Od Tomia k prezidentovi

Stanislav Balík | 27. 2. 2012

Poslat do Kindlu

---

Poté, co zákonodárci podlehli iracionálnímu a populistickému tlaku na zavedení přímé volby prezidenta, se pomalu, ale jistě rozbíhá mediální cirkus. Zpočátku roku byl hlavním klaunem Tomio Okamura. Ale přesto, že už údajně kandidovat nechce, nemusíme být smutní. Vstanou noví bojovníci. Média mají na celý rok o náplň postaráno, protože někteří nedočkavci, můžeme-li tomu věřit, zahajují kampaň už nyní. Asi věří, že styl start-cíl povede k úspěchu.

Není lepší cesty pro to, jak pořádně otrávit voliče, než vést dlouhou kampaň. Prožili jsme si to nedávno, když sociální demokraté pojali období 2008-2010 jako permanentní kampaň, uprostřed níž se odehrálo několikero voleb. Výsledkem byla společnost zmobilizovaná a naštvaná - a sociální demokraté na tom rozhodně nevydělali, spíš právě naopak. Po sice ohromujícím výsledku z podzimu 2008 už přišly jenom ztráty, a to výrazné. Úmysl se obrátil proti jeho původci.

V souvislosti s kampaní se rozbíhá debata o stanovení jejího finančního stropu. Je jistě úctyhodná myšlenka, že by o obsazení Přemyslova stolce neměly přednostně rozhodovat peníze investované do kampaně, ale spíše osobnostní kvality či charisma. Jenomže bychom také měli mít na paměti, že cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Vedle pádných argumentů o automatickém zvýhodnění kandidátů parlamentních stran oproti nezávislým bychom měli reflektovat českou zkušenost s financováním kampaní. Kolik se toho jen napsalo o kampani před minulými sněmovními volbami, o tom, že skutečné náklady vítězné strany byly možná trojnásobné oproti skutečně přiznaným.

Jsme skutečně tak naivní, abychom si mysleli, že další regulace nebude podnětem pro její obcházení? Kdo a jak dohlédne na to, zda jsou zveřejněné údaje o kampani pravdivé a především úplné? Možná zřídíme další úřad, možná zatížíme stávající orgány veřejné správy novou nesmyslnou činností.

Snad nejzajímavější bude sledovat, jak se s novým způsobem volby hlavy státu vyrovnají tradiční politické strany. Bude to vlastně i jakýsi test jejich schopnosti adaptovat se na nové podmínky a hledat nové způsoby práce. Dosud totiž nemají zkušenost, jak vybrat a podporovat jedinou osobu, která má v prostoru celé země usilovat o voličskou přízeň. Osobu, která se nebude mít za koho a za co schovat. Budou se muset snažit najít někoho s přirozeným charismatem, schopného diskutéra, s vyřešenou minulostí. Osobu, která bude umět přesáhnout úzce stranický profil.

Kromě TOP 09 ani jedna z dalších parlamentních stran není v situaci, že by měla jediného přirozeného prezidentského kandidáta. Budou tedy muset vymyslet, jak rozhodnout o výběru. V zásadě se rýsují dvě možnosti. První volí Věci veřejné a zřejmě i ODS - chtějí cosi ve stylu celostranických primárek. Jenže čertovo kopýtko bývá skryté v detailu. Takže není jedno, kdo a jak vybere kandidáty, o nichž budou členové strany hlasovat. Není jedno, v kolika stupních bude výběr probíhat - to platí zvlášť pro ODS s její stabilizovanou strukturou oblastních a regionálních sněmů zvyklých na vnitrostranické „kšefty", výměny podpor mezi zakonzervovanými strukturami.

Druhý způsob zřejmě zvolí sociální demokracie - rozhodne nejužší vedení strany s následným potvrzením ústředním výkonným výborem. Není to nic proti ničemu, kdyby to nenabralo rysy komedie, hry na papežské konkláve. Devítka špičkových stranických funkcionářů má jednat na utajeném místě, již teď je snad i vázána mlčenlivostí. Dočkáme se také slavných slov spojených s konkláve - „extra omnes" (všichni ven), zamknutí dveří, bílého kouře, který bude stoupat z komína budovy po shodě na kandidátovi, a následného „habemus papam"?

Kromě této fraškovitosti to ale vypovídá i o něčem závažnějším uvnitř sociální demokracie. Co se to děje, že strana, která byla ještě nedávno posedlá fetišem vnitrostranických přímých voleb kdekoho, což mimochodem vydávala za proces modernizace, hodlá debatu o kandidátovi, jenž ji bude přinejmenším rok prezentovat, zavřít do kruhu nejprve desítky a posléze několika desítek funkcionářů? A proč tak spěchá - proč je dobré míti jasného a deklarovaného prezidentského kandidáta dvanáct měsíců před volbou? Rok je v politice celá věčnost. Voličské nálady se přelévají rychle a za půl roku je vše jinak.

Ať už budou parlamentní strany vybírat, jak chtějí, neměly by podcenit efekt nezávislých kandidátů sbírajících nutných padesát tisíc podpisů. Nakonec jich asi neuspěje mnoho, nicméně budou mít velký náskok - k získání tolika podpisů budou muset v předstihu vybudovat síť nadšených dobrovolníků, která se jim poté bude hodit. Šikovně řízení dobrovolníci mohou překvapit zaběhlé stranické manažery zvyklé před volbami vše zadávat profesionálním firmám. Tak možná aspoň k něčemu přímé prezidentské volby budou - mohou rozpohybovat zatuhlé stranické mechanismy, nebo jim alespoň dát velkou lekci.

Text vyšel 18. 2. 2012 v Lidových novinách.

Revue Politika 2/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse