Revue Politika doporučuje (2/2012)

Redaktoři Revue Politika se často setkávají se zajímavými knihami, časopisy, články nebo filmy. Nezřídka se o nich ale ví méně, než by stálo za to. Proto vznikla rubrika „Revue Politika doporučuje", v níž příležitostně naleznete tipy, které by rozhodně neměly uniknout vaší pozornosti.

Milan Syruček: Je třeba se bát Ruska?

Epocha, 2011, 331 s.

V souvislosti s protivládními protesty v Rusku a očekávaným návratem Vladimira Putina do úřadu prezidenta začínají nejen odbornou veřejnost trápit otázky, které byly v posledních letech poněkud stranou zájmu. Jak se dnes na Rusko máme dívat? Máme se ho bát? Obejdeme se bez spolupráce s ním? Na tyto velmi důležité a citlivé otázky se ve své nejnovější knize snaží najít odpověď novinář a znalec Ruska dr. Milan Syruček.

Kniha je psaná esejistickou formou, a i když se pokouší o historický výklad, nejde o odbornou historickou studii. Syruček spíše než aby sledoval nit ruských dějin od časů Kyjevské Rusi po dnešek, vybírá si určité klíčové momenty, na kterých ilustruje povahu ruského lidu, ruskou společnost, způsob uvažování nebo vztah k demokracii.

Na otázku, jestli se Ruska bát, v závěru odpovídá pomocí odkazu na úvod knihy. V něm totiž popisuje své vlastní zkušenosti s rodinou Lykovových, žijící hluboko uvnitř mrazivé tajgy, už po generace bez výraznějšího kontaktu se světem, bez moderních technologií, bez povědomí o dějinných zvratech posledních let. Rusko podle Milana Syručka funguje ve vztahu k Evropě jako rodina Lykovových v tajze. Žije jiným životem, podle jiných pravidel, mravů i zvyků a jinou civilizaci bude respektovat a přijímat s otevřenou náručí, pokud mu nebude jiné pořádky vnucovat agresivně a s dávkou arogance.

Kniha obsahuje doslov z pera bývalého premiéra Miloše Zemana, jehož závěr je obdobný. Není vhodné Rusku nasazovat psí hlavu jen proto, že žije podle jiných pořádků a pravidel než Západ. Skutečnou demokracii, připomíná Zeman, Rusko zažilo jen na několik málo měsíců v roce 1917 v době vlády Kerenského. Rusko potřebuje čas, a jak ukazují nesčetné příklady z dějin, není nic zvláštního na tom, když nutnou přechodovou fází na cestě k demokracii je autoritativní režim se silnou osobností (v ruském případě nahrazující cara).

---

Thilo Sarrazin: Německo páchá sebevraždu

Academia, 2011, 432 s.

Kniha bývalého člena německé sociální demokracie a předsednictva Bundesbank Thila Sarrazina s názvem Deutschland schafft sich ab, která nedávno vyšla také česky pod názvem Německo páchá sebevraždu, vzbudila loni v Německu veliké vzedmutí emocí. Autor si za ni vysloužil obvinění z rasismu a xenofobie a musel se poroučet z řad SPD, vyhazov dostal i od svého zaměstnavatele.

Osou knihy je Sarrazinovo varování, že Německo kvůli masovému přistěhovalectví podkopává nohy vlastnímu blahobytu a samotným základům sociálního smíru a stability.

Že naivně pojatý multikulturalismus v Německu selhal, řekl Sarrazin nahlas jako první a vzápětí nastala bohužel poměrně častá a svou hloupostí pro dnešní dobu charakteristická situace. Sarrazin by s velkým rachotem vypuzen z banky, nicméně když o pár týdnů později totéž co on prohlásila kancléřka Merkelová zcela veřejně, tak vše již bylo v pořádku.

Sarrazinova kniha však není filosofickým traktátem, ani fatalistickým povzdechem nad umíráním civilizace. Je to vlastně střízlivá a pravdivá analýza výhledů civilizace, která se není schopna reprodukovat.

---

Oldřich Bureš, Vendula Nedvědická: Soukromé vojenské společnosti

Aleš Čeněk, 2011, 248 s.

Autoři Oldřich Bureš a Vendula Nedvědická působící na Metropolitní univerzitě Praha  představují ve své práci ucelený pohled na problematiku soukromých vojenských společností. Pokud nepočítáme reportážní dílo Roberta Y. Peltona Oprávnění zabíjet, které vyšlo v češtině, a několik dílčích studií z odborných časopisů, je publikace zmíněných autorů vůbec prvním pokusem uchopit problematiku privatizace užívání vojenské síly jako celek.

Publikace představuje u nás dosud opomíjené, avšak z mezinárodního hlediska velmi aktuální téma privatizace bezpečnosti se zaměřením na působení soukromých vojenských společností. Na jedné straně jsou služby těchto společností hojně využívány, a to poměrně širokou škálou zákazníků, mezi něž patří nejen vlády států, ale i mezinárodní vládní a nevládní organizace a další aktéři soukromého sektoru. Na straně druhé však také sílí kritika tohoto aspektu, neboť dosud neexistují žádné efektivní regulační nástroje pro činnost soukromých vojenských společností.

Je škoda, že autoři nevěnovali pozornost také privatizaci bezpečnosti a vojenství v ČR. Ačkoli se o trhu se soukromými vojenskými společnostmi v ČR zatím nedá hovořit, příloha výše zmíněné reportáže Roberta Y. Peltona z prostředí amerických kontraktorů se několika českým jednotlivcům, kteří pracovali pro zahraniční SVS, věnuje. Stejně tak je možné mluvit o pokusech bezpečnostních firem působících na domácím trhu získat zakázky ministerstva zahraničí v Afghánistánu (projekt ABL Afghania). Absence alespoň minimálního nástinu situace v ČR vytváří z jinak kvalitní publikace v závěru dojem nedotaženosti.

Připravil Ondřej Šlechta.

Diskuse