám, že se to nebude v dalším období opakovat. V programovém prohlášení současné vlády je uvedeno, že bude usilovat o daleko menší počet operačních programů.

Na závěr něco pozitivního. Před časem jste v jednom ze svých článků nabídl „tři důvody k českému optimismu"...

Ten text jsem psal už skoro před rokem, tak nevím, zda si jej přesně pamatuji. Ale vím, že jsem to psal hlavně z toho důvodu, že jsem absolutním odpůrcem českého „sebemrskačství" a známých tezí, že „to by se na Západě stát nemohlo" a že „si máme brát příklad z vyspělých evropských států". Tyto postoje já nesnáším, protože jsou společensky destruktivní a působí „blbou náladu". Naopak jsem zastáncem toho, abychom se na svět kolem sebe dívali realisticky a porovnávali se v čase a v prostoru. Pokud taková srovnání v případě České republiky uděláte, tak uvidíte, že v čase se náš stát posunuje kupředu pozitivním směrem. A v porovnání s evropskými státy rovněž. Málo se ví, že naše veřejné zadlužení je jedno z nejnižších v celé EU a že máme také jednu z nejnižších nezaměstnaností. Rovněž se málo ví, že jsme společně se Slováky jakýmsi „Detroitem" Evropské unie, tedy státy, kde se vyrábí v přepočtu na obyvatele nejvíce aut v celé Evropě. Zkrátka důvody pro český optimismus existují. Patří k tomu i neuvěřitelně pevná důvěra veřejnosti v českou korunu, ve srovnání třeba s Maďary nebo Poláky, kteří si masivně brali hypotéky ve švýcarských francích a eurech. U nás to, alespoň pokud je mi známo, neudělal nikdo. A pokud ano, rád bych se s takovým unikátním Čechem seznámil. Znovu opakuji: Důvěra v korunu je základem českého euro­realismu.

Hynek Fajmon (1968) je poslancem Evropského parlamentu za ODS. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 1992-1993 absolvoval kurz pro diplomaty na Diplomatic Academy ve Vídni a v letech 1993-1994 studoval na London School of Economics, obor moderní britská politika. Po ukončení studií nastoupil jako poradce ministra zahraničních věcí pro záležitosti NATO. V letech 1995 až 1996 působil jako ředitel odboru bezpečnostní politiky MZV a následně jako poradce ministra obrany pro záležitosti NATO. V roce 1998 se stal starostou Lysé nad Labem a v roce 2001 poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V roce 2004 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu, kde působil jako člen rozpočtového výboru a stálé delegace EP pro vztahy s Čínskou lidovou republikou. Svůj mandát obhájil ve volbách v roce 2009 a byl zařazen do výboru pro zemědělství a rozvoj venkova. Patří mezi stálé spolupracovníky a podporovatele Centra pro studium demokracie a kultury (CDK), v jehož rámci v roce 2004 inicioval vznik sekce pro analýzu evropské legislativy, jež je dnes jedním z nejvýraznějších pracovišť věnujících se evropské problematice. V CDK rovněž publikoval řadu svých článků, studií a knih, byl editorem a koeditorem mnoha sborníků z konferencí, které zaštiťoval. V roce 2010 vyšlo v CDK druhé vydání jeho knihy Margaret Thatcherová a její politika, před několika dny se na knihkupeckých pultech objevilo již čtvrté vydání sborníku Euro versus koruna, jehož byl iniciátorem.

Rozhovor vyšel v časopise Kontexty 1/2012.

Diskuse